Město můžeme chápat jako organismus žijící svým vlastním životem, jako určitou strukturu, nebo systém, do jehož prostoru se zapisuje čas a v němž mohou sedimentovat vzpomínky vztahující se k historicky zásadním, formotvorným událostem.

Možností materializace vzpomínek je řada, od výstavby památníků, až po způsoby zacházení s konkrétními místy, která nesou určitý vzpomínkový náboj, a mají tak potenciál stát se místy paměti, tedy jakýmisi nádobami na vzpomínky a významy. Ne všechna místa se ale stanou součástí kolektivní paměti, ne všechna místa jsou z tohoto pohledu chtěná a ne všem se dostane adekvátní pozornosti.

Politiky paměti se střídají společně s obměnou elit, a většinová paměť tak často do sebe násilně inkorporuje paměť menšin, poražených, případně obětí. Může docházet k banalizaci nebo vytěsnění „nežádoucích“ paměťových stop.

Kolonizace etnominoritního etnomajoritním

Jednou z možných dělících rovin, které se zde nabízí k diskusi, je potom rozlišení mezi pamětí etnomajoritní a etnominoritní. Během svého života jsem měla příležitost procházet se ulicemi Brna a postupně odkrývat jednotlivé historické vrstvy s ním spojené. Zdánlivě známá místa se tak pro mě často stala místy novými a začala získávat další, původně neviditelný rozměr.

Brno, přestože bylo městem multikulturním, názorově mnohovrstevnatým (a samozřejmě, názorově soupeřícím), jako by nad touto částí svojí historie zavřelo jedno oko. Řeklo by se spíš, minimálně jeden a půl oka. Nemá sice svůj prasečák provozovaný na místě genocidy, ale disponuje řadou „paměťových pustin“ a významově vyprázdněných ploch, kterým se zpětně nedostalo masivnější odezvy. Navzdory tomu, že jde o prostory úzce spojené s utrpením, násilím a bídou. V mnoha ohledech právě ty, které nemusí plně vyhovovat národnostně orientované paměti.

Vypálená Velká synagoga na pomezí ulic Spálené a Příční, dodnes neudržovaná a plevelem zarostlá plocha, kde měla být už v 90. letech instalována pamětní deska. Jatka na Masné, kam byli koncentrováni Romové před jejich další deportací do lágrů — deska zde sice nějakou dobu byla, ale po rekonstrukci objektu došlo k odmítnutí zaměstnanců Muzea romské kultury, kteří usilovali o její opětovnou instalaci.

Vzpomínky na Romy tak byly evakuovány do jejich vlastního, etnicky jednoznačně zarámovaného prostoru, do Muzea romské kultury. Veřejný prostor naopak zůstal „etnicky nepoznamenán“. Podobné etnické vymístění proběhlo také v případě dalších brněnských synagog, které byly zprvu významově neutralizovány na sklady, a posléze srovnány se zemí.

Kromě židovské a romské paměti se Brna nepochybně dotýká také paměť německá, další citlivý bod, který zůstává ve veřejném prostoru spíše umrtven. Např. Německý dům stál na Moravském náměstí mezi léty 1891 a 1945. Prázdná plocha, která po něm zůstala, neodkazuje k paměti triumfu možná právě proto, že by šlo o paměť nasycenou českým násilím, tedy paměť příliš kontroverzní.

K dalšímu zamyšlení jistě vybízí problém anonymity, respektive hromadnosti pomníků, které nejsou etnicky blíže určeny. Jedná se např. o oběti první a druhé světové války nebo oběti komunismu. (Pikantní je, že k aktualizaci a živosti městské vzpomínkové krajiny v Brně nedávno přispěli také neznámí brněnští občané, když ke kategorii válečných obětí na hromadném pomníku přidali křídou dopsaný nápis „obětem volného trhu“, text byl však záhy smazán.)

Shrnuto a podtrženo, jak je, nebo mnohdy spíše není dostatečně vidět, živá paměť města je do značné míry pamětí etnomajoritní, respektive nekonkretizovanou, a občasná malá oživení jsou spíše výjimkou (jako jednu z posledních lze zmínit např. projekt Sochy v ulicích 2013).

Etnicky specifikovat oběti je přitom jedním ze zásadních kroků při doznání vlastní viny či jejího podílu a je důležitým krokem při uznání identity „těch druhých“, poražených, nebo jiných, momentálně nebo kdysi „nežádoucích“, subjektů nebo kolektivit.

Nejde tu jen o rýpání se v minulosti, mnohem více zde běží o přítomnost a o důležitost, jakou připisujeme nebo nepřipisujeme národnostním menšinám, slabším, v nějaké době, případně až do dnešních dnů, opomíjeným nebo vyloučeným.

Je to zdánlivě osudová tendence, pamatovat si a připomínat si jen to vítězné a jenom to „svoje“. V případě traumatických událostí nejde tento trend zlomit hned, ale aspoň po desítkách uplynulých let by se to ve vyspělé demokratické společnosti slušelo.