Bojkot Izraele

Peter Tkáč

Kniha „Izrael: bojkot, divestice, sankce“ přibližuje snahu palestinských občanských iniciativ, které apelují na světové společenství. Požadují totiž podporu svého bojkotu Izraele. Proč by této výzvě měli věnovat pozornost i čeští občané?

V roce 2005 se palestinští aktivisté a aktivistky obrátili k světové občanské společnosti s výzvou o zahájení bojkotu Izraele. Podle nich totiž palestinská společnost vyčerpala všechny možnosti nenásilného odporu proti okupaci — pokojné demonstrace jsou násilně rozháněny, mírová jednání slouží jako pláštík, pod kterým Izrael nadále kolonizuje Západní břeh, a rezoluce OSN jsou Izraelem ignorovány.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Inspirováni bojem proti apartheidu v Jihoafrické republice vyzvali světovou veřejnost k bojkotu, stažení investicí a zavedení sankcí vůči Izraeli, dokud nenastane splnění následujících bodů:

  1. Ukončení okupace a kolonizace všech arabských území a zbourání separační bariéry.
  2. Přiznání základních práv arabsko-palestinským občanům Izraele tak, aby bylo dosaženo rovnosti.
  3. Respektování, ochrany a prosazování práv palestinských uprchlíků, aby se mohli vrátit do svých domovů a na svou půdu, tak jak to ukládá Rezoluce OSN 194.

Hnutí BDS je výjimečné tím, že se dožaduje práv všech tří hlavních skupin Palestinců: Palestinců žijících na Západním břehu a v Gaze, kterým izraelská okupace znemožňuje rozhodovat o svých osudech, palestinských občanů Izraele vystavených diskriminačním zákonům a palestinských uprchlíků, kterým Izrael brání v návratu do svých domovů. Hnutí je přitom demokratické a antirasistické - žádá stejná práva pro všechny, Palestince i Izraelce, a vyhraňuje se vůči antisemitismu.

Už také u nás

Za 10 let se hnutí rozšířilo po světě, především do západní Evropy a USA a o jeho úspěších svědčí fakt, že v roce 2011 přijal Izrael zákon kriminalizující jeho podporu. Hnutí BDS však nemá prakticky žádnou podporu v České republice, proto je důležité, že nakladatelství Broken Books ve spolupráci s českou pobočkou Mezinárodního hnutí solidarity vydalo v říjnu 2015 český překlad sborníku „Izrael: bojkot, divestice, sankce“ sestavený editorkou Audrey Lim v roce 2011.

Východiska sborníku mohou v českém mediálním prostředí znít překvapivě: otázkou vůbec není, zda Izrael palestinské obyvatelstvo utlačuje, nebo ne. Řeší se jen, jak přimět Izrael v tomto počínání přestat, a zda je forma bojkotu, divesticí a sankcí formou nejúčinnější. A autoři a autorky se shodují, že je.

Sborník tedy poskytuje přehled základních argumentů ve prospěch BDS a vypořádává se s nejčastějšími protiargumenty. Jeho nejsilnější stránkou je široký okruh autorů a autorek a to jak z geografického hlediska, tak i z profesního.

Mezi aktivisty a aktivistky z Palestiny tak najdeme akademičku z USA, slovinského filosofa (hádejte kterého), bývalého člena (post-apartheidní) vlády v Jihoafrické republice, občanské aktivisty a aktivistky z Izraele a USA, zástupce palestinských křesťanů, amerického profesora věnujícího se judaismu, kanadskou novinářku nebo izraelské umělce, kteří jsou právě zasažení bojkotem.

Sprosté slovo apartheid

V celém svazku působí nejzajímavěji srovnávání hnutí BDS s bojkotem jihoafrického apartheidu. Izraelský režim podle mnohých splňuje definici apartheidu, tak jak ho vymezila OSN v roce 1973 a jeho pád v Jihoafrické republice jim slouží jako příklad úspěšného mezinárodního bojkotu.

Bojkot Izraele nemíří na jednotlivce, ale na chod institucí. Foto bdsmovement.net

Navzdory rozsáhlým podobnostem je ale izraelský apartheid odlišný od jihoafrického (černoši například neměli, na rozdíl od izraelských Palestinců, právo volit).

