Naomi Kleinová o kalamitním kapitalismu a naději navzdory šokům

Filip Outrata

Říct jasné ne kořistnickému korporátnímu světu je důležité, přesto to ale nestačí. Je třeba vize lepší budoucnosti, hledání cesty k druhým a společné úsilí o lepší svět.

Zatím poslední kniha kanadské novinářky a aktivistky Naomi Kleinové s názvem Ne nestačí vyšla v českém překladu po boku knihy Edwarda Luce Soumrak západního liberalismu. Je pozoruhodné, jak jsou obě knihy, které vzešly ze stejného popudu — šoku z vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách — ve svém vyznění odlišné, ač se shodují v základním zaměření, kritice trumpovské fašizující politiky a ekonomického neoliberalismu.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Zásadní rozdíl tkví v tom, že Edward Luce se zaměřuje téměř výhradně na sféru „tradiční politiky“ (zejména krizí ohrožené západní liberální demokracie), zatímco Naomi Kleinová se přinejmenším stejně věnuje občanské, aktivistické rovině. Z toho plyne, že Luce vidí situaci podstatně temněji a současně redukovaně.

Zatímco Luce výrazně kritizuje především „Hillaryland“ a obecně liberální demokratický establishment, Kleinová je v kritice zároveň přísnější i vyváženější. Hillary Clintonová podle ní byla osobně nevěrohodná, kriticky zmiňuje například aktivity Nadace Clintonových, které jsou příkladem propojení, „veřejné fúze“ politiky a světa těch nejbohatších, kteří se sice „vyhýbají spravedlivému zdanění, zato však veřejně vyhlašují plány, jak ze své vrozené dobroty dají svět zase do pořádku“.

Obnova demokracie jako společně sdílené péče, společné iniciativy, je jedinou cestou k lepší budoucnosti, říká Naomi Kleinová. Foto kosmas.cz

Bernie Sanders — kterého Kleinová osobně podpořila — naproti tomu nedokázal věrohodně uchopit problém rasové diskriminace, obecně byla jeho největší slabina ve věcech rasové a genderové rovnoprávnosti. Kdyby dokázal víc rozvinout tato témata a propojit je se svým základním ekonomickým programem a kritikou neoliberalismu, měl by mnohem větší naději na vítězství jak proti Clintonové, tak proti Trumpovi. O to, kdo za co může v amerických prezidentských volbách, ale v knize Ne nestačí skutečně jde až na posledním místě.

O korporátním kapitalismu bez příkras

Ne nestačí je jakýmsi shrnutím předešlých tří rozsáhlých autorčiných knih, jejich aktualizací na „posttrumpovský svět“. První z jejích zásadních prací, kniha Bez loga (původně 1999, česky 2005) o působení nadnárodních korporací a jejich značek na dnešní svět, se dostává ke slovu v první části věnované „superznačce Trump“, jejímu vzestupu i potenciálním slabinám.

Úspěch značky Trump je součástí a jakýmsi bizarním vyvrcholením trendu vzestupu korporátních značek, který odpovídá úpadku komunitních institucí (sousedství, politická hnutí, odbory, církve, média veřejného zájmu) v době převažujícího neoliberálního pohledu na svět. Trump je ztělesněním prázdna, člověkem, který vsadil na nepokryté vzývání boje všech proti všem a úspěchu za každou cenu a všemi prostředky, využil naplno metod reality show. Bez celkového prostředí, které vzývá individualismus, redukuje všechno na ekonomický profit a libuje si v povrchnosti, by ale nikdy v takové míře neuspěl.

Druhá ze zásadních knih Naomi Kleinové, Šoková doktrína (2007, česky 2010) je připomenuta v části věnované „šokům, které přijdou“. Základní myšlenkou je, že šok způsobený válkou (jako v Iráku), přírodními katastrofami (jako v New Orleans po hurikánu Katrina) nebo zásadní změnou společenského uspořádání (jako v Rusku a dalších zemích po pádu komunistických režimů) je ideální příležitostí pro „kalamitní kapitalismus“, ve své podstatě hluboce protidemokratický, byť se demokracií a svobodou rád zaklíná.

