Z mnoha tak početných názorů pronesených ve „sporu o ÚSTR“ mě zaujala reakce Jiřího Stránského, někdejšího politického vězně, popřevratového předsedy PEN klubu a tvůrce seriálu Zdivočelá země, na článek Petra Zídka „Největší lži a mýty o ÚSTR“ na stránkách Lidovek.

Pro stručné připomenutí: Petr Zídek jmenoval tři „lži a mýty“ — představu, že noví „majitelé klíčů“ k archivu (slovy odvolaného ředitele Hermana) mohou omezit přístup k dokumentům; slova premiéra Nečase o puči ze strany levice; lpění na pojmu „totalitarismu“ a označování těch, kdo o něm na základě konceptů předních teoretiků diskutují, za revizonisty a komunisty.

Jiřímu Stránskému vadí, že se někdo pokouší zkreslovat čas, který „tak umí“. Petr Zídek stejně jako Michal Uhl v rozhovoru pro Respekt se snaží přepisovat historii, kterou strážce paměti a kronikář zdivočelé země umí, má v sobě hluboce zažitou.

Nechci jakkoli zlehčovat přístup zásadových antikomunistů, jako je Jiří Stránský. Dokonce bych řekl, že podobně vyhraněný postoj, založený na osobní zkušenosti, za nímž si člověk po celý život dokáže stát, je hoden nejvyšší úcty. V jeho síle ale je i jeho slabost: nedokáže dobře rozlišovat mezi tím, co je jiné než jeho pevně daný a zakořeněný postoj.

Podobný názor zazněl i na pondělní debatě Respektu mezi Lukášem Jelínkem a Adamem Drdou. Jeden z mladých historiků ÚSTRu tam řekl, že jeden pohled na minulost — pravicový či levicový — je vždy pravdivý, jiný nepravdivý. I kdyby ten pravdivý zastávalo deset procent lidí, je potřeba ho podporovat a prosazovat proti většině.

Ve stručné zkratce tu máme popsán osud oné tak propírané instituce: Zároveň pomník obětem dvou represivních režimů a strážce jejich osobní, prožité a protrpěné, pravdivé paměti; a badatelské pracoviště, které má za úkol tuto paměť zpřístupňovat, zkoumat a popularizovat.

V rovině své osobní historie je každý člověk tím nejlepším odborníkem. Když ale jde o historii a paměť členitého celku, jakým je národní společenství v určitém období, každý osobně pravdivý a autentický pohled je pouze částečný. Může a musí mluvit za sebe; nemůže mluvit za všechny.

Popis činnosti represivních složek minulého režimu, stejně jako zpřístupňování osudu politických vězňů, disidentů nebo sedláků postižených kolektivizací je cenný a potřebný. Stejně tak je ale cenné a potřebné uvažovat i o druhé straně stejného systému, o mechanismech přizpůsobování a spolupráce ze strany většinové společnosti.

Je otázka, zda se tím má a může zabývat ÚSTR. Vzhledem ke svému zaměření a spojení s archivem bezpečnostních složek pravděpodobně spíše ne. V každém případě je ale dobře, že se nyní vede debata o pluralitě pohledů na naše dějiny. Každý, kdo aktivně vnímá minulost — kdo o ní uvažuje, je ochoten se za svůj pohled postavit a třeba i pohádat — přispívá k tomu, že všechnu různost pohledů nerozežere lhostejnost, nepaměť a zapomnění.

Celý spor má totiž hlubší a podstatnější rovinu, která zasahuje každého, ať už považuje dění kolem Ústavu za věc života a smrti, či za bouři ve sklenici vody. Jde o to, jak „umíme svou historii“, jak dokážeme pracovat s vlastními zkušenostmi, zasazovat je do širšího celku a propojovat je s přítomností.

Abychom opravdu uměli svou minulost, potřebujeme ji znát co nejdůkladněji, v jejím bohatém a strukturovaném celku. Vše, co přispívá k lepšímu zvládnutí tohoto umění, si zaslouží podporu.