Jak píše Noura Erakatová: „... jihoafrická zkušenost sice dodává paradigmatu apartheidu na přesvědčivosti, nicméně podle ní nelze poměřovat všechny ostatní režimy apartheidu, ať už v Izraeli a Palestině nebo kdekoli jinde.“ (více na straně 119)

Označujeme-li tedy izraelský režim za apartheid, činíme tak na základě jeho definice podle OSN. Přirovnání k jihoafrickému režimu je ale účinnou taktikou, zejména v symbolické rovině - dnes už nikdo soudný jihoafrický apartheid neobhajuje.

S vědomím historických a faktických rozdílů přichází poté jihoafrický akademik Ran Greenstein s pojmem „apartheid zvláštního druhu", kterým pojmenovává současný izraelský režim a který charakterizuje jako: „Systém spojující demokratické normy, vojenskou vládu a vylučování či zahrnování obyvatel žijících mimo území (viz stranu 186).“

Kontroverze

Jednou z nejkontroverznějších částí BDS je akademický a umělecký bojkot Izraele. Podle oponentů tak dochází k ostrakizaci izraelských umělců a umělkyň a k „cenzuře svobodného projevu, omezování akademické svobody a k maření vědecké a kulturní výměny.

Sborník však poměrně přesvědčivě objasňuje, jak umělecká a akademická sféra participují na apartheidním režimu. Umělci slouží jako ambasadoři Izraele s cílem napravit jeho pošramocenou pověst, jsou součástí vládou placené propagandy.

Dokazují to slova bývalého generálního ředitele izraelského ministerstva zahraničí Nissin Ben-Sheetrita: „Kulturu vnímáme jako prvořadý nástroj hasbara [propagandy] a osobně mezi kulturou a hasbara nespatřuji žádný rozdíl.“ (na straně 50)

Bojkot se přitom nevztahuje na umělce a umělkyně, kteří se od státní propagandy distancují, respektive nepřijímají na svou činnost peníze od izraelských státních institucí.

Nady Elia vysvětluje: „… kulturní dílo podléhá bojkotu na základě financování svého vzniku, nikoli na základě obsahu (...), jestliže je nějaké vystoupení nebo dílo financované Izraelem v rámci jeho kampaně na ‚vylepšení značky‘, podléhá bojkotu bez ohledu na to, co vyjadřuje.“ (na straně 79)

Kniha „Izrael: bojkot, divestice, sankce“ vydaná nakladatelstvím Brooken Books může zpochybnit často nekriticky proizraelský pohled českých občanů. Foto brookenbook.cz

Podle aktivistů a aktivistek BDS se univerzity zas podílejí na vývoji zbraní či bezpečnostních a monitorovacích systémů používaných na Západním břehu. Zároveň je celý izraelský školní systém segregační a diskriminační — podle studie z roku 2009 vynaložil Izrael za jeden rok na vzdělání jednoho izraelského dítěte 1100 dolarů, na vzdělání jednoho palestinského dítěte jen 190 dolarů (o tom více na straně 78).

Cílem bojkotu přitom ale nemají být jednotlivci, nýbrž instituce. Tento argument však nebyl zcela spolehlivě vysvětlen a vyvolal u mě spíše jen další otázky. Jak je možné spolupracovat s vědcem-jednotlivcem zaměstnaným zároveň na izraelské univerzitě-instituci? Může to být jen v jeho volném čase? Nebo je možná spolupráce pouze s nezaměstnanými vědci?

BDS v ČR chceme

S otázkou jednostátního, nebo dvoustátního uspořádání se kampaň BDS vypořádává poměrně elegantně. Není pro ni totiž vůbec zásadní, snaží se jen, aby byla práva Palestinců naplňována bez ohledu na to, v jakém státě žijí a v jakém si představují, že budou žít zítra.

Jak vysvětluje Omar Barghouti: „...nosným pilířem výzvy BDS byl přístup zaměřený na práva a ten neprosazuje žádné konkrétní politické řešení arabsko-izraelského koloniálního konfliktu — má-li však být toto řešení spravedlivé a udržitelné, musí splňovat všechna tři práva vymíněná ve výzvě.“ (strana 111)

Není proto důležité, jak bude budoucí uspořádání vypadat, ale to, aby měli Palestinci práva, o které žádají, a zároveň aby měli všichni v budoucím uspořádání stejná práva.

