Edward Luce a jeho kritická obrana západního liberalismu
Filip OutrataK vzestupu politického populismu vydatně přispívají západní liberální elity. Kniha Edwarda Luce je jejich ostrou kritikou a zároveň angažovanou obranou demokracie.
Kniha anglického novináře Edwarda Luce Soumrak západního liberalismu je pronikavou analýzou krize dnešního západního světa. V nakladatelství Argo vyšla jako první svazek nové edice Crossover, bok po boku s novou knihou Naomi Kleinové Ne nestačí.
Edward Luce sám je paradoxně téměř prototypem západního establishmentu — je synem předního britského konzervativního politika, dlouholetým komentátorem deníku Financial Times, kde od roku 1995 působil nejprve na Filipínách a poté v indickém Dillí. V letech 1999—2001 pracoval v týmu Clintonova ministra financí Larryho Summerse. Ve své poslední knize, vydané v roce 2017, nicméně dnešní, zejména americkou, liberální elitu velmi tvrdě kritizuje.
Smetánku to asi moc netrápilo, ona na tom vydělala, ale - jak se ukázalo - široké vrsty dost trpěly.
( vřele doporučuji film https://www.csfd.cz/film/236288-pryc-od-pece/prehled/ )
A přesto se to do volebních preferencí modrých límečků vůbec nepromítlo.
Ale je fakt, že Clintonové by zájem o tuto skupinu voličů asi nikdo neuvěřil a ona se o jejich získání ani moc nesnažila...
Liberálové, kteří to mají v popisu práce, resp. si myslí, že jim to přinese peníze, jsou historicky bezprecedentně otevření a k vlastnímu systému kritičtí. Liberálové, kteří mají v popisu práce, resp. si myslí, že jim to vynese, něco jiného, totiž nečinit systému násilí, by mohli, nebo měli užít výše uvedeného citátu z románu z doby fin de siecle. Jinak nemohou, resp. nemohou za nic.
Že je ovšem takovéto sebehodnocení (z hlediska očekáných zásluh těchto elit o stav společnosti) v kontrastu s růstem společenských (nejen ekonomických) nerovností a z hlediska příznaků nerovnosti je naopak ono sebehodnocení s růstem (nejen ekonomických) nerovností v souladu - to všechno působí při "léčbě" Zemanem jako "podpůrný prostředek".
Takže bych se těchto moralizátorů rád zeptal: copak není všechno v nejlepším pořádku? Ono je nějaké "to", které někdo zavinil, a má smysl se o tom bavit?
Copak Zeman není dobrým prezidentem? Copak Trump není dobrým prezidentem? Copak Babiš není dobrým premiérem? Jsou to vítězové voleb - takže copak nejsou mravně, intelektuálně a vůbec po všech stránkách vhodní pro tyto úřady, a vhodnější, než byli všichni jejich protikandidáti? Copak to jejich voliči, kterých si velmi vážíme, takto správně nezhodnotili, a copak je proto nezvolili, že jsou dobří, ba nejlepší?
Copak angličtí voliči nezhodnotili správně, že bude lepší vystoupit z EU, a podle toho se nerozhodli?
Copak ono není všechno v pořádku, a má smysl mluvit o tom, že někdo něco zavinil?
Jinak k meritu věci: autorovi jde právě o to, že Trump není dobrým prezidentem, je prezidentem katastrofálně špatným, a protože mu to není jedno, zamýšlí se nad tím, proč k tomu došlo.
Nevím ovšem, koho myslíte těmi moralizátory.
Zaujalo mě, jak autor napsal, že demokracie není všude stejná, ale že nabývá v různých zemích různého charakteru - podle toho, jací tam žijí lidé, jaké mají zvyky, jaká je jejich kultura atd.
Myslím, že to vcelku pořád platí. Zavedení týchž zákonů prostě nepřinese všude stejné výsledky. Nevím, proč je pořád zapotřebí hledat viníka.
Snad ty, co lehce zaměnili kritiku Trumpa, Okamury, Zemana, propagátorů brexitu atd. za jednoznačné výčitky jejich voličům. Další fází byla záměna výčitek za jednoznačné pohrdání těmito voliči. V konečné podobě se tato moralizující tendence projevila geniálním vynálezem termínu "lepšolidé", který umožňuje dehonestovat každého, kdo řekne cokoli neuctivého o Zemanově nenávistném buranství, Trumpově blbské nevypočitatelnosti či o fašizující mysli Tomia Okamury.
Takže znovu: vy tvrdíte (spolu s autorem knihy), že Trump je katastrofálně špatným prezidentem? To jsou silná slova, zvláště když to tvrdíte takovým způsobem, jakože je to jasné, a každý to přece musí přece vidět, že?
To si ovšem Trumpovi voliči, kteří si myslí opak, a proto ho zvolili, za rámeček nedají, že. Myslím, že nemají důvod to ocenit jako "chápavý postoj" někoho, kdo "si váží jejich názorů".
A nejsem si právě bohužel jist, jestli v tomhle jsme zajedno.
Pro Čechy je to ovšem tedy velmi nelichotivé konstatování.
Ale v něčem jsme přece jen zajedno, plné souhlasím s tím, že jsou Zemanovi a vůbec všichni voliči dospěli a svéprávní.
Kdo si neodpustil slova jako póvl nebo lůza, si takové označení zaslouží, ale obávám se, že pan prezident či pan Soukup spíš chtějí urazit lidi jako vy nebo já.
A dále: není náhodou vyjádření, že je vám "úplně jedno", co něčemu někdo řekno, vlastně jiným vyjádřením pro pohrdání? Neřku-li "mravní vítězství"?
A dále: můžu mít pochopení třeba pro teroristy, a jistě je pro společnost dobré, když si zanalyzuje, z čeho terorismus vzniká, jaká je jeho živná půda, jak mu předcházet, aby si lidé nenechali vymývat mozky a nenechali se vést k takovým činům.
Ano, to všechno se můžu snažit chápat. Nicméně na otázku, zda je terorismus zlo, odpovídám jednoznačně, že ano, a teroristy považuji za pachatele zla.
