Pacovská synagoga se dodnes každého ptá: jak a na co vzpomínáme?
Fatima RahimiV Pacově, městečku na okraji Vysočiny, se místní iniciativa pokouší proměnit zchátralou synagogu v muzeum. Snahy místních kladou obecnou otázku: jak u nás dnes pečujeme o vzpomínky na důsledky vpádu bezbřehé nenávisti do veřejného prostoru.
„Šest polévkových lžic, tři páry příborů, jeden kuchyňský ocelový nůž, jedna krabička jehel,...“ Pavel Tychtl předčítá z jedné listiny pacovských místních úřadů z roku 1942. Sedíme v malé kavárně nedaleko hlavního náměstí v Pacově, městečku s pěti tisíci obyvateli, které naleznete na jihozápadním okraji Vysočiny, mezi Pelhřimovem a Táborem. Na stolku leží několik dokumentů nasbíraných po archívech a muzeích. Všechny se týkají osudů pacovských Židů.
„Nacisté sepisovali židovský majetek a snažili se ho využít do poslední čajové lžičky,“ vypráví mi Pavel Tychtl, badatel a iniciátor občanské iniciativy Tikkun. „Název znamená v hebrejštině náprava, v tomto případě se vztahuje k obnově historické paměti a uchování památky tragického osudu pacovských Židů,“ vysvětluje význam slova Daniela Orlando, předsedkyně spolku. Zaraženě se dívám do papírů se soupisy osobního majetku. Dokud člověk nemá podobné záznamy před očima, neuvědomí si plně, čím si museli postižení lidé projít.
Pavel Tychtl se začal o pacovskou židovskou komunitu zajímat před několika lety. Často slyšel vyprávět o historii kraje, z nějž pochází. Byl však překvapen a částečně zahanben, že o židovské komunitě nikdo nemluvil, přestože byla součástí obce po několik staletí a spoluutvářela její každodenní život.
„Když jsem se o to začal zajímat, zjistil jsem, že se tu lidé navzájem znali velmi intimně, ale nikdy o svých zmizelých sousedech nemluvili.“ Odmlčí se a vzápětí pokračuje: „Proč? Říkají si, že minulost je za nimi a není třeba se k ní vracet, anebo se stydí?“ Někteří pacovští by k tomu ve vztahu ke svým předkům mohli mít i důvod.
Veřejné ponižování v Čechách nebylo obvyklé
Procházíme se po pětitisícovém městečku. Stopy pacovských Židů jsou všudypřítomné, zůstala zde synagoga, hřbitov, jejich domy, škola, kterou navštěvovaly jejich děti.
Z velkého obdélníkového náměstí vedou poměrně úzké ulice. Po obou stranách je tvoří rozmanité stavby různé velikosti a barev. V jedné z uliček zaujme nápadný dům, který patřil rodině pana Weinera, židovského továrníka, jenž zaměstnával řadu místních lidí. Pan Weiner byl menší, mírně shrbený muž.
Někdy kolem roku 1940 se v Pacově stala hanebná událost, na které se podíleli i místní Češi, kolaboranti. Jedním z terčů veřejného ponižování vybraných Židů se stal právě pan Weiner, kterého posadili na vozík. Nasadili mu oslí uši a vozík musel tahat místní rabín.
Jsem rád, že jednou z nemnoha radostí, které lze za současného vývoje většiny památkových kauz mít, je právě znovuzrození řady objektů, sloužících kdysi zdejším židovským komunitám, později ponechaných v lepším případě napospas zubu času.
Ač se obecně domnívám, že existence přirozeně (a přiměřeně) opotřebených památek je k vyvolání důležitých prožitků (nejen mých) zásadní, přece mě těší provedené případy obnovy, vč. rekonstrukcí nutných především v interiérech, a restaurování synagog i dalších objektů v deseti sídlech v rámci projektu 10 hvězd. Stojí myslím za zmínku, že projekt je financován z 85% z prostředků EU. V interiérech synagog mj. v Brandýse nad Labem, Plzni, Březnici, Úštěku (tyto jsem navštívil) jsou instalovány informativní expozice k různým aspektům židovského života u nás.
Jsem rád, že nezůstalo u uvedeného projektu, jenž by měl dále pokračovat. Pozoruhodným úspěchem občanského sdružení je obnova tzv. horské synagogy v Hartmanicích na Šumavě. Také velké množství hřbitovů bylo zachráněno, kultivováno a zpřístupněno. Některé židovské čtvrti (Třebíč, Boskovice) ožily a staly se turisticky vyhledávanými. Jiné (třeba Třešť) mají v tomto směru také slušný potenciál. Musíme však důslednou památkovou ochranu poskytnout i místům, která si budou žít klidným a zcela běžným (ne však nevhodným) životem, neboť jejich normalita je pro obyvatele i spíše zřídkavé zájemce dokladem, že věci jsou, jak mají být.
Doufám, že také v Pacově se podaří dosáhnout obnovy synagogy, jež bude jí a městu ku prospěchu. A nejinak rovněž naší kolektivní paměti a svědomí, které jako národní kolektiv nemáme v dané oblasti právě čisté.