Když do toho přítmí, v němž se tetelí horko, vcházím, cítím se trochu nepatřičně. Je to, koneckonců, komůrka pro tři, maximálně čtyři ženské, a já nemám trénink společenský ani fyzický. Obrovské prostěradlo kolem sebe motám načtyřikrát, ne proto, že bych se styděla, ale abych v tak malém prostoru neobtěžovala. Navíc vím, že budu courat, protože mívám při delším pobytu v pekle náběh na infarkt.

Jsem tu nejspíš jediná, kdo se tím zabývá. V hotelové sauně pro ženské, kam se dostanu jednou za půl roku, se však o „ženském údělu“ dozvídám víc, než třeba četbou podivuhodných teoretických statí z Guardianu, případně listováním dámskými časopisy, které se tváří, že nám pomáhají rozpouštět mindráky, a přitom s nevinným výrazem posilují naši vnímavost ke kontextu, z něhož ty ústřely v úsudku vyrůstají.

Co si tady, v pološeru, značném nepohodlí a tichu připomínám? Jak stárne ženské tělo. Co mě čeká. Odpusťte, že mě neoslovují obrazy stáří na plovárnách nebo o parných letních dnech: ty nejsou příležitostí k zastavení.

Lidská těla sevřená v titěrných kouscích natahovací tkaniny, to je hra na dodržování hygienických norem, přičemž v situaci, kdy obal navlékáme výhradně na ty partie, jejichž existenci se snažíme smlčet, vypadáme všichni zhruba stejně pitomě. A na věku přitom nezáleží.

Ovšem tohle hučení trubek a vlastních myšlenek a společná nahota — to je jiná. Tady „nás“ vidím poprvé. Moje babička se přede mnou z pochopitelných důvodů nesvléká. V novinách se o takových věcech nepíše a televize je nevysílá. Ženská přece může na obrázek jenom mladá a pěkná. Nebo ne?