Další článek Léčba Zemanem? Ale to už tady bylo.

Můžu se zeptat - znáte tu knihu? O ten článek tolik nejde, nikdy to nezachytí danou knihu tak, jak by si zasloužila. Pokud ji znáte, působí na Vás jako "léčba Zemanem"? Autor tvrdí něco zcela jiného, o žádnou "léčbu" Trumpem a podobnými nejde, spíš naopak. Zajímalo by mě, proč jste získal tento dojem...

Moje chyba. Vyjádřil jsem se příliš zkratkovitě. Zapomněl jsem na sloveso “bude”. Knihu jsem vskutku nečetl, ale mluvil jsem o vašem článku a hlavně dalším článku budoucím. Zdá se mi totiž, že se váš článek pohybuje na jisté argumentační trajektorii, kdy další článek bude už Léčba Zemanem. Neříkám, že jej napíšete vy, to si nemyslím, ale najde se dosti “levičáků”, kteří ano, protože za všechno podle nich může tzv. neutrální liberální střed. Poznámka byla adresována jim. Vy jste jen udělal takový první výkop.

Zajímavé je, že odliv dobře placené průmyslové dělnické práce do zahraničí, který probíhal za třech republikánských a jednoho demokratického prezidenta, zastavil až Obama. Odliv, který zdevastoval průmyslové státy jako Pensylvánie.
Smetánku to asi moc netrápilo, ona na tom vydělala, ale - jak se ukázalo - široké vrsty dost trpěly.
( vřele doporučuji film https://www.csfd.cz/film/236288-pryc-od-pece/prehled/ )

A přesto se to do volebních preferencí modrých límečků vůbec nepromítlo.

Ale je fakt, že Clintonové by zájem o tuto skupinu voličů asi nikdo neuvěřil a ona se o jejich získání ani moc nesnažila...

Trochu pochybuju, jestli se dá u krátkého článku určit jeho trajektorie, ale budiž. Já si nemyslím, že liberální střed může za všechno, ale zároveň si myslím, že má máslo na hlavě. Podle mě se nedá říct, že liberální střed za "to" v podstatě nemůže. Naopak má smysl hledat poctivě jeho chyby. To podle mě Luceova kniha dělá. Že z toho někdo může vyvodit léčbu Zemanem, je možné, ale za to nemůže Edward Luce a troufám si říct, že ani já.

Moje oblíbená kniha Effi Briestová Theodora Fontana končí výrokem "Ale to bychom zašli příliš daleko." Takto je uťat první, žel beznadějně pozdní náznak sebekritiky Effiných rodičů.

Liberálové, kteří to mají v popisu práce, resp. si myslí, že jim to přinese peníze, jsou historicky bezprecedentně otevření a k vlastnímu systému kritičtí. Liberálové, kteří mají v popisu práce, resp. si myslí, že jim to vynese, něco jiného, totiž nečinit systému násilí, by mohli, nebo měli užít výše uvedeného citátu z románu z doby fin de siecle. Jinak nemohou, resp. nemohou za nic.

Určitě je třeba jít dál "do lesa". Když se posuzuje zavinění, pak nejsnazší leč povrchní soudy bývají typu všechno nebo nic.

reaguje hlavně na kladné morální sebehodnocení liberálních elit.

Že je ovšem takovéto sebehodnocení (z hlediska očekáných zásluh těchto elit o stav společnosti) v kontrastu s růstem společenských (nejen ekonomických) nerovností a z hlediska příznaků nerovnosti je naopak ono sebehodnocení s růstem (nejen ekonomických) nerovností v souladu - to všechno působí při "léčbě" Zemanem jako "podpůrný prostředek".

Pane Kolaříku, tohle je postoj typu "nechci se nic dozvědět, nechci se poučit, chci si jen opakovat tu svou". Máte na to svaté právo. Ale tak nějak mi to přijde škoda.

Jinak k meritu věci: autorovi jde právě o to, že Trump není dobrým prezidentem, je prezidentem katastrofálně špatným, a protože mu to není jedno, zamýšlí se nad tím, proč k tomu došlo.

Nevím ovšem, koho myslíte těmi moralizátory.

Nedávno jsem v archivu četla záznam jedné staré přednášky o demokracii, která byla přednesena někdy v roce 1946.
Zaujalo mě, jak autor napsal, že demokracie není všude stejná, ale že nabývá v různých zemích různého charakteru - podle toho, jací tam žijí lidé, jaké mají zvyky, jaká je jejich kultura atd.
Myslím, že to vcelku pořád platí. Zavedení týchž zákonů prostě nepřinese všude stejné výsledky. Nevím, proč je pořád zapotřebí hledat viníka.

taky mě napadlo, koho pan Kolařík myslí těmi moralizátory.
Snad ty, co lehce zaměnili kritiku Trumpa, Okamury, Zemana, propagátorů brexitu atd. za jednoznačné výčitky jejich voličům. Další fází byla záměna výčitek za jednoznačné pohrdání těmito voliči. V konečné podobě se tato moralizující tendence projevila geniálním vynálezem termínu "lepšolidé", který umožňuje dehonestovat každého, kdo řekne cokoli neuctivého o Zemanově nenávistném buranství, Trumpově blbské nevypočitatelnosti či o fašizující mysli Tomia Okamury.

Přiznám se, že se skutečně dokonale míjíme. Vy jste odněkud nabyl dojmu, že mi jde o to, co tomu řeknou Zemanovi voliči. To je mi ale úplně jedno, jde mi jen o to co nejlépe porozumět dané věci. Proto se snad dá i pochopit, že jsem brzy po Zemanova výhra napsal text, kde jsem se pokusil o analýzu proč se tak stalo.

Ale v něčem jsme přece jen zajedno, plné souhlasím s tím, že jsou Zemanovi a vůbec všichni voliči dospěli a svéprávní.

skutečnou analýzou je daleko spíš kniha E. Luce než nějaké moje úvahy. Pokud je to možné, doporučoval bych opustit úvahy o moralizování a soustředit se na obsah sdělení.

panu Kolaříkovi do hlavy nevidím, ale těmi moralizátory myslel podle všechny ty, kdo projevili nějaké pochopení, resp. zdrželi se jednoznačného odsudku voličů Zemana (Trumpa atd.) a neodsoudili je jednoznačně jako pachatele zla.

já jsem se jen snažila naznačit, že existuje jistá logická linka mezi urputným chápáním zklamání nad volbou Zemana, Trumpa atd. jakožto pohrdáním jejich voliči, i když byla řeč pouze o jejich nepopiratelné odpovědnosti, a používáním slova "lepšolidé".
Kdo si neodpustil slova jako póvl nebo lůza, si takové označení zaslouží, ale obávám se, že pan prezident či pan Soukup spíš chtějí urazit lidi jako vy nebo já.

nálepky typu "lepšolidé" jsou mi z duše protivné. Na druhé straně ale musím přiznat, že jsem se setkal s tím, že skutečně někteří lidé zklamání ze zvolení Zemana neunesli a neskončili u "nepopiratelné odpovědnosti", ale byla v tom skutečně nadřazenost a pocit mravního vítězství, kterým si asi kompenzovali politickou porážku. Chápu, že když pak někdo obratný jako Soukup nebo Zeman nebo Klaus jr. vytvoří pojem jako lepšolidé, pro hodně lidí to zní přesvědčivě, jak to u demagogie bývá. Osobně nevidim jinou cestu jak se s tím popasovat než snažit se co nejpoctivěji rozebrat situaci a nenechat se převálcovat emocemi...

