Bakteriologický Cyril Svoboda, jak jej s oblibou nazývá novinář Petr Uhl, 16. dubna v pořadu Hyde Park prohlásil, že „tvrdit, že tady žádná totalita nebyla, může jen hlupák nebo člověk v kómatu.“ Ten Svoboda, který v letech americké agrese vůči Iráku obohatil politologický slovník o pojem „bakteriologické zbraně“. Ten Svoboda, který se alespoň formálně hlásí k římskokatolické církvi a k její věrouce vycházející z universalismu.

„Každý, kdo se pokusí změnit svět, skončí špatně,“ je věta, kterou jsem si jako poselství předmětu Totalitarismus zapamatoval z přednášek, protože jsem kvůli šoku většinu jejich času trávil v kómatu a místo z poznámek, které většině studentů stačily, jsem se musel připravovat z literatury. „A já nechápu,“ držel se pan profesor za hlavu, „proč jim toho Wallersteina a jiné levicové intelektuály na těch západních a amerických univerzitách pořád cpou, když si tím sami podřezávají větev.“ Samozřejmě, že každý takový skončí špatně, protože mu to zpátečníci, nechápající, co se pořád někomu nelíbí, překazí. Bylo to tuším na podzim 2011, v roce Arabského jara, Indignados a Occupy Wall Street.

Každý, kdo se pokusil nebo pokouší něco změnit, to je esence totalitarismu a nejlépe každého takového zastřelit, zní stanovisko radikálního konzervatismu. Každý! Nejen nacisté a stalinisté, ale také liberálové, feministky, dokonce i disidenti a dnes už příliš levicovou Chartu 77 a Václava Havla nevyjímaje. Problém by měl dokonce páter Koniáš nebo Čingischán: Bátora hadr. Dnes jsou možná na mušce až příliš snadno zaměřitelní komunisté, ale zítra to může být každý, kdo nemá své místo v hierarchii. A trockisté a jejich potomci? Všichni trockisté jsou vrazi ve spolčení s Hitlerem a krev na ně i na jejich děti, ví Vyšinskij, Ždanov, Heydrich, McCarthy stejně jako Petr Nečas, blouznící o Ústavu marxismu-leninismu, z kterého jako svazák dělal zkoušku. Bohužel v dobách, kdy jsme byli více než dnes izolováni od světa, takže pan premiér neví, že ani Margaret Tatcherové se nepodařilo zlikvidovat marxistické katedry společenských věd a že na každé evropské a americké univerzitě „jim cpou do hlavy ty levicové intelektuály“.

O otázce ÚSTR lze těžko psát, aniž by člověk nebyl nudný a nebyl už někým předběhnut. Takže pojďme rychle k jádru věci.

Legitimita existence ÚSTR se opírá o teoretický koncept totalitarismu, který byl vypracován na počátku studené války ve 40. letech 20. století jako ideologická zbraň v boji proti nepříteli, který byl ještě včera přítelem, s kterým se bojovalo proti nepříteli, který se stal přítelem. Ale protože tento nepřítel je nepřítelem teď, byl nepřítelem vždycky. Trocký si mohl v roce 1936, kdy Velká Británie podporovala nacisty proti komunismu, klidně psát o podobnosti stalinského SSSR a nacistického Německa. A Djilasové, Frommové, Marcusové a jiní, kteří o tom psali knihy. Většina konzervativců čte z levicových intelektuálů Sartra, a proto budou tvrdit o snaze těchto lidí zamlčovat zločiny Gulagu.

Klíčová otázka tedy zní: jaká je epistemologická hodnota konceptu totalitarismu? Jakého vědeckého poznání jeho pomocí dosáhneme při zkoumání povahy společenského systému SSSR, Číny nebo Německa, nebo každodenního života lidí, kteří v těchto zemích žili? Jaká jsou rozlišovací kritéria, respektive jsou uplatnitelná nějaká při srovnávací studii všedního života vězňů Gulagu a chudých černých vězňů v USA? Už slyším: vy zase bijete černochy!...

Ano, v éře Ramba v hlavní roli se Sylvestrem Stallonem byla populární doktrína Kirkpatrickové, dle které existují totalitní režimy, jako Moskva, a autoritářské režimy, jako Chile, a v situaci studené války je třeba bojovat proti „většímu zlu“, tedy proti Moskvě. S autoritáři už se nějak domluvíme a v případě potřeby je sejmeme a vyhlásíme to šířením svobody.

Ok, hoďme tedy i ty tzv. „totalitární“ režimy do jednoho pytle s autoritářskými a pojďme ještě dál, pojďme radikálně až na kořen věci, kterým není nic menšího než MOC. Máme tedy co dělat s jedním nejzákladnějších zel, a tím je moc. Shoďme ze stolu nějaké hloupé debaty o totalitarismu, a změňme paradigma tím, že budeme zkoumat moc, která tu nebyla jen v letech 1938 až 1989, ale která tu s námi byla vždy a která tu s námi je i teď, kdy pravice bojuje o svou moc nad výkladem dějin. Pojďme se tedy podívat, jak to chodí v sadomasochistickém salonu.