↗

Opravdu je nutné dělat z Brna cosi mezi pomyslnou vrbou a lampárnou a posílat tam Ústavnímu soudu jedno podání za druhým? Není vhodnější a také ústavně čistší řešit sporné body nejprve mezi mocí zákonodárnou a výkonnou? Foto David Mužík, DR

Rozmohl se nám zde takový nešvar. Kdo prohraje politickou bitvu, utíká s nářkem k Ústavnímu soudu. Ten je pak zahlcen a nestíhá rozplétat ani skutečně závažné kauzy atakující ústavní pravidla či občanské svobody.

K nejčastějším stěžovatelům patří senátoři. Připadají si opomíjení? Kompenzují si slabší pravomoci ve srovnání se Sněmovnou? Mají málo práce? Nebo snad opravdu za každým rohem vidí porušení Ústavy?

V případě volebního zákona do Poslanecké sněmovny byl podání podnětu na místě, přesto je s podivem, že námitky nepřišly z dolní, nýbrž z horní parlamentní komory. Našli bychom jistě i pár dalších příkladů, kdy se ozvali po právu.

Mám ale vážné pochyby, zda se o podobný příklad jedná, když si stěžují na zákaz prodeje, uzavřené sjezdovky nebo na přísné vymáhání restrikcí. Čerstvě se prý rodí stížnost na nouzový stav, jeho rozsah a způsob přijímání.

Jedna věc je skutková podstata. Můžeme vést sáhodlouhou debatu o míře epidemického rizika, nutnosti chránit veřejné zdraví a až o druhotném ekonomickém dopadu. Mrtví si prostě nevydělají ani nenakoupí. Jistě by se našly důvody i pro mnohem tvrdší lockdown.

Dá se namítnout, že vláda ne vždy reaguje na situaci právně čistě. Za to si jistě zaslouží kritiku. Na přípravu krizové legislativy měla čas od loňského jara. Stejně tak má ve zvyku chodit po hraně, třeba když z popudu hejtmanů vyhlásí nouzový stav krátce poté, co její žádost o prodloužení toho dosavadního ve Sněmovně narazí.

Můžeme při té příležitosti polemizovat, jestli se nyní opírá o nové okolnosti, ať už o regionální rozměr epidemie, nebo o vyšší intenzitu šíření související s čipernou britskou mutací. Fakt je, že mnohé nemocnice stojí na hraně kolapsu. Pro běžné občany pak je rozhodující vůle a schopnost státu nákazu potírat.

Opravdu je ale nutné dělat z Brna cosi mezi pomyslnou vrbou a lampárnou a posílat tam Ústavnímu soudu jedno podání za druhým? Není vhodnější a také ústavně čistší řešit sporné body nejprve mezi mocí zákonodárnou a výkonnou? On i sám Ústavní soud může říct: Co mne otravujete, tomuto se dalo zamezit usnesením Sněmovny…

V zemi, kde mnozí nechápou rozdíl mezi státními zástupci a soudci nebo mezi trestním oznámením a obžalobou, se těžko divit tendenci vylévat si srdce před Ústavním soudem. Je ostatně společná pravici i levici, pouze se střídají podle toho, kdo je právě u vesla a kdo v opozici. Vždy se potom najde někdo, komu rozhodnutí Ústavního soudu vadí, takže jej obratem nespravedlivě nařkne, že se pasuje do role třetí parlamentní komory.

Vedle hlouposti je na vině snaha na sebe upoutat pozornost, ale i lenost a politická nezkušenost. Svádět politický zápas je mnohdy vyčerpávající a nevděčné, lidé si občas ani nevšimnou. Vypouštět tento rozměr politické činnosti ovšem znamená též zanedbávat procvičování argumentace a rétoriky či ladění vyjednávacího umu.

Když se strany a jejich reprezentanti nepředřou, neoživí ani zájem voličů o věci veřejné, natož o politickou angažovanost. Rezignovat na drobnou politickou práci a vystačit si jen s právníky a písařkami znamená podřezávat větev sobě i parlamentní demokracii. Lehce se totiž najde někdo, kdo veřejnosti nabídne rychlejší a ráznější řešení.