A volba Zemana po 5 letech jeho prvního období ještě na druhé období byla volbou establišmentu nejestablišmentovatějšího.
Jinak já ten jednoznačný postoj, ilustrovaný přirovnáním k terorismu, neodsuzuji, i když ho nesdílím, vidím mezi tím rozdíl. Taky mi přišlo, že jsme se tu přeli jednou i o to, jestli je správné se s "těmi druhými" bavit a diskutovat i jinak než že se jim jasně dopředu dá najevo, že jsou na té špatné straně, mají vinu za to a to. Ale já se snažil vždycky neodsuzovat nikoho, nikoho neumravňovat, jen vyložit vlastní postoj. A ten je založený na tom snažit se pochopit každého a vidět ho jako člověka a potenciálního spojence, ne protivníka.
On to myslel dobře. Pokud vím, nikdy netvrdil, že by, co se týče polistopadového vývoje, většina lidí v ČR byli nějací nevinní chudáci. Ale možná se domnívá, že odpovědnost nemají všichni stejnou.
Nejde přitom o to, že voliči Miloše Zemana spočítatelně netvoří ani většinu voličů v České republice, natož většinu populace. Jde o to, co je kromě toho, že volili Zemana spojuje. Fikce typu třídního zájmu, národní identity apod. to není a není to ani nějaký empirický zájem nebo konzistence postojů k politické situaci v ČR.
Životní styl a zkušenost? Znám inteligentní vysokoškolačku, která se narodila a většimu svého dlouhého života prožila v Praze (a z toho hodně v pražských kavárnách), která volila Zemana a svoji volbu zdůvodnila tím, že prožila začátek normalizace a podruhé nepodpoří politiku menšího zla a politické neosobnosti (vzhledem k tomu, jak prožila normalizaci, ji plně přiznávám právo Dubčeka takto hodnotit a Drahoš se subjektivnímu voličů vystavil sám přijetím kandidatury) a vyučenou prodavačku z malé vesničky, která pokud mluví o politice a české situaci ztělesňuje typické předsudky kavárny o Zemanových voličích -- jenže ta volila Drahoše.
Přenechám hlasatelům vždy správných (a přitom povážlivě proměnlivých) morálních nahledů, aby žvanili o volbě Zemana jako morálním selhání. Osobně si raději vybírám individuálně, kým budu pohrdat a obejdu se přitom bez podobných generalizací.
Ale to hlavní. Selhali jsme: my, kteří jsme tu tolik let poctivě snažili o kultivaci politických stran, my, kteří jsme se vyučili, jak zacházet s perem a oslovovat veřejnost. Neprohráli jsme ani prezidentské, ani parlamentní volby, protože proti nám stála jakási imaginární většina prostoduchých a zklamaných. Prohráli jsme, protože jsme čekali, že se politické strany zmátoří, proti pravděpodobnosti jsme věřili, že jejich zkorumpovanost a bezprogramovost náhle zmizí. A prohrajeme znova, pokud budeme spokojeni s tou ubohou moralistickou šmírou, kterou předvádí Kalousek a tzv. strany staré pravice, pokud budeme stále znova neochotni uvěřit, že současní pantátové v ČSSD jsou opravdu tak politicky a lidsky inkompetentní, jak nám to každý den předvádějí a budeme doufat, že třeba ten Petříček a ta Maláčová se zázrakem stanou novými osobnostmi té strany ve výprodeji.
Ano, tyto postoje jsou moralizující. Nikoli, že bych chtěl někoho umravňovat, to úvahy nezmohou a jsem ten poslední, kdo by někomu vyčítal ostré slovo nebo emotivnost projevu, ale alibistický snobismus ten ano, ten vyčtu jako morální selhání.
Odpověď na otázku, nakolik lze pohlížet na voliče Miloše Zemana jako na potenciální daleko odhodlanější stoupence vysloveně silového šéfa státu typu Putina nebo Erdogana, mám ovšem za rýsující se a znepokojující.
Kterýpak arogantní žvanílek to byl?
Vždyť ten pověstný "nezaměstnaný z periferie" si nemohl vážně myslet, že mu Zeman pomůže najít práci. A určitě ne po pěti letech jeho prvního prezidentování. Takže jeho volba byla čistě negativní, zaměřená na pomstu komusi neurčitému, ale hlavně všem bez výjimky, a zejména těm, kteří mu nic neudělali, ale třeba se jim vede jenom o něco málo lépe než jemu samotnému.
Stejně tak dobře víme, že mnoho brexitářů ve skutečnosti neodpovídalo na otázku "Chcete vystoupit z EU?", nýbrž např. "Chcete naštvat obyvatele hlavního města?" (a místo "naštvat" bych raději použil jiné slovo - to, které by použili oni).
Neexistoval totiž jediný dospělý, zodpovědný a morální důvod, proč volit Zemana.
Nevolili ho jen dělníci, málo vzdělaní, neúspěšní a nenávistní lidé, přičemž ty vyjmenované skupiny nemusí být vůbec identické. Setkala jsem se s názorem, že někteří konzervativci volili Zemana například proto, protože propadli panickému strachu z liberálů. A jiní lidé mohli mít k volbě samozřejmě další důvody, o kterých nevíme.
No vždyť to říkám: Neexistoval jediný dospělý, zodpovědný a morální důvod, proč volit Zemana.
Jak vidíte, já umím taky moralizovat, k tomu jsem se ostatně už přiznal. :-) A dělám to když tak zcela otevřeně a vůbec to nezakrývám, a někdy i adresně.
Od kterého okamžiku je vlastně člověk dospělý? Tedy "dospělý" ve smyslu osobně vyzrálý; natolik osobně a inteligenčně zralý, že je schopen správně, adekvátně a rozumně hodnotit věci a události kolem sebe, a zaujímat k ním odpovědné stanovisko?