Nejdetailněji se Kleinová věnuje situaci v New Orleans v roce 2005, kde zastánci „léčby šokem“, mezi nimiž hrál významnou roli dnešní americký viceprezident Mike Pence, využili přírodní katastrofy k likvidaci sociálního bydlení, privatizaci veřejného školství, omezení ochrany práce či zrušení opatření proti znečišťování životního prostředí. Šlo o dobře koordinovanou akci s cílem zlikvidovat pokud možno vše, co stálo v cestě zájmům ropného a plynárenského průmyslu.

Donald Trump vyhrál volby zčásti díky tomu, že si přivlastnil kritiku ekonomické globalizace, ačkoli ve skutečnosti je představitelem toho nejhoršího, co dnešní kalamitní kapitalismus nabízí. Jeho vláda miliardářů představuje riziko mnoha šoků, které mohou přijít — včetně případného válečného konfliktu. Je to ideální svět pro všechny „kapitalisty vydělávající na katastrofách“, jejichž hlavním záměrem je zlikvidovat veřejnou sféru a rozdělit společnost na oddělené sféry, zelenou (pro ty nejbohatší) a rudou (pro ty ostatní).

Pochopitelně se dostává i na třetí z důležitých knih Kleinové, Tohle mění všechno, s podtitulem Kapitalismus versus klima (2014, česky dosud nevyšlo). V pasážích věnovaných globálnímu oteplování je Naomi Kleinová velmi emotivní a osobní, líčí, jak se se svým malým synem potápěla na Velkém bariérovém útesu a viděla obrovský rozsah odumřelých, vybělených korálů. Změnu klimatu chápe jako „příběh o mezigenerační krádeži a mezigenerační spravedlnosti“.

A Trumpova administrativa s (dnes již bývalým) ministrem zahraničí Rexem Tillersonem, významnou postavou ropného průmyslu, je pro Kleinovou přímo prototypem agresivního přístupu k ochraně klimatu a přírody, přístupu, který se už ani nenamáhá tvářit se účastně, ale sází na popírání a prosazování zájmů ropné lobby. Klimatické dopady Trumpovy vlády přitom pocítíme až v době, kdy už nebude u moci. A kdy už bude na druhé straně pozdě na to zabránit nejhoršímu.

Společně se učit říkat ano lepšímu světu

Říct jen jasné ne nestačí, je třeba mít vizi, na základě níž je možné říct ano lepší budoucnosti. Podstatná část knihy Naomi Kleinové je věnovaná hledání této vize, hledání společné platformy, na jejímž základě by se všechna protestní hnutí a iniciativy posledních let (u mnohých z nich autorka osobně byla a je) spojily a vytvořily podstatnou sílu, která změní běh věcí a nakonec výrazně zasáhne i do politiky.

Není to vůbec jednoduché. Kleinová líčí, jak na různých setkáních občanských iniciativ a hnutí, na nichž byla přítomna, na sebe narážely rozdílné zájmy. Členům odborů šlo primárně o pracovní místa (třeba i v ropném průmyslu) — také proto někteří odboroví předáci uvítali Trumpovo zvolení, když předtím sliboval zachování pracovních míst ve Spojených státech —, jiné zájmy měli zástupci původních obyvatel nebo ekologických organizací. Najít společnou řeč nebylo vůbec jednoduché.

Přesto se daly a dají najít společně sdílené věci: obrana proti pokusům o privatizaci a likvidaci veřejné sféry, degradaci práce a pracovních podmínek, krizi životního prostředí, která dopadá na všechny, a nejvíc na ty neprivilegované. Pokud se progresivcům nepodaří propojit navzájem dosud oddělované problémy, nepodaří se překonat rozdělující způsob uvažovaní, nemohou uspět. Je nutné propojit ochranu klimatu, pracovních míst a práce obecně a mezilidských vztahů, solidarity a důstojnosti pro všechny.

