„To co píší v novinách ti blbečci, že tábor v Letech byl koncentrák, to je lež. Byl to pracovní tábor. Kdo nepracoval, šup a byl tam,“ vyprávěl před rokem a půl během předvolební agitace Andrej Babiš, který maká pro blaho země čtyřiadvacet hodin denně.

Před několika týdny Tomio Okamura zase prohlašoval, že letský koncentrační tábor nebyl nikým hlídán a lidé z něj tak mohli o své vůli odcházet, pokud se jim třeba nelíbilo žít v prostředí, kde právě řádila epidemie tyfu. Z Okamurova specifického historického exkurzu nicméně nevyplynulo, proč se na tři stovky lidí rozhodly zemřít v táboře bolestivou smrtí.

Ke zpochybňování hrůz romského holocaustu se nedávno připojil i Vojtěch Filip. Komunistický předák totiž soudí, že utrpení lidí v koncentračním táboře je třeba poměřovat mírou soběstačnosti České republiky v oblasti výroby vepřového masa.

„Vyrábíme jen devětadvacet procent naší spotřeby,“ říkal Filip s tím, že bourat prasečák a místo něj stavět památník je holý nerozum. „Co z toho budou ti Romové mít? Budou někde zaměstnaní? Bude mít stát peníze na sociální dávky? Prasečák jde ve skutečnosti Romům k duhu, alespoň budou mít kde pracovat,“ hloubal zcela nedůsledný následovník Karla Marxe.

↗

Téma romského holocaustu přehledně přetřídilo českou politickou scénu. Není nadále pochyby, kdo stojí na straně lidskosti a komu je vepřový řízek milejší člověka. Přestože jsou zájmy i programy oligarchů a fašistů a zájmy komunistů ze své podstaty rozporné, ukázalo se, že Babišovi zaměstnanci, Filipovi národovci a Okamurovi rasisté k sobě mají blíže, než si myslíme. Zejména komunistickému předsedovi by jeho odpornost měla být předkládána k snědku znovu a dokola.

Ukázalo se, že sněmovní spolupráce ANO, KSČM a SPD, které jsme od voleb každodenními svědky, není žádná náhoda. Ukázalo se, že všechny tři strany se mimo jiné shodují, že ne všichni lidé jsou ve skutečnosti lidé. A že rasismus dnes překonává všechny ideologické bariéry.

Volby vynesly do sněmovních lavic spousty obhájců těch nejhorších zvěrstev, které bouřlivé dvacáté století přineslo. Dnes vidíme zejména ty, kterým je utrpení Romů během druhé světové války zcela ukradené. Poslanci ANO, SPD a KSČM se mlčením či přitakáním výrokům svých předáků znemožnili pro každou společenskou příležitost. Vlastním konáním dali najevo, že o společnost, která je založena na úctě člověka k člověku, v nejmenším nestojí.

Před stranami, jež se dnes samy označují za demokratické a v porovnání s ANO, KSČM a SPD demokratické skutečně jsou, proto leží nelehký úkol: odolat svodům moci a být důslednou a hlasitou opozicí těm, kdo stavějí na odiv svůj odpor a podezíravost k odlišnosti.

S lidmi, kterým popírání holocaustu přijde jako společenská norma nebo zpestření nudného pracovního dne, nelze vstupovat do žádných koalic. A nelze je ani nijak obhajovat. Především sociální demokracie to má mít na paměti, až půjde na další jednání s Babišem a jeho věrnými. Bránit nástupu xenofobů a rasistů k moci holportem s jejich marketingově nejzdatněji vypulírovanou kopií totiž nedává vůbec žádný smysl.