„Vláda zavedla povinnost nosit respirátory. Ne všechny dostupné FFP2 respirátory na trhu jsou ale kvalitní a třeba pro matky samoživitelky jsou i obtížně cenově dostupné. Proto jsme se rozhodli místo březnové kampaně investovat do nákupu kvalitních českých respirátorů, které rozdáme do center sociálních služeb a konkrétním lidem,“ oznámil předseda občanských demokratů Petr Fiala.

Než se podíváme, jakým způsobem strana s modrým ptákem ve znaku pomáhá zlepšovat životní situaci matek, které zůstaly na výchovu dětí samy, ve své praktické politice, ujasněme si jednu věc. Rozdávání respirátorů je samozřejmě kampaň. Podle platného zákona a výkladu úředních míst je od okamžiku vyhlášení termínu voleb kampaní ostatně téměř jakákoliv partajní aktivita.

Navzdory zavádějící formulaci místopředsedy Sněmovny se ovšem jedná o bohulibé gesto. Přestože podíl osob ohrožených chudobou a sociálním vyloučením — jakkoliv jde o zatemňující ukazatel — patří v České republice k nejnižším mezi členskými státy Evropské unie, matky samoživitelky sítem sociální podpory propadávají mnohem častěji než jiné společenské skupiny.

Oproti rodinám se dvěma rodiči jsou ty, kde výchovu dětí zajišťuje pouze jeden, ohroženy chudobou až třikrát více. „Míra příjmové chudoby se v roce 2018 týkala bezmála deseti procent osob. Trvale nejohroženější skupinou přitom byli nezaměstnaní (třiapadesát procent) a samoživitelé (třicet procent),“ konstatovala pravidelná Zpráva o rodině 2020 připravená rezortem práce a sociálních věcí.

Riziko chudoby samoživitelek ovlivňuje řada souvisejících faktů. Vedle genderových bariér na trhu práce, například nižší zaměstnanost žen, jeden z nejvyšších rozdílů v odměňování žen a mužů v Evropské unii nebo nedostatek a relativně vysoké zdanění částečných úvazků, jde o „penalizaci“ žen za mateřství při návratu do zaměstnání nebo nedostupnost zařízení předškolní péče.

Strategie rovnosti žen a mužů na léta 2021 až 2030 proto ukládá dotčeným ministerstvům mimo jiné posilovat kapacity školek, odstraňovat překážky pro návrat do práce po rodičovské, zvyšovat využití částečných úvazků a flexibilních forem práce, zvyšovat platy a mzdy ve feminizovaných profesích. Doporučuje také přijmout zákon o sociálním bydlení nebo pravidelně vyhodnocovat fungování zákona o náhradním výživném.

Jak si v uvedených a souvisejících oblastech vedli během stávajícího volebního období občanští demokraté? Jaká opatření na podporu matek samoživitelek a dalších lidí v nouzi připravili? Dařilo se jim na půdě Poslanecké sněmovny a Senátu prosazovat zákony, které přispívaly ke zlepšování postavení nízkopříjmových skupin obyvatelstva České republiky?

Janda: Téma rovnosti žen a mužů není zásadní

Jistý obrázek, jak příslušníci kdysi nejsilnější strany smýšlejí o agendě rovnosti žen a mužů, která s postavením samoživitelek v české společnosti úzce souvisí, daly hned první povolební týdny roku 2017. Nově zvolený poslanec Jakub Janda při projednávání státního rozpočtu tehdy navrhl sebrat sedmimilionový příspěvek organizacím, jež se zabývají otázkou rovnosti žen a mužů.

„Osobně nepovažuji problematiku rovných příležitostí žen a mužů za něco tak zásadního, aby pro ni musela být vyčleněna kapitola státního rozpočtu, protože tyto aktivity nejsou bezpodmínečně nutnými výdaji státu. Jestliže existuje někde rovné prostředí, tak je to právě ve sportu,“ vysvětlil bývalý skokan na lyžích s tím, že finanční prostředky se mají přesunout právě do oblasti podpory sportu.

Klaus: malým drobečkům bude lépe u maminky

Druhým případem, který ilustruje, jak občanští demokraté dbají o zájmy matek, jež o děti pečují samy, je prosazení novely školského zákona z pera poslance Václava Klause, která zrušila zákonný nárok dvouletých dětí na místa ve školkách. Z odborných studií přitom vyplývá, že jeden z hlavních problému, jenž negativně ovlivňuje míru zaměstnanosti žen i gender pay gap, tedy rozdíly v odměňování mužů a žen, jsou chybějí kapacity péče o malé děti.