Pestrá směs autorů a autorek je zároveň i jistou slabinou knihy. Jednak kvalita článků kolísá, jednak většina z nich nevznikla kvůli tomuto sborníku. Množství dat a argumentů se tam tedy zbytečně opakuje. To, že se Naomi Klein přidala k bojkotu, a to, že Izrael kriminalizuje jeho podporu, se tam dozvíme minimálně pětkrát.

Únavně také někdy působí opakované jmenování jednotlivých aktivistických skupin zapojených do hnutí či hudebních hvězd odmítajících koncertovat v Izraeli. Některé argumenty mohly být také vysvětleny pečlivěji. Českému vydání by prospěla také důslednější editorské práce — poměrně často se vyskytují chyby sazby či překlepy.

Knížka je však velmi užitečným průvodcem po BDS a její české vydání je velmi důležité. Bylo by skvělé, kdyby inspirovalo k vytvoření lokální odnože BDS také u nás, v České republice a na Slovensku. Role České republiky jako jednoho z nejoddanějších partnerů Izraele je totiž hanebná.

Navíc, od vydání originálu se situace v Gaze a na okupovaných územích zhoršila: loňský masakr v Gaze zanechal 2104 mrtvých, z toho 1462 civilistů, Izrael zvažuje odebrání povolení k pobytu Palestincům v okupovaném východním Jeruzalémě a nadále buduje osady na Západním břehu. Je jen na mezinárodním společenství, aby to zastavilo.

Izrael: Bojkot, divestice, sankce

sestavila: Audrea Limová

nakladatelství: Broken Books

překlad do češtiny: Jaroslava Kočová

ISBN: 978-80-905309-8-0

rok vydání: 2015 (1. vydání)

originál: The Case for Sanctions Against Israel (2011)

    Diskuse
    Aha.
    Takže požadovaný stav je, aby palestinská území byla etnicky zcela vyčištěna a žádný žid by tam nesměl žít, a zároveň aby palestinští Arabi měli v Izraeli garantovaná všechna práva (proč ne, už teď je skoro mají).

    Mohu autora ujistit, že drtivá většina židovských osadníků v Judei a Samáří (tzv. Západní břeh) je tam dobrovolně a z vlastní vůle, stát Izrael je tam nevyslal okupovat území.
    ((( ostatně původně většinou prach a kamení )))

    Vzhledem k tomu, co se nyní na Blízkém východě děje, je vysoce nepravděpodobné, že by Izrael dovolil vznik islámského státu přímo na svém zápraží, stejně jako se nestáhne z Golanských výšin.

    Nicméně přeji ničím nerušený a prosluněný občanský aktivismus. Jsme svobodní lidé.

    Jen mi trochu nejde do hlavy, jak byste si potom omlouvali osud židů v osadách, kdyby samostatná Palestina opravdu vznikla.
    Zřejmě nijak.
    Zkrátka tam nemají co dělat.
    JK
    November 8, 2015 v 14.43
    Nebezpecny nesmysl
    Docela by mne zajimalo, jestli si palestinsti "aktiviste a aktivistky" uvedomuji, ze splneni jeji pozadavku, zejmena bodu tri, je neslucitelne s dalsi existenci statu Izrael. Prichod tech cca 5 milionu potomku puvodnich uprchliku s volebnim pravem by zcela rozvratil Izrael a udelal z nej dalsi blizkovychodni muslimskou zemi rozvracenou obcanskou valkou. Neumim si predstavit jakoukoli izraelskou vladu, levicovou nebo pravicovou, ktera by na neco takoveho pristoupila. Tohle bylo zcela neprijatelne i pro Jicchaka Rabina. Nutit Izraelce bojkotem k necemu, co pravem povazuji za statni sebevrazdu, poslouzi jen radikalum na obou stranach, nikomu jinemu.
    Správně.
    A je smutné, že s k takovým bláznovinám připojují ikony levice jako Žižek nebo Kleinová.
    FO
    November 8, 2015 v 20.9
    A. Morbicerovi
    Musím doplnit několik důležitých věcí. Samozřejmě jsou osadníci na Západním břehu alias v Judsku a Samaří dobrovolně, někteří dokonce s nadšením a vedeni představou, že celé toto území patří z Božího úradku jen Izraeli.

