Ve svém článku se Adam Votruba vymezuje vůči zavádění zipového pravidla či kvót v politice. Část jeho argumentace však vychází ze všeobecně rozšířených mýtů o kvótách, na které je podle mého názoru potřeba neustále upozorňovat a posouvat tak diskusi zpět k jádru věci. Řada důležitých věcí již zazněla v reakci Aleny Zemančíkové, přesto si myslím, že je na místě na původní text reagovat ještě z trochu jiného úhlu pohledu.

O kvótách se v českém prostředí často hovoří jako o jakémsi vynálezu zkázy, s nímž není radno si příliš zahrávat. Přitom stačí vyhlédnout jen kousek za hranice, abychom zjistili, že zavedení kvót nevede k ničemu jinému než ke svému cíli — tedy vyrovnanějšímu zastoupení mužů a žen v politice.

„Zipové pravidlo“, nebo „kvóty“?

Ačkoli se v souvislosti s legislativními opatřeními pro zastoupení žen a mužů na kandidátních listinách někdy hovoří o zipovém pravidle, skutečný zip funguje jen málokde. Tento termín — logicky implikující, že se muži a ženy na kandidátní listině pravidelně střídají — se tak v poslední době vžil jako synonymum pro „kvóty“. Tedy pro pravidlo určující minimální podíl žen či mužů na kandidátních listinách, příp. i jejich pořadí.

Při nastavování kvót se zpravidla vychází ze dvou hraničních čísel. Prvním je tzv. kritická 30% hranice, tedy minimální podíl nutný k tomu, aby se určitá menšina vůbec mohla začít projevovat svébytně. Druhým je pak 40% paritní práh — zastoupení 40:60 je považováno za vyrovnané a zároveň dává určitý prostor reagovat na aktuální situaci. V Evropě se nastavení kvót (legislativních či vnitrostranických) zpravidla pohybuje právě v tomto rozmezí.

Kvóty jen tehdy, jsou-li prokazatelně potřeba

Souhlasím s tím, že diskriminaci žen v politice lze prokázat poměrně obtížně. Je totiž výsledkem působení mnoha více či méně viditelných faktorů a bariér. A to nejen na straně systému, ale i na straně žen samotných (zpravidla se hovoří o třech úrovních bariér: individuální, společenské a institucionální). Navíc zde funguje začarovaný kruh: mnohé ženy, které tyto překážky dokázaly překonat, na ně jako mávnutím kouzelného proutku zapomenou a opakují známou mantru o tom, že schopné ženy se prosadí samy a ony žádnou diskriminaci v (politickém) životě nezažily.

Co však prokázat lze, je špatné postavení České republiky v otázce zastoupení žen v politice oproti ostatním státům. Dle Meziparlamentní unie jsme nyní pod evropským i celosvětovým průměrem. Pokud vyjdeme z předpokladu, že se české ženy nijak zásadně neliší od žen v jiných evropských zemích, je zřejmé, že u nás mají méně příznivé podmínky pro vstup do politiky (a postup v ní) než ve Slovinsku, Německu, Srbsku, Portugalsku nebo třeba Rakousku. Také jsme dosud nikdy neměli prezidentku ani premiérku (na rozdíl například od sousedního Slovenska či Polska). Není náhodou, že státy s nejvyšším zastoupením žen v politice zpravidla nějaký typ kvóty používají.

V Evropě používá legislativní kvóty celkem třináct zemí: Albánie, Belgie, Bosna a Hercegovina, Černá hora, Francie, Irsko, Makedonie, Polsko, Řecko, Slovinsko, Srbsko a Španělsko. V Dánsku byly zavedeny dočasně a v celé řadě dalších zemí používají kvóty samy politické strany (mj. i německá CDU, mateřská strana kancléřky Angely Merkel).

Myslím, že otázka v současném českém kontextu nestojí, zda jsou či nejsou kvóty potřeba, ale kde má smysl je zavádět. Tady je totiž potřeba rozlišovat. Ne každý volební systém je pro účinné fungování kvót stejně vhodný. Ačkoli jsou kvóty používány v různých volebních systémech a na různých úrovních, domnívám se, ze v České republice má smysl uplatňovat kvóty ve volbách do Evropského parlamentu, Poslanecké sněmovny PČR a zastupitelstev krajů.

Hlavně nediskriminovat muže!

Zatímco o existující diskriminaci žen odpůrci kvót pochybují, možné diskriminace mužů po zavedení kvót se bojí. Pominu úvahu u tom, zda může být diskriminována skupina v mocensky výhodnějším postavení (vždy si vzpomenu na anketu iDnes.cz, zda „Romové diskriminují majoritu“).

Ústředním bodem takových obav je představa, že schopní kandidáti budou odsunuti méně schopnými kandidátkami. Řečeno jen s mírnou nadsázkou, pohled na dosavadní kandidátní listiny mě v tomto ohledu nechává zcela klidnou. Otázkou však je, co si představujeme pod pojmem „schopnost“, nebo ještě spíše, jak si představujeme politiku.

