Nedělní glosu věnovanou prasečáku v Letech u Písku a české notabene vládní neschopnosti postavit se tváří v tvář českým dějinám uzavírá Saša Uhlová zajímavou poznámkou o vzdělávání, které by nemělo být výhradně „romské“.

Osobně považuji její zmínku za důležitou nejen z hlediska diskuzí o vztahu české společnosti k menšinám, ale obecně v kontextu českého vymezování se vůči těm, kteří nejsou jako my. Saša Uhlová je přesvědčená o tom, že by se česká společnost měla postavit čelem k vlastní historii. Dovolím si ji chytit za slovo, ale rozhodně ne se zlým úmyslem, naopak!

I když plně rozumím tomu, co chce svým apelem sdělit, chci její tvrzení trochu pozměnit. Nelze se totiž postavit k historii čelem, jakoby existovala někde nezávisle na nás. Mnohem spíše je třeba (národní) dějiny, jejichž integrální součástí by byly osudy menšin, nově zformulovat a posléze ve veřejném prostoru a v historickém vědomí společnosti prosadit. Na konstrukční povaze takové historie přitom není nic skandálního.

Mezi historiky snad již přestalo být tajemstvím, že dějiny jsou vlastně dílem současnosti, tedy že na jejich podobě, jak ji známe nejčastěji ze stránek školních učebnic, se významně podílí okolnosti, za nichž jsou psány, a účel, s nímž se tak děje. A emancipační role psaní o minulosti také není v dějinách dějepisectví ničím šokujícím.

Je však otázkou, nakolik je současná česká společnost otevřena novému příběhu svých dějin, jejichž aktérem nebude pouze ona jako etnicky jasně definovaný kolektivní aktér. Nemohu se přitom zbavit dojmu, že právě v rámci etnocentrických dějin byla vychovávána již od svého „obrození“ někdy v 19. století.

V kontrastu s nepřátelským němectvím si tehdy definovala podobu sebe samé a toho, co je české. Co neodpovídalo, bylo náležitě odmítáno a zavrhováno. Posléze se mimo české národní tělo v průběhu doby ocitly, logicky s českými Němci, také menšiny a nakonec všichni, kteří byli označováni za nepřizpůsobivé či práce se štítící.

Praxe vylučování a definování těch, kteří nejsou jako my (kteří určujeme normy), byla vlastní i meziválečnému Československu. Stačí se jen podívat na známý Zákon 117/1927 Sb. o potulných cikánech, který se ale nevymezuje jen a pouze vůči těm potulným.

Stejně tak je vhodné připomínat druhorepublikové hlasy zaznívající z českých pozic, třeba známý dopis obecního zastupitelstva ve Svatobořicích adresovaný tehdejšímu ministerskému předsedovi Rudolfu Beranovi: „Mnoho se mluví v rozhlase a píše v denních listech, že se musíme v novém státě přizpůsobit nutnosti. V otázce cikánské jest nejvýše nutno učiniti okamžité zákonité opatření, jiné než otisky palců v cikánských legitimacích. Byla-li až dosud špatnou politika humanity, musíme nastoupiti cestu jinou. I nám nesmí býti vytýkáno, budeme-li chtíti kmen národa malého očistiti od takových parazitů, jako jsou Cikáni.“

S vědomím takových aktivních kroků je navíc zajímavé sledovat postřehnutelnou tendenci vykládat české dějiny povětšinou jako příběh národního utrpení. Dlouho nás utlačovali Němci, po roce 1948 komunisti. Tanky Varšavské smlouvy přijely v srpnu 1968 rovněž z venku. A dnes se vede napříč politickým spektrem více i méně zřetelná negativní kampaň vůči Evropské unii, která také je tam někde venku v Bruselu. Ne, my neubližujeme, my se musíme jen bránit…

Národní příběh (o opakujícím se strádání a obětech) je stále vyprávěn a tedy i potvrzován. Je ale v takovém uvažování o historii dost místa pro utrpení těch jiných, které způsoboval český kolektivní aktér? Kdy čeští lidé i jejich stát (schválně nepíšu lehce manipulativní jedinci, resp. jednotlivci) nebyli v pozici těch, kteří trpěli, ale přinejmenším přihlíželi?

Nemyslím si, že stačí jen apelovat na politickou reprezentaci. Je třeba tvořit, tedy nově, či chcete-li jinak formulovat, české moderní dějiny. Integrovat do jejich příběhu zacházení s minoritami tak, aby posléze třeba i politické elity (nebo alespoň ti statečnější z jejich řad) věděly, co si například s romským utrpením a vzpomínáním na něj počít.

Je třeba v tomto duchu průběžně odborně i popularizačně psát a mluvit a postupně prosadit alespoň takovou situaci, v jaké se dnes nachází diskuze o poválečném odsunu Němců. Zkrátka nejde o to postavit se čelem k historii, je namístě ji adekvátně zformulovat. I když vlastně to měla Saša Uhlová na mysli.