Stává se člověk takto "dospělým" v okamžiku dovršení věku 18 let? V okamžiku vydání úředního dokumentu o dosažení zletilosti? Když ještě den předtím byl "nedospělý" - a pouhý den později je už "dospělý", a je státem považován za plně kompetentního svým hlasem rozhodovat o složení nejvyššího zákonodárného sboru státu? Jak je to vlastně doopravdy s tou "dospělosti"?...
My si pro sebe stále ještě s železným přesvědčením pěstujeme tu velice líbivou iluzi, že se "rodíme jako svobodní". Že jsme principiálně svobodné, jasným rozumem a nepodmíněnou myslí nadané bytosti, které jenom po určitou počáteční fázi svého života jsou ještě ne zcela vyzrálé; ale jakmile nastane tento jeden jediný zlomový okamžik, pak že jsme už jednou provždy "hotoví", dospělí, a tedy zcela svobodní v našem konání a rozhodování.
Postačí jenom poněkud realističtější pohled na danou věc, aby se jasně ukázalo, že skutečností je vlastně pravý opak: na svět přicházíme principiálně NEsvobodní.
Na svět přicházíme každý už vybaven, a tedy preformován, doslova předprogramován zcela specifickou genetickou výbavou, která už předem do velké míry určuje naše budoucí životní preference, naše záliby, naše tužby; stejně tak jako to, co nám bude protivné, co budeme bytostně nesnášet. Nepřicházíme tedy na svět svobodní - nýbrž předurčení. Této skutečnosti si vlastně daleko více nežli my byli vědomi naši předkové, s jejich obrazným vyjádřením tohoto stavu, že "co člověku vložily do vínku při zrození sudičky, tomu se nevyhne".
Ale nejenom naše genetické předurčení velice zásadně limituje naši svobodu. V celém procesu našeho dospívání na nás působí okolní svět, předkládá, vnucuje a implantuje nám určité modely chování, myšlení, usuzování jako ty "jedině správné", jedině mravně přípustné. A my na tomto počátku naší životní cesty víceméně nemáme žádnou možnost se těmto vlivům (neřkuli: této manipulaci) zvněšjku úspěšně bránit.
A k tomu navíc ještě přistupuje to, že ve svém životě máme nevyhnutelně určité naprosto základní prioritní zájmy; v prvé řadě zájmy ryze materiální. A sotva je asi možno popírat, že i ten politik, o jehož mravní integritě jsme měli zásadní pochyby, se nám rázem stane podstatně sympatičtějším, když zavede opatření mající pozitivní efekt na naši osobní finanční situaci.
Přiznejme si tedy konečně jednou: na svět přicházíme zásadně nesvobodní; a tento svět a tento život dělají všechno pro to, aby si nás ke svému obrazu přizpůsobili ještě více.
Tohle věděli staří Řekové: "dospělost", ve smyslu osobní a životní zralosti, a tedy schopnosti osvobodit se silou vlastního ducha od všech těch závislostí - to není něco, co by nastávalo samo sebou. Jenom pouhým uplynutím času. Nýbrž takováto dospělost, takováto zralost, takováto svoboda - to je osobní kvalita, ke které je nutno se vypracovat, dlouhodobým a cíleným úsilím.
Ze čtyř klasických řeckých základních osobnostních kvalit ("ctností") jsou tři, které mají i pro nás relevanci: moudrost; spravedlivost; a pak kvalita třetí, která se do češtiny obvykle překládá jako "zdrženlivost". Případnější se mi ale jeví překlad německý, "Besonnenheit", který znamená snad něco jako "rozmyslnost", či "uměřenost". Je to vlastnost či kvalita komplementární k té "moudrosti"; jestliže tato moudrost je kvalitou v prvé řadě intelektuální, pak tato "rozmyslnost" znamená, že člověk se při svých soudech a postojích nemá nechat ovládat svými emocemi. Může tedy nastat i takový okamžik, kdy sice máme pravdu ve smyslu ryze věcném; a přece je náš postoj jako takový nesprávný nebo jenom zčásti správný, protože jsme se při něm nechali strhnout svými neřízenými emocemi (především nenávistí a odporem ovšem; ale stejně tak tuto deformující roli může sehrát slepá příchylnost).
Vraťme se tedy zpět k těm voličům. A k té otázce, jak dosáhnout stavu, aby tito voliči rozhodovali moudře, kompetentně, tedy "dospěle".
Nebude asi pochyb o tom: městský volič, obyvatel (velko)města je vystaven mnohem většímu počtu různých podnětů, tedy různých navzájem si konkurujících myšlenek, názorů, idejí, a je tedy daleko více uvyklý je navzájem kriticky porovnávat, nežli obyvatel dejme tomu zapadlé šumavské vesnice, který své názory konfrontuje v místním hostinci se stále stejnými sousedy. A který je uvyklý tomu, své soudy o lidech dělat spíše podle toho, jak tito působí svým bezprostředním zjevem, nežli podle jejich politických a ideových názorů. Nedá se nic dělat, ale tento rozdíl je holý psychologicko-sociologický fakt; a tento fakt také plně koresponduje se skutečností, že elektorát takových politiků jako je Zeman, Trump, Erdogan atd. pochází většinově z oblastí mimoměstských.
Jak je to pak ale doopravdy s tou mírou "zavinění" za určité politické preference? Je někdo "vinen" tím že se narodil na venkově? A na straně druhé: je ten urbánní volič opravdu skutečně občansky zralý, vůči všem manipulacím imunní, a tedy "dospělý" jenom proto, že je poněkud kritičtější vůči projevům naprosto evidentního populismu? - Připomeňme si jenom, že to byl právě tento "kritický a zralý" městský volič, který svého času naprosto nekriticky a slepě svůj hlas dával hromadně Klausovi!!
Takže pokud mají tyto úvahy mít vůbec nějaký hlubší smysl, pak jedině v uvědomění si k a ž d é h o z nás, v jak vysoké míře je veškeré naše rozhodování, naše mínění, naše životní preferování ovlivněno a determinováno faktory a vlivy, o kterých nemáme obvykle vůbec žádné vědomí. A že tu skutečnou, pravou osobní zralost, tedy dospělost a svobodu, tu si musíme neustále znovu a znovu dobývat, získávat, vypracovávat. Tato práce na vlastním dospívání - to není běh na dlouhou trať. To je běh na celý život.