Díky za poznámku, pane Kolaříku, to jsem skutečně nenapsal šťastné. Chtěl jsem tím říct, že se neřídím tím, co si kdo myslí,ale primárně mi jde o to, abych se sám mohl postavit za to co napíšu. Ale takto napsáno to opravdu vypadá jako výraz jisté nadřazenosti. Takže správněji by bylo napsat že mi to není jedno, ale není to ani to nejdůležitější.

Jinak já ten jednoznačný postoj, ilustrovaný přirovnáním k terorismu, neodsuzuji, i když ho nesdílím, vidím mezi tím rozdíl. Taky mi přišlo, že jsme se tu přeli jednou i o to, jestli je správné se s "těmi druhými" bavit a diskutovat i jinak než že se jim jasně dopředu dá najevo, že jsou na té špatné straně, mají vinu za to a to. Ale já se snažil vždycky neodsuzovat nikoho, nikoho neumravňovat, jen vyložit vlastní postoj. A ten je založený na tom snažit se pochopit každého a vidět ho jako člověka a potenciálního spojence, ne protivníka.

Já se chci trochu zastat pana Vyleťala. Neznám ho osobně, ale občas si píšeme. Nedistancuji se od něj, přestože s ním v lecčem nesouhlasím, ani v té volbě Zemana ne.
On to myslel dobře. Pokud vím, nikdy netvrdil, že by, co se týče polistopadového vývoje, většina lidí v ČR byli nějací nevinní chudáci. Ale možná se domnívá, že odpovědnost nemají všichni stejnou.

„Ti lidé“ nejsou většina. Ono to dost dobře nejde. Většina není něco samo od sebe, musí se na něčem ustanovit a musí být reprezentována, abychom o ni věděli. Dokonce i když řekneme, že většina lidí v ČR má IQ vyšší než 90 bodů, tak jsme tu většinu ustanovili zvoleným kriteriem.

Nejde přitom o to, že voliči Miloše Zemana spočítatelně netvoří ani většinu voličů v České republice, natož většinu populace. Jde o to, co je kromě toho, že volili Zemana spojuje. Fikce typu třídního zájmu, národní identity apod. to není a není to ani nějaký empirický zájem nebo konzistence postojů k politické situaci v ČR.
Životní styl a zkušenost? Znám inteligentní vysokoškolačku, která se narodila a většimu svého dlouhého života prožila v Praze (a z toho hodně v pražských kavárnách), která volila Zemana a svoji volbu zdůvodnila tím, že prožila začátek normalizace a podruhé nepodpoří politiku menšího zla a politické neosobnosti (vzhledem k tomu, jak prožila normalizaci, ji plně přiznávám právo Dubčeka takto hodnotit a Drahoš se subjektivnímu voličů vystavil sám přijetím kandidatury) a vyučenou prodavačku z malé vesničky, která pokud mluví o politice a české situaci ztělesňuje typické předsudky kavárny o Zemanových voličích -- jenže ta volila Drahoše.

Přenechám hlasatelům vždy správných (a přitom povážlivě proměnlivých) morálních nahledů, aby žvanili o volbě Zemana jako morálním selhání. Osobně si raději vybírám individuálně, kým budu pohrdat a obejdu se přitom bez podobných generalizací.

Ale to hlavní. Selhali jsme: my, kteří jsme tu tolik let poctivě snažili o kultivaci politických stran, my, kteří jsme se vyučili, jak zacházet s perem a oslovovat veřejnost. Neprohráli jsme ani prezidentské, ani parlamentní volby, protože proti nám stála jakási imaginární většina prostoduchých a zklamaných. Prohráli jsme, protože jsme čekali, že se politické strany zmátoří, proti pravděpodobnosti jsme věřili, že jejich zkorumpovanost a bezprogramovost náhle zmizí. A prohrajeme znova, pokud budeme spokojeni s tou ubohou moralistickou šmírou, kterou předvádí Kalousek a tzv. strany staré pravice, pokud budeme stále znova neochotni uvěřit, že současní pantátové v ČSSD jsou opravdu tak politicky a lidsky inkompetentní, jak nám to každý den předvádějí a budeme doufat, že třeba ten Petříček a ta Maláčová se zázrakem stanou novými osobnostmi té strany ve výprodeji.

Ano, tyto postoje jsou moralizující. Nikoli, že bych chtěl někoho umravňovat, to úvahy nezmohou a jsem ten poslední, kdo by někomu vyčítal ostré slovo nebo emotivnost projevu, ale alibistický snobismus ten ano, ten vyčtu jako morální selhání.

V dávnějších debatách na podobné téma jsem se vyhýbal kritice voličů současného našeho prezidenta en bloc, neboť jsem soudil (a stále se tak domnívám), že v řadě případů nemůže být než upřílišněná a nespravedlivá. Lidi prostě nelze rozdělit na v zásadě dobré a v zásadě špatné podle toho, koho mají rádi (raději) a koho volí.

Odpověď na otázku, nakolik lze pohlížet na voliče Miloše Zemana jako na potenciální daleko odhodlanější stoupence vysloveně silového šéfa státu typu Putina nebo Erdogana, mám ovšem za rýsující se a znepokojující.

Přisuzovat všem voličům jednoho člověka nebo jedné strany jakési společné vlastnosti a motivy, není realistické. Ba myslím, že je to i poněkud zavádějící.
Nevolili ho jen dělníci, málo vzdělaní, neúspěšní a nenávistní lidé, přičemž ty vyjmenované skupiny nemusí být vůbec identické. Setkala jsem se s názorem, že někteří konzervativci volili Zemana například proto, protože propadli panickému strachu z liberálů. A jiní lidé mohli mít k volbě samozřejmě další důvody, o kterých nevíme.

Zemana nebo kohokoli jiného jsou samozrejme různé. Patří mezi ně určitě taky slabost protikandidáta. Musím říct, že jsem sice volil a aktivně podporoval Drahoše, ale uvědomoval jsem si, ze je to velice slabý kandidát, o politice skoro nic neví, opakuje fráze, vypadá jako potenciální loutka někoho jiného... To už vyžadovalo téměř až slepou víru ve škodlivost Zemana, aby člověk zásadově volil proti němu.

Byla zde řeč o tom, že voliči určitých pochybných politiků (Trump, Zeman) jsou přece dospělí; a že je tedy proto legitimní je za tuto jejich volbu činit bezvýhradně odpovědnými; včetně jejich odsudku morálního.

