Ve věku sedmdesáti pěti let dnes v Praze zemřela básnířka Viola Fischerová. Spolu s Václavem Havlem, Josefem Topolem, Jiřím Kuběnou, Věrou Linhartovou a Janem Zábranou patřila k tzv. skupině Šestatřicátníků.

Narodila se v rodině filosofa a sociologa Josefa Ludvíka Fischera. Debutovat měla v roce 1957 knihou básní nazvanou Propadání — ta však z ideologických důvodů nemohla vyjít. Její texty se tedy poprvé četly v rozhlase (1965) a tiskly ve Světové literatuře (1966) či v Sešitech pro mladou literaturu (1967).

V roce 1968 Fischerová odešla do exilu a žila v Basileji, kde vystudovala historii a germanistiku. Později žila v Mnichově, Augsburgu, v roce 1994 se vrátila do Prahy. V exilu spolupracovala na vysílání rádia Svobodná Evropa a přispívala do časopisu Svědectví.

V díle Violy Fischerové čtenáři i kritici nacházeli především syntézu filosoficky laděných veršů s verši nanejvýš lyrickými a obraznými. Z několika sbírek lze uvést alespoň knihy Babí hodina, Matečná samota anebo poslední, v soutěži Magnesia Litera oceněnou knihu Domek na vinici.

Viola Fischerová napsala také několik pohádek. V roce 2006 byl oceněn taktéž v Magnesii Liteře (v kategorii knih pro děti a mládež) text Co vyprávěla dlouhá chvíle.