Nový volební zákon? Bez zakopání válečných seker to nepůjde
Lukáš JelínekSoučasný volební zákon byl nespravedlivý. Ač je zásah Ústavního soudu správný, těžko říct, k čemu povede. Strany se budou muset dohodnout na novém systému a vůle hledat obecně prospěšné řešení se předpokládat nedá.
Chtěl bych mít optimismus ústavních soudců. Plod opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS poslali do kompostu správně. Odkud ale berou víru, že příští verze volebního zákona bude lepší?
Rovnost hlasů zrušené paragrafy pouze prznily. Byly nespravedlivé nejen k menším kandidujícím stranám, ale i k voličům v méně lidnatých krajích.
Koalicím zase neházely pod nohy klacky, nýbrž celá dubiska. Zadání bylo jasné: Nesmí projít! Tak moc se drobnější konkurence titáni Zeman a Klaus báli. Finální podoba se nakonec nekula ani ve vládě, tam by s ní legislativní rada zametla. Ruku k dílu přiložil především sociálně demokratický poslanec Zdeněk Koudelka, z nějž se ještě nedávno snažil prezident Zeman učinit ústavního soudce.
Přesto je zajímavé, jak moc jsme si na tu normu zvykli. A to i v časech, kdy z ní její patroni už dávno netěžili. On se ale vždy najde někdo mocný a silný, komu se hodí.
Také proto se předseda vlády a hnutí ANO Andrej Babiš ve středu nevybíravě pustil do předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského. Bývalému disidentovi tento pomocník prohnilého režimu vyčetl účelové jednání na objednávku a přidal drb o údajné nabídce prezidentské kandidatury pro Rychetského od Starostů a nezávislých.
Zároveň se pohoršil nad tím, že se mají měnit pravidla poté, co byly prezidentem vyhlášeny volby. Přitom s tím Miloš Zeman zjevně spěchal právě proto, aby se pokusil zahnat Ústavní soud do kouta. Marně.
Někteří komentátoři usoudili, že premiér vypadl z role. Kdepak. Stejně tak přece mohl Babiš slavit, že coby bořitel korupčních pořádků devadesátých let našel v Ústavním soudu spojence.
On má ale potřebu za prvé dehonestovat vůči médiím sdílného Rychetského, jednoho z posledních přeživších příslušníků politické generace vyrostlé z protikomunistické opozice, a za druhé vyvolat umělý konflikt, který na chvíli zaměstná veřejné mínění. Zapomene se na neúspěšný souboj s koronavirem, drhnoucí očkování i na neochotu ANO dosáhnout kompromisu s opozicí nad volební legislativou.
Ani vládní oponenti v parlamentu nedokáží jen tak zakopat válečné sekery. Volby se blíží a je nutné se co nejvíc odlišit, za cenu konfliktů přirozených i inscenovaných. Zároveň se vyjevuje nedostatek invence partají. V prvních reakcích jejich zástupci hovořili o potřebě jednat, ale ani náznakem nám nenapověděli, jaká je jejich představa upravené normy.
Někteří ani přesně nepochopili, co a proč Ústavní soud udělal, další zase mlžili, mlžili a mlžili. Evidentně čekají, až co jim podsunou jejich poradci, analytici a stratégové. Obzvlášť tristní byl pohled na senátory, kteří přitom stížnost Ústavnímu soudu poslali.
Cíl — veskrze legitimní — byl dosažen a zákon vykostěn. Zbývá ale otázka, kudy dál. Partaje musí vymyslet, co budou samy prosazovat. Vsadím přitom boty, že opět převáží tendence uhrát maximum hlavně pro sebe.
V dalším sledu budou muset licitovat s ostatními, nezřídka ustupovat a hledat nejnižšího společného jmenovatele. Dokáží to? Pokud ano, půjde o překvapení. Tím spíš, že je dost zaměstnávají protiepidemická opatření a všemožné kompenzace ekonomických dopadů řádění infekce.
Prvním, kdo přesto ze šuplíku obratem vytáhl čtyři varianty dalšího postupu, byl ministr vnitra Jan Hamáček. Jeho ČSSD mimochodem na zásahu Ústavního soudu neprodělá. Je teď malou stranou a nadto se jí otevře možnost složit také nějakou koalici, například se Zelenými.
V naději jsou i lidovci, kteří již na podzim 2019 předložili svoji vizi volebního zákona počítající s tím, že celkový počet mandátů pro jednotlivé subjekty se bude vypočítávat na základě celorepublikového čísla, nikoli na základě hlasů obdržených v jednotlivých krajích.
Jen mne trochu děsí představa, že politici odstraňující minulé zhůvěřilosti se vrátí ke zhůvěřilostem předminulým. Třeba ke druhému skrutiniu a divokým kartám sekretariátů pro zasloužilé straníky.
Pro začátek však úplně postačí pouhá vůle konstruktivně se bavit s ostatními a přijmout svůj díl odpovědnosti nejen před televizními kamerami, ale i ve skutečnosti. Čas kvapí.
Čas zase tak příliš nekvapí. Přinejmenším ne tak, aby bylo nutné psát takto neználkovské komentáře.
Milý autore,
a) Ústavní soud rozhoduje o ústavnosti. Nesmí se starat o to, zda bude zákon, který nahradí zrušený, lepší.
b) Tvrzení, že zákon byl nespravedlivý k voličům v méně lidnatých krajích je pravda sotva poloviční. Stačí si vydělit počty mandátů pro kraj počty voličů. Správně by bylo: Zákon snižoval šanci voličů menších stran uplatnit efektivně hlas ve prospěch stranického kandidáta nepřímo úměrně velikosti daného volebního okrsku (kraje).
c) V druhém skrutiniu dosazoval stranický orgán, který tím pověřily stanovy, v průměru dva poslance. Jestli to byla zhůvěřilost, jak pak nazveš rozhodování stranických grémií o místě na kandidátce ?-- A nechoď na mne s obcházení vůle krajských či místních organizací strany, které rozhodly o původním pořadí kandidátky, demokratické strany si mohou vyřešit dopředu stanovením postupu, u nedemokratických je to jedno.
b2) Pokud rozhodl soud osm měsíců před volbami, sotva mohou bez pořádné diskuse, pokud možno nejen parlamentní, poslanci dojít k jinému řešení než k oněm předminulým zhůvěřilostem, třeba s drobnou úpravou.
c) Když už musíš mermo mocí útočit ad hominem, pak Pavel Rychetský není jen disident, ale taky jeden z nejvýznamnějších politiků ČSSD v období OPO smlouvy, která nám - netajíc se příliš s tím, že tak obchází nemožnost zavést bez ústavní většiny většinový volební systém -- tu patálii s nerovností hlasů nadrobila. Věřím, že Rychetský tenkrát dělal to, co považoval za nejlepší pro stav země a že to dělá i dnes -- ale dopřej podobný předpoklad i těm, se kterými zrovna nesouhlasíš.
Já vím, píšu zbytečně, protože bez jasně rozestavěné černobílé situace a silných dávek emotivního koření by se Ti ten komentář psal mnohem tíže -- a protože myšlení bolí.
Tož pokoj Tvému psaní
MP