Sea Shepherd: hrdinové ochrany oceánů, nebo kontraproduktivní radikálové?
Josef PatočkaO účinnosti strategie kapitána Paula Watsona a jeho „pastýřů moře“ lze mít oprávněné pochybnosti. Přesto jeho zásadovost a energie působí tváří v tvář hrozbě ekologického kolapsu a pasivitě většiny společnosti především jako inspirace.
Evidentně v naději, že si toho mezi svátky mnoho lidí nevšimne, oznámilo Japonsko na sklonku loňského roku své rozhodnutí vypovědět Mezinárodní úmluvu o regulaci velrybářství a přestat tak respektovat zákaz velrybaření, jehož přijetí v roce 1986 pomohlo zachránit mnohé druhy ohrožených kytovců před vyhubením.
Rozhodnutí má rozporuplné důsledky. Na jedné straně země skončí s každoroční podvodnou šarádou, při níž flotila jejich státní velrybářské společnosti vyplouvala do vod oceánské velrybí rezervace při březích Antarktidy, aby tam pod záminkou „vědeckého výzkumu“ vraždila ohrožené plejtváky myšoky i běžnější plejtváky jižní. Na druhé straně zcela bezostyšně obnoví komerční lov vzácných mořských savců ve svých vlastních teritoriálních vodách.
A paradoxní jsou také reakce dvou nejvýznamnějších ekologických organizací, které o definitivní konec velrybářství od konce sedmdesátých let usilují. Na jedné straně hnutí Greenpeace, které si ochranou velryb získalo uznání veřejnosti po celém světě, japonský odchod od dohody rezolutně odsuzuje jako zradu mezinárodních snah o ochranu oceánů a jednoznačný krok zpět.
Na druhé straně méně známí, radikálnější ochranáři z organizace Sea Shepherd, kteří rozhodnutí vítají jako definitivní konec velrybaření na jižní polokouli a hmatatelný výsledek mnoha let svých kampaní, při nichž se lodě japonské velrybářské flotily snažily mnohdy drsnými přímými akcemi z okolí antarktické velrybí rezervace vypudit. Co si z toho vzít?
Nekompromisní obrana oceánů?
Zásadně protichůdná hodnocení nepřekvapí nikoho, kdo je obeznámen s historií špatného vztahu mezi oběma organizacemi, jenž i v notoricky nejednotném ekologickém hnutí překvapuje svou intenzitou. Zakladatel Sea Shepherd, bělovlasý kapitán Paul Watson, byl kdysi jednou z vůdčích postav Greenpeace.
Organizaci však v roce 1977 opustil kvůli ostrým neshodám ohledně taktiky. Zatímco jeho kolegové trvali na striktní interpretaci zásady nenásilí, vylučující poškozování majetku, Watson považoval pouhé protesty proti masakrům vzácných živočichů za bezzubé a chtěl jim proto bránit přímou intervencí i za cenu škod na věcech.
Po odchodu z Greenpeace proto vytvořil vlastní organizaci, Sea Shepherd Conservation Society. Ta se staví do pozice strážce mezinárodních úmluv o ochraně mořského života, který zasahuje všude tam, kde regulace nechtějí dostatečně důsledně vymáhat státy.
Za čtyřicet let své existence se „pastýři moře“ stali postrachem ilegálních rybářských i velrybářských plavidel, zodpovědných za vybíjení chráněných mořských zvířat po celém světě. Všeobecnou proslulost si Watson získal, když v roce 1979 u pobřeží Portugalska vypátral nechvalně proslulou ilegální velrybářskou loď Sierra. V portském přístavu do ní plnou rychlostí najel a poslal ji ke dnu.
Od tohoto „prvního zářezu“ (členové hnutí rádi nosí mikiny se seznamem všech plavidel, která kdy potopili) má organizace na svém kontě nejméně devět dalších „pytláckých“ lodí, stejně jako škody na vlečných sítích a dalším vybavení v hodnotě milionů dolarů — a samozřejmě tisíce zachráněných mořských živočichů. Nikomu ovšem nikdy neublížili a jen málokdy měli na krku žalobu či trestní stíhání — pytláci většinou nemají chuť chtít svůj byznys hájit u soudu.
