Čtvrt roku před volbami do českého parlamentu jsou politické komentáře plné defétismu a nervozity. Zdá se být zjevné, že poprvé za poslední čtvrtstoletí nevyhraje volby buď ODS, nebo ČSSD. Pravicovou ODS srazily skandály před čtyřmi roky a étos pravicové transformace, z kterého čerpala, už také vyvanul.

ČSSD tvrdě spadla po neúspěšném pokusu premiéra Sobotky směřovat svou stranu k sociálně liberální orientaci jako protipólu nevyzpytatelného oligarchy Andreje Babiše. Parciální zájmy a zemanovské křídlo uvnitř této strany sehrálo své. A těžko uvěřit tomu, že propojení politiky a byznysu a nesnesitelný střet zájmů vznikl až před volbami.

Co zarazí: mnozí čtou odsunutí těchto dvou tradičních stran na druhou kolej jako konec celé polistopadové éry. Hlavním strašákem je majitel hnutí ANO miliardář Andrej Babiš. Tím, že se rozhodl vstoupit do politiky přímo a neprosazovat své zájmy jen prostřednictvím zavedených mocenských kartelů, se stal pro správce polistopadové moci nebezpečnou konkurencí.

Profesionálně zvládnutým marketingem přitom posunul zájem veřejnosti od programových otázek k populistickým rekvizitám. Následkem toho se i uvnitř tradičních politických stran začaly diferencovat postoje. Přemostit to pak pouhou komunikační výřečností či trpělivostí s tím, že lidé včas pochopí ošidnost populistických chimér, je prostě málo.

Někteří političtí komentátoři prorokují, že tím vezme definitivně za své celý polistopadový režim, který se prý pokusil nainstalovat v ČR standardní liberální demokracii. Nemá jít samozřejmě o návrat do předlistopadových časů, ovšem novým pořádkům jakési postdemokracie má být obětováno tradiční stranictví, politická soutěž v rámci parlamentní demokracie a standardní systém vyvažování ústavních mocí.

Vůdcovská meritokracie má ovládnout jak oblast zákonodárnou, tak soudní, pod záminkou, že konečně zavede pořádek. Veřejná debata sice tone v povrchnosti, ale prázdné sentence oligarchy působí lidověji než programové traktáty.

Markýrování autentického programu

Ano, volby 2017 skutečně mohou vést k určité proměně poměrů. Dědicové sametové mytologie to těžce nesou, a tak reagují. Patos výzev čerpající svůj étos z ideálních představ o občanské společnosti ale zjevně není proti tomuto vývoji účinný. Michael Kocáb či Hanka Marvanová nevzkřísí léta sametu, protože samotné struktury skutečné moci (které se stejně příliš neřídily mravní logikou předlistopadového disentu) se již hluboce proměnily. A je otázkou, jak k tomu přispívá politické stranictví, jež se zformovalo za posledních 25 let.

Nominálně totiž po restauraci kapitalismu vznikl určitý liberálně pluralitní parlamentní systém. Stál však na vratkých základech, protože rozhodující politické strany se namnoze staly pouhými kartely na zprostředkování moci. Té skutečné, mimoparlamentní, ve které se šikovali jak vzmáhající se domácí oligarchové, tak svou silou jim nadřízení oligarchové zahraniční.

Tady lze hledat kořeny rostoucí nedůvěry občanů ve stranický systém. A tady lze najít i důkaz, že onen konec starých časů není změnou systému. Tento systém má pouze tendenci odhodit svoji liberální slupku. Podobně jako to udělal v reakci na léta Velké krize.

↗

Léta sametu nevzkřísíme, protože se již hluboce proměnily samotné struktury skutečné moci. Foto cyworld.com

Hlavní problém proto tedy není v tom, že politici nenabízejí nic nového, že stranické programy jsou nepřekvapivé a svého druhu prošlé zboží. Nedůvěru vyvolává slabé zájmové zakotvení a odtržení od lidí. Může to vypadat jako krize stranictví či jako vyčpělost souboje levice a pravice. Ve skutečnosti je to rozpor slov a činů, alibismus tváří v tvář výzvám, co z politiky činí šaškárnu a co žene otrávené, bezprizorní a nadávající masy do rukou manipulátorským oligarchům, kteří aspoň budí dojem, že to vezmou pevně do rukou.

Takový symbol starých nových časů, jako je Václav Klaus, dnes hořekuje nad prázdnou pravicí, která neumí vztyčit prapor svobodného trhu a boje s byrokratickým přerozdělováním. Ve skutečnosti se ale on sám posouvá k lidem typu Le Penové, která žije z rozporu mezi globálními a regionálními oligarchy.

Na levici lze zase slyšet nářky nad ztrátou třídní autenticity či příklonu k margináliím jako anímal welfare či sexuální menšiny. Ve skutečnosti křísí vylekaní levičáci jako poslední barikádu sociální egoismus a kulturní šovinismus, které by chtěli bránit v jakési konzervativní viróze postihující jejich ideologické koncepty. A společně pak některé elity pravice i levice již viditelně přebíhají k daleko reakčnějším, ale vlivnějším strukturám kapitalistické moci.

Mesaliance s těmito novými pořádky tak hrozí jak pravici, tak levici. Vývoj v Polsku a Maďarsku naznačuje, kam by to mohlo vést. Uvázat občana ústavou k povinnostem k vrchnosti a použít k udržení pořádku i hrubé síly, tím by to mohlo končit. Je jedno, jestli tomu budeme říkat postdemokracie či postfašismus. Fragmentovaná a neukotvená společnost se tomu bude těžko bránit.

Abstraktní morální apely ani markýrování autentického obsahu na to stačit nebudou. Než se vymaníme z těchto obecnějších trendů, bude to možná trvat, ale akce vyvolává reakci a další proměny ekonomiky i sociální struktury mohou hrát do karet. Chce to ale ujasnit si v potřebné alianci sociálního pokroku, které kroky by pro jiný svět byly systémově podstatné.