Zásah USA ve Venezuele den poté: co už víme a co stále ne
Petr JedličkaVedle zajetí Madura je již potvrzen záměr USA ovládat zemi a převzít tamní těžbu ropy, aniž by moc předaly přímo opozici. Otázkou zůstává reakce venezuelských elit, veřejnosti i to, co z intervence vytěží ostatní expanzivní mocnosti.
Uplynulých čtyřiadvacet hodin vyjasnilo mnohé z otázek, jež zaznívaly ve včerejších zprávách; některé přesto zůstávají. Předně, jednotky USA skutečně unesly venezuelského prezidenta Madura na americkou půdu — v sobotu večer středoevropského času byl Maduro i s manželkou internován v detenčních zařízeních v New Yorku. Z právního hlediska rámují představitelé Trumpova režimu operaci jako akt vymáhání zákonů USA s tím, že Maduro byl již dříve oficiálně obžalován z narkotrafikanství. De iure se zde uplatňuje podobný postup jako při zadržení a odvozu panamského diktátora Manuela Noriegy při americké invazi do země v roce 1989.
Za druhé, akcí proti Madurovi americký zásah zjevně nekončí. Trump už na sobotní tiskové konferenci otevřeně prohlásil, že USA míní Venezuelu nyní „přechodně řídit“, že prostřednictvím vlastních ropných korporací převezmou tamní ropnou těžbu a že z jejích výnosů budou mimo jiné sanovat náklady intervence.
Bezprostředně přitom USA nepočítají ani s přímou okupací, ani — poněkud překvapivě — s předáním moci venezuelské opozici. Soudě dle výroků prezidenta Trumpa, ministra zahraničí Rubia i ministra obrany Hegsetha mají zůstat ve funkcích některé figury ze současného venezuelského establishmentu a ty mají plnit pokyny USA — jinak s nimi prý „bude naloženo jako s Madurem“.
Ve Venezuele byla výkonem prezidentské funkce mezitím soudně pověřena dosavadní viceprezidentka Delcy Rodríguezová, jež v projevu uvedla, že země „nebude už nikdy něčí kolonií“. Zároveň ovšem spolu s ministrem vnitra Cabellem a ministrem obrany Padrinem, kteří jsou obecně považováni za nejmocnější figury režimu, vyzvala ke klidu a národní jednotě.
Podpora Madurova režimu v zemi nebyla po dvanácti letech krajně problematického vládnutí velká — v průměru se odhadovala na patnáct až dvacet procent. Jaká však bude podpora případné kvazikoloniální správy USA?
I v poslední době zůstávala režimu loajální armáda. Tamní státostrana má také své milice. V jižních, těžko dostupných částech země už dnes operují různé ozbrojené skupiny. A jak připomínal americký komentátor Cenk Uygur, stačí, aby se jeden z generálů rozhodl, že vyrazí se svými jednotkami na Caracas a zemi zachvátí plnohodnotná válka.
Mnozí analytikové hovoří o pravděpodobné dohodě USA s částí režimu o sdílení vlivu — víme z minulých týdnů, že se příslušná jednání vedla; dotyčná dohoda by pak vysvětlovala jak snadnost Madurova dopadení, tak lehkost, s jakou se Trump distancoval od možnosti předat moc přímo venezuelské opozici, byť ta se mu snaží soustavně vlichocovat. Zda ale takováto dohoda skutečně existuje a co přesně obsahuje, stále nevíme.
Otázkou dále zůstává reakce nejen venezuelské, ale i americké společnosti. Před intervencí se podpora Trumpovy venezuelské politiky pohybovala okolo pětadvaceti procent. Pro srovnání — podpora vpádu do Iráku v roce 2003 byla v USA téměř sedmdesát procent. Trump přitom hájí zásah primárně podílem Madurova režimu na prodeji drog do USA a úmyslným poškozováním Spojených států vysíláním různých duševně nemocných a kriminálních živlů jako uprchlíků — čemuž popravdě nikdo příliš nevěří.