Ani tam, kde se tohle všechno daří, není ale zaručen úspěch. V závěru knihy Kleinová epicky vypráví příběh protestu ve Standing Rock v roce 2016—2017 proti stavbě ropovodu přes území lakotské (siouxské) rezervace. Mimořádné vzepětí občanského aktivismu přivedlo na místo spolu s mnoha dobrovolníky například také početnou skupinu armádních veteránů, docházelo k dojemným scénám vyznání viny za zločiny minulosti a hledání smíření a společné cesty.

Přesto nakonec příběh neměl dobrý konec, podařilo se sice dosáhnout zastavení stavby ropovodu končícím prezidentem Obamou, nastupující Trump však rozhodnutí okamžitě změnil a pod jezerem Oahe proudí ropa. Velká politika a byznys zvítězily nad občanskou aktivitou. Přesto je „lekce ze Standing Rock“ pro Naomi Kleinovou důkazem toho, že jedinou cestou je naučit se společně si uvědomovat problémy, společně bojovat za jejich odstranění, společně snít a hledat cestu k lepší budoucnosti i k sobě navzájem.

Úplný závěr knihy Ne nestačí tvoří Manifest skoku (Leap manifesto), dokument přijatý kanadskými iniciativami v roce 2015. K jeho přijetí se podařilo spojit širokému spektru hnutí a osobností. Odborářům, zástupcům původních obyvatel, environmentalistům, osobnostem kultury. Manifest vzbudil velký zájem a zřejmě měl i vliv na volby, v nichž konzervativce Stephena Harpera nahradil liberál Justin Trudeau, s nímž byly spojovány velké (a nereálné) naděje na změnu politiky, zejména v oblasti energetiky a využívání fosilních paliv.

Základní vizí Manifestu skoku je pečující společnost: pečující o sebe navzájem, o přírodu a svět. Logika péče, ochrany a sdílení je protikladem logiky kořistění a bezohledného využívání přírodních zdrojů i lidí, jak ji ztělesňuje „kalamitní kapitalismus“. Je možné propojit ochranu člověka a ochranu životního prostředí, obranu důstojné práce s bojem proti všem druhům předsudků. Obnova demokracie jako společně sdílené péče, společné iniciativy, je jedinou cestou k lepší budoucnosti.

