Můj týden s Boženou

Alena Zemančíková

Autorka se v obsáhlém textu věnuje českým reflexím dvoustého výročí údajného narození Boženy Němcové. Vyprávěním se proplétá i osobní vztah k velké české spisovatelce: byla přece mnohem víc než krásná. A Babička není kýč.

Dvousté výročí (údajného) narození Boženy Němcové se o víkendu, který mu předcházel, věnovala všechna periodika, která aspirují na vyšší úroveň kulturních rubrik a příloh. Včetně Českého rozhlasu a televize, kde se ukázalo, že k hodnocení osobnosti a díla Boženy Němcové není mnoho co dodat; výročí média oslavila vesměs reprízami, mezi nimiž kralovala četba Babičky na stanici Vltava v podání Růženy Naskové z roku 1952. Pokud šlo inspiraci pro současnou literaturu, vyzval jak Český rozhlas, tak Lidové noviny současné spisovatele (Lidové noviny spisovatelky) k napsání textu — eseje, povídky, fejetonu — inspirovaného Boženou Němcovou.

Ze všech těch pořadů a textů mě nejvíc zasáhla četba Babičky v podání Růženy Naskové. Nečekala jsem to a před lety by se mi takový zážitek asi nedostavil, ale teď, kdy se věkem přibližuji k tomu, jak stará byla Růžena Nasková, když Babičku pro rozhlas v roce 1952 načetla, a určitě jsem starší, než byla sama Babička Magdalena Novotná, ocenila jsem a uchvátilo mě, že ve způsobu, jakým paní Nasková čte, neslyším interpretaci, jakou dnes jako česká moderní kulturní obec potřebujeme do klasického díla vkládat, aby nám připadalo dostatečně živé.

V podání paní Naskové není žádný spodní komentář, který by spočíval na vědomí, jak to bylo ve skutečnosti, kdo byla Barunka a čí byla či nebyla dítě, jak to bylo s Kateřinou Zaháňskou a jejími nemanželskými dětmi a schovankami. V jejím způsobu vyprávění není nic, co by nás usilovalo přenést přes pasáže pro dnešek nudné nebo příliš idylické, mravoličné, romantické, sentimentální, nic, co by naznačovalo, že tento text je málo akční a konfliktní proto, že byl psán pro útěchu autorky a k útěše čtenáře má také sloužit.

Ve způsobu, jakým Růžena Nasková babičku čte, nechybí humor ani hořkost a tragika, ale sentiment se v něm nevyskytuje. V interpretaci Růženy Naskové svět, v němž se Babička odehrává, ještě není úplně ztracen.

Dny se už prodloužily, ale čas od půl sedmé večer do sedmi je ještě stále černou hodinkou, do níž slova z poloviny 19. století zněla z rádia jako navlečená na niti kontinuity jazyka, země a lidských životů v ní.

Z ostatního mě zejména zaujalo, jak skoro každý současník, byv tázán, má potřebu říci, jak Boženu Němcovou, vnucovanou mu školou a závazným výkladem, nesnášel. Někteří časem svůj postoj pozměnili, některým zůstal a asi zůstane, bez ohledu na to, jestli tím výkladem, který je jim protivný, je Božena Němcová bojující nebo Božena Němcová trpící a umírající či Božena Němcová milující a zklamávaná. Takhle jsem se o tom bavila i s přáteli.

Z ostatního mě zejména zaujalo, jak skoro každý současník, byv tázán, má potřebu říci, jak Boženu Němcovou, vnucovanou mu školou a závazným výkladem, nesnášel. Spisovatelka na jednom z klasických vyobrazení. Repro DR

Mně se odpor k Boženě Němcové nebo k Babičce nikdy nepřihodil. Možná to bylo tím, že věk oněch třinácti a čtrnácti let, kdy figuruje Babička na základní škole v seznamu povinné četby, mi padl do let 1967 a 68, moji rodiče tehdy četli literární časopis Plamen, a za odpolední, kdy jsem byla doma sama, jsem ho četla i já. V Plameni tehdy vyšel scénář filmu Věry Chytilové, a to bylo pro mě zcela osudové a nezapomenutlené setkání s postavou, jakou mi už nikdy žádná povinná četba nebo účelový výklad nemohly zastínit.

