Dvousté výročí (údajného) narození Boženy Němcové se o víkendu, který mu předcházel, věnovala všechna periodika, která aspirují na vyšší úroveň kulturních rubrik a příloh. Včetně Českého rozhlasu a televize, kde se ukázalo, že k hodnocení osobnosti a díla Boženy Němcové není mnoho co dodat; výročí média oslavila vesměs reprízami, mezi nimiž kralovala četba Babičky na stanici Vltava v podání Růženy Naskové z roku 1952. Pokud šlo inspiraci pro současnou literaturu, vyzval jak Český rozhlas, tak Lidové noviny současné spisovatele (Lidové noviny spisovatelky) k napsání textu — eseje, povídky, fejetonu — inspirovaného Boženou Němcovou.

Ze všech těch pořadů a textů mě nejvíc zasáhla četba Babičky v podání Růženy Naskové. Nečekala jsem to a před lety by se mi takový zážitek asi nedostavil, ale teď, kdy se věkem přibližuji k tomu, jak stará byla Růžena Nasková, když Babičku pro rozhlas v roce 1952 načetla, a určitě jsem starší, než byla sama Babička Magdalena Novotná, ocenila jsem a uchvátilo mě, že ve způsobu, jakým paní Nasková čte, neslyším interpretaci, jakou dnes jako česká moderní kulturní obec potřebujeme do klasického díla vkládat, aby nám připadalo dostatečně živé.

V podání paní Naskové není žádný spodní komentář, který by spočíval na vědomí, jak to bylo ve skutečnosti, kdo byla Barunka a čí byla či nebyla dítě, jak to bylo s Kateřinou Zaháňskou a jejími nemanželskými dětmi a schovankami. V jejím způsobu vyprávění není nic, co by nás usilovalo přenést přes pasáže pro dnešek nudné nebo příliš idylické, mravoličné, romantické, sentimentální, nic, co by naznačovalo, že tento text je málo akční a konfliktní proto, že byl psán pro útěchu autorky a k útěše čtenáře má také sloužit.

Ve způsobu, jakým Růžena Nasková babičku čte, nechybí humor ani hořkost a tragika, ale sentiment se v něm nevyskytuje. V interpretaci Růženy Naskové svět, v němž se Babička odehrává, ještě není úplně ztracen.

Dny se už prodloužily, ale čas od půl sedmé večer do sedmi je ještě stále černou hodinkou, do níž slova z poloviny 19. století zněla z rádia jako navlečená na niti kontinuity jazyka, země a lidských životů v ní.

Z ostatního mě zejména zaujalo, jak skoro každý současník, byv tázán, má potřebu říci, jak Boženu Němcovou, vnucovanou mu školou a závazným výkladem, nesnášel. Někteří časem svůj postoj pozměnili, některým zůstal a asi zůstane, bez ohledu na to, jestli tím výkladem, který je jim protivný, je Božena Němcová bojující nebo Božena Němcová trpící a umírající či Božena Němcová milující a zklamávaná. Takhle jsem se o tom bavila i s přáteli.

↗

Z ostatního mě zejména zaujalo, jak skoro každý současník, byv tázán, má potřebu říci, jak Boženu Němcovou, vnucovanou mu školou a závazným výkladem, nesnášel. Spisovatelka na jednom z klasických vyobrazení. Repro DR

Mně se odpor k Boženě Němcové nebo k Babičce nikdy nepřihodil. Možná to bylo tím, že věk oněch třinácti a čtrnácti let, kdy figuruje Babička na základní škole v seznamu povinné četby, mi padl do let 1967 a 68, moji rodiče tehdy četli literární časopis Plamen, a za odpolední, kdy jsem byla doma sama, jsem ho četla i já. V Plameni tehdy vyšel scénář filmu Věry Chytilové, a to bylo pro mě zcela osudové a nezapomenutlené setkání s postavou, jakou mi už nikdy žádná povinná četba nebo účelový výklad nemohly zastínit.

Vzpomínám si, jak jsem s obrazem spisovatelky v kabinách lázní a v náručích mužů svým dívčím srdcem nesouhlasila, byla bych ji potřebovala mít v ještě v jednodušší, srozumitelnější podobě, ale bylo to tu a sílu to mělo. Od té doby jsem jako hlavní charakteristiku Boženy Němcové pro sebe přijala, že to byla „žena, které se muži báli.“