Od kterého okamžiku je vlastně člověk dospělý? Tedy "dospělý" ve smyslu osobně vyzrálý; natolik osobně a inteligenčně zralý, že je schopen správně, adekvátně a rozumně hodnotit věci a události kolem sebe, a zaujímat k ním odpovědné stanovisko?

Stává se člověk takto "dospělým" v okamžiku dovršení věku 18 let? V okamžiku vydání úředního dokumentu o dosažení zletilosti? Když ještě den předtím byl "nedospělý" - a pouhý den později je už "dospělý", a je státem považován za plně kompetentního svým hlasem rozhodovat o složení nejvyššího zákonodárného sboru státu? Jak je to vlastně doopravdy s tou "dospělosti"?...

My si pro sebe stále ještě s železným přesvědčením pěstujeme tu velice líbivou iluzi, že se "rodíme jako svobodní". Že jsme principiálně svobodné, jasným rozumem a nepodmíněnou myslí nadané bytosti, které jenom po určitou počáteční fázi svého života jsou ještě ne zcela vyzrálé; ale jakmile nastane tento jeden jediný zlomový okamžik, pak že jsme už jednou provždy "hotoví", dospělí, a tedy zcela svobodní v našem konání a rozhodování.

Postačí jenom poněkud realističtější pohled na danou věc, aby se jasně ukázalo, že skutečností je vlastně pravý opak: na svět přicházíme principiálně NEsvobodní.

Na svět přicházíme každý už vybaven, a tedy preformován, doslova předprogramován zcela specifickou genetickou výbavou, která už předem do velké míry určuje naše budoucí životní preference, naše záliby, naše tužby; stejně tak jako to, co nám bude protivné, co budeme bytostně nesnášet. Nepřicházíme tedy na svět svobodní - nýbrž předurčení. Této skutečnosti si vlastně daleko více nežli my byli vědomi naši předkové, s jejich obrazným vyjádřením tohoto stavu, že "co člověku vložily do vínku při zrození sudičky, tomu se nevyhne".

Ale nejenom naše genetické předurčení velice zásadně limituje naši svobodu. V celém procesu našeho dospívání na nás působí okolní svět, předkládá, vnucuje a implantuje nám určité modely chování, myšlení, usuzování jako ty "jedině správné", jedině mravně přípustné. A my na tomto počátku naší životní cesty víceméně nemáme žádnou možnost se těmto vlivům (neřkuli: této manipulaci) zvněšjku úspěšně bránit.

A k tomu navíc ještě přistupuje to, že ve svém životě máme nevyhnutelně určité naprosto základní prioritní zájmy; v prvé řadě zájmy ryze materiální. A sotva je asi možno popírat, že i ten politik, o jehož mravní integritě jsme měli zásadní pochyby, se nám rázem stane podstatně sympatičtějším, když zavede opatření mající pozitivní efekt na naši osobní finanční situaci.

Přiznejme si tedy konečně jednou: na svět přicházíme zásadně nesvobodní; a tento svět a tento život dělají všechno pro to, aby si nás ke svému obrazu přizpůsobili ještě více.

Tohle věděli staří Řekové: "dospělost", ve smyslu osobní a životní zralosti, a tedy schopnosti osvobodit se silou vlastního ducha od všech těch závislostí - to není něco, co by nastávalo samo sebou. Jenom pouhým uplynutím času. Nýbrž takováto dospělost, takováto zralost, takováto svoboda - to je osobní kvalita, ke které je nutno se vypracovat, dlouhodobým a cíleným úsilím.

Ze čtyř klasických řeckých základních osobnostních kvalit ("ctností") jsou tři, které mají i pro nás relevanci: moudrost; spravedlivost; a pak kvalita třetí, která se do češtiny obvykle překládá jako "zdrženlivost". Případnější se mi ale jeví překlad německý, "Besonnenheit", který znamená snad něco jako "rozmyslnost", či "uměřenost". Je to vlastnost či kvalita komplementární k té "moudrosti"; jestliže tato moudrost je kvalitou v prvé řadě intelektuální, pak tato "rozmyslnost" znamená, že člověk se při svých soudech a postojích nemá nechat ovládat svými emocemi. Může tedy nastat i takový okamžik, kdy sice máme pravdu ve smyslu ryze věcném; a přece je náš postoj jako takový nesprávný nebo jenom zčásti správný, protože jsme se při něm nechali strhnout svými neřízenými emocemi (především nenávistí a odporem ovšem; ale stejně tak tuto deformující roli může sehrát slepá příchylnost).

Vraťme se tedy zpět k těm voličům. A k té otázce, jak dosáhnout stavu, aby tito voliči rozhodovali moudře, kompetentně, tedy "dospěle".

Nebude asi pochyb o tom: městský volič, obyvatel (velko)města je vystaven mnohem většímu počtu různých podnětů, tedy různých navzájem si konkurujících myšlenek, názorů, idejí, a je tedy daleko více uvyklý je navzájem kriticky porovnávat, nežli obyvatel dejme tomu zapadlé šumavské vesnice, který své názory konfrontuje v místním hostinci se stále stejnými sousedy. A který je uvyklý tomu, své soudy o lidech dělat spíše podle toho, jak tito působí svým bezprostředním zjevem, nežli podle jejich politických a ideových názorů. Nedá se nic dělat, ale tento rozdíl je holý psychologicko-sociologický fakt; a tento fakt také plně koresponduje se skutečností, že elektorát takových politiků jako je Zeman, Trump, Erdogan atd. pochází většinově z oblastí mimoměstských.

Jak je to pak ale doopravdy s tou mírou "zavinění" za určité politické preference? Je někdo "vinen" tím že se narodil na venkově? A na straně druhé: je ten urbánní volič opravdu skutečně občansky zralý, vůči všem manipulacím imunní, a tedy "dospělý" jenom proto, že je poněkud kritičtější vůči projevům naprosto evidentního populismu? - Připomeňme si jenom, že to byl právě tento "kritický a zralý" městský volič, který svého času naprosto nekriticky a slepě svůj hlas dával hromadně Klausovi!!

Takže pokud mají tyto úvahy mít vůbec nějaký hlubší smysl, pak jedině v uvědomění si k a ž d é h o z nás, v jak vysoké míře je veškeré naše rozhodování, naše mínění, naše životní preferování ovlivněno a determinováno faktory a vlivy, o kterých nemáme obvykle vůbec žádné vědomí. A že tu skutečnou, pravou osobní zralost, tedy dospělost a svobodu, tu si musíme neustále znovu a znovu dobývat, získávat, vypracovávat. Tato práce na vlastním dospívání - to není běh na dlouhou trať. To je běh na celý život.

Co se týče té občanské způsobilosti, voličské zodpovědnosti konkrétně, je třeba konstatovat aspoň pět základních vlivových faktorů. Prvním je formující vliv prostředí, příp. i negativní, v němž člověk vyrůstá. Zde mají určité své místo i široce sdílené národní osudy. Druhým faktorem jsou niterné dispozice toho kterého jedince. Třetím je potom speciálně jeho poplatnost většině, nebo naopak pevná vazba na menšinu. Zračí se v tom nemálo míra společenskosti a opatrnosti. Čtvrtým faktorem je materiální zájem konkrétního člověka, jeho předpoklady a zkušenosti. Teprve na pátém místě stojí případně vlastní poznávání a rozumová aktivita.