Podle evropského šetření se mezi lety 2011 až 2019 pochyboval podíl dětí mladších tří let v českých zařízeních předškolní péče pod sedmi procenty, přičemž takzvané Barcelonské cíle z roku 2002, coby součást evropské strategie pro růst a zaměstnanost, hovořily o tom, že do roku 2010 by jich ve školkách mělo být nejméně třiatřicet procent. Nejednalo se přitom o příkaz, ale o doporučení státům, aby vytvořily nabídku.

Klaus a jeho spolustraníci ovšem faktů nedbali. „Každý z vás, kdo má malé dítě, se mnou bude souhlasit, že zájem dětí je jednoznačný, aby byly v batolecím věku ideálně s maminkou nebo babičkou. Z hlediska dvouletých dětí je to jasné. […] Jménem těch malých drobečků, kterým bude lépe u maminky, vás žádám, abyste můj návrh podpořili,“ vyzýval tehdy úspěšně poslance.

Bauer: Budeme se skládat na nezodpovědné rodiče

Třetím příkladem vypovídající o sociální citlivosti pravice je její postoj ke schválení zákona o náhradním výživném, jenž má zajistit alespoň základní prostředky na život těm dětem, kterým jeden z rodičů — zpravidla otec — neplatí soudem stanovené alimenty. To se v České republice, kde zhruba 500 tisíc dětí vyrůstá jen s jedním z rodičů, týkalo bezmála čtyřiceti procent z nich.

Podle Asociace neúplných rodin se průměrný dluh na výživném v minulých letech pohyboval kolem devadesáti tisíc korun na jedno dítě a jeho vymáhání trvalo téměř tři roky. Neplacení alimentů navíc dlouhodobě patří spolu s krádežemi k nejčastějším trestným činům, který se podle dat rezortu spravedlnosti vyznačuje značnou recidivou, když se opakuje přibližně v polovině případů.

Občanští demokraté ovšem během sněmovních diskusí namítali, že jde o zcela nezodpovědný návrh. „Zákon daňovým poplatníkům vzkazuje, že od nynějška se budou skládat také na dluhy neplatičů alimentů a nezodpovědných rodičů,“ varoval poslanec Jan Bauer. „Já třeba na svoje děti platím, tak moc nechápu, proč bych měl platit ještě na pána, který to neplatí,“ podivoval se Klaus.

Skutečná tvář občanských demokratů

K tomu je třeba připočíst, že se strana s Fialou v čele zasazovala za zachování karenční doby, tedy neproplácení prvních tří dnů nemocenské, brojila proti zmírnění podmínek oddlužení nebo připravila takové úpravy systému pomoci v hmotné nouzi, který má potenciál jej rozvrátit stejně, jako ve spolupráci s politickým hnutím ANO, SPD a komunisty na sklonku loňského roku rozvrátila veřejné finance.

Občanským demokratů proto těžko věřit, že se v nich s pandemií koronaviru probudilo sociální cítění. Jejich praktická politika je totiž usvědčuje z opaku, respektive z toho, že o slabé, zranitelné a znevýhodněné nemají zájem, ostatně jako nikdy v minulosti. Fiala a jeho spolustraníci vždy usilovali o destrukci sociálního státu — založeném na myšlence nárokové solidarity —, který chtěli nahradit charitou.

Na charitě jako takové samozřejmě není nic špatného, naopak. Nemůže však fungovat jako jediná záchranná síť pro nízkopříjmové skupiny obyvatel.

Nepřináší totiž dlouhodobé a systematické zlepšení jejich situace, neboť je omezena toliko na libovůli dárců. Naopak sociální stát, tak jak byl po druhé světové válce konstruován, byl pokusem učinit charitu v zásadě nadbytečnou.

Sociální stát — oproti charitě — vycházel z univerzalistických pozic. Chtěl pomoci všem, kteří se ocitli v určité životní situaci, ať už se jedná o zabezpečení ve stáří, nemoci nebo nezaměstnanosti.

Jeho architekt Wiliam Beveridge si ve čtyřicátých letech vytkl za cíl porazit pět obrů, kteří ohrožovali soudržnost a stabilitu společnosti. Obry, které vyzval na souboj, byli Nouze, Nemoc, Nevědomost, Špína s bídou a Zahálka.

V 21. století už to ale není čistě spor levice s pravicí. Nejedná se totiž o koncepci sociálního státu, proti které by cokoli namítali evropští konzervativci typu Angely Merkelové či liberálové typu Marka Rutteho. Dnes už je to tedy především spor civilizace s barbarstvím. Občanští demokraté v něm svou politikou nadále stojí na špatné straně dějin.