V naší souvislosti bych chtěl vyzvednout třetí z výše uvedených faktorů. Už začátkem 90. let odeznívala polistopadová euforie, rýsovali se již někteří vítězové transformace a mnozí lidé neosvědčovali valnou odolnost proti tehdejším „fake news“ a manipulacím „temných sil“. Přece však ještě přetrvávala sedmdesátiprocentní podpora prezidentu Havlovi a nadpoloviční dalším politikům již bývalého OF známým z televize. Miroslav Sládek dostal svou stranu do PS, ale nebyl schopen oslovit více než asi 6% voličů. Bylo tomu tak nepochybně proto, že mnoho nemálo s ním souznících posluchačů se zdráhalo zařadit mezi příslušníky tak zřejmé menšiny. Teprve kdyby se Sládkovi nějak podařil tolik kýžený „velký skok“, ukázalo by se, kolik lidí u nás by mu bylo ochotno dát svůj hlas.
Pro velmi zhruba aspoň třetinu voličů je přijatelná v podstatě jen opravdu silná strana, jež může počítat s minimálně 20% hlasů. Ve volbách do PS, probíhajících v poměrném systému, se takové strany nabízely většinou dvě. Vzhledem k rozdílnému étosu jejich vzniku a působení nebyl pro voliče velký problém vybrat si. Zprvu a nyní opět je ovšem taková strana vlastně jen jedna, se všemi důsledky z toho plynoucími.
Přímé prezidentské volby se konají většinovým způsobem. Osobně kandidující politik má šanci voliče se sklonem k „nedospělé“ volbě podchytit. Takový kandidát má značnou šanci stát se relevantním. Ve druhém kole nemají „většináři“ důvod k obezřetnosti. Minulé úspěchy jim ostatně dodaly sebedůvěru, že lid jsou oni.
V archaických lidských společnostech ovšem dochází před výše uvedeným fakticky dospělým životem k zasvěcování mladého člověka, k jeho uvedení mezi dospělé. Nestane se tak pouhým dovršením jistého věku, nýbrž se tak stává po vykonané přípravě a zkoušce stanoveným rituálem.
Ve společnosti, která se vzdálila archetypálním poměrům, je stále problematičtější, kdo je vlastně dospělý. Jistým důsledkem společenské dělby práce je, že mnoho výjimečných osobností po sobě nezanechává potomstvo, zatímco lidé, k lecčemu specificky lidskému málo způsobilí, jsou na tomto poli, aspoň v nové době, značně úspěšnější.
Úvahy o všestranném rozvoji osobnosti jako podmínce skutečné dospělosti nejsou něčím, čím by se společnost, natož mládež nějak zvlášť trápily. Zato se častěji opět uvažuje o nezbytných materiálních předpokladech.
a) člověk, který se neobtěžoval seznámit se základními fakty a plácá o něčem, o čem nic neví;
b) člověk, který se sice se základními fakty seznámil, ale není schopen jim -- přes jejich jednoduchost -- porozumět;
c) člověk, který má zištný či ideologický zájem šířit peávě takový nesmysl;
d) Miroslav Kalousek a lidé, kteří ho milují.
S výjimkou případu d) se tedy jedná vždy o blbce (za upřílišněnou generalizaci, která vynechala jednoho a možná několli lidí se omlouvám).
Zatímco volit toho či onoho prezidenta není oblast teoretická, ale praktická. Nikdo z nás nezná budoucnost a nikdo nemůže s jistotou říct, jaké budou důsledky takové volby.
ps. Arogantní žvanilek je kus nad Vaším obvyklým standardem. Doufám, že jste v pořádku a příště to bude zase jako od délesloužícího staršiny.
Tak tenhle žvást skutečně tesat do kamene... Ah, vlastně ona je to pro někoho životní moudrost. Zkrátka něčí standard, že.
No tak to jste mne dost zklamal. Myslel jsem si, že se celkem zajímáte o veřejní dění, o politiku, o to, co se děje, a tak.
Vy jste opravdu potřeboval slepou víru v něco, co je tak očividné, a vidí to každý, kdo má aspoň jedno oko otevřené?
Nic ve zlém, trochu ironie jsem si neodpustil. Každopádně jsem velmi rád, že jste volil a aktivně podporoval Drahoše.
A taky je pravda, že jsme to dobře věděli už před prezidentskou volbou vloni.
Nebyla-li totiž Zemanova škodlivost krystalicky jasná a zřejmá na začátku r. 2018, před prezidentskou volbou, tak vlastně ani nenahlížím, že by teď měla být nějak jasnější. Je teď totiž úplně stejně jasná (nebo nejasná?) jako byla tehdy.
Takže bychom tady měli znovu moji původní otázku: co jako měl někdo zavinit, nebo nezavinit? Za co jako někdo může, nebo nemůže? Copak není všechno v pořádku?
Jako ministr financí myslím nebyl žádné eso, ale hodnocení jeho ministrování ve výše uvedeném smyslu mě neuráží, protože neštěstí plynoucí z jeho činnosti vidím jinde.
Za rozpoutání případné diskuse o zločinném Kalouskovi se předem omlouvám.
Drahoš byl skutečně tak vyprázdněný, bez obsahu, že jako loutka vypadal. Zeman možná něčí loutka je, ale nepůsobí tak, působí podle mě spíš tak jak to popsal pan Krupička, s jeho popisem souhlasím.