Každoroční kampaně proti japonským velrybářům, které rovněž považují z hlediska mezinárodního práva za pytláky, zahájili Sea Shepherd v roce 2005. Léto co léto vysílali do vod velrybí rezervace při pobřeží Antarktidy vlastní plavidla, jejichž posádky se snažily zabíjení velryb různě narušit či zhatit, aniž by přitom zranily či ohrozily jeho pachatele.
Mezi oblíbené taktiky patřilo bombardování lodí kyselinou máselnou, která nesnesitelně páchne a znehodnocuje velrybí maso či kluzkou škrobovitou substancí, znesnadňující práci na palubě. Opakovaně aktivisté vyřazovali z provozu šrouby a kormidla lodí prostřednictvím lan, shozených do jejich trasy z nafukovacích člunů a několikrát se také na japonská plavidla přímo nalodili a způsobili tak mezinárodní diplomatický skandál.
V jižním oceánu tak probíhal v posledním desetiletí neobyčejný závod ve zbrojení, v němž se obě strany snažily druhou předejít a překvapit. Sea Shepherd přicházeli postupně s větším počtem lodí a pokročilejší technikou.
Japonci nezůstávali ani v nejmenším pozadu. Začali nasazovat zvláštní bezpečnostní plavidla, jež měla provoz flotily před ochranáři zajistit. Sama organizace přiznává, že v roce 2017 se k Antarktidě již nevydala, protože japonská strana nasadila natolik pokročilou vojenskou sledovací techniku, že se prostě již nemohli k velrybářským lodím přiblížit.
Na druhé straně poukazuje na skutečnost, že se přímo v důsledku její činnosti podařilo zabránit odlovu stovek zvířat a japonský velrybářský průmysl tak končil každý rok v červených číslech. Právě ekonomický tlak podle nich vedl k nedávnému rozhodnutí vlády z Antarktidy se stáhnout a velrybářství „zlegalizovat“. Je to ale skutečně vítězství?
Či kontraproduktivní mediální show?
Kritikové Sea Shepherd o tom mají vážné pochybnosti. Poukazují především na skutečnost, že spotřeba velrybího masa byla v posledních letech v Japonsku na ústupu — jí ho podle průzkumů pouhé procento obyvatel — a velrybářský průmysl tak byl sám o sobě na cestě k ekonomickému krachu.
Akce Sea Shepherd podle nich naopak pomohly japonské vládě obhájit před vlastními voliči další dotování velrybářů, operujících pod značkou Institut pro výzkum kytovců, jež půsbí jako výsměch. Snadný nepřítel v podobě dočerna oděných radikálů plujících pod pirátskou vlajkou prý umožnil politikům udělat z velrybářství otázku národní hrdosti a vykreslovat je jako „kulturní tradici“, jíž se Japonci nevzdají jen proto, že je nějací netolerantní cizáci ostřelují zkaženým máslem.
Vládní podpora velrybářů je tak skutečně bezvýhradná. Lov byl financován dokonce i z krizového rozpočtu, určeného na pomoc obětem zemětřesení a tsunami roku 2011, s argumentem, že lodě mají kotviště v jednom z postižených měst.
Watson se z této perspektivy jeví přinejlepším jako zabedněný politický diletant, který namísto efektivní kampaně vede svou umanutou osobní válku, v horším případě potom jako slávychtivý egomaniak, kterému víc než o výsledek jde o udržování pozornosti médií dramatickými konfrontacemi. K druhému náhledu přispívá skutečnost, že Sea Shepherd jsou až neuvěřitelně mediálně zdatní. Na své straně mají mimo jiné celou řadu filmových hvězd či populárních hudebníků, kteří jejich nákladné spanilé jízdy světovými oceány pomáhají financovat.
