Ve svém článku se Adam Votruba vymezuje vůči zavádění zipového pravidla či kvót v politice. Část jeho argumentace však vychází ze všeobecně rozšířených mýtů o kvótách, na které je podle mého názoru potřeba neustále upozorňovat a posouvat tak diskusi zpět k jádru věci. Řada důležitých věcí již zazněla v reakci Aleny Zemančíkové, přesto si myslím, že je na místě na původní text reagovat ještě z trochu jiného úhlu pohledu.

O kvótách se v českém prostředí často hovoří jako o jakémsi vynálezu zkázy, s nímž není radno si příliš zahrávat. Přitom stačí vyhlédnout jen kousek za hranice, abychom zjistili, že zavedení kvót nevede k ničemu jinému než ke svému cíli — tedy vyrovnanějšímu zastoupení mužů a žen v politice.

„Zipové pravidlo“, nebo „kvóty“?

Ačkoli se v souvislosti s legislativními opatřeními pro zastoupení žen a mužů na kandidátních listinách někdy hovoří o zipovém pravidle, skutečný zip funguje jen málokde. Tento termín — logicky implikující, že se muži a ženy na kandidátní listině pravidelně střídají — se tak v poslední době vžil jako synonymum pro „kvóty“. Tedy pro pravidlo určující minimální podíl žen či mužů na kandidátních listinách, příp. i jejich pořadí.

Při nastavování kvót se zpravidla vychází ze dvou hraničních čísel. Prvním je tzv. kritická 30% hranice, tedy minimální podíl nutný k tomu, aby se určitá menšina vůbec mohla začít projevovat svébytně. Druhým je pak 40% paritní práh — zastoupení 40:60 je považováno za vyrovnané a zároveň dává určitý prostor reagovat na aktuální situaci. V Evropě se nastavení kvót (legislativních či vnitrostranických) zpravidla pohybuje právě v tomto rozmezí.

Kvóty jen tehdy, jsou-li prokazatelně potřeba

Souhlasím s tím, že diskriminaci žen v politice lze prokázat poměrně obtížně. Je totiž výsledkem působení mnoha více či méně viditelných faktorů a bariér. A to nejen na straně systému, ale i na straně žen samotných (zpravidla se hovoří o třech úrovních bariér: individuální, společenské a institucionální). Navíc zde funguje začarovaný kruh: mnohé ženy, které tyto překážky dokázaly překonat, na ně jako mávnutím kouzelného proutku zapomenou a opakují známou mantru o tom, že schopné ženy se prosadí samy a ony žádnou diskriminaci v (politickém) životě nezažily.