Drahá Violo,

Petr Borkovec mne poprosil, abych obalila do slov vzpomínku na přátelství s Tebou. Ale nejsem toho schopná. Po bezesné noci. A psát o Tvých verších? O tom jak dýchají Tebou? Oddělovat neoddělitelné? Přátel v tomhle podivném středoevropském prostoru, kde lze přežít podle Hrabala jen v permanentním opileckém stavu, příliš nemám. A když přítelkyně zmizí, zůstane černá díra. Navždy. Violo, nakopala bys mě za to do zadku, ale budu sentimentální a sobecká a nešťastná.

Nestihly jsme si toho tolik doříct. A nemám na mysli jen ty nekonečné dohady o literatuře, ale především diskuze o tom, jak ustát okamžiky, které před nás staví osud a kdy je zpochybněno vše. Vytrvala jsi, nebála ses riskovat, ani jako básnířka, ani jako milenka, ani jako manželka, ani jako sestra. Dávat se všanc celá. Jak jednoduše to zní. Milovala jsem šťavnatá, zajíkavá vyprávění o lidech, které jsi potkala, popisy situací, kterými ses umazala, i když jsi mě někdy tou umanutou, mnohahodinovou záplavou uondala. Podstatné věci člověk odkládá, banalitami se zahlcuje. Ale zanechala jsi tolik čitelných znamení, jak neuhýbavě žít.