Na kritiku ze strany pragmatiků ale Watson — kromě argumentace ekonomickou efektivitou přímých akcí — nabízí ještě i královskou, odzbrojující odpověď. Rád vypráví příběh o tom, jak se na něj v roce 1975, při kampani Greenpeace proti sovětským velrybářům, řítil těžce zraněný, ve smrtelné agonii se zmítající vorvaň.
Uhnul na poslední chvíli. Watson si prý s umírající velrybou pohlédl do očí a pochopil, že se rozhodla ušetřit jej záměrně, z porozumění pro to, že se jí snažil pomoct. Na základě tohoto transformativního zážitku se pak rozhodl zasvětit svůj život ochraně velryb a mořského života vůbec.
Když ho proto kritizují lidé, odpovídá jim prostě: „Nezajímá mě to. Našimi klienty jsou velryby, žraloci, tuleni, ryby a tak dále… Je mi úplně jedno, co si o nás myslíte. Najděte mi velrybu, která nesouhlasí s tím, co děláme, a možná si to rozmyslíme, ale do té doby budeme prostě dělat dál to, co děláme,“ říká v osm let starém rozhovoru pro Guardian.
V něm také říká: „528 velryb, které by bez naší intervence byly letos zabity, si dál volně plave v moři, a to je to jediné, co mě zajímá.“ Pokud jde o osud lidí, neopomene jim přitom při žádné příležitosti připomenout jednoduchou skutečnost: zemřou-li oceány, zemřeme i my. A pravdou je, že v situaci, kdy je podle vědců sedmdesát procent rybích populací na cestě ke kolapsu, a hrozí, že v roce 2050 bude v mořích víc plastu než ryb, to zní stále méně jako pouhá duchaplná banalita.
Odpověď dá až budoucnost
Jsou tedy v právu Sea Shepherd, nebo jejich kritikové? Je obtížné to hodnotit. Japonský velrybářský průmysl se dosud zničit nepodařilo a z věcného hlediska tak nelze za zcela úspěšnou považovat ani strategii Greenpeace, ani strategii Paula Watsona a jeho „pastýřů moře“.
Pravdou je, že k nedávnému japonskému obratu přispělo podle všeho zásadně také rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora při OSN, jenž na základě stížnosti Austrálie a Nového Zélandu označil údajný „výzkum“ velryb za falešnou záminku a nařídil Japoncům zásadně omezit počty lovených zvířat.
Sea Shepherd mohou ovšem stejně oprávněně namítat, že bez jejich radikálních akcí by se v těchto státech velrybářství nikdy nestalo tak zásadním politickým tématem. Mohou také tvrdit, že Japonci museli díky jejich činnosti z původně relativně nenáročné průmyslové aktivity udělat nákladnou a obtížnou operaci téměř vojenského charakteru.
Právě tak ovšem platí, že „legalizace“ komerčního lovu a rezignace Japonska na mezinárodní závazky v ochraně oceánů činí do budoucna definitivní ukončení velrybaření politickými prostředky ještě obtížnějším, než doposud. Mobilizace nacionalistických sentimentů proti „ekoteroristům“ to sice jeho vládě mohla usnadnit — současně lze mít ovšem pochybnost o tom, zda by v kontextu celkového úpadku mezinárodní spolupráce a globálního vzestupu silácké, iracionální politiky měla smírnější a diplomatičtější cesta skutečně šanci na úspěch.
Dějiny sociálních hnutí jsou podobných rozkolů plné. Když se v Británii roku 1912 vydala Ženská sociální a politická unie pod vedením Emmeline Pankhurstové v boji za volební právo cestou eskalace, při níž mimo jiné rozbíjela výklady luxusních obchodů, přeřezávala telefonní vedení a vyhazovala do povětří poštovní schránky, „zákonů dbalé sufražistky“ v čele s Millicent Fawcettovou se od ní distancovaly v přesvědčení, že její radikalismus je kontraproduktivní a opozici většinové společnosti i parlamentu jen utvrzuje. Možnost volit získaly ženy v zemi částečně až v roce 1918 a zcela zrovnoprávněny s muži byly teprve o deset let později. Spory o to, čí postup k tomu přispěl více, se vedou dodnes. Sochu před westminsterským parlamentem mají ovšem obě významné feministky.
