Vyšetřovací komise podle mého názoru může objasnit řadu okolností průběhu celé privatizační historie společnosti OKD a. s. od roku 1993, kdy byl zpracován takzvaný privatizační projekt, až do její současné insolvence.

Mám ale obavy, zda vybočí z dlouhé řady existence vyšetřovacích komisí Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, u nichž mnohdy převažovala snaha pranýřovat konkurenci než základní smysl její činnosti — podat objektivní zprávu veřejnosti. Myslím si také, že existují určité bariéry, mantinely, které by měla komise respektovat. To je ale jen obava. Jednání komise je odhlasováno členy jako uzavřené, takže musíme posečkat na podzim, kdy bude výsledek její práce zveřejněn.

Osobně se touto kauzou zabývám od roku 2006 z pověření ústavních činitelů, premiéra Paroubka i Sobotky a poslanců. Disponuji v podstatě všemi informacemi, které nebyly označené určitým stupněm utajení z archivu Úřadu vlády (rok 2015—16). Jednal jsem se Sdružením nájemníků „byty OKD“ od roku 2006 a navrhl Jiřímu Paroubkovi, aby požádal advokátní kancelář JUDr. Hany Marvanové o zpracování analýzy. Chtěl jsem, aby tuto analýzu nezpracovávali odborníci s vazbou na některou z politických stran s účastí ve vládě v letech 2002—2006.

V časové řadě 1993—2018 naleznete několik dominant, jejichž smysl, důvod, účel nepochopíte. Právě ty události, které připravily stát o faktický vliv, ovládání a rozhodování v OKD, jsou dodnes mimo pozornost veřejnosti.

Privatizační projekty byly poplatné době, kdy byly zpracovány. V polovině devadesátých let však Fond národního majetku, Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci a Ministerstvo financí učinily sérii kroků, které podle mého porušily péči řádného hospodáře s majetkem státu. Odpovědné osoby nechť si nalezne čtenář, nechci, aby byl můj komentář politicky podbarven.

Stát již v roce 1993 počítal s vytvořením finanční rezervy na útlum těžební činnosti a stanovil jeho podmínky. OKD o operaci požádalo právě v roce 1996. Podstatou bylo snížení hodnoty majetku OKD o 3,5 miliardy korun formou převedení akcií v této hodnotě na zvláštní účet. Základní kapitál společnosti se snížil z 27,8 miliardy korun na 24,3 miliardy. Ministerstvo pro privatizaci to však učinilo (dva dny před svým zánikem, 28. 5. 1996!) tak, že o 3,5 miliardy snížilo akciový podíl pouze na straně státu. Tím jeho akciový podíl klesl pod 50 procent (45,88 procent) a bylo hotovo. Stát ztratil na společnost jakýkoli vliv.

Nikdy nikdo neobjasnil, proč si ministr financí v roce 1996, když se rozhodl převést celkem 12 procent akcií na obce, nevymínil omezení jejich prodeje a nezřídil si předkupní právo. I tyto akcie z pověření státu zařizoval soukromý investor a skončily v privátních rukou většinového vlastníka. Byl stát tak laxní? To by měla komise objasnit, ale Václava Klause, Jiřího Skalického ani Ivana Kočárníka, pokud vím, o stanovisko nežádá.

Není též jasné, jaký byl osud asi pětiprocentního akciového podílu, který vlastnil stát, svěřil ho Restitučnímu investičnímu fondu a o který také přišel. Není známo, kdy k tomu došlo, nikoho to nezajímalo. Další miliardy.

Kdy byl stát a občané okradeni

Byl-li stát a jeho občané okradeni, stalo se to především v roce 1996. Od té doby již neměl stát v orgánech společnosti zastoupení. Nemohl například prosadit delimitaci bytového fondu a nabídnout lidem byty k převodu do vlastnictví. Mohl to udělat jen majoritní vlastník, a to dobrovolně. Stát na to neměl vliv prakticky žádný. Hana Marvanová, a nejen ona, se později, po roce 2004 a privatizaci minoritního podílu chybně soustředili na naději, že pokud prokážou, že „doprivatizace“ byla provedena za nižší cenu než tržní, může stát takové smlouvy odstoupit, protože by šlo o nepovolenou veřejnou podporu firmy OKD ze strany státu, jak stojí ve smlouvě.

