Když do toho přítmí, v němž se tetelí horko, vcházím, cítím se trochu nepatřičně. Je to, koneckonců, komůrka pro tři, maximálně čtyři ženské, a já nemám trénink společenský ani fyzický. Obrovské prostěradlo kolem sebe motám načtyřikrát, ne proto, že bych se styděla, ale abych v tak malém prostoru neobtěžovala. Navíc vím, že budu courat, protože mívám při delším pobytu v pekle náběh na infarkt.

Jsem tu nejspíš jediná, kdo se tím zabývá. V hotelové sauně pro ženské, kam se dostanu jednou za půl roku, se však o „ženském údělu“ dozvídám víc, než třeba četbou podivuhodných teoretických statí z Guardianu, případně listováním dámskými časopisy, které se tváří, že nám pomáhají rozpouštět mindráky, a přitom s nevinným výrazem posilují naši vnímavost ke kontextu, z něhož ty ústřely v úsudku vyrůstají.

Co si tady, v pološeru, značném nepohodlí a tichu připomínám? Jak stárne ženské tělo. Co mě čeká. Odpusťte, že mě neoslovují obrazy stáří na plovárnách nebo o parných letních dnech: ty nejsou příležitostí k zastavení.

Lidská těla sevřená v titěrných kouscích natahovací tkaniny, to je hra na dodržování hygienických norem, přičemž v situaci, kdy obal navlékáme výhradně na ty partie, jejichž existenci se snažíme smlčet, vypadáme všichni zhruba stejně pitomě. A na věku přitom nezáleží.

Ovšem tohle hučení trubek a vlastních myšlenek a společná nahota — to je jiná. Tady „nás“ vidím poprvé. Moje babička se přede mnou z pochopitelných důvodů nesvléká. V novinách se o takových věcech nepíše a televize je nevysílá. Ženská přece může na obrázek jenom mladá a pěkná. Nebo ne?

Třeba deník Huffington Post se nedávno trochu osmělil a do ledové vody estetického tabu, kterým je uvadající ženská krása, strčil prsty na nohou. Přinesl stručný výbor z díla fotografky Marny Clarkeové, která se rozhodla světu připomenout, že staré ženy, mezi něž se sama počítá, mají taky těla. K nim patří i touhy a potřeby. A když mají štěstí na společná léta, tak i muži.

Huffington Post se však při otužování moc daleko nedostal. Jako já. Vždycky to zkusím, ale při představě, že se moje končetiny při nárazu na stěnu bazénku roztříští na tisíce ledových krystalků, mířím rovnou do sprchy. Vlažné. Však ono to funguje i tak, že? To otužování. U osmělování společenského si však moc jistá nejsem.

Portréty Marny Clarkeové, které redakce vybrala, jsou jistě něžné, civilní, dojemné — ale naprosto bezpečné. Ty části ženské podoby, které „každodenním používáním“ stárnou nejvíce, nepřinesl. Výsledek je proto milý, ale trochu komický.

Vždyť taky, krindapána, ukázat prsy staré ženské, to by se rozbil internet, nebo ne? A těch vtipů, co by se zase nadělalo! Vidíme tedy Marninu postavu jen zezadu. Postarší zadek, který napovídá, že Marna byla zamlada kus, prý nevadí. Přesto je krásná. Podívejte na její vlasy, ruce, šíji.

Dívám se na vlasy, ruce a šíji ženy, která leží na horkém dřevěném roštu přede mnou. V šatně jsem potkala stařenku, v zimním kabátě vypadala jako věchýtek. Tíha několika vrstev silné látky ji v ramenou táhla k zemi, na hlavě měla chlupatou hučku, podle chůze bych ji odhadla na osmdesát. Teď tu leží a já nevěřím tomu, co vidím, jak jsem se ve svém odhadu zmýlila.

Samozřejmě, že se na ni snažím nezírat, ale on se člověk občas někam podívat musí, když je před ním zeď a je jaksi naprogramován na to, aby se díval na jiné živé lidi. Postava té paní je souměrná a přinejmenším o dvacet let mladší, než do jaké ji zaklely její šaty. Tragédie se nekoná. Pohoršení se odkládá. Když odchází z kabinky, míří rovnou do jezírka, kde by mě trefil šlak. Už se nevrátí.

Moje samota však nemá dlouhého trvání. Starou-mladou paní v mojí kobce střídá čarokrásná padesátnice. Když říkám čarokrásná, myslím tím normovaná na barbínu. Ve vedru, ve kterém se snažím hýbat maximálně tím prostěradlem, předvádí jakési gymnastické prostocviky. Pokládá si čelo na kolena a podobně.

↗

Máš povinnost být pro svého muže krásná. Foto Marna Clarkeová

Jsi mladá, máš povinnost být pro svého muže krásná, říká mi se silným ruským přízvukem, přičemž mě napadá, že bych jí odpověděla, že mám spoustu jiných povinností, ale rozmyslím si to. Kdo by se dobrovolně hádal v osmdesáti stupních. Kdo by se dobrovolně hádal s ruskou gymnastkou kdekoliv.

Pak mi ta dáma poradí, jak si mám masírovat stehna, abych na nich neměla ďolíčky. To se prý nemá, mít tyhle ďolíčky. Děkuju jí. Zářivě se na mě usměje přifouknutými rty a otočí se ke mně trupem, že bude v předávání poznatků ze ženy na ženu pokračovat. Místo prsů se na mě z hrudníku vytrčí dva podivuhodně symetrické balony. Ach tak.

Takže neobtěžovat prověšováním lze! Děsit věčným mládím ale taky. Omlouvám se jí, že musím ven na vzduch. Je to pravda — vždycky se sebou v posledních minutách uzavírám sázku, jestli se tím strašným vedrem probrodím až ke dveřím, anebo mě uklízečky večer najdou ve stavu „medium rare“. Jsem venku. Jsem zatím relativně mladá, ale s jakýmsi odhodláním, jak to do budoucna s tou svojí schránou povedu.

A jestli přede mnou ještě někdo utrousí fór o povislých prsech, dostane strašlivého kapra.