Adam Votruba v tomto ohledu nedává úplně jasnou odpověď. Píše sice o „schopnosti prosadit se v boji o moc“. Dále však uvádí kompetence (inteligence, komunikační dovednosti a strategické uvažování), které jsou mnohem blíže představě, s níž se ztotožňují já. Spíše než jako samoúčelný boj o moc chápu politiku jako rozhodování o věcech veřejných.

Z praktického hlediska je pak důležité připomenout, že kvóty jsou zpravidla nastaveny jako genderově neutrální, stanovují tedy minimální podíl obou pohlaví na kandidátní listině. Pro nás je to ještě hudba budoucnosti, ale existují již případy, kdy kvóty zajišťují spravedlivý podíl mužů na kandidátní listině. V tomto ohledu tedy diskriminaci mužů přímo zabraňují.

Problém s nedostatkem žen

Argument, že nelze zavést kvóty, protože není dostatek žen, které by byly ochotné kandidovat, zaznívá asi nejčastěji. Z tohoto důvodu jsme se ve Fóru 50 % rozhodli zaměřit na toto téma v šetření, které zpracoval Sociologický ústav AV ČR. Spekulace o politickém zadání tedy není na místě.

Z tohoto a řady dalších šetření vyplývá, že zájem žen o politiku se v průběhu let zvyšuje. Ukazuje se také, že Češi a Češky nejsou příliš ochotni a ochotny vstupovat do politických stran. Ačkoli není výrazný rozdíl mezi politickými znalostmi žen a mužů, ženy si méně věří a ve výrazně menší míře samy sebe hodnotí jako kvalifikované k výkonu politické funkce.

Tyto faktory nám spolu s výše zmíněnými bariérami pomáhají vysvětlit, proč je v členských základnách politických stran zpravidla menší podíl žen než mužů. Ten však není tak malý, aby vyvolával obavy z toho, že strany či jiná sdružení nenajdou dostatek žen na kandidátní listiny. Odvozovat ze zastoupení žen v členské základě možnost či spíše nemožnost sestavit vyváženou kandidátní listinu, není úplně přesné. Strany totiž disponují nepoměrně větším členstvem, než kolik je potřeba kandidujících ve volbách, na něž by se mohly kvóty vztahovat (tj. sněmovní a krajské, případně do Evropského parlamentu).

Pokud by byla legislativně zavedena kvóta ve výši 40 %, pak by strany musely „najít“ 15 žen v Praze a Moravskoslezském kraji, 14 ve Středočeském a Jihomoravském kraji, 11 v Ústeckém kraji, 10 v Olomouckém kraji, 9 v Jihočeském a Zlínském kraji, 8 v Plzeňském, Královéhradeckém Pardubickém kraji a na Vysočině, 7 v Libereckém kraji a 6 v Karlovarském. Navíc stranám nic nebrání v tom, aby na kandidátní listiny nominovaly i nestraničky.

Kvóty jako popření (zastupitelské) demokracie

Zde je potřeba v první řadě uvést na pravou míru, jak kvóty vlastně fungují. Nechme stranou státy, kde jsou pro ženy vyhrazena přímo křesla v parlamentu. Mimo Afriku a Asii (s výjimkou Haiti) jsou všude kvóty uplatňovány při sestavování kandidátních listin či nominaci kandidujících.

Voliči a voličky tak mají i nadále možnost zcela svobodně podpořit kandidátky či kandidáty prostřednictvím preferenčních hlasů. Zcela souhlasím s Adamem Votrubou v tom, že „podstatou zastupitelské demokracie je to, že volím člověka, od něhož očekávám, že bude hájit mé politické názory, a nikoliv že mě bude zastupovat jakožto „příslušníka sociální kategorie“. Sociální kategorie „muž“ a „žena“ jsou navíc natolik široké, že bychom u nich jen těžko hledali nějaké společné zájmy.

To se však nijak nevylučuje se zavedením a uplatňováním kvót. Ty voličkám a voličům nijak nenařizují, že mají volit ženy nebo muže. Jen prostě zajišťují, že budou mít větší možnost si vybrat. Zkušenosti ze zahraničí pak jasně ukazují, že zavedení minimálního podílu žen na kandidátních listinách (a to i bez určení jejich pořadí) vedlo ke zvýšení podílu zvolených žen.

Na závěr bych ale ráda ještě zdůraznila, že kvóty nejsou samospasitelné. Nemá smysl zavádět kvóty jen proto, abychom naplnili kvótu. Má však velký smysl je zavádět jako impuls k zavedení pravidel pro sestavování kandidátních listin, jako impuls k motivaci žen, aby vstupovaly do politiky a k vytváření prostředí, které je otevřené širšímu spektru lidí než jen těm, kteří mají povahu a čas na to bojovat o moc. Jako impuls k přemýšlení o tom, koho a proč vlastně strana či hnutí do voleb vysílá.