V neděli brzy ráno si vzal život známý americký právník, obhájce LGBT komunity a bojovník za stejnopohlavní sňatky, David Buckel. Upálil se v parku v newyorské městské části Brooklyn na protest proti znečišťování ovzduší fosilními palivy. Udělal to promyšleně, aby neunikl masivní pozornosti. Jenom pár minut před svým činem poslal do několika redakcí dopis, kde pečlivě vysvětlil důvody pro své rozhodnutí.

Píše v něm o tom, jak těžké je měnit svět k lepšímu, i když se člověk snaží sebevíc. „Mnozí lidé napínají svůj život k pomoci ostatním, postupně však zjišťují, že se jim nepodařilo změnit vůbec nic.“ Proto si Buckle zvolil smrt a pojal ji jako manifest proti ekologické devastaci planety.

„Většina lidstva na Zemi dnes dýchá vzduch znečištěný fosilními palivy, mnozí v důsledku toho umírají předčasně — má předčasná smrt je zapříčiněna fosilními palivy a znázorňuje tak, co si sami způsobujeme.“ Jinde ve svém dopise doufá, že by jeho smrt, kterou si sám zvolil a zinscenoval tak, aby neunikla světové pozornosti, mohla pomoct jiným lidem: „Doufám, že je to úctyhodná smrt, která by mohla posloužit ostatním.“

↗

David Buckle byl mimo jiné také velký propagátor komunitního kompostování. Repro DR

Je to jeho definitivně poslední pokus napomoci tomu, o co se snažil po většinu svého šedesát let dlouhého života. David Buckel žil se svým partnerem v originálním rodinném uspořádání, které se zrodilo z touhy mít a vychovávat dítě. Navzdory úspěšným soudním řízením pár nikdy nedostal dítě k adopci. Vytvořili proto rodinu s lesbickou dvojicí a nakonec všichni čtyři vychovávali biologickou dceru.

Jednu z matek cituje v nekrologu časopis New Yorker: „Jeho trápení z toho, kam se řítí politická situace, bylo tak hluboké, že zapomněl na to, co jeho čin způsobí rodině.“ David Buckel zemřel na environmentální žal, diagnózu, kterou u nás popularizuje profesorka Hana Librová. V rozhovoru pro Český rozhlas ji popsala jako psychiatrickou diagnózu, která je reakcí na ztrátu přírodního objektu, bytosti nebo biologického druhu.

Jako typické oběti environmentálního žalu popisuje například aktivisty, kteří pomáhají zvířatům zbavit se nánosů ropy po haváriích tankerů: „Lidé se tam prostě hroutí, protože je to emotivně náročná práce a navíc v podstatě bez efektu. Zvířata hynou, i když je zbavíte té ohavnosti.“

David Buckel se v posledních letech výrazně angažoval v komunitní zahradě a propagoval kompostování. Svůj profesní život zasvětil vytváření spravedlivějších poměrů pro lidi, kteří se vůči společnosti nacházejí znevýhodnění — kvůli sexuální orientaci, s níž se narodili a již nemohou prostě změnit.

Podle rodiny Buckel nebyl v depresi, byl však sklíčený politickým vývojem, klimatickými změnami a sociálními nerovnostmi. „Privilegia jedněch klíčí z utrpení druhých,“ říkal. Můžeme usuzovat, že byl obdařen nadprůměrnou citlivostí vůči utrpení jiných — i přírody.

O existenci ekologických problémů se napříč veřejností celého světa tak nějak ví. Média o nich referují, stávají se inspirací pro popkulturní a umělecká díla, dokonce i politika se jimi zabývá.

Ale je tohle pokrytí adekvátní závažnosti situace? Odpovězme si rovnou, že není. Klimatické změny a celkové znečištění prostředí, jež sdílíme k životu, jsou ta největší, reálná hrozba, které čelíme a jejíž následky ponesou už naše děti. Známe příčiny a víme, že odstranit je, by znamenalo kompletně překreslit to, jak funguje globální politický a ekonomický systém. Ačkoliv by si právě toto mnoho lidí přálo, komplikací je, že se to za prvé jeví jako skoro nemožný úkol a za druhé nepanuje shoda na tom, jak by taková změna měla vypadat.

Skutečnost se tak podobá balvanu, který nemáme sílu odvalit. Co tedy dělat? Jezdit na kole místo autem? Nejíst maso? Nemít děti? Hledat útěchu z drobných úspěchů v ochraně jednotlivých rostlinných a živočišných druhů či konkrétních zvířat v útulcích? Čistit ptákům péra od nafty? Účastnit se blokád uhelných dolů? Zkrátka více či méně promyšleně čelit skutečnosti a dělat to, co je v silách jednotlivce či společenství?

Nebo své traumatizující poznání přemazat hédonismem, prostě žít a mít se hezky. Jsme tady na planetě konec konců jenom jednou, proč se nadmíru trápit? Po nás klidně ať klidně přijde potopa.

David Buckle si nakonec zvolil úplně jinou cestu. Na jeho smrt lze jistě nahlížet cynicky, případně jako na zoufalý čin nešťastného člověka. V jádru je ale i vysoce, až chladnokrevně, racionální. Může něco změnit? Může někomu pomoct, jak si to David Buckel přál? Před jeho krokem je na místě se sklonit, nesoudit. Jisté ale je, že změní-li se svět, změní se prací živých.