To je případné. Nejčastěji totiž platí, že účinné hnutí za změnu potřebuje ke svému úspěchu pluralitu metod, taktik a strategií — jak aktivistky „zlé“, které svou provokativní neústupností podněcují společenskou debatu, tak aktivistky „hodné“, schopné směřovat k utvoření většiny, umožňující trvalý konsensus na nových pravidlech. Obojí patří k politickému „umění možného“ — jeden přístup chce jeho hranice rozšířit, druhý dosáhnout hmatatelných úspěchů v jejich rámci. V nejlepším případě, který ale nenastává vždy, jsou obě křídla schopná uzavřít alespoň nějakou formu „dohody o neútočení“.
Té se mezi Sea Shepherd a Greenpeace zřejmě nedočkáme. Kromě kritéria efektivity je tu ovšem také etické hledisko. Skutečně lze v situaci, kdy bezprostředně hrozí kolaps životodárných ekosystémů naší planety během tohoto století, někomu vyčítat, že bere věci do vlastních rukou, pokud při tom nikomu neubližuje? V kontrastu k mrtvolné pasivitě většiny západních společností tváří v tvář fatální hrozbě nelze v konečném součtu jinak než vidět Watsonovu neústupnou zásadovost a horečnou aktivitu v první řadě jako inspiraci.
"Po odchodu z Greenpeace proto vytvořil vlastní organizaci, Sea Shepherd Conservation Society. Ta se staví do pozice strážce mezinárodních úmluv o ochraně mořského života, který zasahuje všude tam, kde regulace nechtějí dostatečně důsledně vymáhat státy."
Regulace.
Jak by vlastně měly v případě přehnaného lovu, který pustoší světové oceány už víc než 50 let, vypadat?
Podle mě budeme muset zajít dál, než jen ke sledování světových populací jednotlivých druhů a k nějakým kvótám na odlov, které státy buď dodržovat budou, a nebo taky ne, které se budou nesnadno kontrolovat atd.
Kdepak.
Bude se muset změnit samotný lov, který se nyní dostal do fáze průmyslového vybíjení.
Lidská inteligence a schopnost učit se nám umožnila získat drtivou převahu nad kořistí, kterou lovíme.
Ne jen nějaké kvóty.
Budeme muset změnit celkový přístup, zmenšit lodě, které mohou být při lovu použity, zakázat nerozložitelné (plastové) sítě atd. Zničit plovoucí továrny na smrt se svými továrními dělníky a vrátit moře a oceány rybářům a námořníkům.
Je proti přírodě, aby lovený neměl šanci.
Jeho regulace je do budoucna jediná nerevoluční cesta, jak dosáhnout udržitelného rozvoje.
Jde mi o to pane Poláčku, že současné pokusy o regulaci často selhávají. Často jsou to jen regulace aby se čert nažral a koza zůstala celá. Vždyť si jen vemte dotace, coby jeden z nástrojů regulace. Dotuje se výroba tzv. biopaliv, o které je prokázáno, že nic neušetří a ještě ve vedlejších účincích dělá špatnnosti - nejznámější příklad.
Na nic.
Jestli mají být regulace do budoucna úspěšné, musí se hodně změnit...
Ale máte pravdu, vyhlídky nejsou nejlepší...
Ale jestli současné lidstvo bude k tak radikálním krokům ochotné, je krajně nejisté. Například s tím rybolovem: za prvé ty rybářské svazy mají samozřejmě své lobby, za druhé by tím byla ohrožena pracovní místa, a za třetí a především - ryby by se tím zdražily pro koncového spotřebitele, což ovšem znamená: pro voliče. A ten už by se nejpozději při příštích volbách postaral o to, aby se k moci dostala vláda, která ho takovými záležitostmi jako je ochrana životního prostředí nebude "zatěžovat".
P.S. Netvrdím, že rozumné není radikální, ale opačně to neplatí.
