Každý takový projekt se může navíc zvrhnout ve zbraň proti levici, proti každé názorové odlišnosti, napadlo mě. Na druhou stranu tohle je přesně to, co by lidé měli dělat: vzpomínat! Kolektivní paměť nemá stát jen na velké historii a příbězích obětí a padouchů. Popisovat pro sebe i pro ostatní život všedních i nevšedních dní, je dobrá cesta, oponovala jsem si vzápětí.

Jenže co vybrat? Vždyť je toho tolik. Nepříjemná odpovědnost vybrat něco, co má smysl, když navíc nevím, co budou psát ostatní, protože výsledek bude mozaika. Něco heroického? To je nuda, takové historky má každý. Něco o mé zbabělosti? To už zní lépe, ale přeci se nebudu shazovat. Nebo něco typického? To bude vypadat zase jako propagace reálného socialismu, nebo reklama na šťastné dětství. Či snad něco dramatického a traumatizujícího? To by zas vypovídalo akorát tak o mně a mé rodině, ne o tehdejší době.

Podívala jsem se na seznam přispívajících, který mě rozesmál. Je tam hodně novinářů a celkově jsou si profese autorů dost podobné. Na místě Jána Simkaniče, bych na něm ještě zapracovala, aby byl různorodější.

Kamarádka vstala a společně jsme projekt probíraly, na chleba jsme mazaly čerstvě stočený med, který nám přinesl a přes plot podal její soused, slunce stoupalo na obloze, bylo vedro a ve mně pořád ten divný chlad. Nechce se mi veřejně vzpomínat, blesklo mi hlavou. Rozhodně ne na něco, co by stálo za vyprávění.

A jak se na vzpomínce vůbec pozná, že má vztah k době, ze které je? Třeba teď žijeme v kapitalismu a prožíváme nádherné dny na zahradě, kde spíme ve stanu, večer děláme oheň. Jaký je vztah mezi režimem, ve kterém žijeme a krásným zážitkem, který už brzy bude vzpomínkou? To jsem si už mumlala polohlasem a syn se mě zeptal, co to vykládám, že prý tomu nerozumí.

Taky tomu nerozumím, odpověděla jsem mu. Tak mi to vysvětli a já to pak vysvětlím tobě, zavtipkoval. Snažila jsem se, co to šlo: Představ si, že by v naší zemi byla válka. Ale v tuto chvíli by se v naší oblasti nebojovalo. A my bychom strávili několik hezkých dní tady na zahradě. V dospělosti bys pak někomu vyprávěl vzpomínku, jak si byl s mámou a bratry na návštěvě, spali jste tam ve stanu, hráli si na zahradě. Měla by ta vzpomínka nějakou souvislost s válkou? Lidé se milují, přátelí, mají děti, scházejí se, užívají si, dokud to jde. Dokud jim to okolnosti dovolí. Dokud jejich touhu po normálním životě něco nepřerve. A teď mi to vysvětli ty zpátky.

Nevysvětlil. Zřejmě jsem se opět nevyjádřila dostatečně srozumitelně.