    Ovšem izraelská vláda jim poskytuje natolik výhodné podmínky - cenu bydlení nesrovnatelně nižší než v samotném Izraeli a další výhody - že se skutečně spíše než o nějaké spontánní osidlování jedná o řízenou aktivitu okupačního typu.

    A pozor: to se děje v situaci, kdy stát Izrael oficiálně souhlasil s tím, že na tomto území, představujícím (spolu s Gazou jen asi 22% celku), má vzniknout palestinský stát, a že pro jakoukoli palestinskou reprezentaci jsou tyto "osady" či spíše opevněná města zcela nepřijatelná.

    Trochu mě mrzí, pane Morbicere, že jste schopen napsat něco takového, jako že "původně tam byl prach a kamení". Ono je tomu spíš tak, že původně tamy byly palestinské olivové háje, nebo přímo vesnice, tak jako v případě stavby "separační bariéry".

    Domnívám se, že člověk nemusí být zrovna zarytý propalestinský aktivista, aby si přiznal, že mýtus o neobydlené poušti, kam přišli Židé a udelali z ní ráj na zemi, je skutečně jen mýtus. A navíc podle mě dost nebezpečný.
    JK
    November 8, 2015 v 22.27
    Kompromis
    F. Outrata napsal: "...pro jakoukoli palestinskou reprezentaci jsou tyto "osady" či spíše opevněná města zcela nepřijatelná."
    To je určitě pravda. Na druhou stranu, pro izraelskou stranu je "naprosto nepřijatelná" myšlenka znovurozdělení Jeruzaléma (už se to jednou zkusilo) a zejména, naprosto mimo diskusi je možnost "návratu" několika milionů potomků uprchlíků z r. 1948 a 1967.
    Co z toho plyne? Jediný mír, který je možný, je mír "nespravedlivý", mír, který bude znamenat velmi bolestné kompromisy na obou stranách. Izraelci se budou pravděpodobně muset vzdát Hebronu a velké části (většiny?) osad na Západním břehu, Palestinci se budou muset smířit s jednotným Jeruzalémem, s úpravami hranic, resignovat na návrat potomků uprchlíků a hlavně se smířit s myšlenkou, že Izrael jako stát tu je a zůstane. Mír bez bolestných obětí a hlubokých pocitů křivdy na obou stranách není možný.
    V této situaci je myšlenka, že budeme bojkotem tlačit jednu stranu do zcela nemožného řešení (které, jak opakuji, je jednoduše neslučitelné s další existencí jejich státu) prostě šílená. Tohle není předpis na mír, tohle je předpis na nekonečnou občanskou válku.
    Na rozdíl od pana Morbicera mne však účast Naomi Kleinové a Slavoje Žižeka v této věci vůbec nepřekvapuje.
    November 8, 2015 v 23.22
    Apartheid
    Výraz "apartheid" se u Izraele většinou vztahuje hlavně na obyvatele Západního břehu než na izraelské občany nežidovského původu. Západní břeh Izrael fakticky ovládá, ale Palestinci tam žijící nemají Izraelské občanství zatímco židovští osadníci, kteří se tam s podporou Izraele usazují, izraelské občanství mají. Autor píše, že na rozdíl od černochů v JAR můžou Palestinci volit, ale to platí jen pro Palestince žijící v Izraeli. Na Západním břehu můžou volit jen palestinskou samosprávu.

    Tato situace k apartheidu vede nutně, okupační síly zacházejí jinak s izraelskými občany než s Palestinci, oddělení má např. i formu silnic, které Palestinci nesměji používat.

    Dvoustátní řešení již osady znemožnily, protože jsou umístěny tak, že bez jejich likvidace není vznik Palestinského státu na území Západního břehu možný. To, že by osady mohly existovat na území samostatné Palestiny, reálné není. Většina osadníků sloužila v armádě, často jsou ozbrojení, osady považují za součást Izraele a mají velký politický vliv. Vystěhování by se bránili i proti izraelské armádě.