V naší souvislosti bych chtěl vyzvednout třetí z výše uvedených faktorů. Už začátkem 90. let odeznívala polistopadová euforie, rýsovali se již někteří vítězové transformace a mnozí lidé neosvědčovali valnou odolnost proti tehdejším „fake news“ a manipulacím „temných sil“. Přece však ještě přetrvávala sedmdesátiprocentní podpora prezidentu Havlovi a nadpoloviční dalším politikům již bývalého OF známým z televize. Miroslav Sládek dostal svou stranu do PS, ale nebyl schopen oslovit více než asi 6% voličů. Bylo tomu tak nepochybně proto, že mnoho nemálo s ním souznících posluchačů se zdráhalo zařadit mezi příslušníky tak zřejmé menšiny. Teprve kdyby se Sládkovi nějak podařil tolik kýžený „velký skok“, ukázalo by se, kolik lidí u nás by mu bylo ochotno dát svůj hlas.

Pro velmi zhruba aspoň třetinu voličů je přijatelná v podstatě jen opravdu silná strana, jež může počítat s minimálně 20% hlasů. Ve volbách do PS, probíhajících v poměrném systému, se takové strany nabízely většinou dvě. Vzhledem k rozdílnému étosu jejich vzniku a působení nebyl pro voliče velký problém vybrat si. Zprvu a nyní opět je ovšem taková strana vlastně jen jedna, se všemi důsledky z toho plynoucími.

Přímé prezidentské volby se konají většinovým způsobem. Osobně kandidující politik má šanci voliče se sklonem k „nedospělé“ volbě podchytit. Takový kandidát má značnou šanci stát se relevantním. Ve druhém kole nemají „většináři“ důvod k obezřetnosti. Minulé úspěchy jim ostatně dodaly sebedůvěru, že lid jsou oni.

V původním slova smyslu je dospělost samozřejmě stavem, kdy jsou jedinci schopni zplodit novou generaci. Neplatí to ovšem výlučně ve fyzickém smyslu, nýbrž také ve smyslu duševním. Lidé jsou pak dospělí až tehdy, kdy nakládají se svým životem natolik zodpovědně, že jejich potomci mají solidní vyhlídku dospět jednou také.

V archaických lidských společnostech ovšem dochází před výše uvedeným fakticky dospělým životem k zasvěcování mladého člověka, k jeho uvedení mezi dospělé. Nestane se tak pouhým dovršením jistého věku, nýbrž se tak stává po vykonané přípravě a zkoušce stanoveným rituálem.

Ve společnosti, která se vzdálila archetypálním poměrům, je stále problematičtější, kdo je vlastně dospělý. Jistým důsledkem společenské dělby práce je, že mnoho výjimečných osobností po sobě nezanechává potomstvo, zatímco lidé, k lecčemu specificky lidskému málo způsobilí, jsou na tomto poli, aspoň v nové době, značně úspěšnější.

Úvahy o všestranném rozvoji osobnosti jako podmínce skutečné dospělosti nejsou něčím, čím by se společnost, natož mládež nějak zvlášť trápily. Zato se častěji opět uvažuje o nezbytných materiálních předpokladech.

Pane Krupičko: i kdyby tu taková progresivní strana nakrásně existovala či vznikla: ti p s e u d o d o s p ě l í voliči ji nebudou volit. To je právě to, o co se jedná: tito voliči se vždycky většinově nechají zmanipulovat nějakou stranou více či méně populistickou.

Výrok: "Miloslav Kalousek byl dobrý ministr financí." podléhá kriteriu pravdivosti. Vážně ho může pronášet jen
a) člověk, který se neobtěžoval seznámit se základními fakty a plácá o něčem, o čem nic neví;
b) člověk, který se sice se základními fakty seznámil, ale není schopen jim -- přes jejich jednoduchost -- porozumět;
c) člověk, který má zištný či ideologický zájem šířit peávě takový nesmysl;
d) Miroslav Kalousek a lidé, kteří ho milují.

S výjimkou případu d) se tedy jedná vždy o blbce (za upřílišněnou generalizaci, která vynechala jednoho a možná několli lidí se omlouvám).

Zatímco volit toho či onoho prezidenta není oblast teoretická, ale praktická. Nikdo z nás nezná budoucnost a nikdo nemůže s jistotou říct, jaké budou důsledky takové volby.

ps. Arogantní žvanilek je kus nad Vaším obvyklým standardem. Doufám, že jste v pořádku a příště to bude zase jako od délesloužícího staršiny.

výrok, že Miroslav Kalousek byl dobrý ministr financí, může pronést i člověk, který ho z duše nesnáší a který, kdyby ho měl charakterizovat, řekl by, že Kalousek je zcela amorální tvor, svým politickým působením přispívající ke společenskému marasmu.
Jako ministr financí myslím nebyl žádné eso, ale hodnocení jeho ministrování ve výše uvedeném smyslu mě neuráží, protože neštěstí plynoucí z jeho činnosti vidím jinde.
Za rozpoutání případné diskuse o zločinném Kalouskovi se předem omlouvám.

S tou "slepou vírou" to byla trochu nadsázka, ale jen trochu. Já jsem skutečně tentokrát zásadově volil proti Zemanovi, aktivně podporoval pana Drahoše, a měl jsem v tom jasno. Nicméně mi bylo čím dál víc smutno a trapno z toho, jak mizerný jen kandidát, kterého podporuji. Musím přiznat, že jsem se cítil podvedený, ze začátku jsem měl o panu Drahošovi lepší mínění, ale to bylo jen PR a "velké oči".

Drahoš byl skutečně tak vyprázdněný, bez obsahu, že jako loutka vypadal. Zeman možná něčí loutka je, ale nepůsobí tak, působí podle mě spíš tak jak to popsal pan Krupička, s jeho popisem souhlasím.

Právě čtu knihu Ne nestačí Naomi Kleinové, tam se - podle mě velice do hloubky - věnuje tématům, o kterých tu diskutujeme. Toto píše o těch, kteří volili Trumpa:

"Nemůžete přece hodit hlas člověku, který otevřeně podněcuje nenávist k jiné rase, pohlaví nebo lidem s tělesným hendikepem, pokud se v jistém ohledu nedomníváte, že tyhle otázky vlastně nejsou důležité. Že na životech lidí, které tahle rétorika (a politika, která se na ni váže) vystavuje reálnému nebezpečí, nezáleží tolik jako na životě vás samých a na životech lidí, kteří vypadají jako vy. Nic takového přece nemůžete udělat, ledaže jste ochotni všechny, kdo se od vás odlišují, obětovat pro svůj vlastní (domnělý) prospěch. Řekněme si to na rovinu: hlas pro Trumpa možná nemusí být projevem aktivní nenávisti, ale pořád se za ním skrývá přinejlepším znepokojivá lhostejnost."