Koroun bezzubý byl vyhuben, docela primitivními prostředky, během čtvrtstoletí od svého (nešťastného) objevení moderními lidmi. Může být sice namítnuto, že žil jen u pobřeží Komandorských ostrovů, ale tak tomu bylo jen proto, že jinde jej lidé vyhubili dříve než o tom zanechali trvalou zprávu. Během následujícího, 19. století nabýval lov velryb a ploutvonožců na intenzitě. Byla to skutečná jatka, po nichž zůstaly až do současnosti patrné stopy na vzdálených výspách země, jako jsou Kergueleny či Crozetův ostrov. Nejdůležitějšími produkty primitivního průmyslu byly dámské korzety z kostic, a ovšem, tuk, jenž sloužil především ke svícení. Kdyby nebyl objeven petrolej, byla by mořská megafauna zanedlouho ochuzena nenávratně o nejeden druh... Mimochodem, názor paní Hájkové pod jiným článkem, že lidé se cítí nejlépe doma, v historii, jak patrno, strašně moc dobrodruhů nesdílelo, bez čehož by lidí např. s irským původem dnes "běhalo po světě" opravdu podstatně méně.
Návrat k užívání doopravdy slabší rybolovné technky se mi nezdá být reálný a neslibuje, jak dokládám výše, mnoho. V případě kytovců by pomohlo, jak jsem napsal jinde, přetavení veřejného mínění v mnoha zemích do konkrétního spotřebitelského chování. Myslím tím ovšem podmíněnost nákupů vývozních produktů pro provinilé státy důležitějších než opatřování si velrybího masa. V případě ryb je situace komplikovanější. Bylo by potřeba dílčího moratoria, aby se rybí populace dokázaly obnovit a posléze mohly být ve větší, ale udržitelné míře loveny. Nastolení rovnovážného stavu by bylo přínosem nejen pro život moří, ale nakonec i pro lidi. Bolestně nám zde chybí, tak jako v mnohém jiném případě, ústřední autorita. Naše šance na její dosažení v současné době, žel, zřejmě klesá. (Může mi někdo říci, jak je možné, že po pádu Římské říše elity tak toužily po její obnově, a dnes nic?)
Až poté kdyby se skutečně rozpadla, až potom by se mnozí kdo si dnes nic více nepřejí více nežli její zánik chytli za nos, když by viděli co všechno pozitivního pak z našich životů zmizelo. Stejně jako už - podle všeho většinová - část Britů už dnes lituje svého "Brexitu".
A navíc: tato planetární vláda bude muset mít přinejmenším zčásti nezávislý, to jest "nedemokratický" charakter.
Protože jedině tak by mohla mít reálnou možnost provádět a nařizovat taková radikální opatření, jako například to ohledně světového rybolovu.
Ano, jsem proti demontáži demokracie. Součástí Ústavy ČR je i Listina základních práv a svobod, kde v článku 23 je uvedeno, že občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád...
Nežijeme-li už v nějakých občinách, je výhodné, aby moc byla vzdálena místu svého výkonu. Třeba soudy bývají, jak známo viněny z podjatosti, takže leckterý případ bývá přidělen soudci odjinud. Po vynesení rozsudku a odvolání se kauza dostává k soudu vyšší instance. Nebo arbitráže: Obě strany sporu si vyberou své zástupce a ti se musí dohodnout na vzdálenějším (nestrannějším) arbitrovi. Nebo, snad bychom si mohli častěji brát příklad ze sportu, utkání Česko vs. Rusko v hokeji bude řídit řekněme švédský rozhodčí... Takže bych řekl, pane Nusharte, že vzdálená (ústřední) moc je to, co opravdu potřebujeme.
