Snění Marieke Vervoortové o životě a smrti

Ivana Recmanová

Belgická paralympička Marieke Vervoortová před paralympijskými hrami v Riu oznámila, že po jejich skončení podstoupí v Belgii legální eutanázii. Po zisku stříbra své rozhodnutí prozatím přehodnotila.

Skončily Letní olympijské hry a zanedlouho po nich se rozeběhly ty paralympijské. Ačkoliv se jedná o velmi prestižní událost, média jí tradičně nevěnují takovou pozornost. S jednou výjimkou — a tou je několikanásobná medailistka, Belgičanka Marieke Vervoortová. Ta se dostala do světových médií poté, co prozradila, že zvažuje po letošní paralympiádě eutanázii. Na turnaji vybojovala stříbro a svůj postoj přehodnotila, nicméně diskuze o postižených a právu na smrt běží dál.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Vervoortová trpí od dospívání neléčitelnou poruchou páteře. Povolení k eutanázii získala už v roce 2008, nicméně se rozhodla jej nevyužít hned. Místo toho se soustředila na atletickou kariéru a v roce 2012 vybojovala na paralympiádě v Londýně zlatou i stříbrnou medaili v závodě na 100, respektive 200 metrů.

Je tu však odvrácená strana mince jejího úspěchu. „Lidé vidí akorát medaile a můj úsměv, ale už nevnímají ty bolesti, kterými si procházím. Někdy kvůli nim naspím v noci jen deset minut, potom vstávám a jdu trénovat. V nemocnici mi sice aplikují morfium, ale kvůli tomu mi zase ochabují svaly. Nechci, aby se kvůli mě lidé trápili. Až budu umírat, chci, aby si moji blízcí přiťukli skleničkou šampaňského a řekli: ‚Na zdraví, měla jsi krásný život, Marieke‘,“ svěřila se atletka médiím.

Teď, když už se Vervoortová podle vlastních slov smrti nebojí, se zdá, že je vše vyřešeno. Medailistka ale hodlá vzdělávat veřejnost ohledně eutanázie. Možnost asistované sebevraždy nadále nevylučuje — její nemoc je progresivní, dobrovolný odchod je pojistkou proti bolestivému umírání.

Případ paralympičky Vervoortové je v mnoha ohledech unikátní. Bavíme-li se o eutanázii, obvykle máme na mysli nemocné nebo postižené, kteří trpí nesnesitelnými bolestmi (obvykle fyzickými) a přejí si obvykle co nejdřív odejít z tohoto světa, aby se jejich trápení neprodlužovalo. Najednou ale před sebou vidíme člověka, který povolení k eutanázii získal, nicméně od té doby vybojoval několik medailí na světově nejprestižnější soutěži. Proč ta žena získala povolení k eutanázii, když je schopná ještě soutěžit? Není to důkaz zneužitelnosti belgického zdravotnictví?

Marieke Vervoortová se dostala do světových médií poté, co prozradila, že zvažuje po paralympiádě eutanázii. Na turnaji vybojovala stříbro a svůj postoj přehodnotila, diskuze o právu na smrt však běží dál. Foto gsport.be

Protože nesdílím s Vervoortovou její postižení, nedokážu si představit, jaké problémy jí způsobuje. Mohu jí akorát věřit, že kvůli bolesti téměř nespí, a když už dostane léky, aby se bolesti zbavila, nastoupí vedlejší účinky, které jsou ale pro profesionální sportovkyni nežádoucí. I kdyby ale nesportovala profesionálně, dlouhodobé užívání morfia by se na jejím zdravotním stavu podepsalo tak jako tak. Nedovedu si představit, jak bych se rozhodla, kdybych byla na jejím místě, a proto mě jakékoliv její rozhodnutí o vlastním těle nechává klidnou.

Všichni jednou zemřeme, ale málokdo z nás přemýšlí nad tím, jak by si svoji smrt představoval. Většinou nás ostatní odbydou s tím, že takové představy znějí morbidně. Na druhou stranu se setkáváme s propagandou „Kouření způsobuje pomalou a bolestivou smrt“ a neznám člověka, kterému by se takové umírání líbilo. Eutanázie tedy dává člověku kontrolu nad vlastním tělem, aby zemřel rychle a bezbolestně.