Myslím, že zejména poslední věta platí do velké míry i o volbě Zemana v ČR. Volně parafrázováno: za volbou Zemana nemusí být nutně aktivní nepřátelství k demokracii, ale znepokojivá lhostejnost k ní tam je.

Nebylo by lepší přemýšlet koho a jak zvolit prezidentem příště?

K tomu bych dnes upozornil na dílo religionisty a kultur antropologa René Girarda (1923 - 2015), který vychází z nikoliv nového poznatku významu ošidné lidské pohnutky napodobován/mimetismu.
Objekt touhy jedince budí a uvádí do pohybu lavinu napodobování, vzniká řetězec mimetické rivality, která vede až k násilným excesům.
Jak již antické mýty líčí - věčný zápas o moc,věhlas a ženy ústí v krvavém zápolení a končí teprve, až jsou identifikováni a potřeni viníci (povětšinou neviní).. Poté zavládne mezidobí smíru, dokud chod lidské mimetiky znovu nedospěje do střetu o předmět touhy.
Křesťanský myslitel R. Girard upozorňuje, že jsou to židé a křesťané, kteří prohlédly fatalitu/bezvýchodnost, která mechanismus mimese skrývá. Nabízejí východisko v monoteistickém pojetí boha, který sesílá vykupitele schopného ozřejmit možnost skončit s tradicí mytické spirály věčného krvavého násilí, pomsty a násilí nového.
Facit:
Jiná než současná společenskopolitická situace nastane tehdy
když doopravdy uznáme naši mimetickou náturu, a nabudeme platné poznání schopnosti smíru
Z pohledu R. Girarda - konceptu budoucnosti ve smíru jsou schopná jen taková náboženství, která udrží/zachovají fascinaci centrálních tezí Ježíše Krista.
Křesťanství se tak nabízí jako poslední internacionála....bych dodal.

Po pravdě řečeno, nevím, “kdo za to může”, ale dvě odpovědi považuji za špatné. Jednak, že jsou to “zmetci”, kteří nás štvou, nebo že jsou to “nedospělí jako děti”, jejichž nezralost chápeme. Horší je ta druhá odpověď, jejíž blahosklonnost je nesnesitelná.

Takže diskuse nebude o selhávání liberálů jako Clintonová, o sociálním rozměru problému, o tom, proč lidé věřili Trumpovi, že zatočí s "nenasytností Wall Streetu" a dokázali přitom nevidět, že on sám je "wallstreet", že mu promíjeli urážky slabších, zřejmě ve víře, že "to tak doopravdy nemyslí" a jen se tím vymezuje proti lepšolidem atd.

Kolařík to spolehlivě nasměruje k osobní rovině a hned vytyčí první jméno pro pohrdání (Vyleťal),,,,,,,,,,,, a pak už to pojede v tradičních kolejích a zřejmě skončí nekonečnou debatou o Bohu, který je, zdá se, poslední nadějí levice,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,

Ano, to je skutečně výstižný termín.

Lidé jsou různě "naprogramováni", mají různé preference, a i objektivně různé zájmy. Proto se vnitřně identifikují buďto s tím, nebo s jiným kandidátem.

Je to z objektivního hlediska pochopitelné; ale druhá stránka této identifikace je to, že se zavírají oči před všemi špatnostmi, které s sebou daný kandidát přináší. Pak jsou už jen dvě možnosti: buďto se dotyčný volič s těmi špatnostmi sám identifikuje; anebo je vůči nim přinejmenším "znepokojivě lhostejný".

Dnes už skoro upadlo v zapomnění, že celý ten řetězec nástupu autoritativních, populistických politiků svého času začal v sousedním Rakousku, se značně "nahnědlým" hnutím J. Haidera. Byla to tehdy nemalá aféra, i mezinárodní, neboť poprvé byla vyhlídka že se v zemi zapojené do evropských struktur do vlády dostane neofašistická strana.

V jedné televizní reportáži z té doby byl ukázán jeden rozhněvaný muž, který volil haiderovce. Jak řečeno, tehdy to byla ještě mimořádná záležitost, takže on cítil potřebu se za to nějak ospravedlnit (takovouto potřebu dnes ovšem voliči Trumpa, Putina, Zemana atd. nepociťují ani v nejmenším).

A tento muž argumentoval tím, že "přece obě vládní partaje (tedy rakouští konzervativci i sociální demokracie) jsou stejně zkostnatělé, stejně zbahnělé, rozdělili si mezi sebou všechny vládní pozice - tak koho jiného než haiderovce můžu ještě volit, když proti tomu chci protestovat?!..."

Takto řečeno to má ovšem svou logiku. Haider skutečně vystupoval jako radikální kritik politického establishmentu (zcela stejně jako později Trump); a jmenovitě v podmínkách rakouské politiky, kde dvě velké strany už dávno mezi sebou fakticky uzavřely u nás později nechvalně proslulou "opoziční smlouvu" tato jeho kritika měla nemalé oprávnění, a dosáhla také nemalého ohlasu.

To co ovšem tento haiderovský volič zamlčel respektive zcela vytěsnil: totiž jestli protest proti zkorumpovanému establishmentu je možný - a legitimní - jenom tím, když svůj hlas dáme neofašistům.

Jsou totiž možné ještě i jiné formy protestu, jiné formy opozice. Jenže: on prostě chtěl mít toho svého "silného vůdce" Haidera; a s fašistoidními momenty Haiderova politického konceptu se ve skutečnosti buďto sám bytostně ztotožnil, anebo vůči nim projevil přinejmenším velice "znepokojivou lhostejnost".

Ovšem, pane Petrasku, Girard používá ten pojem mimesis, napodobení, opravdu ve velmi specifickém smyslu. Ale - je nutno uznat, že to má něco do sebe.

Připomeňme si: Platón tuto mimesis nahlížel jako něco v zásadě negativního, jmenovitě v umění: protože se tu p o u z e napodobuje svět jsoucích (jevících se) věcí, které samy jsou ovšem stejně tak pouze napodobeninami ryzích podstat, transcendentálních idejí. Toto umění je tedy pouze nápodobou nápodoby - a odvádí nás od té pravé transcendence. To je tedy v zásadě stejný koncept jako v křesťanství - kde Bůh vystupuje ovšem jako reprezentant té jediné pravé podstaty veškerého Bytí.

Oproti Platónovi ale Aristoteles mimesis v umění nijak nezavrhuje; naopak, jedině prostřednictvím emocionálně hluboce prožívané katarze (v řecké tragédii) člověk může dosáhnout vlastní proměny.

V tomto kontextu by tedy bylo možno říci, že křesťanství je vlastně syntézou myšlenek jak Platóna, tak Aristotela. Krátce řečeno: křesťanství stejně jako Platón předkládá cestu k transcendenci - ale stejně jako Aristoteles tuto cestu nabízí prostřednictvím intenzivní emocionální katarze (účastenstvím na smrti Ježíše, vykládané jako oběť za lidstvo).