Tím by se ovšem stát dostal zpět jen před rok 2004, tedy k podílu menšinovému, nikoliv před rok 1996. Tato chyba v úvaze vedla též k podání trestního oznámení na konkrétní osoby po roce 2006 a k různým spekulacím. Evropská komise prověřovala privatizaci menšinového podílu od roku 2006 do roku 2011, tedy 5 let, obdržela mnohá podání od Penty, nájemníků, různá stanoviska od státu i od OKD, nakonec ale oznámila, že cena akciového podílu odpovídala ceně akcií na trhu, a tedy k nepovolené veřejné podpoře nedošlo.

Je nad rámec možností tohoto článku uvádět tu stínovou hru různých spasitelů, manipulace s metodami ocenění (akcie minus nebo majetek plus dceřiné společnosti). Ocenění jinými subjekty, třeba po roce 2005 pro účely delimitace, byla zpracována jinou metodou a pro potřeby privatizace byla nepoužitelná, což je v nich implicitně uvedeno. Každý „odborník“ a politik si tak upletl bič na politického soupeře, jak se mu hodilo.

Politici z roku 1996 již z trestněprávní odpovědnosti „vyklouzli“. A tak má Parlamentní vyšetřovací komise ohromnou šanci všechny tyto děje objasnit. Myslím, že by bylo lepší si říci, že stejnou metodou ocenění akcií byly oceňovány další privatizace roku 2004 — Telecom, Unipetrol, Sokolovská uhelná. Fond národního majetku je uvádí ve své výroční zprávě za rok 2004, stačí si zprávu vyhledat, je veřejná. A také objasnit, proč stát nevyhlásil veřejnou obchodní soutěž. Mimochodem prodej firmě pana Koláčka podporovaly odbory (dnes mlčí), kraj (Tošenovský byl v orgánech společnosti) i obce. Dnes se za to asi stydí.

V úvodu jsem hovořil o bariérách. Komise by podle mého názoru neměla ingerovat do moci soudní. Není zde proto, aby posuzovala postup soudu, který nedávno zprostil obžaloby znalce Rudolfa Douchu a další obžalované osoby. Mimochodem soud potvrdil, že znalec vypracoval přesně to, co FNM žádal, a také to, že existují i jiné metody ocenění, které se co do ceny liší, ale stát prodával akcie, takže chtěl hodnotu akcií. Myslím, že takový zásah by byl střetem moci zákonodárné a soudní, a tedy na hraně ústavnosti. To ale neznamená, že se komise nemůže zabývat jinými zjištěnými skutky konkrétních osob a institucí, které nebyly předmětem soudního řízení.

Taktéž si myslím, že je obtížné kontrolovat hospodaření zcela soukromé firmy poté, co vlastnila celou společnost bez podílu státu. Je věcí statutárního orgánu společnosti a jeho neomezené odpovědnosti a akcionářů společnosti, jak tato hospodaří. Odpovědnost určuje komerční právo. To si měl stát uvědomit před privatizací již na počátku a ponechat si některé možnosti.

Ad absurdum — otázka je, jak postupovat, když si vlastník zplundruje svůj vlastní majetek. Stát může jen kontrolovat, zda se nedopustil daňového úniku či trestného činu. To také, podle mého názoru, parlamentní komisi limituje.

Jak dál

Je snadné hledět zpět a kritizovat. Pravdou je, že lehkost, s jakou jednal stát po celou dobu privatizačního procesu, je podivná. Například Zemanova vláda navrhla exkluzivní jednání s Karbon Investem, Špidlova jej podmínila dohodou v určitém čase a pak na to na jaře 2004 vláda zapomněla a neplnila své usnesení. Klausova vláda přešla vlastní ztrátu majority podivným, výše popsaným způsobem, završeným podivnou amnestií. Kauza se, jistou mírou, dotýká všech vlád včetně té Topolánkovy či Nečasovy, které mohly činit řadu operací ze smlouvy. Čas vše hojí (třeba i promlčením nároků). A psí hlavy lze nasadit na jakýkoliv krk. I zde může hrát komise roli.

Lidem v takzvaných bytech OKD se lhalo a lže. Není žádná možnost kromě vlastního, svobodného rozhodnutí současného vlastníka byty privatizovat nájemcům. Není a nebyla. Já se snažím (dosud marně) prosadit v bytové politice (nejen pro nájemce „bytů OKD“) určité odlehčení jejich ekonomického břemene. K prioritám této vlády by kromě zanedbaného sociálního bydlení a bydlení dostupného měl přibýt princip „udržitelnosti nájemního bydlení“.

Již když se psal první zákon o jednostranné deregulaci, počítali jsme s tím, že nikdo nesmí platit nájemné vyšší než 35 procent čistého měsíčního příjmu. Tady má stát stejně velký dluh jako v kauze OKD. To je ale již jiná kapitola…