Zároveň Trump mluví o nové fázi naplňování Monroeovy doktríny, v rámci níž si USA vyhrazují západní polokouli jako svou výhradní vlivovou oblast, a připouští další podobné intervence. Klíčová postava budování Trumpova MAGA hnutí Steve Bannon již nazvala Trumpa novou Hillary Clintonovou, jež je známa jako stoupenkyně zahraničních intervencí USA, které MAGA hnutí soustavně a rezolutně kritizovalo.
Dopady důsledného upatňování daného přístupu mohou být nicméně i globální, neboť jde o logiku, k níž se rády přihlásí i další mocnosti s imperiálními rysy, včetně Ruska a Číny. Reakce zbytku světa se jinak zdá zatím zcela bezzubá — částečně i proto, že mnoho latinskoamerických zemí se těší na perspektivní odchod milionů venezuelských uprchlíků a řada zemí mimo region zase Madura jako prezidenta od zmanipulovaných voleb 2024 neuznává.
Na druhou stranu — pokud by se USA skutečně podařilo udržet Venezuelu stabilní, vnutit režimu postupnou tranzici k svobodným volbám a rozvinout tamní těžbu nerostů, může se Trumpovi intervence nakonec i politicky vyplatit. Jak píše Anthony Zurcher na BBC, „Venezuela bude teď na každý pád rozhodovat o Trumpovu odkazu — i o místě Ameriky ve světě“.
Jen silová poznámka:
Trump nyní spoléhá čistě na zastrašení. Palební síla, kterou u Venezuely má, by dokázala zničit veškerou ozbrojenou sílu Venezuely a nemuseli by tam vkročit.
Místní práci má evidentně mít na starosti zbytek madurova režimu -- zajistit klid v zemi a chránit americký majetek, který do země vstoupí. Jinak končí.
Otázka -- dokázal by Trump bombardovat venezuelská města a plošně zabíjet? Přece jen, není to Putin.
Na chvíli jsem usnul. Zdálo se mi o zemi nad kterou visí hejna dronů ve tvaru prstenu s vyhledáváním obličejů řízené umělou inteligencí. Všichni místní prominenti jsou tedy neustále pod kontrolou jako možné cíle smrtícího útoku. Ovládají zbytek země silou, tak, jak řekne Pán prstenů...
Události komentáře v deset:
Nikdo z hostů si nepřipouští, že Trump může být jako feťák moci, který začíná, který se domluvil s Putinem a Si, kde jsou hranice vlivu, že budou následovat další země, které budou USA "řídit", že anektuje Grónsko ......... je to hrozná představa, to je pravda.
Přitom ten koncept "koncertu velmocí", který mu Putin zcela jistě představil, musí Trumpa lákat -- je stabilní (existují nepřekročitelné jasné červené čáry, kde má každá velmoc jen svou autoritu a navzájem nikdy za ty čáry nejdou), ale zároveň je dynamický -- v místech, kde je dovoleno vzájemné soupeření a rivalita.
Bohužel Evropa asi není v těchle počtech velmoc...
"Bohužel Evropa asi není v těchle počtech velmoc..."
Evropa by mohla být velmoc (i když je i morální otázka jestli to opravdu chceme). Ale, nepochybuji, že - díky neoliberálnímu dědictví EU a jejích členů - všichni vedoucí představitelé EU a členských zemí mají své úspory minimálně z poloviny v amerických cenných papírech.
Proč? Všichni moji kolegové v práci to tak mají také. Není žádný individuálně-racionální důvod, proč investovat v EU místo USA. A proto se naši "lídři" nikdy nepostaví americké politice, přišli by tím o úspory. To je pochmurná realita.
Všechny ty diskuse o Babišově střetu zájmů jsou nepochopením problému. Babišovi záleží na ČR, protože to tu vlastní. Mnohem horší střet zájmů je, pokud má nějaký politik majetek v zahraničí - pak asi nebude hájit národní zájmy, pokud jsou v rozporu s jeho zahraničními investicemi.
