Během studií romistiky jsem se dozvěděla mnoho zajímavých informací i o subetnické skupině olašských Romů, ale s jedinou výjimkou jsem žádného "Olacha" osobně neznala. Věděla jsem, že se jedná o skupinu relativně uzavřenou, tradiční, kterou snad nejvíce zasáhla asimilační politika reálného socializmu. Olašští Romové byli zákonem donuceni se usadit a radikálně změnit svůj životní styl. Státní aparát jim vzal koně a kola z vozů, a místo kočovného života dostali často byty v panelácích, kde trpěli klaustrofobií a obavou, že se dům ve větru zřítí.

Nabyla jsem dojmu, že se dají informace o této skupině zobecnit tak, že k „nám“ Neromům i k ostatním Romům se stavějí s nechutí a nepovažují za špatné „nás“ okrádat. Že tradičně obchodovali a po přechodu na tržní hospodářství začali podnikat i v takových odvětvích jako je obchod s lidmi nebo drogami. Že jejich přístup ke vzdělání je zásadně odmítavý a vůbec se vlastně na rozdíl od jiných Romů nechtějí integrovat do české společnosti. Tolik pohádka o olašských Romech.

Nějak mi uniklo, že nikoliv všichni olašští Romové kočovali a že i mezi těmi, co byli násilně usazeni, jsou velké rozdíly mezi jednotlivými rody a rodinami, a ano, i jednotlivci. Dokonce jsem dospěla tak daleko, že jsem se na ulici olašským Romům vyhýbala. Při jedné z našich přednášek pro učitele jsme spolu s kolegyní vymalovaly tento romanticky předsudečný obrázek olašských Romů v nejživějších barvách. Mluvily jsme o olašských kapsářích, dvojí morálce, kriminalitě... Několikrát jsme zopakovaly, že jedna olašská Romka dokonce studuje vysokou školu, snad abychom dokázaly, že netrpíme skutečnými předsudky.

Po přednášce jsme šly na záchod, kde jsme potkaly jednu posluchačku, jedinou přítomnou Romku. Očekávaly jsme, že nás za přednášku pochválí, což také učinila. Poděkovala za zajímavé informace a nato nám řekla, že je olašská Romka a rovněž studuje vysokou školu. Nezlobila se na nás, byla velmi přívětivá a tu informaci nám poskytla v soukromí, aby nás neztrapnila... Dodnes se stydím.