↗

Stáčiště ropy v jihomoravských Nemoticích. Česká republika ze svých zásob kryje dvě procenta tuzemské spotřeby ropy. Foto P.matel, WmC

Evropská unie po měsíci handrkování schválila další balík sankcí vůči Rusku, který se konečně zabývá i dovozem ruské ropy. Právě ropa byla v minulosti komoditou, na níž Putinovo Rusko nejvíce vydělávalo. Vývoz ruské ropy se proto v současnosti stále velkou měrou podílí na financování invaze na Ukrajině.

Bohužel je ale právě schválené ukončení dovozu ropy do Evropské unie jen polovičatým řešením. Jednak přichází pozdě, jednak bude platit až od příštího roku a nadto se nebude týkat ropovodu Družba, který přivádí ropu do České republiky, Slovenska a Maďarska. Alibistický přístup České republiky — stavící se jinak do role velkého spojence Ukrajiny, který jí dodává zbraně a pomáhá uprchlíkům — je hořkým zklamáním.

První možnost postavit se rázně proti ruskému válečnému tažení ukončením dovozu fosilních paliv se objevila na začátku války a Evropa ji promeškala. Ve chvíli, kdy začala ruská vojska zabíjet civilisty a zároveň Kreml strašil použitím jaderných zbraní, dávalo okamžité ukončení dovozu ruských fosilních paliv — byť dočasné a krátkodobé — velký smysl.

Organizace Greenpeace k němu vládu již tehdy vyzývala. Ovšem v situaci, kdy nikdo neměl spočítáno, co všechno by to pro Evropu znamenalo, byl takový krok pro opatrné politiky asi příliš odvážný.

Až nedávno se evropské státy kromě různých ekonomických sankcí dohodly alespoň na konci dovozu černého uhlí. Objem jeho dodávek z Ruska tvořil v minulosti devětačtyřicet procent evropské spotřeby, tedy dokonce více než je tomu u plynu (čtyřicet procent) a ropy (sedmdvacet procent). Současně lze ale černé uhlí nejjednodušeji a prakticky bezbolestně nahradit dodávkami z jiných zemí.

Debata o konci dovozu ropy byla v porovnání s uhlím dlouhá a složitá. Česká republika se v ní postavila spíše na stranu Maďarska, které proti přijetí sankcí aktivně vystupovalo. Vláda Petra Fialy sice nehrozila — jako ta Orbánova — zablokováním celého balíčku sankcí, ale svou podporu sankcím podmínila výjimkou, aby byl pro Českou republiku plánovaný konec dovozu ropy odložen až do poloviny roku 2024.

Premiér Fiala argumentoval, že „sankce nesmí poškodit více české občany než Ruskou federaci”. Není jasné, co tím přesně myslel, ale dá se odvodit, že největší strach měla vláda z cenového šoku či z akutního nedostatku ropy. Ty jsou ale neopodstatněné.

V případě ceny ropy totiž nehraje roli, odkud ji bude Česká republika odebírat, protože její cena vzniká na energetické burze. To se potvrdilo i po schválení sankcí, kdy cena ropy roste u nás stejně jako v zemích, které ruskou ropu přestávají odebírat na konci tohoto roku.

Akutní nedostatek ropy také nehrozí. Česká republika dosud odebírala z Ruska zhruba osmačtyřicet procent své spotřeby, dalších padesát procent dovážela ropovodem IKL/TAL, vedoucím z italského Terstu přes německý Ingolstadt, a pouhá dvě procenta spotřeby ropy si dokázala zajistit těžbou a zpracováním z ložisek na jižní Moravě.

Společnost SIAT-TAL, která provozuje ropovod na italském území, uvedla, že dokáže okamžitě navýšit množství ropy dodávané do střední Evropy až o šest milionů tun, které by mohly vykrýt celou spotřebu ruské ropy v České republice.

Ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela a provozovatel ropovodu na českém území — firma MERO — však vzápětí toto tvrzení rozporovali. Společnost SIAT-TAL podle nich nevzala do úvahy zvýšení poptávky po ropě v České republice, Německu a Rakousku po skončení pandemie covid-19.

Reálně by se podle nich daly navýšením dodávek okamžitě vykrýt dvě třetiny ruské ropy používané v České republice. Pro její kompletní nahrazení je potřebné zvýšit kapacitu ropovodu a vybudovat na něm další čerpadla.

Když se nad slovy ministra Síkely zamyslíme, implicitně z nich vyplývá, že Česká republika je schopna odstřihnout se od ruské ropy velmi rychle i bez budování nové ropné infrastruktury — stačí, když se opět o něco sníží naše spotřeba, ideálně nejen u nás, ale i v Německu a Rakousku. A koronavirová pandemie nám ukázala i některé možnosti, které ke snížení spotřeby ropy vedou — například omezení letecké dopravy či masivní zavádění práce na home office.

Upřímně, pokud jsme byli schopni svou spotřebu pohonných hmot snížit kvůli globální pandemii, proč bychom to samé neměli být schopni udělat kvůli desítkám tisíc lidí zabitých v brutální krvavé válce?

Kromě již zmíněných opatření je možné také více podporovat veřejnou a bezemisní dopravu či převážení nákladů po železnici. Analýza Greenpeace ukazuje, že kombinací různých opatření se dá poměrně rychle snížit spotřeba ruské ropy v Evropské unii až o osmadvacet procent. Ovšem kroky naší vlády — jako například snížení slev na jízdném pro studenty a seniory či snížení spotřební daně na pohonné hmoty — míří zatím úplně opačným směrem.

Kombinace snížení spotřeby ropy a okamžitého navýšení dodávek z ropovodu IKL/TAL samy o sobě nemusí na nahrazení veškeré ruské ropy stačit, ale Česká republika má ještě poměrně solidní polštář v podobě zásob strategických rezerv. Ty by měly vydržet čtyřiadevadesát dní současné spotřeby.

Ukončení dodávek ruské ropy do České republiky tak může přijít mnohem dříve než v avizovaném roce 2024. Stačí chtít a usilovat o co nejrychlejší snížení spotřeby.