V tomto smyslu je tedy tedy skutečně Girardovi možno přiznat pravdu v tom, že křesťanství může plnit úlohu takové "internacionály"; ovšem hned je nutno připojit, že na straně druhé je křesťanství v akutním nebezpečí, že ho dostihne osud všech jiných "Internacionál": napřed se zdá být absolutní, univerzální a "poslední" - ale pak se ukáže, že tak úplně univerzální přece jenom není, že je to zase jenom jedna specifická "nápodoba pravého"; a že je tedy zapotřebí postoupit zase někam dál.

Pane Poláčku, kam "dál" vlastně chcete postoupit? Není už kam, pokud vyjdeme z toho, že pan Petrásek mluví o křesťanství jakožto o východisku ze spirály násilí. Z koloběhu pomsty a odplaty nelze vystoupit jinak, než tím, že člověk nebude odplácet stejnou mincí z utrpěná příkoří.

Starořečtí chápali katarzi, která se dostavuje teprve po krvavém zápolení, identifikaci a vyvraždění povětšinou nevinných viníků, jako konstantu lidské pospolitosti. Lidskou krvelačnost přijímali jako nezbytnou mytickou moc.
Bible založená na monoteismu archaickou víru - podle které je k nastolení svornosti přirozenou potřebou obětování nevinných - sice delegitimovala, ale nepodlomila pud lidského opičení.
A dokonce ani po fundamentalistech znalých viníků a slibujících očistu od zla.
I tak díkybohu za každý civilizační pokrůček.....bych skrovně dodal.

Pan Petrasek nikdy nemluvil o výskytu schopnosti společenského vymanění ze spirály násilí. Pan Petrasek pouze sdělil, že R. Girard upozornil na sympatickou snahu vycházející z křesťanského monoteismu. A to dát nimesis - jedné z významných psychospolečenských jevů vyvolávající násilnou/krvelačnou společenskou katarzi - biofilní rámec/zadání.
Pan Girard, průběžně upozorňoval na všeobecnou bezradnost 2tisíceletého pokusu o uplatnění křesťanského leitmotivu.
Stejně tak pan Poláček a proto podotýká v duchu Girarda:
"je to zase jenom jedna specifická nefunkční "nápodoba pravého"; a je tedy zapotřebí postoupit zase někam dál".
Kam je hlavolam pro přemítavé neúnavně trpělivé vytrvalce...bych dodal.

Moc tomu nerozumím. Chcete tedy naznačit, že pokud se něco, co je správné, ani za dva tisíce let nepodařilo prosadit, potom to asi není to správné a máme tedy hledat něco jiného?

proti uplatnění křesťanského leitmotivu zvaném láska nemám ani to nejmenší. Mám ale mám něco proti jeho zneužívání, příkladně těmi kteří se domnívají již znají tu pravou cestu realizace křesťanského leitmotivu.
Proto považuji za správné sebekriticky usilovně přemítavě neúnavně trpělivé tolerantně vytrvale hledat a hledat dosud neznámé cesty k jejímu naplnění.

Ta křesťanská katarze, očištění, proměna lidské duše při pohledu na vyvrcholení Velikonočního dramatu - ta trpí jednou zásadní vadou, totiž že její působení by bylo jenom tehdy možno považovat za skutečně univerzální, pokud by ten příběh který za ní stojí bylo možno považovat za naprosto a bezvýhradně pravdivý.

Jenže - to je právě to na co celou tu dobu poukazuji, tato křesťanská katarze stojí na velice nejistých nohou, ten její fundament (tedy ten Velikonoční příběh, se "Zmrtvýchvstáním" atd.atd.) se stále více drolí pod údery moderního novozákonního výzkumu. Proto tato křesťanská katarze čím dál tím více ztrácí schopnost a možnost být skutečně univerzální, když na ni dokáže věřit čím dál tím méně lidí.

Je tedy nutno nalézt nějaký jiný zdroj této katarze, který by stejně tak silně dokázal oslovit i skeptického člověka moderní doby, ale zároveň nebyl v rozporu s jeho smyslem pro racionalitu.

A právě tohle jsem měl na mysli tou formulací "postoupit někam dál".

Tak základ velikonočního příběhu "se stále více drolí pod údery moderního novozákonního výzkumu"?
Milý pane Poláčku, lidé už před dvěma tisíci lety velikonočnímu příběhu nevěřili, aniž by znali moderní novozákonní výzkum. K tomu, aby vzkříšení šlo vyvrátit obyčejným "zdravým" rozumem, totiž žádný vědecký výzkum nepotřebujete. Poslechněte si, co řekli Pavlovi v Athénách, když mluvil o Bohu a o Ježíši:
"Blíží se totiž den, kdy nás bude soudit, a všechno závisí na tom, jaký zaujmeme postoj k jedinému muži, kterého Bůh poslal, ke Kristu Ježíši. K němu se Bůh jasně přiznal tím, že ho vzkřísil z mrtvých." Dosud pozorní posluchači teď Pavla přerušili. Vzkříšení z mrtvých bylo na ně příliš. Někteří se mu rovnou vysmáli, druzí se vymluvili: "Pro dnešek to stačí, poslechneme si tě zase příště."
Takže, jak vidno, lidé nevěřili tenkrát úplně stejně jako nevěří dnes. A přece někteří uvěřili a někteří věří i dnes.
Totiž ten kdo CHCE věřit, ten se stará o to, JAK (jakým způsobem) by mohl věřit. Celé je to jenom o vůli věřit.
Skoro se mi zdá, že v budoucnu už ani nebude možné věřit, aniž by člověk k tomu měl vůli. Tedy že víra bude jen vědomá a dobrovolná. A také promyšlená, pochopitelně.

Ale neberte to, prosím, tak, že někoho nutím, aby věřil, nebo mu dokonce vytýkám, že věřit nechce. Nevytýkám ani vlastnímu manželovi, že nevěří.

No ano, paní Hájková, stojí to myslím už někde v kontextu Nového zákona, že "Řekové" (tedy helénsky vzdělaní příslušníci římské říše) tu historku o zmrtvýchvstání považují za "pošetilost".

Proč tomu nicméně nakonec mnozí přece jenom uvěřili (a dodnes věří)?

To je opravdu jedna ze záhad lidské psychiky: jak dokáže naprosto vytěsnit i ten nejzákladnější smysl pro realitu tam, kde je ve hře vlastní touha po mystickém prožitku; touha po vlastním zakotvení v bezpečí u vyšších, nadpřirozených instancí.

Na straně druhé ale tehdy to uvěření ve zmrtvýchvstání apod. bylo stále ještě mnohem jednodušší než dnes; tehdy ještě byla "doba zázraků", bohové byli bezprostředně přítomni v životě lidí, ty či ony "zázraky" se děly víceméně každý den.

