Během studií romistiky jsem se dozvěděla mnoho zajímavých informací i o subetnické skupině olašských Romů, ale s jedinou výjimkou jsem žádného "Olacha" osobně neznala. Věděla jsem, že se jedná o skupinu relativně uzavřenou, tradiční, kterou snad nejvíce zasáhla asimilační politika reálného socializmu. Olašští Romové byli zákonem donuceni se usadit a radikálně změnit svůj životní styl. Státní aparát jim vzal koně a kola z vozů, a místo kočovného života dostali často byty v panelácích, kde trpěli klaustrofobií a obavou, že se dům ve větru zřítí.

Nabyla jsem dojmu, že se dají informace o této skupině zobecnit tak, že k „nám“ Neromům i k ostatním Romům se stavějí s nechutí a nepovažují za špatné „nás“ okrádat. Že tradičně obchodovali a po přechodu na tržní hospodářství začali podnikat i v takových odvětvích jako je obchod s lidmi nebo drogami. Že jejich přístup ke vzdělání je zásadně odmítavý a vůbec se vlastně na rozdíl od jiných Romů nechtějí integrovat do české společnosti. Tolik pohádka o olašských Romech.

Nějak mi uniklo, že nikoliv všichni olašští Romové kočovali a že i mezi těmi, co byli násilně usazeni, jsou velké rozdíly mezi jednotlivými rody a rodinami, a ano, i jednotlivci. Dokonce jsem dospěla tak daleko, že jsem se na ulici olašským Romům vyhýbala. Při jedné z našich přednášek pro učitele jsme spolu s kolegyní vymalovaly tento romanticky předsudečný obrázek olašských Romů v nejživějších barvách. Mluvily jsme o olašských kapsářích, dvojí morálce, kriminalitě... Několikrát jsme zopakovaly, že jedna olašská Romka dokonce studuje vysokou školu, snad abychom dokázaly, že netrpíme skutečnými předsudky.

Po přednášce jsme šly na záchod, kde jsme potkaly jednu posluchačku, jedinou přítomnou Romku. Očekávaly jsme, že nás za přednášku pochválí, což také učinila. Poděkovala za zajímavé informace a nato nám řekla, že je olašská Romka a rovněž studuje vysokou školu. Nezlobila se na nás, byla velmi přívětivá a tu informaci nám poskytla v soukromí, aby nás neztrapnila... Dodnes se stydím.

Paušalizovat je strašně lákavé a přirozené, vždyť koneckonců schopnost zobecňovat je typickým znakem lidské inteligence. Je ale rozdíl v tom, když zobecním nepříjemný fakt, že mne můj přítel opakovaně podvedl, tak, že to asi nebude pro mne dobrý partner, nebo tak, že chlapi jsou podrazácký svině. Co je vlastně na zobecněních ve vztahu ke skupinám lidí tak ošemetného?

Je to mimo jiné princip neviditelnosti toho dobrého, co je na těch cizích, tedy ne-našich. Setkáváme se s nejrůznějšími lidmi a jejich projevy. Udělá-li něco špatného příslušník jakkoliv definované skupiny, vnímáme často jeho čin jako projev charakteru této skupiny. Nemusí se jednat o etnickou menšinu, a už vůbec ne nutně tu, o které je můj článek, může to být skupina vymezená na základě pohlaví, věku, zaměstnání, politických názorů nebo vyznávání hudebního stylu.

Pozitivní projevy vnímáme víc osobně. Je-li na nás milá starší paní v tramvaji, většinou nezobecníme tuto zkušenost tak, že důchodkyně a ženy jsou dobrotivost sama. Vzpomínka, která nám uvízne v hlavě, se váže k této konkrétní paní, a nikoliv ke skupině, do které bychom ji mohli zařadit.

Pokud příslušník odlišné skupiny dělá něco normálního, běžného, tak ho vnímáme více jako člověka: Prodavačka za kasou je spíše pokladní nežli Romkou, punkerkou nebo Svědkyní Jehovovou.

Negativní zkušenost nám naopak mnohdy stačí jen jedna či dokonce jen zprostředkovaná a předsudek je na světě. Ve skutečnosti se nejedná o postoj získaný zkušeností, ale jen o potvrzení (jak na zavolanou) toho, co jsme beztak „už věděli“, nebo alespoň „tušili“.

Velká část Čechů takto ví, že Romové jsou líní, agresivní, hluční, nepoctiví, hloupí, vychytralí, nemakačenkové, pracují načerno, jsou nepořádní, temperamentní, špinaví a bezohlední. Při bližším zkoumání si mnohá tato zobecnění protiřečí, ale to nevadí, důležité je, že potvrzují ten všeobecně známý fakt, že Romové jsou prostě nepřizpůsobiví.

Kolektivně sdílený odpor k Romům pak utvrzuje jednotlivce v tom, že mají pravdu. Chyba se stala však už tehdy, když začali skupinově uvažovat. Problém je ve výchově, latentním či otevřeném rasismu rodičů, učitelů, novinářů i veřejně činných osob. Tedy v tom, že vyrůstáme do světa, kde je již názor na Romy utvořený. Kdyby tohoto před-porozumění nebylo, ušetřili bychom si mnoho nenávisti, ale i strachu.

Shodou okolností jsem v takovém před-porozumění do značné míry nevyrostla a rozlišovat mezi Romy mi nečinilo nikdy příliš velké potíže. Prostě jsem k nim přistupovala jako k lidem. Rozdíly mezi stovkami Romů, které jsem za svůj život poznala, jsou takové, že při každém dalším setkání s Romem vlastně nic specifického neočekávám. Poznala jsem Romy vzdělané i nevzdělané, muzikální i hudebně hluché, chytré i hloupé, pracovité i líné, klidné i impulzivní, poctivé i nepoctivé. Jejich rozličné životní osudy i odlišný přístup k životu by vydaly na řadu románů.

Přitom se všichni tito lidé více či méně potýkají s tím, že k nim mnozí přistupují primárně jako k Romům a tento přístup je zatížen negativními stereotypy. To fakticky znemožňuje vzájemné porozumění a integraci i pro ty Romy, kteří se celoživotně snaží dokázat, že oni „takoví nejsou“.

Ukazuje to na skutečně zajímavý fenomén. A to potřebu organizovat svět ve skupinových kategoriích. Ať si sebevíc myslím, že jsem spravedlivá a přistupuji k jedincům jako ke svébytným bytostem, častokrát se nachytám při podobných předsudečných myšlenkách. S Romy problém nemám, znám jich tolik, že zobecňovat nedokážu. Ale například představa, že politici jsou verbež a podnikatelé mafiáni, se mi často vtírá, přestože vím, že tomu tak nutně není. A že tímto postojem nepřispívám k lepší společnosti ani nepomáhám vytvářet klima, ve kterém se poctiví lidé budou rádi věnovat politice nebo podnikání.