Zatím poslední kniha kanadské novinářky a aktivistky Naomi Kleinové s názvem Ne nestačí vyšla v českém překladu po boku knihy Edwarda Luce Soumrak západního liberalismu. Je pozoruhodné, jak jsou obě knihy, které vzešly ze stejného popudu — šoku z vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách — ve svém vyznění odlišné, ač se shodují v základním zaměření, kritice trumpovské fašizující politiky a ekonomického neoliberalismu.

Zásadní rozdíl tkví v tom, že Edward Luce se zaměřuje téměř výhradně na sféru „tradiční politiky“ (zejména krizí ohrožené západní liberální demokracie), zatímco Naomi Kleinová se přinejmenším stejně věnuje občanské, aktivistické rovině. Z toho plyne, že Luce vidí situaci podstatně temněji a současně redukovaně.

Zatímco Luce výrazně kritizuje především „Hillaryland“ a obecně liberální demokratický establishment, Kleinová je v kritice zároveň přísnější i vyváženější. Hillary Clintonová podle ní byla osobně nevěrohodná, kriticky zmiňuje například aktivity Nadace Clintonových, které jsou příkladem propojení, „veřejné fúze“ politiky a světa těch nejbohatších, kteří se sice „vyhýbají spravedlivému zdanění, zato však veřejně vyhlašují plány, jak ze své vrozené dobroty dají svět zase do pořádku“.

↗

Obnova demokracie jako společně sdílené péče, společné iniciativy, je jedinou cestou k lepší budoucnosti, říká Naomi Kleinová. Foto kosmas.cz

Bernie Sanders — kterého Kleinová osobně podpořila — naproti tomu nedokázal věrohodně uchopit problém rasové diskriminace, obecně byla jeho největší slabina ve věcech rasové a genderové rovnoprávnosti. Kdyby dokázal víc rozvinout tato témata a propojit je se svým základním ekonomickým programem a kritikou neoliberalismu, měl by mnohem větší naději na vítězství jak proti Clintonové, tak proti Trumpovi. O to, kdo za co může v amerických prezidentských volbách, ale v knize Ne nestačí skutečně jde až na posledním místě.

O korporátním kapitalismu bez příkras

Ne nestačí je jakýmsi shrnutím předešlých tří rozsáhlých autorčiných knih, jejich aktualizací na „posttrumpovský svět“. První z jejích zásadních prací, kniha Bez loga (původně 1999, česky 2005) o působení nadnárodních korporací a jejich značek na dnešní svět, se dostává ke slovu v první části věnované „superznačce Trump“, jejímu vzestupu i potenciálním slabinám.

Úspěch značky Trump je součástí a jakýmsi bizarním vyvrcholením trendu vzestupu korporátních značek, který odpovídá úpadku komunitních institucí (sousedství, politická hnutí, odbory, církve, média veřejného zájmu) v době převažujícího neoliberálního pohledu na svět. Trump je ztělesněním prázdna, člověkem, který vsadil na nepokryté vzývání boje všech proti všem a úspěchu za každou cenu a všemi prostředky, využil naplno metod reality show. Bez celkového prostředí, které vzývá individualismus, redukuje všechno na ekonomický profit a libuje si v povrchnosti, by ale nikdy v takové míře neuspěl.

Druhá ze zásadních knih Naomi Kleinové, Šoková doktrína (2007, česky 2010) je připomenuta v části věnované „šokům, které přijdou“. Základní myšlenkou je, že šok způsobený válkou (jako v Iráku), přírodními katastrofami (jako v New Orleans po hurikánu Katrina) nebo zásadní změnou společenského uspořádání (jako v Rusku a dalších zemích po pádu komunistických režimů) je ideální příležitostí pro „kalamitní kapitalismus“, ve své podstatě hluboce protidemokratický, byť se demokracií a svobodou rád zaklíná.

Nejdetailněji se Kleinová věnuje situaci v New Orleans v roce 2005, kde zastánci „léčby šokem“, mezi nimiž hrál významnou roli dnešní americký viceprezident Mike Pence, využili přírodní katastrofy k likvidaci sociálního bydlení, privatizaci veřejného školství, omezení ochrany práce či zrušení opatření proti znečišťování životního prostředí. Šlo o dobře koordinovanou akci s cílem zlikvidovat pokud možno vše, co stálo v cestě zájmům ropného a plynárenského průmyslu.

Donald Trump vyhrál volby zčásti díky tomu, že si přivlastnil kritiku ekonomické globalizace, ačkoli ve skutečnosti je představitelem toho nejhoršího, co dnešní kalamitní kapitalismus nabízí. Jeho vláda miliardářů představuje riziko mnoha šoků, které mohou přijít — včetně případného válečného konfliktu. Je to ideální svět pro všechny „kapitalisty vydělávající na katastrofách“, jejichž hlavním záměrem je zlikvidovat veřejnou sféru a rozdělit společnost na oddělené sféry, zelenou (pro ty nejbohatší) a rudou (pro ty ostatní).