"Nemůžete přece hodit hlas člověku, který otevřeně podněcuje nenávist k jiné rase, pohlaví nebo lidem s tělesným hendikepem, pokud se v jistém ohledu nedomníváte, že tyhle otázky vlastně nejsou důležité. Že na životech lidí, které tahle rétorika (a politika, která se na ni váže) vystavuje reálnému nebezpečí, nezáleží tolik jako na životě vás samých a na životech lidí, kteří vypadají jako vy. Nic takového přece nemůžete udělat, ledaže jste ochotni všechny, kdo se od vás odlišují, obětovat pro svůj vlastní (domnělý) prospěch. Řekněme si to na rovinu: hlas pro Trumpa možná nemusí být projevem aktivní nenávisti, ale pořád se za ním skrývá přinejlepším znepokojivá lhostejnost."
Myslím, že zejména poslední věta platí do velké míry i o volbě Zemana v ČR. Volně parafrázováno: za volbou Zemana nemusí být nutně aktivní nepřátelství k demokracii, ale znepokojivá lhostejnost k ní tam je.
Objekt touhy jedince budí a uvádí do pohybu lavinu napodobování, vzniká řetězec mimetické rivality, která vede až k násilným excesům.
Jak již antické mýty líčí - věčný zápas o moc,věhlas a ženy ústí v krvavém zápolení a končí teprve, až jsou identifikováni a potřeni viníci (povětšinou neviní).. Poté zavládne mezidobí smíru, dokud chod lidské mimetiky znovu nedospěje do střetu o předmět touhy.
Křesťanský myslitel R. Girard upozorňuje, že jsou to židé a křesťané, kteří prohlédly fatalitu/bezvýchodnost, která mechanismus mimese skrývá. Nabízejí východisko v monoteistickém pojetí boha, který sesílá vykupitele schopného ozřejmit možnost skončit s tradicí mytické spirály věčného krvavého násilí, pomsty a násilí nového.
Facit:
Jiná než současná společenskopolitická situace nastane tehdy
když doopravdy uznáme naši mimetickou náturu, a nabudeme platné poznání schopnosti smíru
Z pohledu R. Girarda - konceptu budoucnosti ve smíru jsou schopná jen taková náboženství, která udrží/zachovají fascinaci centrálních tezí Ježíše Krista.
Křesťanství se tak nabízí jako poslední internacionála....bych dodal.
A připomínám, že vyhrál jasně a s přehledem senátní volby, a je senátorem. A kdo chce tvrdit, že špatným?
Ale i kdyby byl Drahoš špatným prezidentským kandidátem, tak v normální zemi by vyhrál některý z jeho normálních protikandidátů: Fischer, Horáček, Hilšer, ...
Jestliže vyhrál Zeman, je to vizitka českých voličů, a to velmi, velmi nelichotivá.
Eh, co to vlastně řešíme? Koho, nebo co se pořád někteří snažíte obhajovat?
Z mnoha krásných německých rčení, která vyjadřují pochybnosti o něčím zdravém rozumu či duševním stavu, se zde myslím nejlépe hodí toto:
Sind Sie noch zu retten?
https://www.novinky.cz/domaci/497014-nejduveryhodnejsi-osobnosti-svetove-politiky-je-pro-cechy-zeman.html
O tom, koho volit, se přece před minulou volbou uvažovalo a diskutovalo ažaž. A typické bylo, že ať přišel kdokoliv s jakýmkoliv návrhem, vždycky se hned našla spousta důvodů, proč toho zrovna ne.
No, takže zbyl Zeman. Kdo zbude příště?
Kolařík to spolehlivě nasměruje k osobní rovině a hned vytyčí první jméno pro pohrdání (Vyleťal),,,,,,,,,,,, a pak už to pojede v tradičních kolejích a zřejmě skončí nekonečnou debatou o Bohu, který je, zdá se, poslední nadějí levice,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,
Lidé jsou různě "naprogramováni", mají různé preference, a i objektivně různé zájmy. Proto se vnitřně identifikují buďto s tím, nebo s jiným kandidátem.
Je to z objektivního hlediska pochopitelné; ale druhá stránka této identifikace je to, že se zavírají oči před všemi špatnostmi, které s sebou daný kandidát přináší. Pak jsou už jen dvě možnosti: buďto se dotyčný volič s těmi špatnostmi sám identifikuje; anebo je vůči nim přinejmenším "znepokojivě lhostejný".
Dnes už skoro upadlo v zapomnění, že celý ten řetězec nástupu autoritativních, populistických politiků svého času začal v sousedním Rakousku, se značně "nahnědlým" hnutím J. Haidera. Byla to tehdy nemalá aféra, i mezinárodní, neboť poprvé byla vyhlídka že se v zemi zapojené do evropských struktur do vlády dostane neofašistická strana.
V jedné televizní reportáži z té doby byl ukázán jeden rozhněvaný muž, který volil haiderovce. Jak řečeno, tehdy to byla ještě mimořádná záležitost, takže on cítil potřebu se za to nějak ospravedlnit (takovouto potřebu dnes ovšem voliči Trumpa, Putina, Zemana atd. nepociťují ani v nejmenším).
A tento muž argumentoval tím, že "přece obě vládní partaje (tedy rakouští konzervativci i sociální demokracie) jsou stejně zkostnatělé, stejně zbahnělé, rozdělili si mezi sebou všechny vládní pozice - tak koho jiného než haiderovce můžu ještě volit, když proti tomu chci protestovat?!..."
Takto řečeno to má ovšem svou logiku. Haider skutečně vystupoval jako radikální kritik politického establishmentu (zcela stejně jako později Trump); a jmenovitě v podmínkách rakouské politiky, kde dvě velké strany už dávno mezi sebou fakticky uzavřely u nás později nechvalně proslulou "opoziční smlouvu" tato jeho kritika měla nemalé oprávnění, a dosáhla také nemalého ohlasu.
To co ovšem tento haiderovský volič zamlčel respektive zcela vytěsnil: totiž jestli protest proti zkorumpovanému establishmentu je možný - a legitimní - jenom tím, když svůj hlas dáme neofašistům.
Jsou totiž možné ještě i jiné formy protestu, jiné formy opozice. Jenže: on prostě chtěl mít toho svého "silného vůdce" Haidera; a s fašistoidními momenty Haiderova politického konceptu se ve skutečnosti buďto sám bytostně ztotožnil, anebo vůči nim projevil přinejmenším velice "znepokojivou lhostejnost".
