Pacovská synagoga se dodnes každého ptá: jak a na co vzpomínáme?
Fatima RahimiV Pacově, městečku na okraji Vysočiny, se místní iniciativa pokouší proměnit zchátralou synagogu v muzeum. Snahy místních kladou obecnou otázku: jak u nás dnes pečujeme o vzpomínky na důsledky vpádu bezbřehé nenávisti do veřejného prostoru.
„Šest polévkových lžic, tři páry příborů, jeden kuchyňský ocelový nůž, jedna krabička jehel,...“ Pavel Tychtl předčítá z jedné listiny pacovských místních úřadů z roku 1942. Sedíme v malé kavárně nedaleko hlavního náměstí v Pacově, městečku s pěti tisíci obyvateli, které naleznete na jihozápadním okraji Vysočiny, mezi Pelhřimovem a Táborem. Na stolku leží několik dokumentů nasbíraných po archívech a muzeích. Všechny se týkají osudů pacovských Židů.
„Nacisté sepisovali židovský majetek a snažili se ho využít do poslední čajové lžičky,“ vypráví mi Pavel Tychtl, badatel a iniciátor občanské iniciativy Tikkun. „Název znamená v hebrejštině náprava, v tomto případě se vztahuje k obnově historické paměti a uchování památky tragického osudu pacovských Židů,“ vysvětluje význam slova Daniela Orlando, předsedkyně spolku. Zaraženě se dívám do papírů se soupisy osobního majetku. Dokud člověk nemá podobné záznamy před očima, neuvědomí si plně, čím si museli postižení lidé projít.
Pavel Tychtl se začal o pacovskou židovskou komunitu zajímat před několika lety. Často slyšel vyprávět o historii kraje, z nějž pochází. Byl však překvapen a částečně zahanben, že o židovské komunitě nikdo nemluvil, přestože byla součástí obce po několik staletí a spoluutvářela její každodenní život.
„Když jsem se o to začal zajímat, zjistil jsem, že se tu lidé navzájem znali velmi intimně, ale nikdy o svých zmizelých sousedech nemluvili.“ Odmlčí se a vzápětí pokračuje: „Proč? Říkají si, že minulost je za nimi a není třeba se k ní vracet, anebo se stydí?“ Někteří pacovští by k tomu ve vztahu ke svým předkům mohli mít i důvod.
Veřejné ponižování v Čechách nebylo obvyklé
Procházíme se po pětitisícovém městečku. Stopy pacovských Židů jsou všudypřítomné, zůstala zde synagoga, hřbitov, jejich domy, škola, kterou navštěvovaly jejich děti.
Z velkého obdélníkového náměstí vedou poměrně úzké ulice. Po obou stranách je tvoří rozmanité stavby různé velikosti a barev. V jedné z uliček zaujme nápadný dům, který patřil rodině pana Weinera, židovského továrníka, jenž zaměstnával řadu místních lidí. Pan Weiner byl menší, mírně shrbený muž.
Někdy kolem roku 1940 se v Pacově stala hanebná událost, na které se podíleli i místní Češi, kolaboranti. Jedním z terčů veřejného ponižování vybraných Židů se stal právě pan Weiner, kterého posadili na vozík. Nasadili mu oslí uši a vozík musel tahat místní rabín.
„Veřejné ponižování se poměrně často dělo v Německu, v Čechách to ale nebylo tak obvyklé,“ poznamenává k případu předsedkyně spolku Tikkun, Daniela Orlando. Vztahy mezi místními byly do té doby poměrně vstřícné, hrozný incident se ale stal trýznivou vzpomínkou pro všechny členy místní židovské komunity.
„Za první republiky se situace českých Židů v mnoha ohledech blížila optimu, měli občanská práva jako všichni. Samozřejmě lidový antisemitismus byl někde přítomný, ale v politických otázkách měli stejná práva, účastnili se obecního života, podíleli se na samosprávě obce,“ popisuje Pavel Tychtl. Jejich postavení se změnilo až tehdy, když nenávist dostala podporu shora a stala se součástí běžného jazyka politiků.
Pamětnice Věra Ledererová, jež jako jedna z mála místních Židů přežila válku, vzpomínala, že největší hrůzu, kterou během ní zažila, jí nepřipravily koncentrační tábory, ale šok z toho, jak se najednou proti pacovským židům obrátili někteří sousedé. Dozvěděla se, že jedním z organizátorů veřejného ponižování byl otec její nejlepší přítelkyně.
