Minulý týden jsem dostala email, ve kterém se mě Ján Simkanič tázal, jestli bych přispěla jako autorka do jeho projektu Mé dětství v socialismu. Ani nevím, proč mě to tak strašně rozrušilo. Seděla jsem na zahradě u kamarádky, byla jsem po snídani, pila kafíčko, svítilo sluníčko, kolem si hrály mé děti. Jedním slovem idylka. Dočetla jsem jeho slova a přeběhl mi mráz po zádech.

Hlavou se mi začaly honit různé vzpomínky. Šťastné i nešťastné, předrevoluční i pozdější. Dětství je dlouhé a já mám dobrou paměť. Smršť střípků z dětství, šťastných, veselých, smutných, i těch vyloženě traumatických, začaly záhy vytlačovat vzpomínky pozdější: na roky po převratu, kdy jsem se setkávala s posměšky za svůj levicový původ, kdy jsem se snažila vysvětlovat své postoje a cítila se často jako vyvrhel, protože mé názory byly nebezpečné. Dědictví z dob nesvobody. Chuť dělit se s touto společností o své vzpomínky z dětství mi i proto, jak málo je se svou minulostí vyrovnaná, schází.