Vždycky mluvíme o smrti
Alena ZemančíkováV Divadle Na zábradlí měla premiéru inscenace Požitkáři. Jejím tématem je nejenom lidská smrt a to, co přijde případně po ní. Pojednává také o současné kultuře a naší civilizaci jako o nekrofilní, k smrti náchylné a ze smrti těžící.
Také už jste si všimli, jak v roce 2014, přesně o sto let později, než zemřelo „dlouhé“ devatenácté století vyhlášením světové války, teprve končí i dlouhé století dvacáté? Těch smrtí a jejich symbolických významů! Oba bratři Reynci, představující uvíznutí intelektuálů v kleci rozděleného světa, ponižovaní nejnižším zaměstnáním, jaké i Starý zákon považuje za nízké, když zobrazuje marnotratného syna válejícího se s prasaty, a přece neponížené.
Snad kromě toho konce, kdy Pieta jejich otce Bohuslava trčela na billboardech a „jakože“ jím ilustrovaná Bible (kterou by podle mínění lidí, kteří mu byli blízko, nikdy neilustroval), typograficky pojednaná jako nějaký inkviziční kodex, se za desítky tisíc nabízela boháčům. Kteří Bohuslava Reynka ani jeho dva syny nikdy nezajímali a nezajímali by je ani tehdy, kdyby nepřišli o svůj statek a nemuseli se živit obsluhou prasečáku a traktoru.
Teatrolog Zdeněk Hořínek, který reprezentoval vznik malých divadel (v jeho případě Ypsilonky), ale i slávu a vtip a celoevropskou přitažlivost českého divadla i s kritikou a myšlením o něm. Petr Skoumal, který s Janem Vodňanským rozváděl princip „hovadna“, ustavený Osvobozeným divadlem, a s Pavlem Šrutem princip poetický, který celý život drží Jiří Suchý (a dej mu pánbůh ještě dlouhý život, i když i jeho 20. století nemilosrdně opouští, jakkoli je jeho symbolem).