Připomeňme si: Platón tuto mimesis nahlížel jako něco v zásadě negativního, jmenovitě v umění: protože se tu p o u z e napodobuje svět jsoucích (jevících se) věcí, které samy jsou ovšem stejně tak pouze napodobeninami ryzích podstat, transcendentálních idejí. Toto umění je tedy pouze nápodobou nápodoby - a odvádí nás od té pravé transcendence. To je tedy v zásadě stejný koncept jako v křesťanství - kde Bůh vystupuje ovšem jako reprezentant té jediné pravé podstaty veškerého Bytí.
Oproti Platónovi ale Aristoteles mimesis v umění nijak nezavrhuje; naopak, jedině prostřednictvím emocionálně hluboce prožívané katarze (v řecké tragédii) člověk může dosáhnout vlastní proměny.
V tomto kontextu by tedy bylo možno říci, že křesťanství je vlastně syntézou myšlenek jak Platóna, tak Aristotela. Krátce řečeno: křesťanství stejně jako Platón předkládá cestu k transcendenci - ale stejně jako Aristoteles tuto cestu nabízí prostřednictvím intenzivní emocionální katarze (účastenstvím na smrti Ježíše, vykládané jako oběť za lidstvo).
V tomto smyslu je tedy tedy skutečně Girardovi možno přiznat pravdu v tom, že křesťanství může plnit úlohu takové "internacionály"; ovšem hned je nutno připojit, že na straně druhé je křesťanství v akutním nebezpečí, že ho dostihne osud všech jiných "Internacionál": napřed se zdá být absolutní, univerzální a "poslední" - ale pak se ukáže, že tak úplně univerzální přece jenom není, že je to zase jenom jedna specifická "nápodoba pravého"; a že je tedy zapotřebí postoupit zase někam dál.
Bible založená na monoteismu archaickou víru - podle které je k nastolení svornosti přirozenou potřebou obětování nevinných - sice delegitimovala, ale nepodlomila pud lidského opičení.
A dokonce ani po fundamentalistech znalých viníků a slibujících očistu od zla.
I tak díkybohu za každý civilizační pokrůček.....bych skrovně dodal.
A připomeňme si, že v Česku máme kromě ostudného prezidenta ještě i předsedu vlády - prominentního estébáka, oligarchu, trestně stíhanou osobu.
Znovu připomímám, že dokonce i skrznaskrz zkorumpovaná a zpupná ODS na vrcholu moci svého času požadovala po svém prominentním členovi Ivanu Langerovi vysvětlení, jaktože se sešel s Babišem. Styky s podsvětím a kmotry tohoto kalibru totiž byly i na tu ODS tehdy už hodně silné kafe a právem cítila, že ji kompromitují.
Připomeňme si, že současný zemanovsko-babišovský establišment soustavně odbourává demokracii, napadá a rozleptává její jednotlivé složky: senát, nezávislé soudy, nezávislá veřejnoprávní média, univerzity, tajné služby, atd.
Připomeňme dále, že se to děje za potlesku vítězného davu, který na své vůdce nedá dospustit.
A naprosto s vámi souhlasím v tom, že je nepřijatelné tvrdit, že tento vítězný dav jsou nedospělé děti, jejichž nezralost my poražení musíme chápat.
Pan Girard, průběžně upozorňoval na všeobecnou bezradnost 2tisíceletého pokusu o uplatnění křesťanského leitmotivu.
Stejně tak pan Poláček a proto podotýká v duchu Girarda:
"je to zase jenom jedna specifická nefunkční "nápodoba pravého"; a je tedy zapotřebí postoupit zase někam dál".
Kam je hlavolam pro přemítavé neúnavně trpělivé vytrvalce...bych dodal.
Proto považuji za správné sebekriticky usilovně přemítavě neúnavně trpělivé tolerantně vytrvale hledat a hledat dosud neznámé cesty k jejímu naplnění.
Jenže - to je právě to na co celou tu dobu poukazuji, tato křesťanská katarze stojí na velice nejistých nohou, ten její fundament (tedy ten Velikonoční příběh, se "Zmrtvýchvstáním" atd.atd.) se stále více drolí pod údery moderního novozákonního výzkumu. Proto tato křesťanská katarze čím dál tím více ztrácí schopnost a možnost být skutečně univerzální, když na ni dokáže věřit čím dál tím méně lidí.
Je tedy nutno nalézt nějaký jiný zdroj této katarze, který by stejně tak silně dokázal oslovit i skeptického člověka moderní doby, ale zároveň nebyl v rozporu s jeho smyslem pro racionalitu.
A právě tohle jsem měl na mysli tou formulací "postoupit někam dál".
Milý pane Poláčku, lidé už před dvěma tisíci lety velikonočnímu příběhu nevěřili, aniž by znali moderní novozákonní výzkum. K tomu, aby vzkříšení šlo vyvrátit obyčejným "zdravým" rozumem, totiž žádný vědecký výzkum nepotřebujete. Poslechněte si, co řekli Pavlovi v Athénách, když mluvil o Bohu a o Ježíši:
"Blíží se totiž den, kdy nás bude soudit, a všechno závisí na tom, jaký zaujmeme postoj k jedinému muži, kterého Bůh poslal, ke Kristu Ježíši. K němu se Bůh jasně přiznal tím, že ho vzkřísil z mrtvých." Dosud pozorní posluchači teď Pavla přerušili. Vzkříšení z mrtvých bylo na ně příliš. Někteří se mu rovnou vysmáli, druzí se vymluvili: "Pro dnešek to stačí, poslechneme si tě zase příště."
Takže, jak vidno, lidé nevěřili tenkrát úplně stejně jako nevěří dnes. A přece někteří uvěřili a někteří věří i dnes.
Totiž ten kdo CHCE věřit, ten se stará o to, JAK (jakým způsobem) by mohl věřit. Celé je to jenom o vůli věřit.
