Jaroslav Šabata patří k rodinnému stříbru naší republiky, o jeho vztahu k Německu to platí zvláště. Řečnická figura o tom, že to byla Charta 77, která již v roce 1985 v Pražské výzvě přišla s vážným návrhem na sjednocení Německa, se ve styku obou zemí stala kánonem. Neobjevuje se v oficiálních řečech tak často jako konstatování, že „naše vztahy jsou nejlepší v historii“ nebo že „je třeba dívat se ne do minulosti, ale do budoucnosti“, ale o to větší inspirativní potenciál zde najdeme.

Když Němci uvažují, co Čechům přičíst k dobru, je to kromě plzeňského piva, Švejka a Kafky i Pražská výzva. Pražská výzva udělala z myšlenek, na kterých se podílel Jaroslav Šabata, možná největší kariéru.

Záděra Berlínská zeď

Nedlouhý dokument adresovaný setkání mírového hnutí v Amsterdamu se obratem dostal do NDR, kde opozice řešila mírové a ekologické otázky s obzvláštním důrazem. Rok 1985 byl rokem intenzivních kontaktů mezi českou a východoněmeckou opozicí.

Do současného kánonu, pokud bych měl hádat, se Pražská výzva dostala zásluhou diskusí východoněmecké opozice, například Gerd Poppe si pečlivě vedl archiv, a byl pilný v samizdatu, takže některé věci nezapadly. V západním Německu sympatie s českými disidenty byla věcí výjimečných lidí jako Gert Weisskirchen, který měl ve své sociální demokracii kvůli vztahům s disidenty na východě problémy. Systematické styky pěstovali až němečtí zelení.

Pražskou výzvu z křehkého strojopisu do politického kánonu nepochybně vytáhl dějinný pohyb a fakt, že sjednocení Německa je asi hlavní politickou událostí poválečných evropských dějin. Jaroslav Šabata o dějinných pohybech často mluvil a promýšlel je.

Sláva Pražské výzvy se mu nepřihodila omylem nebo jako vedlejší produkt jiného úsilí. V dopise Edwardu Thompsonovi z roku 1983 má Šabata argumentář objevující se v Pražské výzvě již hotový. Šabata byl přesvědčen, že rozdělené Německo představuje střepinu dědictví války, a že Druhá světová válka skončí teprve mírovou dohodou s Německem.

Dobře cítil sílu politického protivníka a tvrdil, že proti konzervativní argumentaci musí stát ucelená koncepce s dějinným rozměrem. Byl ochoten odpustit mírovým aktivistům na západě provozní zmatení, pacifismus a rozkolísanost všeho druhu. V dopise Thompsonovi nacházíme větu: „Mezinárodní solidarita těch, kdo vzdorují jakémukoli útisku, je tmelem vnitřního sbližování.“

Šabata měl ve zvyku pracovat s existujícími politickými pohyby a vytvářet z nich vyšší celek. V polovině osmdesátých let mu oporou byla myšlenka změny na základě sblížení — Wandel durch Annäherung Williho Brandta, dále pak myšlenka Helsinek shora a zdola. Německo bylo Šabatovi bodem, odkud bylo možné hnout celou Evropou.

V rozhovorech s námi používal v politickém kontextu slovo „záděra“. Záděra berlínské zdi byla Šabatovi klíčem k probuzení Evropy, k jejímu uzdravování. „Sjednotit Evropu — to je možnost, která nemá alternativu“, říká Šabata v době, kdy železná opona ještě nevypadala, že by měla někdy přijít do šrotu. Willy Brandt ale začal se svou Ostpolitik také v roce 1968, v jednom z nejhlubších bodů nesympatie vůči všemu sovětskému impériu.

Šabata identifikoval Berlínskou zeď, nazývanou v hantýrce NDR Antifaschistischer Schutzwall, což by se dalo přeložit jako antifašistická ochranná hradba, jako neuralgický bod, a začal tuto zeď bourat. Uznání, kterého se ve stoupající míře Pražské výzvě dostává v německém kontextu, je tedy úplně na místě.

V dopise Thompsonovi se ke zdi objevují dva dost ilustrativní citáty: „Nesdílíme závěry rétoriky, která žije z nevyřešených otázek, aniž je řeší. Mírové hnutí je však řešit musí. Býka chytáme za rohy. A Berlínská zeď symbolizuje příliš mnoho živého.“ A na jiném místě: „Na celém kontinentu se začíná tušit, že Berlínská zeď a všechny anomálie, které symbolizuje, táhnou jeho civilizace ke dnu. Nikde nestojí psáno, že s tímto mlýnským kamenem na šíji se máme vláčet „na věčné časy a nikdy jinak“.“