Pochopitelně se dostává i na třetí z důležitých knih Kleinové, Tohle mění všechno, s podtitulem Kapitalismus versus klima (2014, česky dosud nevyšlo). V pasážích věnovaných globálnímu oteplování je Naomi Kleinová velmi emotivní a osobní, líčí, jak se se svým malým synem potápěla na Velkém bariérovém útesu a viděla obrovský rozsah odumřelých, vybělených korálů. Změnu klimatu chápe jako „příběh o mezigenerační krádeži a mezigenerační spravedlnosti“.

A Trumpova administrativa s (dnes již bývalým) ministrem zahraničí Rexem Tillersonem, významnou postavou ropného průmyslu, je pro Kleinovou přímo prototypem agresivního přístupu k ochraně klimatu a přírody, přístupu, který se už ani nenamáhá tvářit se účastně, ale sází na popírání a prosazování zájmů ropné lobby. Klimatické dopady Trumpovy vlády přitom pocítíme až v době, kdy už nebude u moci. A kdy už bude na druhé straně pozdě na to zabránit nejhoršímu.

Společně se učit říkat ano lepšímu světu

Říct jen jasné ne nestačí, je třeba mít vizi, na základě níž je možné říct ano lepší budoucnosti. Podstatná část knihy Naomi Kleinové je věnovaná hledání této vize, hledání společné platformy, na jejímž základě by se všechna protestní hnutí a iniciativy posledních let (u mnohých z nich autorka osobně byla a je) spojily a vytvořily podstatnou sílu, která změní běh věcí a nakonec výrazně zasáhne i do politiky.

Není to vůbec jednoduché. Kleinová líčí, jak na různých setkáních občanských iniciativ a hnutí, na nichž byla přítomna, na sebe narážely rozdílné zájmy. Členům odborů šlo primárně o pracovní místa (třeba i v ropném průmyslu) — také proto někteří odboroví předáci uvítali Trumpovo zvolení, když předtím sliboval zachování pracovních míst ve Spojených státech —, jiné zájmy měli zástupci původních obyvatel nebo ekologických organizací. Najít společnou řeč nebylo vůbec jednoduché.

Přesto se daly a dají najít společně sdílené věci: obrana proti pokusům o privatizaci a likvidaci veřejné sféry, degradaci práce a pracovních podmínek, krizi životního prostředí, která dopadá na všechny, a nejvíc na ty neprivilegované. Pokud se progresivcům nepodaří propojit navzájem dosud oddělované problémy, nepodaří se překonat rozdělující způsob uvažovaní, nemohou uspět. Je nutné propojit ochranu klimatu, pracovních míst a práce obecně a mezilidských vztahů, solidarity a důstojnosti pro všechny.

Ani tam, kde se tohle všechno daří, není ale zaručen úspěch. V závěru knihy Kleinová epicky vypráví příběh protestu ve Standing Rock v roce 2016—2017 proti stavbě ropovodu přes území lakotské (siouxské) rezervace. Mimořádné vzepětí občanského aktivismu přivedlo na místo spolu s mnoha dobrovolníky například také početnou skupinu armádních veteránů, docházelo k dojemným scénám vyznání viny za zločiny minulosti a hledání smíření a společné cesty.

Přesto nakonec příběh neměl dobrý konec, podařilo se sice dosáhnout zastavení stavby ropovodu končícím prezidentem Obamou, nastupující Trump však rozhodnutí okamžitě změnil a pod jezerem Oahe proudí ropa. Velká politika a byznys zvítězily nad občanskou aktivitou. Přesto je „lekce ze Standing Rock“ pro Naomi Kleinovou důkazem toho, že jedinou cestou je naučit se společně si uvědomovat problémy, společně bojovat za jejich odstranění, společně snít a hledat cestu k lepší budoucnosti i k sobě navzájem.

Úplný závěr knihy Ne nestačí tvoří Manifest skoku (Leap manifesto), dokument přijatý kanadskými iniciativami v roce 2015. K jeho přijetí se podařilo spojit širokému spektru hnutí a osobností. Odborářům, zástupcům původních obyvatel, environmentalistům, osobnostem kultury. Manifest vzbudil velký zájem a zřejmě měl i vliv na volby, v nichž konzervativce Stephena Harpera nahradil liberál Justin Trudeau, s nímž byly spojovány velké (a nereálné) naděje na změnu politiky, zejména v oblasti energetiky a využívání fosilních paliv.

Základní vizí Manifestu skoku je pečující společnost: pečující o sebe navzájem, o přírodu a svět. Logika péče, ochrany a sdílení je protikladem logiky kořistění a bezohledného využívání přírodních zdrojů i lidí, jak ji ztělesňuje „kalamitní kapitalismus“. Je možné propojit ochranu člověka a ochranu životního prostředí, obranu důstojné práce s bojem proti všem druhům předsudků. Obnova demokracie jako společně sdílené péče, společné iniciativy, je jedinou cestou k lepší budoucnosti.