    Diskuse
    Mimochodem: jak se vlastně Naomi Kleinová (i se svým malým synem) dostala až k tomu Velkému korálovému útesu, aby se tam mohla dojímat jeho umíráním? Nepřiletěla tam snad náhodou l e t a d l e m - jedním z největších ničitelů pozemské atmosféry?...
    FO
    February 20, 2019 v 11.51
    Panu Poláčkovi
    Natáčela tam dokument upozorňující na vymírání korálů, s poukazem na ten mezigenerační rozměr, proto ten syn. Tedy to byl pokud přispět k řešení problému. Abych to řekl lakonicky, nepřijela se dojímat sama, ale pokusit se dojmout co nejvíc lidí a pohnout jimi, aby se pokusili něco s tím dělat...
    February 20, 2019 v 13.4
    Lidé se dojmou, jenže nic udělat nedokážou, a tak mají akorát depresi a chodí k psychologům, jak se tuhle psalo v článku http://denikreferendum.cz/clanek/29118-lidi-kteri-se-trapi-kvuli-ohrozeni-prirody-je-mnoho-narazeji-na-nepochopeni
    FO
    February 20, 2019 v 15.8
    Já myslím, paní Hájková, že lékem na tuto depresi je něco - třeba malého - dělat. Kleinová se snaží nabízet možnosti, co by to mohlo být, ale samozřejmě pro každého se hodí něco jiného. Dojmout se může mít pozitivní efekt, pokud to člověka pohne k nějaké činnosti. Na někoho to ale může zapůsobit právě opačně - už nemá cenu vůbec nic dělat, všechno je stejně ztracené... a
    February 20, 2019 v 20.15
    Souhlasím, že je dobré aspoň něco malého dělat. I kdyby jen třídit odpad, nebrat si v obchodě mikrotenové sáčky, snažit se nějakým přijatelným způsobem snížit svou ekologickou stopu... Někdo řekne, že je to alibismus, že se tím stejně nic nespraví. Možné to je, ale když to člověku pomůže? Vždyť ta lidská duše je přece taky důležitá.
    Nedávno jsem poslouchala Meteor, kde byla zmínka o vciťování se do druhých. Konkrétně šlo o to, že je možné vcítit se do prožívání bolesti (například ve vztahu psycholog - pacient). Totiž, existují dva způsoby, jak poznat, co se v pacientovi děje. Jeden je více méně rozumový nebo intuitivně rozumový, kdy psycholog za pomoci toho, co ví a co bezprostředně vidí, odhadne, co asi pacient zažívá a rozhodne se, jak mu pomoci. A pak prý existuje možnost vcítit se - vycítit pacientovu bolest a spoluprožívat ji s ním. Psychologové a lékaři však té druhé možnosti neužívají, poněvadž prý to je to psychicky k neunesení. Obrovská zátěž. Ztráta energie, kterou si nemohou dovolit.
    A tak mě napadlo, že ti lidé prožívající environmentální žal, možná na sebe také berou podobnou psychickou zátěž. Totiž že se vciťují do přírody (jako by byla pacient) a intenzivně spoluprožívají její pozvolný zánik, což je stojí obrovské množství energie. A úplně zbytečně. Mohli by tu energii vynaložit na něco užitečnějšího.
    Já ráda poslouchám Meteor. Posledně tam byla řeč o tom, kolik je na světě bakterií. Nejen druhově, ale i jejich celkový objem je nesmírný. Mohly by zničit všechny ostatní tvory, kdyby na to přišlo. Spousta bakterií a jiných mikroorganismů žije s námi naopak v symbióze (pomáhají správnému zažívání, udržují správné Ph kůže a sliznic, a zajišťují všechno možné.) Naše tělo je bez nich nemyslitelné. Jsme něco jako biotop nebo jak to nazvat. Takový malý ekosystém.
    Přemýšlela jsem, že vlastně všechno je to geniálně zařízeno (bakterie by nás mohly zničit, ale nezničí) a my bychom měli přijímat s radostí fakt, že aspoň něco pořád ještě funguje. Jak je to v tom přísloví: Nezlob se, že růžový keř má trny, ale raduj se, že trnitý keř má růže. Něco jako pozitivní myšlení (ne představovat si, že je všechno ztraceno). Jenže k pozitivnímu myšlení člověk potřebuje energii, která není z tohoto světa. Myslím si, že je k tomu zapotřebí přijmout to, že svět je teď takový jaký je (a už asi nikdy nebude takový, jaký býval). Všechno živé jednou zanikne. Přijmout to a radovat se aspoň z toho, co tu ještě zbývá hezkého. A samozřejmě, v rámci svých možností (a s klidnou myslí) se snažit o nějaké to zlepšení, popřípadě záchranu příštích generací před úplnou katastrofou.
    Příroda se mění (třeba tím, že probíhá rychlé vymírání druhů), ale nezaniká.
    Třeba je to ale naopak, paní Hájková; třeba jsme to my sami, kdo žije v symbióze s těmi baktériemi. ;-)
    February 21, 2019 v 14.13
    Možné to je, pane Poláčku. Nevím, co si o nás bakterie myslí. Každopádně, já s nimi o tom soužití žádnou smlouvu nemám. Nemám ani potřebu jim děkovat za to, že se mnou žijí a udržují mě ve zdraví, Stačí mi děkovat Bohu, který za tím vším je.
    Já bych se raději spoléhal na ty baktérie, nežli na Boha.

    Za tou naší symbiózou s baktériemi totiž stojí nakonec celá evoluce, s jejími mnohamiliardkrát vyzkoušenými a osvědčenými procesy. Nebýt toho, musel by každou jednotlivou z těch baktérií v její pro nás tak přínosné symbióze s námi řídit Bůh - a to od něj asi nebude vyžadovat a očekávat ani ten nejzapálenější věřící...
    February 22, 2019 v 12.30
    Třeba je evoluce jenom jakýmsi Božím nástrojem, aby všechno nemusel kdejakou baktérii řídit osobně. Ovšemže ne jediným nástrojem.
    + Další komentáře