Když jsem byl malý, mezi mé nejoblíbenější dětské knížky patřila trilogie německého autora Hanse de Beera o ledním medvídkovi. Ilustrované příběhy s tituly jako „Lední medvídku, vrať se brzy“ měly vždycky stejný scénář: malý Lars se nedopatřením ztratil svým medvědím rodičům — chytil se do rybářské sítě, lovci jej lapili do pasti, omylem odplul na kře. S nezištnou pomocí ostatních zvířat se nakonec ale dokázal vrátit domů na severní pól a všechno dobře dopadlo.

Lední medvěd je zkrátka oblíbené zvíře a dlouho byl ikonickým symbolem dopadů globálního oteplování, které v atmosféře naší planety způsobují emise skleníkových plynů z průmyslového spalování fosilních paliv — jakýmsi jeho maskotem. Závratnou rychlostí postupující odtávání mořského ledu, na němž tento fantastický tvor závisí, jej totiž existenčně ohrožuje a se skutečnými ledními medvědy to tudíž vůbec dobře dopadnout nemusí. Naše vnoučata by je opravdu mohla znát už jen z knížek.

Lehce citově vyděračský obraz vyhladovělého medvěda na tající kře však také pomáhal utvrzovat lidi v iluzorní představě, že o nás tu nejde — že změny klimatu jsou něčím běžným lidem vzdáleným, co se týká jen toho neuchopitelného „životního prostředí“. Že je to otázka „ochrany přírody“, o niž mají čas se starat tak možná krasoduchové s přehnaným soucitem k medvědům. Že běžných lidských starostí se netýká, a když už, přinejhorším jde o hrozbu, kterou budou muset řešit právě až naše vnoučata.

Zprávy o „invazi“ desítek hladových ledních medvědů do lidmi obydlených osad na ruském ostrově Nová Země jsou jen dalším z mnoha důkazů o tom, jak mylná tato představa byla. Fotografií ledního medvěda, překračujícího práh domu, který na sociální sítě zavěsila jedna z obyvatelek nečekanou návštěvou poctěné osady Beljuša Guba, se symbolicky ohlašuje éra, kdy klimatická krize s konečnou platností vtrhává přímo do našich vlastních životů.

Vyhladovělé šelmy se prý nenechají zaplašit troubením klaksonů ani varovnými výstřely a honí lidi po ostrově, takže civilní zaměstnance musí vozit do práce vojenská technika. Guvernér vyhlásil stav nouze, kolem školek a škol se instalují ploty.

Do oblasti má být vyslán tým odborníků, který se má pokusit situaci řešit. Medvědi jsou sice chránění, pokud by ale neodešli sami, může být podle úřadů odstřel nezbytný. Namísto soucitu nastupuje strach.

Ekologický novinář a redaktor britského Guardianu Jonathan Watts správně upozorňuje, že jestliže se v použitých výrazech jako „invaze“, nutnost „deportace“, či dokonce „odstřelu“ medvědů se odráží ozvěna paniky z migrace, není to žádná náhoda. Změny klimatu nevyhánějí z domovů jen zvířata. Na jižních hranicích bohatého světa od Mexika po Středozemní moře to nejsou lední medvědi, nýbrž lidské bytosti, kdo prchá před bídou, neúrodou či hladem.

Nejhůř dopadá oteplování sice na ty nejchudší a obyvatele dlouhodobě vykořisťovaných zemí globálního Jihu zasahuje jako první, nakonec se před ním ale nikdo neschová. Také u nás vedlo loňské sucho ke zdražování základních potravin, na něž samozřejmě nejhůře doplatí nízkopříjmové domácnosti, pro které představují životní nezbytnosti nejvýznamnější část rodinných výdajů.

Jak na tuto krizi budeme reagovat, určí podobu světa, v jakém budeme žít. Bude-li to stále agresivnější opevňování hranic před stupňujícími se důsledky, bude to svět stále nebezpečnější a krutější.

Bude-li to účinné řešení příčin a nezištná pomoc, může ještě mnohé dobře dopadnout. Když ne pro lední medvědy, tak alespoň pro nás. Také my jsme dnes totiž ohrožený druh — a podle toho bychom se měli chovat.