Teroristé všech vyznání usilují především o jedno: aby se jejich zvrácené „poselství“ nenávisti dostalo k co největšímu počtu lidí, zasáhlo je, aby mu nikdo neunikl, aby o něm všichni věděli a mysleli na ně. Tento útok na mysli lidí je svým způsobem pro teroristy ještě podstatnější než sám násilný čin. V tomto smyslu střelba v mešitách v novozélandském Christchurchi ukázala, že teroristé ve svém druhém útoku nemusí být úspěšní.

Novozélandská premiérka Jacinda Ardernová jasně pojmenovala problém, když jako jeden z důvodů útoku uvedla touhu po slávě. Sama jméno útočníka nikdy nevysloví, a vyzvala k tomu i ostatní Novozélanďany. Mají znít jména obětí, ne jejich vraha.

Vrah z Christchurche je terorista, extremista a zločinec, ale není to člověk, jehož jméno by mělo vejít do dějin. Jeho manifestu budou samozřejmě věnovat pozornost podobně narušení jedinci, lidé ovládaní nenávistí, nebo na druhé straně publicisté a badatelé zabývající se terorismem a extremismem, ale jinak to není nic zajímavého, nic, co by stálo za pozornost.

Teroristé samozřejmě nemohou zůstat lidmi beze jména, jak by si přála premiérka Ardernová. Vždy bude působit určitá fascinace pachateli zla, fascinace tím silnější, čím je jejich čin hrůznější. Je ale možné tuto fascinaci alespoň nepřiživovat, neprohlubovat. Nedopřát útočníkům roli hlavních hrdinů, kterou chtějí hrát. Za žádnou cenu nevyslovit jejich jméno se může na první pohled jevit jako trochu naivní přístup, má ale svůj hluboký smysl.

Zajímavá je diskuse o roli sociálních médií v „druhé fázi“ teroristického útoku. Video, které sám útočník umístil na Facebook, bylo po zhruba 4000 shlédnutích odstraněno.  Živý přenos z vraždění sledovalo prý pouhých 200 lidí. Video bylo sice staženo, ale v různých kopiích kolovalo dál — za 24 hodin bylo odstraněno 300 tisíc kopií a dalších 1,2 milionu zablokováno ve fázi stahování. Identifikovat všechny upravené kopie původního videa je ale dost obtížné.

Podle novozélandské premiérky mají sociální média přímou odpovědnost za obsah, který nesou, nejsou pouhými pošťáky, ale aktivními vydavateli. O odpovědnosti sociálních médií mluví i australský premiér Scott Morrison a bude se o ní jednat na nejvyšší politické úrovni. Jisté je, že pokud se podaří zpřísnit pravidla pro šíření — jakéhokoli — nenávistného a násilného obsahu, bude to pro terorismus a extremismus všech barev prohra. Bez ohledu na to, že pro určitou skupinu lidí to bude znamenat omezování svobody projevu.

Reakce na novozélandský útok byla zajímavá a příkladná i v jiných ohledech. Premiérka Ardernová na setkání s pozůstalými po obětech útoku dala jasně najevo, mimo jiné i nasazením hidžábu, že nejsou v zemi cizinci, ale patří do ní. Nejlepší, vlastně jediná cesta, jak čelit nenávisti, je využít jejích činů proti ní samé: dávat najevo solidaritu, setkávat se, sbližovat se. Opět to není vůbec nic naivního, ale naopak velice realistický a praktický přístup.

Do třetice, střelba v mešitách zřejmě povede k reformě pravidel pro držení střelných zbraní a k regulaci držení poloautomatických zbraní. Nový Zéland je nyní 20. zemí světa co do počtu střelných zbraní mezi obyvateli. Žebříčku s velkým náskokem vévodí Spojené státy. Zda se ale skutečně podaří najít shodu na omezení zbraní, není zatím jasné.

Naopak jasné se zdá být to, že dříve či později budou následovat další teroristické útoky, vedené proti islámu, v jeho jménu, či ze zcela jiných příčin a pohnutek. Tomu není a nikdy nebude možné zabránit. Čemu ale snad zabránit lze, přinejmenším do značné míry, je triumf nenávistných názorů a ideologií, které v druhé vlně teroristických útoků dobývají mysli lidí a podmaňují si jejich pozornost. To by bylo docela velké vítězství.