Vzpomínám si, jak jsem s obrazem spisovatelky v kabinách lázní a v náručích mužů svým dívčím srdcem nesouhlasila, byla bych ji potřebovala mít v ještě v jednodušší, srozumitelnější podobě, ale bylo to tu a sílu to mělo. Od té doby jsem jako hlavní charakteristiku Boženy Němcové pro sebe přijala, že to byla „žena, které se muži báli.“

Už tehdy jsem pochopila, že to je model, a v dalším životě se mi jen potvrdilo, že se uplatňuje dodnes a možná platil vždy. Báli se vnitřní síly navenek slabé bytosti a strach zaháněli tím, že jí ubližovali. Bývá srovnávána s George Sandovou, ale podobnější si je spíš se sestrami Brontëovými, zejména, řekla bych, s Charlottou.

O žádné spisovatelce se nepíše před závorkou nebo jako předznamenání hned za houslovým klíčem, že byla krásná. Pro posouzení literárního díla je to ostatně zcela nepodstatné. Na Boženě Němcové jako by krása byla to nejdůležitější.

Charlotta Brontëová se trápila svojí nepohledností, ale na portrétu, namalovaném bratrem, i na tom od George Richmonda z roku 1850, není na její tváři nic nevzhledného, klidně může s Boženou Němcovou soupeřit. Štíhlé byly obě a tuberkulózní stíny, dodávající očím hloubky, měly rovněž obě (na portrétech se ovšem retušují), Charlotta má navíc nepřirozené ruměnce, za nimiž dnes také cítím chorobu, byť ve své době asi měly znamenat zdraví.

Karolínu Světlou máme vizuálně v paměti jako matrónu, ale to je až její portrét z pozdní doby. V době, kdy jí Jan Neruda psal vášnivé dopisy, vysloveně se obdivoval její kráse.

Krása je vůbec dobově i subjektivně podmíněné kritérium, a jak to přišlo, že zrovna pro Boženu Němcovou se stala určujícím fenoménem, je jedním z jejích tajemství. Když už Václav Bělohradský píše o Babičce, že je to kýč (divím se, kde se v něm bere ta příkrost), zajímalo by mě, jak by pojmenoval, co znamená to obsesivní vzývání Boženiny krásy.

À propos, Babička jako kýč: kýčem můžeme nazvat dílo, které bylo už rovnou tvořeno s úmyslem líbit se v rozporu s realitou. To se o Babičce, myslím, říct nedá, idyličnost vyprávění je vedena jinými pohnutkami. A neustálá přítomnost války a vojska v pozadí se mi také do definice kýče nevejde.

Koneckonců, všechna ta vysmívaná ponaučení o tom, jak má dobrá hospodyňka pro pírko skočit přes plot a že kdo se nesrovnává s chlebem, nesrovnává se s lidmi a na drobečky že se nesmí šlapat, která dala vzniknout řadě parodií a parafrází, zrovna Božena Němcová v praxi moc respektovat nedovedla. Na Domažlicku se o ní dodnes traduje, že jí prádlo shnilo v neckách, a sama Karolína Světlá byla pohoršena tím, jak Božena naložila s jejím finančním příspěvkem.

Ale na druhou stranu musím říct, že moje vlastní babička, která přežila dvě světové války, všechna ta úsporná opatření celý život dodržovala a jakkoli v době mého dospívání mi tím šla na nervy, v dospělosti stejně jako ona spotřebovávám ztvrdlý chleba a vykrajuji padaná jablka na štrůdl. To, co se mi v dospívání zdálo být zbytečnou šetrností, hodnotím dnes jako ekologický životní přístup. Ostatně: rozbor Babičky z hlediska vztahu k přírodě se v jubilejních textech neobjevil, a přitom je tak aktuální!