Ale - přinejmenším v tom druhém ohledu dnes máme přece jenom už podstatně jinou situaci, dnešní svět je racionalistický, čím víc člověk sám dokáže ovládat a řídit svůj vlastní svět, tím méně pro to musí/může nalézat nějaká mystická, zázračná vysvětlení. (Ostatně, "oživování mrtvých" je dnes prakticky každodenní praxí v našich klinikách.)

Právě proto jsem napsal: ten sokl křesťanské mytologie se drolí čím dál tím více. Ještě tu stále je; ale sotva je možno předpokládat, že by se dokázal udržet ještě po historicky podstatně delší dobu. (Uvědomme si, že ten zásadní zlom principiálního zpochybnění křesťanských mýtů nastal až teprve v 18. - 19.století, to je z historického, ale i z mentálně vývojového hlediska opravdu naprosto nedávno.)

Jenže, pane Poláčku, ono se to dá vykládat především v duchovním smyslu. Třeba tak, že existují lidé, kteří jsou duchovně mrtví, i když jinak žijí zcela "normální" život. A tito živí "mrtví" mohou být vzkříšeni (přejdou ze smrti do života), tak jak o tom mluví např. Jan:
"Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života".

Paní Hájková, kdyby křesťané ten moment "zmrtvýchvstání" chápali a vykládali skutečně pouze v tom ryze duchovním smyslu - už tím by bylo velice mnoho získáno.

Jenže: právě tak je tomu spíše jenom v menšině, nežli ve většině případů. Většina věřících křesťanů chce stále ještě mít svého Ježíše "obživlého" v doslovném, de facto fyzickém, tělesném smyslu.

Ale - i kdybychom zůstali jenom u toho oživnutí ve smyslu duchovním: i tady se znovu obnoví ta otázka, jaký konkrétní charakter má mít toto "duchovní obživnutí".

Pokud zde totiž stojí obraz "Ježíš sedí po pravici Boha" - i když to budeme mínit v prvé řadě spirituálně, i tak sám tu pořád přetrvává ta představa, že ten Ježíš tam skutečně, r e á l n ě sedí. I když třebas už jenom jako "duch", ne jako "tělo".

----------------------------

Ten pravý spirituální význam té formulace "kdo slyší mé slovo... má život věčný a nepodléhá soudu" může totiž spočívat jenom a výhradně v tomto: kdo p o c h o p i l pravdu a přidal se na stranu pravdy, ten svou ú č a s t í na této (nadčasové) pravdě překročil omezenost jeho vlastní přítomnosti na tomto světě, a stal se součástí toho, co je nadčasové, co je věčné.

To v žádném případě neznamená, že on by toho byl účasten jako konkrétní o s o b a, jako ta či ona "duše" i po své reálné, fyzické smrti. Ale znamená to, že on tím že byl (za svého života) účasten oné pravdy a pomáhal při jejím prosazování, při jejím probojování, tak zůstává v ní obsažen i poté, co jeho vlastní život vezdejší už vyhasl.

Tak toto je ten pravý význam toho, že někdo "přežije svou smrt".

Pane Poláčku, podle evangelií Ježíš byl vzat do nebe k Otci i s tělem. Tedy vzkříšeným tělem. Otázkou je, kde je to nebe. Jak ho chápat? Myslím, že naši předkové měli trochu jinou představu než máme my, jak to vypadá "tam nahoře". Já vlastně nevím, jestli toto (a jiné těžko pochopitelné věci) církve nějak "řeší", protože já v žádné církvi nejsem. Nevím tedy ani, zda se na to věřící svého "vedení" nějak dotazují. Řekla bych, že ti, kteří se s biblickými texty nemohli smířit jako vy, neuměli je strávit", ti už z církví dávno odešli nebo odcházejí,. Že tam zůstávají především ti, kterým to něco říká, ať už věří více či méně doslovně.
Víte, ono se ty texty dají různě vykládat (a taky se to dělá), ale vposledku nikdo nemůže nikomu nařídit, jak je má chápat. Právě to jejich "strávení" je dost individuální záležitost a každý se s tím musí nějak popasovat.
Pokud máte představu, že někomu řeknete: "dokud budeš věřit tomu nebo onomu, tak se mnou se nebav", tak to, myslím, děláte chybu a ničeho tím nedosáhnete.
S tou formulací "být na straně pravdy" a "probojovávat ji", bych byla velice opatrná. Kdysi jsem si také myslela, že jsem na straně pravdy, jenže se pak ukázalo, že to tak není. Samozřejmě, že se revoluce a podobné jevy dají chápat jako projevy ducha, které lidi vedou k tomu, aby nechali všedního života a vrhli se do probojovávání lepších zítřků. Ale zkušenost je taková, že většinou jde o rychlé vzplanutí a rychlé pohasnutí. Přičemž, jak jsem naznačila, se také může ukázat, že jsme se mýlili.

Tak úplně mi není jasné, paní Hájková, co jste tady chtěla vyjádřit. Ale v každém případě některé Vaše údaje zrovna moc nesouhlasí. Tedy ohledně toho, že ti lidé kteří už nedokáží věřit na ta či ona mystéria hlásaná církví (respektive obecně: křesťanským katechismem), že už církvi (respektive víru) opustili.

A tak ještě jednou připomenu výsledky výzkumu mínění mezi německými křesťany:

20 procent německých evangelíků n e v ě ř í v Boha(!!)

dalších 18 procent si není jistých, v co mají věřit

40 procent věří na "vyšší bytost"

jenom 22 procent věří v "personálního Boha" (což je vlastně právě ten, který vystupuje v židovsko-křesťanské tradici).

To tedy byla anketa mezi německými evangelíky. Podle výzkumu mezi německými katolíky na otázku, proč jsou v církvi, odpovědělo na tuto otázku

51 procent: protože (určitě) věřím v Ježíše;

19 procent: protože spíše věřím v Ježíše.

Jinak řečeno, dohromady pouze 70 procent příslušníků německé katolické církve věří v Ježíše!!

A s tímto údajem také velice úzce koresponduje údaj následující. Na tutéž otázku, proč jsou v katolické církvi, odpovědělo následující procento katolíků:

50 procent s určitostí, a dalších 22 procent "spíše" proto, že "v naší rodině to tak vždycky bylo".

Zkrátka, to všechno dohromady: značná část těch, kteří jsou stále počítáni za "věřící", protože jsou registrováni v té či oné církvi, v ni ve skutečnosti jsou už jenom z tradice, ze setrvačnosti, případně z těch či oněch konkrétních důvodů (např. možnost církevní svatby), ale ve skutečnosti už dávno ztratili svou víru. Buďto nevěří ("jenom") v Ježíše, anebo dokonce ani v samotného Boha!!

Právě na těchto číslech je možno zcela jednoznačně vidět ten postupný erozivní proces víry v klasické křesťanské mýty respektive mystéria, jak jsem o tom mluvil výše.

A zároveň to také ukazuje, že stále roste počet lidí, kteří mají vnitřní touhu po spirituálním prožitku, po duchovním sebenalézání a sebevyjádření, ale kteří cítí stejně tak potřebu tuto svou niternou spiritualitu uvést do souladu s moderním světem. Tedy potřebu osvobodit se od těch starých křesťanských mýtů a dogmat.

