Spojené státy americké oprášily svůj starý manuál na změnu režimu — tentokrát ve Venezuele. A ačkoli místo „obnovy demokracie“ používají argument „boje proti narkoteroristům“, cíl zůstává stejný: získat kontrolu nad venezuelskou ropou. Metody USA jsou dobře známé: sankce dusící ekonomiku, hrozby silou a — jako bychom stále žili na Divokém západě — odměna 50 milionů dolarů za dopadení venezuelského prezidenta Nicoláse Madura.

Závislost na válce

USA jsou závislé na válce. S přejmenovaným ministerstvem války, navrhovaným rozpočtem Pentagonu ve výši 1,01 bilionu dolarů a více než 750 vojenskými základnami ve zhruba osmdesáti zemích světa rozhodně nejde o stát, který by usiloval o mír. Venezuela je trvalým cílem amerických snah o státní převrat po dvě desetiletí. Důvod, který prezident Donald Trump zmínil, je přibližně 300 miliard barelů ropy v břidličných píscích delty Orinoka — jednom z největších ropných ložisek na světě.

V roce 2023 Trump otevřeně prohlásil: „Když jsem [po prvním mandátu] odcházel, Venezuela byla zralá na kolaps. Převzali bychom ji, získali bychom všechnu tu ropu… jenže teď ropu od Venezuely kupujeme, takže děláme diktátora velmi bohatým.“ Jeho slova odhalují podstatu americké zahraniční politiky, která nerespektuje státní suverenitu a upřednostňuje uchvacování zdrojů jiných zemí.

To, co se v současnosti děje, je dobře známá snaha Spojených států o změnu režimu, skrytá v řečech o boji proti drogám. USA rozmístily v Karibském moři a v Tichém oceánu tisíce vojáků, válečných lodí a letadel. A Trump navíc veřejně prohlásil, že CIA smí provádět tajné operace na venezuelském území.

Letos v říjnu vystoupil v celostátním vysílání republikánský senátor z Jižní Karolíny Lindsey Graham, aby obhajoval nedávné americké vojenské útoky na venezuelská plavidla a aby prohlásil, že pozemní údery na území Venezuely a Kolumbie jsou „reálnou možností“. Ve stejném duchu floridský senátor Rick Scott poznamenal, že být Nicolásem Madurem, „okamžitě by zamířil do Ruska nebo do Číny“.

Oba senátoři se snaží normalizovat představu, že o tom, kdo vládne Venezuele a jak bude nakládáno s její ropou, rozhoduje Washington. Připomeňme, že Graham podobně prosazuje i americké zapojení do bojů proti Rusku na Ukrajině, jen proto, že v tom naivně vidí šanci získat přístup k nerostnému bohatství v hodnotě deseti bilionů dolarů.

Ani kroky Trumpovy administrativy vůči Venezuele nejsou ničím novým. Již více než dvacet let se americké vlády snaží ovlivnit vnitřní politiku Venezuely ve prospěch Washingtonu. V dubnu 2002 se tak odehrál krátký vojenský převrat, který na několik dní sesadil tehdejšího prezidenta Huga Cháveze. CIA o puči věděla předem a USA nově nastolený režim okamžitě uznaly. Chávez se však brzy znovu chopil moci. Přesto USA snah o změnu režimu nezanechaly.

V březnu 2015 Barack Obama kodifikoval pozoruhodnou právní fikci. Podepsal exekutivní nařízení č. 13692, kterým označil vnitropolitickou situaci ve Venezuele za „mimořádnou hrozbu“ pro národní bezpečnost USA — aby tak zdůvodnil uvalení amerických ekonomických sankcí. Tento krok připravil půdu pro stupňující se tlak Spojených států. Bílý dům od té doby své tvrzení o „národním ohrožení“ neodvolal.

Trump během svého prvního funkčního období uvalil ještě drakoničtější ekonomické sankce. V lednu 2019 zarážejícím způsobem prohlásil Juana Guaidóa, tehdejšího opozičního politika, za „prozatímního prezidenta“ Venezuely — jako by jednoduše mohl jmenovat novou hlavu cizího státu. Tato americká tragikomedie skončila až v roce 2023, kdy USA tuto absurdní strategii opustily.

Ropu si necháme

USA nyní otevírají novou kapitolu nabývání kontroly nad zahraničními přírodními zdroji. Trump se už dlouho hlasitě zasazuje o to, aby si Amerika tzv. „ponechala ropu“. Když v roce 2019 mluvil o Sýrii, prohlásil: „Ropu si necháváme, máme ropu, ropa je zajištěná, nechali jsme tam vojáky jen kvůli ropě.“ Pokud by snad někdo měl pochybnosti, je namístě připomenout, že američtí vojáci dodnes okupují ropná pole na severovýchodě Sýrie.

Už v roce 2016 Trump v souvislosti s iráckou ropou řekl: „Opakoval jsem to každému, kdo poslouchal: vezměme si tu ropu, vezměme si ropu, vezměme si ropu, nenechme nikoho, aby nám ji vzal.“

Po nedávných vojenských útocích na venezuelská plavidla, a dokonce i po otevřených úvahách o pozemních operacích, se nyní administrativa USA ohání argumentem boje proti drogám. Článek 2 odstavec 4 Charty OSN přitom výslovně zakazuje hrozbu silou i použití síly „proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu“. Žádný americký příběh o „válkách s kartely“ proto násilnou změnu režimu legitimizovat nemůže. Ani vzdáleně.

Jak ve studii Dopady ekonomických sankcí na lidské životy doložil ekonom a uznávaný expert na sankce Francisco Rodríguez, americká nátlaková opatření vedla ke katastrofálnímu poklesu životní úrovně ve Venezuele, výraznému zhoršení zdravotní péče a dostupnosti potravin a k vážnému ohrožení zranitelných skupin obyvatelstva.

Současná chatrná morální zástěrka boje proti drogám jen maskuje skutečný cíl — svržení suverénní vlády. Jehož vedlejším důsledkem je utrpení venezuelského lidu. Zní-li vám to povědomě, není divu: USA podnikaly operace za účelem změny režimu opakovaně — aby získaly ropu, uran, banánové plantáže, ropovody a jiné zdroje. Příkladem je Írán (1953), Guatemala (1954), Kongo (1960), Chile (1973), Irák (2003), Haiti (2004), Sýrie (2011), Libye (2011) a Ukrajina (2014). Další v pořadí je Venezuela.

Ve své brilantní knize Utajená změna režimu (Covert Regime Change, 2017) analyzuje profesorka Lindsay O’Rourkeová nejméně 64 amerických operací za účelem změny režimů mezi lety 1947—1989. Na toto období se zaměřila proto, že bylo odtajněno mnoho klíčových dokumentů. Tragické je, že tento model tajných — i otevřených — strategií americké zahraniční politiky trvá.

Tlak americké vlády na eskalaci konfliktu ukazuje bezohledné pohrdání venezuelskou suverenitou, mezinárodním právem i lidskými životy. Válka proti Venezuele by byla válkou, kterou Američané nechtějí, proti zemi, jež na Spojené státy nezaútočila ani je nijak neohrozila, a na právních základech, které by neobstály ani v prvním ročníku právnické fakulty. Bombardování plavidel, přístavů, rafinerií či vojáků není projevem síly — je to gangsterské chování v plné nahotě.

Z anglického originálu Venezuela’s Oil, US-led Regime Change, and America’s Gangster Politics publikovaného na webu Common Dreams přeložil OTAKAR BUREŠ. Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.