Nejzásadnější roli v mém životě ovšem sehrála Babička v oboru religionistickém. V naší až zbytečně afektovaně ateistické rodině jsem se neměla jak dozvědět, co bylo Boží tělo, pouť pro mě znamenala, že přijely kolotoče, Velikonoce byly jen pomlázka a o masopustu se ani snad nemluvilo. A náhle dostanu do ruky knížku, kde se stále píše o Pánubohu, kde se žehná chlebu i obilí, kde se lidé modlí za spásu svou i svých drahých zbloudilých (například Viktorky), kde se ve jménu Páně odpouštějí prohřešky.

V polovině 60. let 20. století mě Babička na víru neobrátila, ale něco mi sdělila o vztahu člověka k Bohu, k vlastní spáse, k mystériu stvoření. S tak působivým vztahem mezi tajemstvím křesťanské víry a všedním životem jsem se setkala až po mnoha letech u německého spisovatele původem od Liberce Ottfrieda Preusslera v jeho knížce Útěk do Egypta přes Království České.

Moderní autor závěru 20. století je samozřejmě stručnější a na svého čtenáře spiklenecky pomrkává (jinak už to v našich poměrech ani nejde), ale motivaci má s Boženou Němcovou shodnou: vyprávět o rodném kraji a lidech v něm způsobem, který přináší víru v dobro v člověku, humor a útěchu.

Mezi povídkami, vztahujícími se k Boženě Němcové, je i text Anny Bolavé. Povídka se jmenuje Výprava na Vyšehrad. Poznámky k jednomu výročí v lednu 2012, a je líčením jedné rodinné výpravy k jejímu hrobu na Vyšehradě. Rodina má tři malé kluky, je leden, výročí jejího úmrtí — a jsme v současnosti.

Výprava je náročná, děti zlobí, všichni mrznou, manžel se sice účastní, ale moc nepomůže, rodina jako celek se na hřbitově vlastně chová nepatřičně. V jenom momentě bleskne povídkou paralela, že i Božena Němcová měla čtyři malé děti, které se asi také leckdy chovaly nepatřičně.

Paralela ale nesedí — potřebu navštívit Boženin hrob má vypravěčka, spisovatelka. Není žádný důvod, aby na vyšehradský hřbitov chodili všichni, aby sebou táhli koloběžku a odrážedlo a kárku: to je přece, navíc v lednu, a na Vyšehrad, proslulý dlažbou z kočičích hlav, úplný nesmysl. Tatínek, který existuje a je přítomen a účasten výchovy svých dětí, by s nimi mnohem raději a lépe mohl trávit čas jinde, klidně i jinde na Vyšehradě, proč vlastně tropí rodina takový povyk mezi hroby?

Annu Bolavou čtu moc ráda, ale tahle její povídka, má-li to být paralela k situaci Boženy Němcové, je vedle. (Teď ale mluvím možná jako Karolína Světlá, zatímco Anna Bolavá je už ve shodě se svým jménem spíše podobná Boženě Němcové.)

Napíšu tedy konkurenční zážitek z návštěvy Boženina hrobu. Musím ale začít o den dřív.

V pondělí 3. února se v poledne rozezněly sirény. Aha, „zkouška sirén“, to už je dnes kulturní kód — ale zkouška sirén i s hudebními produkcemi je přece záležitostí první středy v měsíci. Bylo však pondělí. Pak teprve mi došlo, že tyhle sirény znějí na počet zemřelého předsedy Senátu Jaroslava Kubery. No, nevím, zní to spíš jako signál obecného ohrožení — je to tak míněno? Že Kuberova smrt je přímo obecným ohrožením? Pustila jsem to z hlavy.

V úterý byl výroční den (údajného) narození Boženy Němcové. Na Vyšehrad jsem šla sama, ocitla jsem se tam v poledne a už při vstupu do hřbitova mě vítaly zvony z katedrály svatých Petra a Pavla. Někdy hrají Svatý Václave, ale tentokrát hrály mariánskou písničku, jako z Babičky, obyčejné a mnohokrát vysmívané Tisíckráte pozdravujem tebe. A pak zvonily, v akordu, jaký zná rozhlasový kolega Radek Rejšek, dlouho, na skále nad Vltavou mrazivě fičelo a v tom řídkém mrazivém vzduchu se zvonění neslo jako radostná zvěst.