Uprostřed hlavního náměstí stojí socha svatého Václava a před ní je výstavní růžová budova. Dům patřil panu Grossovi, pacovskému obchodníkovi. Po nástupu nacistů se jeho dům, který mu zabavili, stal základnou fašistické organizace Vlajka. Ve výkladech vystavovali různá antisemitská hesla. Ze svědectví pamětníků je zřejmé, že i zde byl záměr jasný: ponižovat místní Židy a štvát proti nim.
Nenávist mění lidské charaktery
Na konci ulice s bývalým domem pana Weinera stojí zašedlá budova, její okna jsou zničená a dveře zamčené rezavým zámkem. Vedle synagogy to bylo druhé středisko společenského života zdejší židovské komunity. V budově bývala židovská škola, byt místního rabína a malé společenské centrum, kam chodili vesničané ochutnávat židovské speciality a setkávat se s židovskou kulturou. V jedné z velkých místností se konala výuka, v další náboženské obřady.
V budově měla sídlo také pošta. Tu spravovala rodina Spěváčkova. Jejich děti se kamarádily s dětmi z židovské komunity. Víme to díky vzpomínkám Nelly Guttmanové, dcery posledního rabína z Pacova, která nedávno přijela z Izraele do Pacova na návštěvu. Pozval ji pan Tychtl.
Dnes devadesátiletá Nelly se narodila v roce 1926. „Vzpomínala, že se jako dítě nesetkala s antisemitskými projevy, židovská a většinová komunita zde koexistovaly bez větších problémů. Dokonce vzpomínala, že nejlepším přítelem rabína byl místní farář, se kterým vedl dlouhé rozhovory a diskutovali nejenom o náboženství,“ líčí Daniela Orlando, byť připouští, že vzpomínky tehdy třináctileté Nelly mohou být v něčem zidealizované.
O vztahu místních Židů s majortiní společnosti se také píše v článku „Dějiny pacovských Židů“ z roku 1930. Podle Jana Zoubka, který jej napsal, bylo soužití pokojné po celou dobu od konce šestnáctého století, kdy se Židé v Pacově usadili.
Situace se převratně změnila až s německou okupací. Je zřejmé, že určitá část místních lidí měla antisemitské smýšlení. Jakmile nenávist dostala podporu shora, jejích nesnášenlivost se zlegalizovala a mohli ji dát plně průchod. Řada lidí během okupace viděla příležitost získat moc či majetek, někdo si jednoduše vyléval vztek. Byli ale samozřejmě i tací, kteří projevovali solidaritu.
Holocaust přežilo pět pacovských Židů. Dalších zhruba devadesát zemřelo v koncentračních táborech. Nejmladší obětí byla dvouletá Helenka. Když 13. listopadu 1942 odjížděl z Pacova židovský transport, donesli Helenku rodiče v náruči na nádraží, odkud je vlak odvezl do Tábora a dále do Terezína.
Dnes v Pacově Židé nejsou. Poslední Žid, který v Pacově žil, pan Pachner, chtěl v roce 1948 emigrovat do Izraele, nepovedlo se mu to, a tak musel zůstat. Zemřel v roce 1969 a je jako poslední pohřben na místním židovském hřbitově. Nejviditelnější připomínkou několika staletí zdejší židovské komunity tak zůstává pacovská synagoga.
Chátrající připomínka hrozného konce zašlých časů
Synagoga stojí na konci jedné z ulic v bývalé židovské čtvrti. Přestože se nachází pouze několik set metrů od náměstí, nikde se tu nevyskytuje žádná značka, která by k ní naváděla. Vypadá na první pohled velmi zchátrale, je kolem dokola oplocená a před jejím vchodem právě v době, kdy jsme k ní přišli my, stál kamion.
Synagoga dost vypovídá o dnešním stavu městečka Pacova. Stále stojí, nikdo ji nezboural, obrůstá novou zástavbou, zároveň představuje fyzickou bariéru, blok, který neúprosně připomíná židovskou minulost ve městě, kde dnes žádní Židé nežijí. Má za sebou složitou historii, jako ona mnohým lidem překáží a tak ji obcházejí, i když to není dvakrát pohodlné.
