Město můžeme chápat jako organismus žijící svým vlastním životem, jako určitou strukturu, nebo systém, do jehož prostoru se zapisuje čas a v němž mohou sedimentovat vzpomínky vztahující se k historicky zásadním, formotvorným událostem.

Možností materializace vzpomínek je řada, od výstavby památníků, až po způsoby zacházení s konkrétními místy, která nesou určitý vzpomínkový náboj, a mají tak potenciál stát se místy paměti, tedy jakýmisi nádobami na vzpomínky a významy. Ne všechna místa se ale stanou součástí kolektivní paměti, ne všechna místa jsou z tohoto pohledu chtěná a ne všem se dostane adekvátní pozornosti.

Politiky paměti se střídají společně s obměnou elit, a většinová paměť tak často do sebe násilně inkorporuje paměť menšin, poražených, případně obětí. Může docházet k banalizaci nebo vytěsnění „nežádoucích“ paměťových stop.

Kolonizace etnominoritního etnomajoritním