Na hrobě Boženy Němcové je čerstvě položen oficiální věnec státního zámku Ratibořice a města Česká Skalice a k tomu několik anonymních kytic, mezi ně jsem přidala i tu svou. Současný náhrobek má svou historii, kterou si každý může najít na internetu, důležitou roli v něm hraje Americký klub dam.

Napřed jsem pocítila pohoršení, že nemáme žádnou významnou ženskou instituci, která by se k Boženě Němcové manifestačně přihlásila. Ale pak, nad tím hrobem, v zimě za ledového větru, řekla jsem si, že jsem pro sebe ráda, že mi na Boženu Němcovou žádná oficiální instituce nesahá.

Stejně se ale nemůžu ubránit pomyšlení, že jsme jí ještě dlužni. Tak například: tenhle text píšu v teple a na počítači tři dny, mezitím si čtu, dívám se na film, v němž Božena natřikrát píše svůj poslední dopis, poslouchám povídky, a ona měla denní penzum, odměřené svíčky, krvotok a v břiše bolest, o níž se ve slušné společnosti (Vojtu Náprstka vyjímaje) nemluví.

    Diskuse
    February 10, 2020 v 11.5
    Taky mi Babička, kterou jsem četla od svých osmi let, nikdy nepřišla jako idyla. Spíš jako příklad nelehkého, ale poctivě žitého života.
    Myslím, že i dnes se vyplatí spoléhat spíše na Boha než na svět.
    JP
    February 10, 2020 v 14.21
    Kýčovitá idyla vesnického života
    Z V. Bělohradského si nedělejte těžkou hlavu, paní Zemančíková; ten vidí "kýč" už úplně ve všem... ;-)

    Ale - jak je to tedy s tou "idylou" vesnického života doopravdy? V podtitulu "Jana Cimbury" od J. Š. Baara přímo stojí připsáno: "Vesnická idyla". A je nepochybné, že autor zde to selské žití podává a prezentuje především z té jeho "idyličtější" stránky - tedy jako přirozený, čistý způsob lidí zasazených do běhu dnů venkovského života, v jejich práci, radostech i strastech.

    A přece... Přece i v tomto líčení je jedno místo, kde vesničané náhle vzplanou vášněmi vzájemného sporu, a v daném konfliktu začnou vyhrabávat všechny spory a hádky minulé, a jak spisovatel výslovně dodává, "vraždu kdyby si tak mohli vyčíst!"

    Autor tedy sice na jedné stránce podává idylický obraz života na venkově; nicméně nezavírá nijak oči ani před stránkami temnými; a nijak netvrdí, že tento život by byl pouze a jenom samou idylou.

    A něco podobného je i v samotné "Babičce", když tato v jednom okamžiku jakéhosi hořkého rozpomnění Barušce vyjevuje, že "není žádná růže bez trní".

    Žádný spisovatel není mocen toho, aby znázornil lidský život ze všech jeho stran, se všemi jeho vztahy, souvislostmi, bolestmi i radostmi. Každý spisovatel tedy může ve svém díle podchytit vždy jenom jednu jedinou stránku celkové skutečnosti lidského žití. Pravdivé jeho dílo je, když tuto jednu stránku zobrazí pravdivě; a když netvrdí, že tato jedna stránka je ta jedna jediná skutečná.

    Sám z dob vlastního dětství (u prarodičů na venkově) mohu potvrdit: vesnický život není sice (samou) idylou; nicméně on naprosto nesporně m á své idylické stránky. Ta usazenost v přirozeném žití, v přirozeném hospodaření, s péčí o domácí zvířata, spolužití se sousedy které člověk všechny osobně a důvěrné zná, uprostřed přírody - to všechno vytváří ve svém celku způsob života, který se opravdu zásadně liší od života urbánního.

    Ta hranice mezi legitimním vyzdvižením těchto idylických momentů vesnického žití a mezi sentimentálním kýčem může být ovšem v jednotlivých případech značně nezřetelná respektive sporná; nicméně Božena Němcová svou "Babičku" napsala ve zcela konkrétní době národního osudu, a v daném kontextu měl tento idylický obraz svůj reálný smysl a význam.