Jediné, co by se s tím snad dalo dělat, by bylo implementovat některé body komunistického manifestu. Ale komu se do toho bude chtít? A proto EU není a nebude velmocenský blok - nedokáže se v liberálně-demokratickém uspořádání odstřihnout od USA.
Pane Samohýle, to je nesmysl. I kdyby se Evropa politicky postavila proti Putinovi, to by ještě nijak neznamenalo že by tím na ceně ztratily americké akcie. Nehledě k tomu že tyto americké akcie je kdykoli možno během několika vteřin směnit na burze za akcie evropské, anebo dejme tomu čínské.
Problém je v tom že v poválečném světovém uspořádání si Evropa (západní) příliš zvykla spoléhat se vojensky na Spojené státy. V blahém přesvědčení, že tato "největší demokracie na světě" ji přece nikdy nenechá ve štychu. Nyní se ukazuje, jak tato víra byla bláhová; a jak velice snadno a rychle se i ta nejsilnější demokracie na světě může proměnit v agresivního uzurpátora hledícího výhradně na své vlastní zájmy. A tak tato Evropa šokovaná Trumpovým imperialistickým počínáním nyní pouze zmateně blekotá, že "je přece zapotřebí dodržovat mezinárodní právo". A na nic jiného nežli na bezzubé protesty se nevzmůže ani v tom případě, když Trump nakonec uskuteční své hrozby a anektuje Grónsko. Kdyby se totiž Evropa skutečně postavila čelem trumpovskému expanzionismu, pak by zůstala prakticky sama proti jaderné velmoci Rusku, aniž by sama měla k dispozici dostatečně odstrašující vojenský potenciál. (Nakonec velká část současných nejprogresivnějších zbraňových systémů pochází z USA.)
Ovšem k tomuto důsledku nakonec zřejmě tak jako tak dojde: pokud Trump obsadí Grónsko, pak se tím dopustí agrese vůči Dánsku, čili proti členskému státu NATO - a v tom okamžiku kdy se ostatní členové NATO neodváží vojensky vystoupit proti této americké agresi tato obranná aliance fakticky zcela ztratí svůj reálný fundament.
Trump - který tvrdí že Grónsko "musí" obsadit v zájmu ochrany USA před Ruskem - tak naopak Rusku učiní ten největší dar, který si toto jenom může přát. Rusko pak bude moci (jako první krok) anektovat pobaltské státy, neboť bude vědět že Evropa bez Spojených států se neodváží proti tomu účinně zasáhnout.
Ano. Možná jde vždy a všude jen o ty prachy ...
Mimochodem na "koalici ochotných" jde Babiš s Kmoníčkem a Tündeovou, velvyslanec ani nebude poblíž, zůstal na ambasádě.
Macinka ani necekl.
Takže to fakt bude řídit sám. Doufám, že to brzy ppo třináctém pocítí i Okamura.
((( doufám, protože doba, kdy se dá hrát na obě strany, není tato doba )))
A ještě k těm vlajkám:
Ano. Buďme na naši vlajku hrdí a vyvěšujme ji i jindy než o svátcích.
Ale vyvěšujme obě dvě naše vlajky - českou a evropskou.
Přicházejí časy na které jsme moc malí a bez přátel v sousedství se neobejdeme.
EU je jistě nedokonalá, ale jsme to zase jenom my, kdo jí může zlepšit.
p. Poláčku, možná ještě není úplně pozdě, Venezuelu Trump ještě neřídí a USA má pořád Sněmovnu a Senát ......... i když to Millerovo vyjádření bylo brutální.
Tak ony ty "velkolepé nejbohatší americké koncerny" do Venezuely vůbec nechtějí jít, takže je asi americká vláda bude dotovat. :-$$$$$$$$$
Trump je ještě větší debil než Putin (to víme), ve své hlavě si vysnil jak výtěžky z té ropy zamázne americké dluhy a teď bude místo toho solit...
