Během října a listopadu 2018 získala značnou pozornost britských mainstreamových médií nová ekologická kampaň Extinction Rebellion („vzpoura proti vymírání,“ zkráceně XR), vyzývající k „boji o život“, ohrožovaný „bezprecedentní globální ekologickou krizí.“

V současné době se tato organizace snaží vytvářet své pobočky v mnoha dalších částech Evropy i ve Spojených státech. Řada jejích neobvykle výrazných akcí včetně blokády britského ministerstva průmyslu a obchodu vyvrcholila v sobotu 17. listopadu dnem masové občanské neposlušnosti, kdy 6000 aktivistů zablokovalo pět hlavních silničních mostů přes Temži v centru Londýna.

Pro ty, kteří se zabývají historií protestní kultury, nepředstavuje tento typ jednání nic nového. Zdá se však, že XR je v současné době schopna přilákat jak mimořádnou pozornost, tak i mimořádně aktivní účast neobyčejného množství lidí. Z části to lze přičítat načasování. V říjnu byly zveřejněny dvě zdrcující zprávy o globálním životním prostředí: nejnovější zpráva IPCC jasně ukázala, že budou muset nastat velké a okamžité sociální a ekonomické změny, máme-li globální oteplování udržet pod 1,5 stupněm Celsia.

Krátce poté zveřejnil Světový fond na ochranu přírody (WWF) svou každoroční zprávu „The Living Planet", z níž vyplývá, že početnost populací volně žijících obratlovců poklesla celosvětově od počátku sedmdesátých let již o víc než šedesát procent. K tomu se následně přidaly drakonické tresty pro trojici demonstrantů, odsouzených za blokádu těžbu břidlicového plynu v Lancashire, jakkoli je odvolací soud následně zrušil. A nakonec také zpráva, že prezidentem Brazílie byl zvolen Jair Bolsonaro, plánující zpřístupnit amazonské pralesy dalšímu ničení, přispěla k prohloubení všeobecné atmosféry krize.

XR této mediální smršti dokázala využít a 31. října vydala „Deklaraci vzpoury", kterou podpořili mnozí známí britští ekologové včetně poslankyně za Stranu zelených Caroline Lucasové, novináře George Monbiota či bývalého arcibiskupa z Canterbury Rowana Williamse.

Takových momentů, jež ve zvýšené míře obrátily pozornost lidí ke globální ekologické krizi, bylo v minulosti již mnoho. Dosud nikdy to ještě ale nevedlo k tak výrazné mobilizaci veřejnosti. Takže co, pokud vůbec něco, tuto „vzpouru proti vymírání“ od předchozích kampaní odlišuje? Jsou tu přinejmenším tři fenomény, jimiž se v širším kontextu ekologického hnutí kampaň XR vymyká: svým rámováním problému, analýzou toho, kdo má za řešení klimatické krize hlavní odpovědnost a svou strategickou představou o tom, jak tyto odpovědné činitele přimět k jednání. Neboli — jak tomu říkají výzkumníci sociálních hnutí — svým diagnostickým, prognostickým a motivačním rámováním.

Rámování: katastrofismus bez bázně a hany

Za prvé, pokud jde o rámování klimatického problému, XR oproti dřívějším ekologickým hnutím ve Velké Británii prozkoumává zcela nový terén. Zatímco běžná ekologická hnutí obvykle spojují poselství naléhavosti a optimismu („budeme-li jednat hned teď, pořád ještě můžeme ekologické problémy vyřešit"), XR klade jednoznačně důraz na bezprostředně hrozící katastrofu („nenecháme se pokojně vést elitami a politiky do záhuby", píše skupina).

Během jedné z akcí vyvěsili aktivisté XR z Westminsterského mostu v Londýně transparent s nápisem: „Změna klimatu: jsme v prdeli". Řada jejich veřejných prohlášení vyjadřuje důležitost truchlení nad škodami, které si lidstvo již způsobilo a jimž musí čelit. V tom XR odráží i záměry jiných skupin, jako je projekt Dark Mountain, který si již v roce 2009 kladl za svůj cíl posílit schopnost lidí přijmout stav věcí, truchlit, vyrovnat se se ztrátou, již ekologická krize představuje.

XR vyjadřuje nicméně odhodlání pokračovat v boji a zápas se změnami klimatu nevzdávat. Jakoby tím říkali: jsme sice ztraceni, ale stále máme na výběr, ať si je to třeba jen volba, jak moc špatné to bude. Možná je to poněkud nešikovné, pravda je ale taková, že právě takové rámování může dobře rezonovat s emoční zkušeností mnoha lidí, kteří jsou změnami klimatu a hrozbou hromadného vymírání druhů znepokojeni.

Hovoří smysluplně k lidem, kteří jsou v jistém smyslu uvězněni v pasti, protože na jedné straně bojují zápas, který je v mnoha ohledech ztracený (zvláště s ohledem na efekt pozitivních zpětných vazeb a „bodů zvratu“ v klimatickém systému) a současně odmítají přijmout perspektivu porážky a důsledky, které by pro svět znamenala.

Mluví-li XR o vymírání a záhubě, je to sice poutavé, ale je to současně také depolitizující: problém změn klimatu je tu stavěn jako problém morální, který nás všechny postihuje rovnoměrně, a přechází se tak otázky typu kdo je důsledky změn klimatu postižen nejvíc, jaká je politická mocenská struktura, která krizi způsobuje, či jak souvisí s otázkami historické spravedlnosti, ekonomické nerovnosti, ekologického dluhu a podobně.