Kdyby však snad uvedené nestačilo, můžeme zabrousit do historie. Proč se třeba rebelující sedláci nebo Chodové obraceli (s deklarovanou důvěrou) na panovníka? Nebo židé. . Taková Marie Terezie jim zajisté nebyla (i jako katolička) nikterak nakloněna, opakovaně souhlasila třeba s jejich vypovězením z Prahy. Brzy se však směli vrátit a v mezidobí prodlévali nejčastěji v Libni. Ve srovnání s ustavičnými žádostmi o jejich vypovězení ze strany představitelů Starého Města se nakonec jednalo skoro o císařskou blahosklonnost.
Globální kvóty (např. na výlov), jejichž dodržování bude silou garantovat informovaná světová vláda...,,,, no nevím.
Globální informovanost bezpochyby ano, ale vzhledem k tomu, že si nedovedu představit globální (vojenskou) sílu, to spíš vidím na zveřejňování garantovaných informací, kdy by si v posledku státy či firmy nedovolily chovat se tvrdě kořistnicky. Demokratický tlak by je donutil se podřídit společnému zájmu.
A to předpokládá proměnu vědomí - kolektivního i individuálního (aspoň významné části individuí).
A pro proměněné vědomí je představitelné i podřízení se slabším rybolovným technikám.
Je tady antropocén, jesli nemá být opravdu krátký, musíme se poučit a neopakovat historické chyby. Stali jsme se správci Země, jak věděl Kristus.
Dokonce si myslím, že by to ani nemuselo znamenat tak velkou ztrátu pracovních míst. Zvýšení ceny je bohužel jisté, protrože vražedné efektivitě moderních hi-tech plovoucích jatek menší rybářské lodě nemůžou samozřejmě konkurovat.
Na druhou stranu snížení konečných výnosů není tak jisté.
Na univerzitě v Britské Kolumbii probíhá obrovský výzkum lesa a výsledky jsou opravdu zajímavé -- dobře poskládaný zdravý les dokáže tvořit až dvojnásobek dřeva než jednodruhgový nebo špatně prosperující les. Dvojnásobek!
(Pro mě je třeba zklamáním, že české lesnické fakulty už dávno s U of B.C. nespolupracují.
30 let po revoluci jsem doufal v ambiciózní národ nesoucí pochodeň nové doby, ne montovnu s milionem lidí v exekucích...)
Pokud jsem v minulých příspěvcích argumentoval ve prospěch globální vlády a jejích - mocenských - nařízení, pak jsem to samozřejmě nemyslel v tom smyslu, že celý problém by bylo možno definitivně vyřešit jenom a pouze takovouto globální vládou. Pokud by lidstvo jako takové nadále setrvávalo ve svém dosavadním kořistnickém vztahu k přírodě, pak ani takováto globální vláda to nikdy nemůže uhlídat.
Ale zase na straně druhé: za prvé, tato "proměna vědomí" je věcí krajně nejistou. A i kdyby se nakrásně podařila; nikdy nebude možno se spolehnout na to, že bude působit bezezbytku. Vždy budou takoví, kteří se této změně nepřizpůsobí. Kteří budou hledět jenom na svůj vlastní osobní prospěch.
A proto trvám na tom, že i takováto celoplanetární vláda bude zcela nutně zapotřebí, aby mohla zasáhnout - a to sice tvrdě a nekompromisně zasáhnout - i tam, kde ti či oni jednotlivci respektive zájmové skupiny nebudou ochotni/y obecný zájem upřednostnit před zájmy egoistickými.
Vzorce lidského chování jsou založeny ve velmi hluboké minulosti. Lidé činí, co činí jiní lidé. Je tu však navíc jeden specifický důvod, snižující význam šíření ohnisek pozitivní deviace. Pokusím se jej objasnit na příkladech.
Představme si, že do nějakého horského střediska zavedou od níže ležícího odstavného parkoviště elektrobusy. Jízda osobním vozem až nahoru však není zakázána. Představme si nyní, že chvályhodně roste počet lidí využívajících ekologičtější alternativu. Parkoviště nahoře jsou ovšem volnější a mohou nalákat nové výletníky. Veřejné mínění se může soustavně posouvat směrem k využívání nové služby, důsledkem však bude jen větší nápor lidí do centra. To se bude asi líbit místním podnikatelům, nicméně proponovaného cíle dosaženo není. Teprve když bude výjezd osobních aut až do samého horského centra zakázán, jako v Zermattu, změní se jeho životní prostředí i atmosféra (v přeneseném slova smyslu) doopravdy k lepšímu.
