Soudím, že v zájmu veřejné diskuze by měly zaznít některé relevantní argumenty proti tzv. „zipovému pravidlu“. Toto pravidlo má zajistit větší zastoupení žen v politických funkcích. Pokud by vstoupilo v platnost, znamenalo by to, že na kandidátních listinách se budou v navrženém pořadí pravidelně střídat muži a ženy, čímž by se podíl zvolených žen přiblížil hranici padesáti procent. Pravidlo vychází z předpokladu, že ženy jsou v politice diskriminovány, a usiluje o narovnání této situace.

Kvóty mohou být za jistých okolností smysluplným způsobem, jak změnit realitu. Proto však musí být podle mého soudu splněny tři podmínky: kvóty musí reagovat na prokázanou diskriminaci, jsou stanoveny dočasně a jsou spíše minimalistické (tedy rozhodně nižší, než odpovídá proporčnímu zastoupení).

K tomu, že ústřední předpoklad o diskriminaci žen v politice je obtížné dokázat, se chci vrátit později. Zajímavé je, že zpráva, která se na toto téma objevila v Deníku Referendum, naznačuje mezi řádky celkem jednoznačně, že toto pravidlo nebude příliš spravedlivé vůči mužům. Praví se zde mj.: „Ženy tvoří významnou část členských základen politických stran, jejich podíl se pohybuje mezi pětadvaceti a padesáti procenty.“ Nabízí se tedy otázka: Pokud má některá strana ve své členské základně pětadvacet procent žen, proč by měla mít padesát procent žen na kandidátkách? Takový požadavek je poněkud zvláštní.

Fórum 50 %, které se této problematice dlouhodobě věnuje, zareagovalo nedávno na poměrně častou námitku, podle které souvisí menší zastoupení žen v politice s tím, že se ženy o politiku zajímají méně než muži. Prostřednictvím sociologického průzkumu se pokusilo podepřít tezi opačnou a tím obhájit své raison d'être.

Problém je v tom, že daný výzkum vůbec neřešil, jak moc ženy chtějí v politice pracovat. Šlo prostě o to, kolik lidí odpoví kladně na otázku „Zajímáte se o politické dění?“. Pokud z výsledku takového výzkumu vyvodíme sylogismus „stejný zájem + nižší zastoupení = diskriminace“, pak jde jednoznačně o argumentaci falešnou (nehledě na to, že příslušné tiskové prohlášení Fóra 50 % vůbec nezmiňuje ty výzkumné závěry, které již nevyznívají tak jednoznačně ve prospěch uvedené teze, a které lze ve výzkumné zprávě najít i přesto, že cíl i metody výzkumu byly do určité míry koncipovány tak, aby se došlo k výsledkům politicky žádoucím.)

Zmíněná dvě argumentační pochybení se zatím vůbec netýkaly otázky schopností případných kandidátů. Nevím, zda je dnes vůbec genderově korektní položit si otázku, jestli náhodou jedno pohlaví nemůže být ve statistickém průměru disponováno pro určitý druh činnosti o něco lépe. Zkusme tedy vyjít z opačného předpokladu: ženy mají pro politickou práci stejné předpoklady jako muži, ať už se to týká inteligence, komunikačních dovedností, strategického uvažování atd. (Nepochybuji o tom, že to je pravda.) Dále předpokládejme, že mají i stejný zájem o aktivní politickou činnost. Přesto se bohužel nedokázaly ve větším počtu prosadit v politickém boji o moc.

V této poslední větě je ovšem skryt protimluv. Co je politika jiného, než schopnost prosadit se v boji o moc? Pokud by byla politická práce o jasně definovaných kompetencích, pak bychom mohli politiky vybírat na základě psychologických testů. Mohla by to být zajímavá variace na ideální stát podle Platóna. Přívrženkyně zipového pravidla si stěžují, že je muži v politice nepustí mezi sebe. Odkdy však lidé z politickou mocí pouští rádi někoho mezi sebe? Přívrženkyně zipového pravidla si stěžují, že ženy v politice jsou terčem předsudků. Je snad politika o něčem jiném, než o předsudcích?

Velká část pravicových voličů volí na základě svých předsudků proti vlastním ekonomickým zájmům. Mám jim napravovat hlavu tím, že jim to zakážu zákonem? Obávám se, že v kterékoliv jiné oblasti lidského života by bylo snazší prokázat diskriminaci určité skupiny lidí než právě v politice, neboť bychom si za tím účelem museli odmyslet její mocenský aspekt.

Kompetentnost osob ženského pohlaví se někdy mimochodem dokazuje poukazem na to, že je dnes údajně více absolventek vysokých škol než absolventů. Jenže pasivní volební právo pro ženy bylo u nás zavedeno zhruba v téže době, kdy začínaly ženy studovat na vysokých školách. Položíme-li si tedy otázku, proč jich je v politice stále menšina, pak se odkaz na počty vysokoškolaček už nejeví jako až tak vhodný argument pro doložení údajné diskriminace.

Myslím, že by zde měla zaznít i otázka vůbec nejzávažnější, jestli totiž kvóty nejsou v rozporu s principem zastupitelské demokracie. Kvóty totiž navozují představu, že pokud některá sociální skupina nedokáže dosáhnout proporčního zastoupení v zastupitelských orgánech, pak by jí do funkcí mělo být pomoženo.

Jenže podstatou zastupitelské demokracie je to, že volím člověka, od něhož očekávám, že bude hájit mé politické názory a nikoliv to, že mě bude zastupovat jakožto příslušníka sociální kategorie. Volím-li člověka, s nímž názorově souzním, pak jako volič prosazuji v demokracii svůj názor. Měl bych snad volit muže, pokud jsem muž, Čecha, pokud jsem Čech, Slováka, pokud jsem Slovák, mladého, pokud jsem mladý atd.? Tento přístup je v podstatě protipolitický a je v rozporu s představou, že demokratické volby jsou názorovým střetem o budoucím směřování státu. Stojí snad za zmínku, že historicky se podobný princip důsledně uplatnil pouze v otázce nacionální a ve svém důsledku vedl k rozpadu mnoha států.

Dovolím si na tomto místě připojit jednu osobní poznámku. Opakovaně jsem dal při různých volbách přednost ženské kandidátce, pokud reprezentovala nejlépe mé názory. Existuje žena, kterou bych, pokud by kandidovala v mém obvodu do senátu, podpořil nejspíš proti jakémukoliv mužskému kandidátovi. Nesouhlasím ovšem s principem, že bych měl volit ženu, protože je žena, nebo naopak muže, protože je muž.

Nevím, kolik žen je nyní nakloněno tomu uvedené pravidlo podpořit, ale mezi svými blízkými známými jsem zatím neměl tu čest potkat ženu, která by s ním souhlasila. Proto mi přijde zajímavé, nakolik je tento názor zastoupen ve veřejném mediálním prostoru a to i v médiích názorově velice odlišných. I z toho důvodu jsem chtěl upozornit na určité klamy v argumentaci angažující se lobbistické skupiny.

Myslím si, že obecně je princip kvót chybný — zejména, pokud by měl být stanoven zákonem. Pokud si ho stanoví politické strany jako své vnitřní pravidlo, pak proti tomu nemohu jako nečlen nic moc namítat. Měli bychom být však opatrní, než začneme zákonem určovat, jaké má být složení kandidátních listin. Ona by se pak mohla snadno najít i další „žádoucí“ pravidla.