Skoro se mi zdá, že v budoucnu už ani nebude možné věřit, aniž by člověk k tomu měl vůli. Tedy že víra bude jen vědomá a dobrovolná. A také promyšlená, pochopitelně.
Proč tomu nicméně nakonec mnozí přece jenom uvěřili (a dodnes věří)?
To je opravdu jedna ze záhad lidské psychiky: jak dokáže naprosto vytěsnit i ten nejzákladnější smysl pro realitu tam, kde je ve hře vlastní touha po mystickém prožitku; touha po vlastním zakotvení v bezpečí u vyšších, nadpřirozených instancí.
Na straně druhé ale tehdy to uvěření ve zmrtvýchvstání apod. bylo stále ještě mnohem jednodušší než dnes; tehdy ještě byla "doba zázraků", bohové byli bezprostředně přítomni v životě lidí, ty či ony "zázraky" se děly víceméně každý den.
Ale - přinejmenším v tom druhém ohledu dnes máme přece jenom už podstatně jinou situaci, dnešní svět je racionalistický, čím víc člověk sám dokáže ovládat a řídit svůj vlastní svět, tím méně pro to musí/může nalézat nějaká mystická, zázračná vysvětlení. (Ostatně, "oživování mrtvých" je dnes prakticky každodenní praxí v našich klinikách.)
Právě proto jsem napsal: ten sokl křesťanské mytologie se drolí čím dál tím více. Ještě tu stále je; ale sotva je možno předpokládat, že by se dokázal udržet ještě po historicky podstatně delší dobu. (Uvědomme si, že ten zásadní zlom principiálního zpochybnění křesťanských mýtů nastal až teprve v 18. - 19.století, to je z historického, ale i z mentálně vývojového hlediska opravdu naprosto nedávno.)
"Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života".
Jenže: právě tak je tomu spíše jenom v menšině, nežli ve většině případů. Většina věřících křesťanů chce stále ještě mít svého Ježíše "obživlého" v doslovném, de facto fyzickém, tělesném smyslu.
Ale - i kdybychom zůstali jenom u toho oživnutí ve smyslu duchovním: i tady se znovu obnoví ta otázka, jaký konkrétní charakter má mít toto "duchovní obživnutí".
Pokud zde totiž stojí obraz "Ježíš sedí po pravici Boha" - i když to budeme mínit v prvé řadě spirituálně, i tak sám tu pořád přetrvává ta představa, že ten Ježíš tam skutečně, r e á l n ě sedí. I když třebas už jenom jako "duch", ne jako "tělo".
----------------------------
Ten pravý spirituální význam té formulace "kdo slyší mé slovo... má život věčný a nepodléhá soudu" může totiž spočívat jenom a výhradně v tomto: kdo p o c h o p i l pravdu a přidal se na stranu pravdy, ten svou ú č a s t í na této (nadčasové) pravdě překročil omezenost jeho vlastní přítomnosti na tomto světě, a stal se součástí toho, co je nadčasové, co je věčné.
To v žádném případě neznamená, že on by toho byl účasten jako konkrétní o s o b a, jako ta či ona "duše" i po své reálné, fyzické smrti. Ale znamená to, že on tím že byl (za svého života) účasten oné pravdy a pomáhal při jejím prosazování, při jejím probojování, tak zůstává v ní obsažen i poté, co jeho vlastní život vezdejší už vyhasl.
Tak toto je ten pravý význam toho, že někdo "přežije svou smrt".
Víte, ono se ty texty dají různě vykládat (a taky se to dělá), ale vposledku nikdo nemůže nikomu nařídit, jak je má chápat. Právě to jejich "strávení" je dost individuální záležitost a každý se s tím musí nějak popasovat.
Pokud máte představu, že někomu řeknete: "dokud budeš věřit tomu nebo onomu, tak se mnou se nebav", tak to, myslím, děláte chybu a ničeho tím nedosáhnete.
S tou formulací "být na straně pravdy" a "probojovávat ji", bych byla velice opatrná. Kdysi jsem si také myslela, že jsem na straně pravdy, jenže se pak ukázalo, že to tak není. Samozřejmě, že se revoluce a podobné jevy dají chápat jako projevy ducha, které lidi vedou k tomu, aby nechali všedního života a vrhli se do probojovávání lepších zítřků. Ale zkušenost je taková, že většinou jde o rychlé vzplanutí a rychlé pohasnutí. Přičemž, jak jsem naznačila, se také může ukázat, že jsme se mýlili.
A tak ještě jednou připomenu výsledky výzkumu mínění mezi německými křesťany:
20 procent německých evangelíků n e v ě ř í v Boha(!!)
dalších 18 procent si není jistých, v co mají věřit
40 procent věří na "vyšší bytost"
jenom 22 procent věří v "personálního Boha" (což je vlastně právě ten, který vystupuje v židovsko-křesťanské tradici).
To tedy byla anketa mezi německými evangelíky. Podle výzkumu mezi německými katolíky na otázku, proč jsou v církvi, odpovědělo na tuto otázku
51 procent: protože (určitě) věřím v Ježíše;
19 procent: protože spíše věřím v Ježíše.
Jinak řečeno, dohromady pouze 70 procent příslušníků německé katolické církve věří v Ježíše!!
A s tímto údajem také velice úzce koresponduje údaj následující. Na tutéž otázku, proč jsou v katolické církvi, odpovědělo následující procento katolíků:
50 procent s určitostí, a dalších 22 procent "spíše" proto, že "v naší rodině to tak vždycky bylo".
Zkrátka, to všechno dohromady: značná část těch, kteří jsou stále počítáni za "věřící", protože jsou registrováni v té či oné církvi, v ni ve skutečnosti jsou už jenom z tradice, ze setrvačnosti, případně z těch či oněch konkrétních důvodů (např. možnost církevní svatby), ale ve skutečnosti už dávno ztratili svou víru. Buďto nevěří ("jenom") v Ježíše, anebo dokonce ani v samotného Boha!!