Totéž ovšem platí rovněž o nakupování konzerv s masem tuňáka. Není příliš významné, zda poněkud přibývá lidí, kteří si je vědomě nedopřávají, ba odpírají. Obchody jsou schopné je prodat menšímu množství lidí ve větší kvantitě. Je docela dobře možné, že v Japonsku tak budou aspoň po nějaký čas schopny činit i s velrybím masem, ačkoli je kupuje jen opravdu malý díl obyvatelstva. Nezbytnou podmínkou samozřejmě bude, zda transfer kytovců z moře do obchodů bude umožněn.
Vzhledem k uvedenému se domnívám, že bez podstatné účasti politické vůle k regulacím a jejich vymáhání jsou uvědomělí snaživci vystavováni buď ne dost podloženému pocitu uspokojení, nebo oprávněnějšímu pocitu zneužívání... a frustraci.
V případě konečného počtu potenciálních rekreantů volnější parkoviště nahoře bude sice lákat nové výletníky v osobních automobilech, jenže těch už tolik nebude, neboť se přesunuli z osobních automobilů do elektrobusů.
V případě neomezené skupiny potenciálních rekreantů znamená zavedení alternativních elektrobusů vlastně jenom zvýšení kapacity služby, kterou je teď možné využívat dvěma způsoby - buď osobním autem, nebo elektrobusem.
Když se chystá nějaký takový (zásadní) zákaz, pak se ve veřejnosti ovšem rozvine ostrá kontroverze ohledně pro a proti. A vždycky je samozřejmě určitá skupina zatvrzelých, kteří i ten o sobě nejprospěšnější zákaz (jako například zákaz kouření ve veřejných prostorách) zavile odmítají. A toto své apriorní odpírání se tomuto zákonu podřídit si racionalizují těmi či oněmi argumenty, třeba i zcela nesmyslnými. - Jeden český poslanec dokonce dokázal se zcela vážnou tváří vyslovit tvrzení, že takovýto zákaz kouření v hostincích bude š k o d i t lidskému zdraví!! Neboť prý kuřáci tak budou nuceni kouřit na ulici, kde si uženou nemoci z nachlazení...
Ale co na tomto výzkumu bylo zajímavé: když se to nové opatření prosadí, jako naprosto závazné a nevyhnutelné - pak se mnozí z těch kteří ho předtím tak zarytě odmítali s ním nakonec přece jenom vnitřně smíří; a dokonce si sami podvědomě začínají nacházet argumenty p r o jeho nezbytnost!!
Z toho plyne: přinejmenším v určitých případech je lepší chystaná opatření (zákazy) provést rychle a razantně, bez velkých diskusí; nejenže se tak to opatření prosadí snáze, ale dokonce se tak i usnadní jeho pozitivní přijetí u těch, na které se vztahuje.
Zatímco nekonečné diskuse jenom stále více rozdmýchávají vášně, a striktně vzato by při habermasovském "věčném dialogu" nebylo možno přijmout ani jedné jediné státní opatření.
Nakonec bych měl asi kvitovat s povděkem, že reklama nabízela maso z tuňáka, a ne velrybí. Zatím. Spousta Čechů by ho jistě docela ráda aspoň ochutnala...
Takhle dnes ztrácíme kontrolu nad svou vlastní doménou, (pro nevelký peníz) zadáme reklamu, ale to, co bude propagovat nás nemá co zajímat. Taková nenápadná dělba zodpovědnosti.
Když pan G. Monbiot napsal nedávno kriticky vůči reklamě, s poznámkou, že i jeho nakonec živí, moc velkou pozornost tu svým článkem nevyvolal. Přitom je zásadní, abychom neopomíjeli závažné společenské jevy, které jsou pozitivní změně lidského světa nejvíc na překážku.