Veřejně popírat židovský holocaust si dnes už jen tak někdo nedovolí. To samé však neplatí pro válečné utrpení Romů, které je opakovaně zlehčováno. Naposledy tak učinili vysoce postavení politici — místopředseda Sněmovny Tomio Okamura a jeho spolustraník poslanec Miloslav Rozner relativizovali události, které se odehrály v táboře v Letech. O obtížnosti uznat rozsáhlost romské genocidy jsme hovořili s historikem Jiřím Smlsalem.

Máme četné důkazy o tom, co se dělo v táboře v Letech — jaké tam panovaly podmínky, kolik lidí zemřelo a jak, kolik bylo odvezeno na smrt do jiných táborů. Proč jsou právě fakta o letském táboře opakovaně popíraná nebo zkreslovaná?

Hlavní důvod, proč je tábor v Letech palčivým tématem — na rozdíl od tábora v Hodoníně u Kunštátu, kde lidé trpěli podobně — je vepřín, který stojí na jeho místě. Jedná se o jakýsi symbol vystihující postoj značné části české veřejnosti k romskému holocaustu.

Vedle této symbolické úrovně je zde ještě rovina historiografická. Téma romského holocaustu bylo po desítky let odsouvané na okraj, veřejnosti se otevřelo až v devadesátých letech. I dříve se mu sice badatelé věnovali, ale jejich výzkumy nebyly veřejně diskutovány.

Zajímavé je, že otázku romského holocaustu neotevřeli čeští historici, ale americký publicista a genealog Pavel Polansky, který na Lety narazil náhodně při práci v třeboňském archivu. Až on vytáhl toto téma na světlo veřejného zájmu. Dochází k zajímavému střetu — publicistů, aktivistů a pamětníků na jedné straně, a profesionálních historiků, kteří toto téma opomíjeli, na straně druhé. I současná debata proto může čerpat z pojmového arzenálu těchto takzvaných konzervativních historiků.

Ano, i Tomio Okamura opřel svůj výrok o „neoploceném“ letském táboře, v němž měli podle něj lidé „v podstatě volný pohyb“, o vědeckou publikaci vydanou v roce 1999 Historikové a kauza Lety (ačkoliv zkreslil její název). Ve svém článku na A2larmu Historikové a kauza Tomio píšete, že ji psali právě tito „konzervativní historici“. Kdo jsou a v čem je podle vás jejich interpretace událostí v Letech problematická?

Nejedná se o ohraničenou skupinu, která by se k sobě hlásila, spíše o stav české historiografie, které dominuje pozitivistický a faktografický přístup, zvláště co se týká válečných témat. Problematických bodů vnímám několik. Hlavní spočívá v tom, že čerpají pouze z omezených typů pramenů: spoléhají na oficiální dobové dokumenty a opomíjejí ústní svědectví. Navíc nereflektovaně přejímají jazyk těchto dokumentů.

Například pojem „cikán“ v té době nebyl přesně definován. Úřadům byla záměrně nechána volnost, aby mohly manipulovat s tím, koho tak označí. Tehdejší nálepka „cikán“ se proto neshoduje s dnešními pojmy Rom nebo Sintu. Pokud používáme dobové kriminalizující nálepky jako „cikán“, „asociál“ nebo „práce se štítící“, zároveň tak vlastně přitakáváme pohledu pronásledovatelů.

Co si můžeme v případě letského tábora představit pod oficiálními dokumenty, z nichž historikové čerpají?

Například táborovou dokumentaci, kterou vedli místní dozorci.

Nemůže být ale zkreslená těmi, kdo ji psali?

Samozřejmě. V tom spočívá hlavní problém — někteří historikové s těmito dokumenty pracují bez kritického odstupu. To je patrné v otázce obětí. Je totiž velmi obtížné stanovit jejich přesný počet. Nemůžeme spoléhat jen na táborovou dokumentaci, protože mnoho zločinů, které dozorci spáchali, samozřejmě nezapisovali. V evidenci byl tehdy navíc velký zmatek. Oficiální údaje proto upřesňují pamětníci, s jejichž výpověďmi však někteří historici vůbec nepracují.

Víme například, že velitel tábora Josef Janovský nutil lékaře, aby neohlašoval tak velké počty úmrtí nebo aby měnil jejich příčiny. Svědkové také popisují, jak dozorci házeli novorozené děti do rybníka, což v táborové dokumentaci nenajdeme. Jejich výpovědi však zatím nedokážeme potvrdit, protože v táboře ani přilehlém rybníku nebyla provedena exhumace, když zde stále stojí onen prasečák.

Z dokumentů se také nedozvíme, že velitel běžně propouštěl těžce nemocné vězně, což mu ušetřilo výdaje na jejich léčbu. Minimálně z jednoho svědectví víme, že takto propuštěný člověk umřel už po cestě domů. V táboře se potulovalo také mnoho bezprizorních sirotků, kteří ani nevěděli, jak se jmenují. Tento chaos ilustruje, že v dokumentech najdeme u některých jmen třeba tři data úmrtí, postupně přeškrtnutá, až je na konec cynicky dodáno „konečně zemřel“.

Bez svědectví pamětníků bychom tedy o spoustě věcí nevěděli nebo bychom je špatně interpretovali. Uváděná čísla obětí proto považujme za minimální odhad. Víme jen, že během holocaustu bylo usmrceno zhruba devadesát procent Romů — jednalo se o téměř naprostou genocidu.