On to vůbec neměl připravené, prostě parta vypatlanců kuje "velké věci" a protože jsou blbí a zchlastaní mocí, tak to přesně podle toho dopadne.
Že unesli Madura je zásluha špičkové armádní akce, teď se asi ukáže, že ta nadstavba, to, čím by se až Trump měl chlubit, je hromada hnoje...
A mimochodem už několik dní jde venezuelská ropa pouze do USA, ostatní zákazníci mají stopku.
Ehm, nekradli tak Rusové ukrajinské obilí ???????
Začíná to být docela problém -- vlastnosti a schopnosti, které musíte mít abyste se prosadili v politice, jsou vlastní takovým typům osobností, které jsou vlastně zcela nezpůsobilé k tomu, co po prosazení se mají vykonávat.
Na druhou stranu by to byla parádní ironie -- americké firmy dotované americkou vládou pozvednou životní úroveň venezuelanů. Trump tak bude vlastně větší "socialista" než Maduro.
Tak se zdá, že Trump Putinovu nabídku na koncert velmocí odmítá a chce být největší pán celého světa.
To se těmhle týpkům stává běžně.
Donald, co má vždycky pravdu a je stabilní génius.
Vůdce.
Bohem vyvolený.
"Pane Samohýle, to je nesmysl. I kdyby se Evropa politicky postavila proti Putinovi, to by ještě nijak neznamenalo že by tím na ceně ztratily americké akcie. Nehledě k tomu že tyto americké akcie je kdykoli možno během několika vteřin směnit na burze za akcie evropské, anebo dejme tomu čínské."
Pane Poláčku, nechápete to. Evropa se může postavit Putinovi, v tom problém není (už dnes zbrojní výdaje v EU jsou vyšší než ruské). Problém je, že se nemůže triviálně osamostatnit od USA (a tedy být samostatnou velmocí). V takovém případě by možná mnoho lidí v EU přišlo o své americké akcie, podobně jako se to stalo ruským investorům v EU, poté, co EU sankcionovala Rusko. Protože USA by zavedla odvetné sankce, za seriózní pokus se osamostatnit.
A v takové situaci akcie prostě nelze takto jednoduše vyměnit za jiné, je to prostě odpis (leda že by tu ztrátu nějak kompenzovala ECB třeba, ale to by asi naštvalo většinu EU), protože americká vláda je prostě zabaví a bude konec.
Co je pravděpodobnější je nějaký hybridní scénář, že by se nějaký politik EU (který se pokusí odstřihnout) dostal na americký sankční seznam. Už dnes jsou pro to precedenty v případě třeba soudců ICC a ICJ.
Pane Samohýle, kdyby evropští politikové skutečně plánovali "odstřihnout se " od USA, pak jim nic nebrání v tom své akcie napřed směnit za čínské, a teprve poté se postavit proti svému "Velkému bratru".
Problém je zcela jinde, právě v této sobě se ukazuje jak "vedoucí demokracie světa" USA drží všechny své spojence fakticky pod krkem, vojensky i ekonomicky, a Evropa prostě nemá dostatečný potenciál k tomu aby se této ekonomické i vojenské síle USA mohla postavit čelem. (To že vojenské výdaje EU jsou vyšší nežli Ruska, v tomto srovnání s USA nehraje roli.) Ostatně zde se počítají především jaderné zbraně, a těch má Evropa zoufale málo.
Navíc k tomu všemu: Evropa je nejednotná, není schopna společné akce. Aby se mohla účinně postavit hegemonii Spojených států, musela by napřed sama dokázat vytvořit Spojené státy evropské, řízené z jednoho jediného centra, s jednou společnou vládou. A pak by musela zvýšit své vojenské výdaje aspoň na 5 procent, a k tomu rozjet masivní rozvoj svého jaderného odstrašujícího potenciálu. Teprve potom by se Evropa mohla stát silným hráčem na geopolitickém poli, jako USA, Rusko nebo Čína.