    Izrael ale nemůže Západní břeh anektovat, protože by musel Palestincům tam žijícím dát občanství. Tím by se demografická situace Izraele změnila tak, že by již nemohl být židovským státem.

    Musím říct, že jsem o žádném reálně uskutečnitelném plánu na řešení této situace v posledních letech neslyšel.
    FO
    November 9, 2015 v 11.16
    Rozdělení Jeruzaléma
    Je jistě pravda, že pro židovské Izraelce je představa rozdělení Jeruzaléma strašlivá, na druhou stranu právě k něčemu takovému tam dnes dochází. Demografický poměr se nepodařilo naklonit ve prostěch židovských obyvatel města, současná vlna násilí ukazuje, že soužití je obtížné, a někde ve městě vzniklo už cosi jako oddělující zeď. Takže možná se brzy dočkáme Jeruzalémské zdi.
    Jsou to asi dva měsíce pane Outrato, kdy šel na ČT2 obsáhlý dvoudílný dokument o Západním břehu.
    Bohužel si nevzpomenu na jméno a autora, ale určitě by šlo dohledat. Byl to nějaký anglosas a šlo o pohled na život židů v oblasti.

    Jedna jeho část byla věnována studentskému hnutí, které právě den co den vyráží na západní břeh vybírat kamení z neúrodné půdy pahorků. Z toho kamení se budují terasy a na nich domy...

    Ale dobrá, slovo "většinou" asi nebylo správně.

    Izrael slíbil palestinský stát, jak píšete, nicméně můj osobní pocit je, že se to stává víc a víc nereálné.
    Izrael to nemůže vidět jinak.
    Zlatá devadesátá jsou pryč.
    Palestinská nenávist vůči židům je gigantická a nemají žádného vůdce, který by ji dokázal zkrotit.
    A neprojevuje se jen velkými teroristickými útoky. Je každodenně přítomná. Z Gazy do Izraele v podstatě nepřetržitě praky metají zdechliny zvířat, kamení, výkaly nebo barvu.

    Nebo se podívejte na současné spory kolem Chrámové hory. Všechno, co palestinské vedení tvrdí, je lež. Na popud USA byl vytvořen plán na řešení, který podpořil i Izrael a Jordánsko, které je da facto jejím správcem. Měly tam být umístěny neveřejné kamery, které by mohly rozsoudit ty údajné "incidenty" (modlidby židů), na kterých je vystavěna současná hysterie.
    Jenže to Palestinci jednoznačně odmítli.
    http://www.rozhlas.cz/plus/nazory/_zprava/gita-zbavitelova-utoky-palestinskych-osamelych-vlku-na-izraelce-nepolevuji--1551316

    A co by se asi stalo, kdybyste si žertéřsky nalepil pejzy, nasadil jarmulku, a zkusil se projít někde po Gaze?
    Jak je možné, že starobylou židovskou komunitu v Hebronu musí chránit 2000 vojáků? (Kohout, který tam byl nedávno dělat umění, ji odhadoval na 200 duší, ale je jich víc -- ani se ve svém článku nad tím nepodivil)

    Vzhledem k tomu, jak situace na Blízkém východě houstne, je podle mě vznik Palestiny minimálně na desítky let vyloučený.

    Mno,
    ať tak anebo tak, to, co prosazuje hnutí BDS a pod co se podepsali Kleinová, Žižek a další, je návod na zničení Izraele.
    Nikdy s tím nebudu souhlasit.
    Psal jsem, že je to smutné pane Konvalinko.
    Překvapený jsem byl jen trošku.
    Že by levice potřebovala nového myslitele formátu Marxe, schopného systémového uchopení reality, je jasné už dlouho.
    Tyhle fanouškovské úlety levicových elit, po je děs...

    Souhlasím s Vámi, jen se bojím, že uznání Izraele palestinskou stranou, natož pak jeho respektování, nehrozí...
    P.P.S. Jak byste tedy okomentoval požadavky hnutí BDS Vy, pane Outrato?
    + Další komentáře