Nedělní glosu věnovanou prasečáku v Letech u Písku a české notabene vládní neschopnosti postavit se tváří v tvář českým dějinám uzavírá Saša Uhlová zajímavou poznámkou o vzdělávání, které by nemělo být výhradně „romské“.

Osobně považuji její zmínku za důležitou nejen z hlediska diskuzí o vztahu české společnosti k menšinám, ale obecně v kontextu českého vymezování se vůči těm, kteří nejsou jako my. Saša Uhlová je přesvědčená o tom, že by se česká společnost měla postavit čelem k vlastní historii. Dovolím si ji chytit za slovo, ale rozhodně ne se zlým úmyslem, naopak!

I když plně rozumím tomu, co chce svým apelem sdělit, chci její tvrzení trochu pozměnit. Nelze se totiž postavit k historii čelem, jakoby existovala někde nezávisle na nás. Mnohem spíše je třeba (národní) dějiny, jejichž integrální součástí by byly osudy menšin, nově zformulovat a posléze ve veřejném prostoru a v historickém vědomí společnosti prosadit. Na konstrukční povaze takové historie přitom není nic skandálního.