Léto a prázdniny patří do značné míry dětem a je docela zajímavé využít příležitosti děti o prázdninách pozorovat. Mnohem častěji než ve školním roce se vyskytují v doprovodu rodičů a prarodičů, v dopravních prostředcích je dost času dát se s nimi do řeči a dozvědět se něco o tom, co tak děti baví a co je činí šťastnými.

Bez nejmenší pochybnosti, i na základě vlastní zkušenosti, musím říct, že nejšťastnější jsou děti, když si s nimi dospělí povídají, někam s nimi jdou nebo jedou, něco společně podnikají. A je celkem jedno, jestli je to krájení a rozkládání hub na sušení, zavařování rybízu nebo výprava na hradní zříceninu. Něco s dětmi podnikat má samozřejmě smysl nejen pro děti, ale i pro dospělé, vlivy jsou vzájemné. Dospělí se dozvědí, co děti baví a zajímá ( prarodiče bývají překvapeni, co všechno děti vědí třeba o počítačích nebo mobilech, ale také o zvířatech, třeba) a děti se dozvědí nejen to, co baví a bavilo kdy jejich rodiče a prarodiče, ale také třeba to, že babička má vysoký tlak nebo umělý kloub a že se s ní musí podle toho zacházet.

Taky je dost důležité, aby se dětem někdy řeklo, že odhazovat kolem sebe odpadky je necivilizované a že člověk západu po sobě svůj odpad uklízí. V našich lesích a na březích vodních ploch to poslední léta vypadá, že ti, kteří tuhle výchovu ještě měli, nikam nechodí, a ti ostatní — včetně dětí — si zřejmě myslí, že po nich přijdou čety nezaměstnaných, vykonávajících obecně prospěšné práce, a odpadky po nich v lese posbírají.

Prázdniny jsou rovněž příležitostí, kdy lze dětem říci, že do lesa se autem nejezdí, že to je sice většinou díky cestám, zpevněným pro lesní těžební stroje, možné, ale není to slušné, auto že nemá v lese co dělat a kdo chce v lese být, musí být schopen ujít kus pěšky. Zejména, když jde na houby. Což je další kapitola učebnice slušného chování — nevím, jak dnes, ale nám se už ve škole říkalo, že houby, které nesbíráme, necháváme růst, nekopeme do nich ani nemlátíme klackem. Stejně, jako neničíme svévolně žádnou jinou rostlinu, jinak budou všude kolem jenom kopřivy, které jediné se umějí proti nám bránit ( i když křovinořezům a strunovým sekačkám podléhají i ony). V lese se také nekřičí, říkali nám, a nevím, jestli to vědí i dnešní děti.

Možná dnešní uhonění rodiče ani sami nevědí, co jejich děti umí, nač myslí, čím se baví — k tomu, aby se to dozvěděli, slouží prázdniny také.

O prázdninách by měly děti také poznat, jak se rozdělává v přírodě oheň, a možná, že některé se vůbec mají dozvědět, že oheň neslouží jenom ke grilování masa. Že voda v přírodě člověka občerstvuje a dává mu sílu odolávat nemocem během roku, že člověk může z klasu na poli vyloupnout zrno, že na stromech u cesty roste ovoce, které je k jídlu — a vůbec, že život skýtá mnoho radostí, které se ve městě nenajdou.

Ovšem, děti dovedou také nepředstavitelně zlobit, zejména tehdy, když se nedovedou zabavit samy, když se neobejdou bez pomůcek jako mobil a počítač. Ale děti, které se nenaučí objevovat svět, prozkoumávat ho na vlastní pěst, jsou ke zlobení odsouzené.

Nepsala bych o takových banalitách, kdybych v létě neměla několik příležitostí dospělé s dětmi pozorovat  včetně sebe samé a dětí z naší rodiny). Mnoho věcí, které bývaly samozřejmé (například jezdit vlakem), už dávno samozřejmé nejsou ( a naopak, například v mém dětství nebylo úplně samozřejmé mít kolo). Ráda jsem si všimla, že například v některých městech na náměstí vznikly kašny, do nichž může dítě vlézt a v nich se zchladit. Kromě toho nepořádku všude jsem v létě měla celkem dobrý pocit z toho, jak spolu, alespoň v létě, žijeme.

A pak mi zkazil 17. srpna v pátečním magazínu Lidových novin náladu článek, který je ve skutečnosti bohapustá reklama. Jeho název Divoké matky je dokonce na titulní straně, jako kdyby šlo o to nejdůležitější v čísle. Píše se v něm, jak tři mladé ženy založily v Karlíně kavárnu toho jména, která je pro mladé matky „punk“ zejména v tom, že děti v ní můžou neomezeně řádit. Holky se také chtějí nekonvenčně prezentovat, tak na svém propagačním klipu čurají v parku. Říkají, že vypadají jako z padesátých let, možná mají na mysli americké filmy, protože každý, kdo si pamatuje, jak v padesátých letech vypadala jeho matka (a nemám na mysli údernici v montérkách), ví, že například neměla na zrzavo obarvené vlasy. Divoké matky mají hodně kamarádů, protože reklama na jejich kavárnu vyšla všude možně v podobě lifestylových článků, samozřejmě už dávno v Reflexu. Kde berou tolik konexí, že jim všichni tak propagují jejich průměrný podnik, založený na špatném vychování a jakési aroganci mladých žen, která nemá s emancipací nic společného, nevím. Možná mají peníze a články si platí.

Kavárna sama naštěstí není tak drsná, jak se píše v tom článku, je to docela normální kavárna zařízená tak, aby v ní mohly pobývat i děti. Protože jde o dobře zprodukovanou snobárnu, obsluhují (prý) někdy za barem i takové celebrity, jako třeba Pavel Liška. Holky v četných interview opakují, že ne každá žena, stane-li se matkou, dokáže a chce splnit představu společnosti o tom, jak má správná matka (z reklamy) vypadat. Tak vytvářejí jinou představu jiné matky (z reklamy).

To všechno by bylo celkem zanedbatelné, kdyby se Divoké matky neobjevily na první straně magazínu ještě pořád poměrně čteného deníku, kde potvrzují nedospělou představu, že svoboda je v řádění a neukázněnosti, že nekonvenční je ten, kdo se umí co nejnápadněji postrojit a mluvit jako kanál, že silná osobnost je ta, která se chová jako utržená ze řetězu a ne ta, která se umí ovládat. Docela by mě zajímalo, jestli v té kavárně učí divoké matky své děti, aby si po sobě sebraly a do koše vyhodily papírky od sušenek a bonbónů.

Pochybuju, protože na svém slavném klipu, na němž chčijí v parku v Karlíně, konstatují, že ve spadaném listí jsou samá hovna. Což nevím, jestli se jim líbí, nebo ne.