Evidentně v naději, že si toho mezi svátky mnoho lidí nevšimne, oznámilo Japonsko na sklonku loňského roku své rozhodnutí vypovědět Mezinárodní úmluvu o regulaci velrybářství a přestat tak respektovat zákaz velrybaření, jehož přijetí v roce 1986 pomohlo zachránit mnohé druhy ohrožených kytovců před vyhubením.

Rozhodnutí má rozporuplné důsledky. Na jedné straně země skončí s každoroční podvodnou šarádou, při níž flotila jejich státní velrybářské společnosti vyplouvala do vod oceánské velrybí rezervace při březích Antarktidy, aby tam pod záminkou „vědeckého výzkumu“ vraždila ohrožené plejtváky myšoky i běžnější plejtváky jižní. Na druhé straně zcela bezostyšně obnoví komerční lov vzácných mořských savců ve svých vlastních teritoriálních vodách.

A paradoxní jsou také reakce dvou nejvýznamnějších ekologických organizací, které o definitivní konec velrybářství od konce sedmdesátých let usilují. Na jedné straně hnutí Greenpeace, které si ochranou velryb získalo uznání veřejnosti po celém světě, japonský odchod od dohody rezolutně odsuzuje jako zradu mezinárodních snah o ochranu oceánů a jednoznačný krok zpět.

Na druhé straně méně známí, radikálnější ochranáři z organizace Sea Shepherd, kteří rozhodnutí vítají jako definitivní konec velrybaření na jižní polokouli a hmatatelný výsledek mnoha let svých kampaní, při nichž se lodě japonské velrybářské flotily snažily mnohdy drsnými přímými akcemi z okolí antarktické velrybí rezervace vypudit. Co si z toho vzít?

Nekompromisní obrana oceánů?

Zásadně protichůdná hodnocení nepřekvapí nikoho, kdo je obeznámen s historií špatného vztahu mezi oběma organizacemi, jenž i v notoricky nejednotném ekologickém hnutí překvapuje svou intenzitou. Zakladatel Sea Shepherd, bělovlasý kapitán Paul Watson, byl kdysi jednou z vůdčích postav Greenpeace.

Organizaci však v roce 1977 opustil kvůli ostrým neshodám ohledně taktiky. Zatímco jeho kolegové trvali na striktní interpretaci zásady nenásilí, vylučující poškozování majetku, Watson považoval pouhé protesty proti masakrům vzácných živočichů za bezzubé a chtěl jim proto bránit přímou intervencí i za cenu škod na věcech.

Po odchodu z Greenpeace proto vytvořil vlastní organizaci, Sea Shepherd Conservation Society. Ta se staví do pozice strážce mezinárodních úmluv o ochraně mořského života, který zasahuje všude tam, kde regulace nechtějí dostatečně důsledně vymáhat státy.

Za čtyřicet let své existence se „pastýři moře“ stali postrachem ilegálních rybářských i velrybářských plavidel, zodpovědných za vybíjení chráněných mořských zvířat po celém světě. Všeobecnou proslulost si Watson získal, když v roce 1979 u pobřeží Portugalska vypátral nechvalně proslulou ilegální velrybářskou loď Sierra. V portském přístavu do ní plnou rychlostí najel a poslal ji ke dnu.

Od tohoto „prvního zářezu“ (členové hnutí rádi nosí mikiny se seznamem všech plavidel, která kdy potopili) má organizace na svém kontě nejméně devět dalších „pytláckých“ lodí, stejně jako škody na vlečných sítích a dalším vybavení v hodnotě milionů dolarů — a samozřejmě tisíce zachráněných mořských živočichů. Nikomu ovšem nikdy neublížili a jen málokdy měli na krku žalobu či trestní stíhání — pytláci většinou nemají chuť chtít svůj byznys hájit u soudu.

Každoroční kampaně proti japonským velrybářům, které rovněž považují z hlediska mezinárodního práva za pytláky, zahájili Sea Shepherd v roce 2005. Léto co léto vysílali do vod velrybí rezervace při pobřeží Antarktidy vlastní plavidla, jejichž posádky se snažily zabíjení velryb různě narušit či zhatit, aniž by přitom zranily či ohrozily jeho pachatele.

Galerie (6)