V současné době má synagoga soukromého vlastníka, který v ní provozuje sklad. „Několik let se s ním snažíme jednat a synagogu od něj získat. Po dlouhém jednání, letos na jaře, souhlasil konečně s přímým prodejem za cenu 850 tisíc,“ popisuje Pavel Tychtl současný stav. Se svými spolupracovníky se snaží shánět prostředky, aby mohli budovu zakoupit.
„Po poradě s kolegy jsme se dohodli synagogu podpořit a malým obnosem přispět na koupi a rekonstrukci,“ řekl nám starosta Lukáš Vlček. „Příspěvku města k nákupu a obnově synagogy si vážíme a věříme, že společně dospějeme ke zdárnému konci,“ komentuje situaci Pavel Tychtl. Starosta zpočátku odmítal s vlastníkem synagogy jednat, nevěřil totiž, že by soukromník souhlasil s prodejem. Jednat tedy začal pan Tychtl a podařilo se mu dohodnout prodej.
Pak s iniciativou Tikkun zahájili také první kroky k získání finanční podpory pro koupi a rekonstrukci historické budovy. Zatím v její prospěch uspořádali několik akcí: přednášku na gymnáziu, přednášku a promítání archivního filmu pro pacovskou veřejnost či besedu s Fedorem Gálem o antisemitismu a holocaustu. Synagogu by po rekonstrukci rádi otevřeli jako muzeum, jako místní památník věnovaný pacovským židům, antisemitismu a holocaustu.
Pavlu Tychtlovi se také podařilo nashromáždit cenné vzpomínky, dokumenty, historické fotky a rodinné nahrávky, jež by tu rád vystavil. Stopy pacovských Židů nalezl až v New Jersey a v Londýně, kde v tamějších synagogách leží cenné tóry, pocházející z Pacova.
Lidí, kteří zažili na vlastní kůži hrůzy druhé světové války, je čím dál méně. Zůstávají nám tedy stavby, předměty, dokumenty jako spojnice s minulostí, která může dnešní i budoucím generacím připomenout krutost války, ukázat, k čemu až může šíření nenávisti vést, co vše je schopna napáchat.
Pokud vznikne v pacovské synagoze muzeum, může připomínat, k jak strašlivým důsledkům vede xenofobie a šíření nenávisti k zranitelným skupinám lidí. A může ukazovat, jak ohavné stránky lidského charakteru se mohou začít projevovat u docela obyčejných lidí, když vysoce postavení představitelé státu nedokáží nenávist odsoudit, ba dokonce se sami na jejím rozdmýchávání začnou podílet.
Jsem rád, že jednou z nemnoha radostí, které lze za současného vývoje většiny památkových kauz mít, je právě znovuzrození řady objektů, sloužících kdysi zdejším židovským komunitám, později ponechaných v lepším případě napospas zubu času.
Ač se obecně domnívám, že existence přirozeně (a přiměřeně) opotřebených památek je k vyvolání důležitých prožitků (nejen mých) zásadní, přece mě těší provedené případy obnovy, vč. rekonstrukcí nutných především v interiérech, a restaurování synagog i dalších objektů v deseti sídlech v rámci projektu 10 hvězd. Stojí myslím za zmínku, že projekt je financován z 85% z prostředků EU. V interiérech synagog mj. v Brandýse nad Labem, Plzni, Březnici, Úštěku (tyto jsem navštívil) jsou instalovány informativní expozice k různým aspektům židovského života u nás.
Jsem rád, že nezůstalo u uvedeného projektu, jenž by měl dále pokračovat. Pozoruhodným úspěchem občanského sdružení je obnova tzv. horské synagogy v Hartmanicích na Šumavě. Také velké množství hřbitovů bylo zachráněno, kultivováno a zpřístupněno. Některé židovské čtvrti (Třebíč, Boskovice) ožily a staly se turisticky vyhledávanými. Jiné (třeba Třešť) mají v tomto směru také slušný potenciál. Musíme však důslednou památkovou ochranu poskytnout i místům, která si budou žít klidným a zcela běžným (ne však nevhodným) životem, neboť jejich normalita je pro obyvatele i spíše zřídkavé zájemce dokladem, že věci jsou, jak mají být.
Doufám, že také v Pacově se podaří dosáhnout obnovy synagogy, jež bude jí a městu ku prospěchu. A nejinak rovněž naší kolektivní paměti a svědomí, které jako národní kolektiv nemáme v dané oblasti právě čisté.