Právě na těchto číslech je možno zcela jednoznačně vidět ten postupný erozivní proces víry v klasické křesťanské mýty respektive mystéria, jak jsem o tom mluvil výše.
A zároveň to také ukazuje, že stále roste počet lidí, kteří mají vnitřní touhu po spirituálním prožitku, po duchovním sebenalézání a sebevyjádření, ale kteří cítí stejně tak potřebu tuto svou niternou spiritualitu uvést do souladu s moderním světem. Tedy potřebu osvobodit se od těch starých křesťanských mýtů a dogmat.
Budiž. Tak ať ji do toho souladu uvedou! Nechápu, proč k tomu osvobození se "od těch starých křesťanských mýtů a dogmat" potřebují, aby se od nich "osvobodila" také církev? Vždyť ji přece mohou opustit a hledat něco jiného! A pokud mají pocit, že je to jejich církev a že za ni musejí bojovat, aby se tam věřilo něčemu jinému, tak prosím, ať za to klidně bojují.
Ať nakonec každý dělá to, co ho uspokojuje a pořád někomu v něčem nebrání.
Právě proto je v té církvi tolik, kteří v Boha nevěří (anebo jen vlažně), ale zůstávají v ní proto, protože "u nás v rodině tomu tak vždycky bylo".
Víte, že komunisté před válkou toto "vyobcováni" běžně zažívali?
Ono to evokuje dojem, že nějaká strana nebo přímo nějaký tábor má pravdu a že stačí se k nim přiřadit a pevně tam setrvat. Jenže tak to není. Takové tábory bývají ostatně docela pomíjivé nebo proměnlivé. Jako když hledáte úkryt ve stínu stromu. Jenže slunce putuje po obloze a stín se posouvá jinam. Ani se nenadějete a je pryč. Nedá se někde pevně zakotvit. Pravda není tábor, ale cesta. Když je člověk na cestě, tak musí pořád dávat pozor, kam jde, aby nezabloudil, protože to není vždycky jasně viditelná, vydlážděná či vyasfaltovaná cesta. Takže občas se z ní může i sejít, ale zase se tam lze vrátit. Někde na konci té cesty je absolutní pravda, které ovšem člověk nikdy nemůžeme dosáhnout, protože absolutno je mimo čas. Ale aspoň se k ní může mírně přibližovat.
Bezprostředně vzato se to může jevit zcela banálním příkladem; ale Hegelovi se jedná o to, naše myšlení osvobodit od fixování se na ten zdánlivě pevný, viditelný materiální svět, a tomu myšlení ukázat, že ve skutečnosti je všechno v pohybu. A že tam kde je v tuto chvíli nějaké "něco", už v příštím okamžiku může být "nic". Protože ta věc se mezitím vnitřně proměnila, stala se už něčím jiným.
Hegel sám ovšem není natolik banálním myslitelem, aby tento příklad použil pouze jako argument ve prospěch gnozeologického relativismu. Hegel s naprostou samozřejmostí vychází z reálné existence Absolutna; ovšem toto Absolutno je svým způsobem "fixní" jenom a pouze jako kompletní, dovršený celek, zatímco všechny jeho jednotlivé součásti jsou v neustálém pohybu, v neustálém přecházení jedné do druhé.
A proto i my, pokud chceme k tomuto Absolutnu dospět, musíme ho pochopit v tomto jeho pohybu a vývoji (a té jeho komplexitě); a nesmíme propadnout té chybě, že bychom ho chápali jako něco fixního, jako nějaký jeden jediný centrální bod. (Hegel se tím kromě jiného obrací proti takovému pojetí křesťanství, které všechno fixuje jenom na osobu či jsoucnost Boha, a všechno ostatní vidí jako nepodstatné.)
U Hegela ovšem dochází k jistému paradoxu, respektive nedůslednosti: na jedné straně je všechno v pohybu a vývoji; ale na straně druhé, to samotné Absolutno nakonec přece je fixní, neměnné, jednou provždy dané.
My ho můžeme dosáhnout - když ho pochopíme v této jeho úplnosti, pak ono už pro nás nemá žádné další tajemství. Tím ovšem veškerý další vývoj a pohyb končí, všechno ustrne v tomto vzájemném splynutí lidského ducha a Absolutního ducha.
Ta past do které se Hegel chytil spočívá v tom, že on to "Absolutno" nakonec pojal jako jenom ryze logicko-ontologickou záležitost. Jako komplex základních ontologických principů a zákonitostí. Pokud má Bytí logickou povahu, logický základ - pak nám nic nebrání, abychom cestou logického uvažování tento základ (a tedy toto Absolutno) nemohli pochopit. Logika je nakonec stejná tady jako tam (tedy, jako v "nebesích").
V takto striktně logicky pojatém Bytí ovšem mystérium přestává být mystériem; a Bůh sám je nakonec jenom jakýmsi "Nejvyšším logikem".
----------------------------
Vraťme se tedy zpátky k tomu "poznávání stínu": Hegel tedy vidí, že ten stín (našeho poznání) se pohybuje; nicméně on je přesvědčen, že ten "strom", který nakonec za tímto stínem stojí (tedy samotné Absolutno) můžeme poznat, když pochopíme jeho vnitřní logiku.
Základní vada tohoto Hegelova modelu je celkem nabíledni: že on totiž to "Absolutno" pojal právě jenom čistě logicky. Jako ucelený komplex (onto)logických určení, který je jako takový uzavřený. A zcela podcenil moment kreativity, neustálého spontánní vytváření nového. Kteréžto nové sice může skutečně existovat v rámci oněch ontologických určení; ale nicméně neustále vytváří své vlastní nové významy.
Ovšem, nutno připojit: klasický křesťanský model je nakonec stejně uzavřený, fixní, jako ten Hegelův. Klasický křesťanský Bůh sice není (pouze) oním hegelovským logikem, je Bytostí; ale ta neustálá kreativita tvoření (na které by člověk sám mohl mít svůj nezadatelný podíl) tu absentuje stejně tak, jako v tom abstraktním modelu Hegelově.