Píšete, že přibývá lidí, kteří mají vnitřní touhu po spirituálním prožitku, po duchovním sebenalézání a sebevyjádření, ale kteří cítí stejně tak potřebu tuto svou niternou spiritualitu uvést do souladu s moderním světem.
Budiž. Tak ať ji do toho souladu uvedou! Nechápu, proč k tomu osvobození se "od těch starých křesťanských mýtů a dogmat" potřebují, aby se od nich "osvobodila" také církev? Vždyť ji přece mohou opustit a hledat něco jiného! A pokud mají pocit, že je to jejich církev a že za ni musejí bojovat, aby se tam věřilo něčemu jinému, tak prosím, ať za to klidně bojují.
Ať nakonec každý dělá to, co ho uspokojuje a pořád někomu v něčem nebrání.

To "opustit církev" právě není vůbec tak jednoduché, jak jsem se snažil vysvětlit. Představme si takovou tradiční bavorskou vesnici, kde být "dobrým katolíkem" platí za takovou samozřejmost, jako dejme tomu neházet hnůj k sousedovi přes plot. Jinak řečeno: kdo by v takovémto prostředí učinil svůj "coming out" jakožto ateista, ten by se stal víceméně páriou, byl by vyobcován z celé vesnické komunity.

Právě proto je v té církvi tolik, kteří v Boha nevěří (anebo jen vlažně), ale zůstávají v ní proto, protože "u nás v rodině tomu tak vždycky bylo".

Takže skutečně věřící mají přestat věřit, aby osvobodili nevěřící, kteří jen nechtějí být sousedy "vyobcováni", čili chtějí před nimi dobře vypadat?
Víte, že komunisté před válkou toto "vyobcováni" běžně zažívali?

Přidat se na stranu pravdy…
Ono to evokuje dojem, že nějaká strana nebo přímo nějaký tábor má pravdu a že stačí se k nim přiřadit a pevně tam setrvat. Jenže tak to není. Takové tábory bývají ostatně docela pomíjivé nebo proměnlivé. Jako když hledáte úkryt ve stínu stromu. Jenže slunce putuje po obloze a stín se posouvá jinam. Ani se nenadějete a je pryč. Nedá se někde pevně zakotvit. Pravda není tábor, ale cesta. Když je člověk na cestě, tak musí pořád dávat pozor, kam jde, aby nezabloudil, protože to není vždycky jasně viditelná, vydlážděná či vyasfaltovaná cesta. Takže občas se z ní může i sejít, ale zase se tam lze vrátit. Někde na konci té cesty je absolutní pravda, které ovšem člověk nikdy nemůžeme dosáhnout, protože absolutno je mimo čas. Ale aspoň se k ní může mírně přibližovat.

To je opravdu pěkný příklad, paní Hájková, s tím stínem stromu. A - okamžitě mi to připomnělo Hegela, jeho stěžejní dílo "Fenomenologie ducha". Protože i on tady své úvahy počíná vlastně tím samým příkladem: že my vidíme nějaký strom, jsme naprosto přesvědčeni o jeho pevné, nezpochybnitelné materiální existenci. Ale - postačí když se odvrátíme, a ten strom tu najednou "není". Není tu pro nás, protože m y ho nevidíme.

Bezprostředně vzato se to může jevit zcela banálním příkladem; ale Hegelovi se jedná o to, naše myšlení osvobodit od fixování se na ten zdánlivě pevný, viditelný materiální svět, a tomu myšlení ukázat, že ve skutečnosti je všechno v pohybu. A že tam kde je v tuto chvíli nějaké "něco", už v příštím okamžiku může být "nic". Protože ta věc se mezitím vnitřně proměnila, stala se už něčím jiným.

Hegel sám ovšem není natolik banálním myslitelem, aby tento příklad použil pouze jako argument ve prospěch gnozeologického relativismu. Hegel s naprostou samozřejmostí vychází z reálné existence Absolutna; ovšem toto Absolutno je svým způsobem "fixní" jenom a pouze jako kompletní, dovršený celek, zatímco všechny jeho jednotlivé součásti jsou v neustálém pohybu, v neustálém přecházení jedné do druhé.

A proto i my, pokud chceme k tomuto Absolutnu dospět, musíme ho pochopit v tomto jeho pohybu a vývoji (a té jeho komplexitě); a nesmíme propadnout té chybě, že bychom ho chápali jako něco fixního, jako nějaký jeden jediný centrální bod. (Hegel se tím kromě jiného obrací proti takovému pojetí křesťanství, které všechno fixuje jenom na osobu či jsoucnost Boha, a všechno ostatní vidí jako nepodstatné.)

U Hegela ovšem dochází k jistému paradoxu, respektive nedůslednosti: na jedné straně je všechno v pohybu a vývoji; ale na straně druhé, to samotné Absolutno nakonec přece je fixní, neměnné, jednou provždy dané.

My ho můžeme dosáhnout - když ho pochopíme v této jeho úplnosti, pak ono už pro nás nemá žádné další tajemství. Tím ovšem veškerý další vývoj a pohyb končí, všechno ustrne v tomto vzájemném splynutí lidského ducha a Absolutního ducha.

Ta past do které se Hegel chytil spočívá v tom, že on to "Absolutno" nakonec pojal jako jenom ryze logicko-ontologickou záležitost. Jako komplex základních ontologických principů a zákonitostí. Pokud má Bytí logickou povahu, logický základ - pak nám nic nebrání, abychom cestou logického uvažování tento základ (a tedy toto Absolutno) nemohli pochopit. Logika je nakonec stejná tady jako tam (tedy, jako v "nebesích").

V takto striktně logicky pojatém Bytí ovšem mystérium přestává být mystériem; a Bůh sám je nakonec jenom jakýmsi "Nejvyšším logikem".

----------------------------

Vraťme se tedy zpátky k tomu "poznávání stínu": Hegel tedy vidí, že ten stín (našeho poznání) se pohybuje; nicméně on je přesvědčen, že ten "strom", který nakonec za tímto stínem stojí (tedy samotné Absolutno) můžeme poznat, když pochopíme jeho vnitřní logiku.

Základní vada tohoto Hegelova modelu je celkem nabíledni: že on totiž to "Absolutno" pojal právě jenom čistě logicky. Jako ucelený komplex (onto)logických určení, který je jako takový uzavřený. A zcela podcenil moment kreativity, neustálého spontánní vytváření nového. Kteréžto nové sice může skutečně existovat v rámci oněch ontologických určení; ale nicméně neustále vytváří své vlastní nové významy.

Ovšem, nutno připojit: klasický křesťanský model je nakonec stejně uzavřený, fixní, jako ten Hegelův. Klasický křesťanský Bůh sice není (pouze) oním hegelovským logikem, je Bytostí; ale ta neustálá kreativita tvoření (na které by člověk sám mohl mít svůj nezadatelný podíl) tu absentuje stejně tak, jako v tom abstraktním modelu Hegelově.