„Pán znovu zemi rozsvěcí, / jiné a větší jsou věci, / svět udiven se dívá, / hvězdami má se obléci,“ říká Bohuslav Reynek v básni První sníh. Až nečekaně vydatné nadílky z nebes dostalo se nám koncem minulého týdne. Sníh je v našem zeměpisném pásmu stále vzácnější, nyní se však můžeme dosyta vynadívat na zemi rozsvícenou sněhem a ulice, auta i lampy zaoblené prachovou bělobou.

Se sněhovou pokrývkou jako by zima teprve získávala svou pravou tvář. Suverenita vlády zimy projevuje se tím tichým padáním sněhu a přikrytím věcí. Ustaly podzimní plískanice a vichry, v nichž se zima prala s odcházejícím létem, život se ukryl do podzemí a do nitra domů, myšlenek a srdcí. Sněhem zjevuje zima své království klidu, niterného soustředění sil, milostivého přikrytí špíny, prachu a ostrých hran. Nastalé ticho se rozzářilo bělobou, zprávou z nebes, že tempo života neurčujeme jenom my sami. Sníh jako by nás zpomaloval, ba zastavoval: auta nemohou vyjet, chůze je pomalejší, spoustu cest je třeba odříci, kamna a teplo domova získávají na významu.

Krajinu i ulice ovládl nový živel, ten nejtišší ze všech živlů — sníh. Živly obecně jsou člověku připomínkou jeho konečnosti — jsou „nekonečné“, nespoutané, nevypočitatelné. Říční proud se mění v povodeň, plamínek ve všestravující požár, poklidné povětří v hurikán, země v třesení a výbuch sopky.