    Nevím, s jakým pocitem bych "Babičku" četl dnes; a na ta její filmová respektive televizní ztvárnění jsem se - raději - nedíval, protože mi u nich v paměti zůstaly momenty, které skutečně působí nepříjemně sentimentálně. Neodvažuji se tedy vynést v daném případě definitivní soud; ale v každém případě podat idylický obraz vesnického života nemusí ještě nutně znamenat sentimentální kýč.

    Ne každý spisovatel je Emilem Zolou, který ukazoval zase jenom ty syrové, až na dřeň naturalistické momenty života vesnického člověka. Tento jeho naturalismus je bezpochyby umělecky pravdivý; ale ten vesnický život jak jsem ho sám zažil bych v něm poznal ještě méně, nežli v "Babičce" Boženy Němcové.
    February 10, 2020 v 14.52
    Myslím, že babička Boženy Němcové byla (v knížce a snad i v reálném životě) vážena právě pro své životní zkušenosti přesahující běžný život venkovské ženy. Vždyť ona společně se svým mužem putovala napoleonskými válkami, prodělávala všechny strasti vojenského života. To asi nebylo tehdy úplně běžné. Část svého života strávila ve městě, dokonce v cizině. Poměrně brzy ovdověla a pak se musela sama postarat o sebe i o děti. Sama tkala a prodávala své výrobky.
    Zajímavé je, jak paní Zemančíková obě ženy (Němcovou i její babičku) srovnává (drobečky, prádlo atd.). Každá z nich je jakoby z jiného světa.
    Božena Němcová jistě svou babičku intelektuálně převyšovala, ale šťastnější nebyla. To si i sama uvědomovala.
    JK
    February 10, 2020 v 15.16
    Já jsem "naši paní" pochopil (netvrdím, že zcela...) až v poměrně zralém a už dost otřískaném věku, a to až po přečtení Dopisů lásky. Poprvé za mého života vyšly (pokud je mi známo) už v roce 1971 a cenzorům starého režimu zřejmě ušlo, že se jimi poněkud podkopává tehdy obvyklý obrázek spisovatelky. (Možná v té době ještě doznívala odvaha nakladatelů a redaktorů z konce 60. let...) Já jsem je ale poprvé četl až koncem 80. let, v době, kdy už jsem měl kromě manželky i tři prepubertální dcery. Musím říci, že ty Dopisy ze mě udělaly (spolu s výchovou těch dcer a praxí v řízení výrobního provozu, kde pracovalo 70 dělnic...) sice nijak radikálního, ale přece jen feministu. B. N. jistě předběhla svými postoji dobu nejmíň o nějakých 100 let a osobně tuto část jejího intelektuálního dědictví považuji za důležitější než je Babička.
    February 10, 2020 v 16.6
    Feminista? Aha, tak to už chápu, proč jste mi zde v diskusi tolikrát vynadal.
    JK
    February 10, 2020 v 18.19
    Evě Hájkové
    Berete to příliš osobně... :-D Jestli jsem s Vámi občas ve sporu, určitě to není kvůli tomu, že jste žena. A jestli Vám někdy nedejbože začnu doopravdy nadávat, jako že jsem ještě nezačal, tak Vás pro jistotu předem upozorním, že od teď je to nadávání... :-D

    Nicméně řekl bych, že zrovna Vaše postoje (včetně těch vyjádřených jinde než tady) mají k feminismu dost daleko.
    February 10, 2020 v 19.9
    J. Kalousovi
    "Jestli jsem s Vámi občas ve sporu, určitě to není kvůli tomu, že jste žena."
    To já vím, jenže vzhledem k tomu, že nejsem feministka (jak jste si správně všiml), nijak zvlášť neprožívám svou ženskou identitu. Beru ji jako samozřejmost. Svou osobní identitu neodvozuji z ženství. Ale ani mi to ženství nijak nevadí, protože mi vůbec nebrání v tom, co chci dělat.
    Mužem bych být nechtěla. Měla bych to těžší, mít tytéž vlastnosti, jako mám.