Že by to nakonec bylo tou červenou kšiltovkou? Jinak toho totiž prý Andrej Babiš s Donaldem Trumpem moc společného nemá. Leda že jsou oba podnikatelé a mají české manželky a pak ještě pohled na migraci. Trumpovo chování ale český premiér neschvaluje. Tak pravil v pravidelném facebookovém hlášení krátce po rozluštění americké volební tajenky.

Babiše se dotýká, když mu předhazují, že červenou kšiltovku od Trumpa okopíroval. „Silné Česko je můj projekt,“ brání se.

Jistě, je logické chtít pro svoji zemi to nejlepší a pohánět ji k úspěchu. V případě Trumpa a Babiše ale nemáme jistotu, zda státy, kterým vládnou, pro ně nejsou jen rekvizitami a zda tu „velikost“ či „sílu“ nespatřují jinde, konkrétně v sobě samotných.

Ostatně ani dnešní Trumpovo vzpouzení se volebním výsledkům není ničím mimo naši fantazii. Copak si nepamatujeme Babišovo kultovní „nikdy neodstoupím, nikdy“? Kdyby to s ním bylo nahnuté, přitlačí v masáži voličů a v poslední instanci se spolehne na svého hradního spojence Miloše Zemana.

Děti od malička učíme, jak je důležité umět uznat chybu, omluvit se, podat druhému ruku. Trump s Babišem jsou v tomto odstrašujícími příklady. Střídají polohy nevinné oběti a Zorra mstitele. Když vtipkují, tak zpravidla dost trapně a na adresu oponentů. Kdyby to bylo v jejich silách, konkurenci pořádně zmáčknou, jak to mají nacvičené z byznysu.

Dá se ale takto provozovat politika? Zdá se, že pár pátků dá. Klíčové je zabavit publikum grimasami a gesty. Když se necháme unést kouzelníkovými ústy, zapomeneme se mu dívat pod prsty. Čas od času si nás nakloní rozpočtovými fígly nebo schopností vydávat nezbytné investice do infrastruktury za své osobní zásluhy.

Americe i Česku se do příchodu covidu ekonomicky dařilo. Vládci na to byli pyšní a voliči spokojeně pomlaskávali. Schopnost řídit zemi se ale nejlépe pozná za krize.

Ta koronavirová odhalila slabinu populistů zahleděných do zrcadla s vlastním obrazem. Nejsou pečliví a systematičtí. Snít umějí, leč strategie a krokování jsou pro ně španělskými vesnicemi. Dokud mohou, slibují, když však padne kosa na kámen, slyšíme, „my nic, my muzikanti“. A hledají se obětní beránci všude jinde.

Svoji neschopnost také přehlušují arogancí a hulvátstvím. Za potlesku těch, pro něž je tento styl politiky vítaným osvěžením. Stačí ze sebe udělat alternativu vůči establishmentu, byť léta stojíte na čele mocenské pyramidy. To není problém, když se tváříte jinak a mluvíte jinak než ti, na něž jsou voliči odjakživa zvyklí. Nejde o to, kdo je dobrý a kdo zlý, kdo chytrý a kdo hloupý, ale o to, kdo se hýbe a kdo je prkenný.

Chce se napsat, že vládnoucí či po vládě sahající populisté jsou autentičtí. Do jisté míry to platí, ale do jisté míry jde o iluzi. Autentické je například Trumpovo naparování a Babišova zloba. Ostatní vyrábějí špičkové marketingové týmy. Jejich limitem je však neznalost státních struktur, diplomatických fines či parlamentních kuloárů. Dokáží produkovat politiku pro náměstí, ne pro správu země.

Otázka jen je, jak dlouho může tato potěmkináda fungovat. Do zničující pandemie? Do velké ekologické katastrofy? Do rozvratu veřejných financí? Do mezinárodní izolace? Její životnost každopádně nepodceňujme. Stačí pohlédnout na hluboce rozdělenou společnost v USA, v České republice, v Polsku, v Maďarsku i na pomyslné barikády rostoucí v podstatné části Evropy.

Porazit Trumpa nebo Babiše je málo. Nutné je přesvědčit svým programem, zejména sociálním, i jejich dosavadní stoupence a neprezentovat jej studeným čumákem. Americké vítězství recyklovaného demokrata Bidena může v případě, že nerozšíří důvěru v sebe a své záměry, vést k návratu čepice s ještě křiklavější barvou. To samé u nás. Levice v čudu, pravice vesměs nepoučená a rychle rostoucí středové subjekty, které zatím více než programem upoutávají svým sebevědomím.

Ono přitom není nezbytné přitahovat pozornost proklatě velkohubou kšiltovkou. Úplně postačí mít pod čepicí.