Existují obavy, že zavedení eutanázie by mohlo vést, i přes přísné kontroly, ke zneužití. To asi nejde vyloučit, nicméně pokud se podíváme do belgických statistik, zjistíme, že se vyhoví jen každé desáté žádosti o asistovanou sebevraždu. To samozřejmě nemusí znamenat, že stávající systém je ideální, ale stejně tak se nedá říci, že by belgické zdravotnictví bylo továrnou na smrt na přání, jak se občas líčí v některých médiích.

Nejdůležitější ale je, že Marieke Vervoortová opět získala medaili a k tomu jistě skvělý pocit, že její píle nebyla marná. Teď má čas si splnit další sny — jak uvedla, ráda by si zkusila potápění, otevřela muzeum, prolétla se v letounu a zúčastnila se automobilového závodu.

Přeji jí tedy, aby se jí všechny tyto sny splnily, a až nadejde chvíle odchodu, abychom si mohli říct, že prožila báječný život.

    Diskuse
    September 14, 2016 v 22.34
    Nesmysl!
    Nikde se nepíše, že to přehodnotila, ale že to takto vůbec neřekla. Ona předtím řekla, že o eutanazii uvažuje (sic!) a že má ten "bucket list", ale média začala psát "po Riu smrt", což ona po zisku té medaile, jak píše Váš zdroj správně (zkuste si ho přečíst), dementovala. Původní zprávy byly jen tristní žurnalistika a vlna, zdá se, pokračuje.

    Tento článek bohužel ani dobře neukazuje skutečnou linii kontroverze kolem eutanazie, ale spíš to, co si pod tím každý prvoplánově představí.
    JN
    September 15, 2016 v 0.19
    Můžete mi, prosím, vysvětlit,
    když někdo chce zemřít a je evidentně fyzicky schopen udělat to sám, proč do toho musí zatahovat množství ostatních lidí, proč na to musí mít úřední povolení, proč musí všechny ty lidi okolo sebe činit za svou smrt de facto spoluzodpovědnými?
    IR
    Tak si to zkuste představit. Jak to uděláte?

    Zastřelí se - třeba nemá zbrojní průkaz. Nebo ho má, ale kde se zastřelí? Doma? Přijde někdo za ním a najde v kaluži krve? Na ulici, kde akorát vyděsí ostatní?

    Předávkuje se léky - opět, kde to udělá, aby nikomu nezpůsobil trauma?

    Skočí pod vlak - může ublížit jiným, zkolabuje kvůli němu doprava.

    Oběšení, utopení atd. - ten samý problém.

    JN
    September 15, 2016 v 18.50
    No, já myslím, že pokud se člověk rozhoduje k takovému zásadnímu kroku,
    měl by se vždy nejprve poradit s někým, kdo už tu zkušenost má úspěšně za sebou.
    JN
    September 15, 2016 v 23.43
    Jednou vydané "úřední povolení k sebevraždě"
    platí neomezeně dlouho?
    JN
    September 16, 2016 v 0.17
    Nevěřím tomu, že člověk, který chce spáchat sebevraždu
    to neudělá, pokud k tomu nedostane "úřední povolení".

    Zkuste si však představit, že člověk, který "ten papír" má, aby ho "možná někdy v budoucnu využil", má také nějaké své blízké, někoho, kdo s ním žije. Zkuste si představit ten vztah, kdy jeden z nich má "papír" na to, že se může zabít. Možná byste z takového vztahu raději odešli..., to si ale nevezmete na svědomí!
    TP
    September 16, 2016 v 14.20
    Poznámka pro Jiřího Nusharta
    V textu je poměrně zřetelně uvedeno, že ta nemoc je progresivní - dneska je schopná (a zatím to udělat nechce), až bude chtít, tak je dost pravděpodobné, že toho již schopna být nemusí (což bude součást důvodu pro to, aby to udělala). Některé nemoci takhle končí a člověk je ve stavu, kdy není schopen dělat vůbec nic i poměrně dlouho (a v mnoha případech je přitom plně při vědomí, jen se třeba nemůže prakticky ani pohnout, v podstatě nemůže mluvit a čeká, až se udusí).

    V takovém případě může být "papír" podstatně ohleduplnější než snažit se přesvědčit někoho blízkého, aby spáchal čin, který bude podle trestního práva vraždou (byť eticky bude oprávněný). Navíc pro blízké takto nemocného je jasné, k jakému konci celá věc plyne bez ohledu na to, jestli má dotyčný/á nějaký papír, který říká, že může skoncovat se životem o několik týdnů dřív.
    JN
    September 20, 2016 v 10.0
    "Ten papír" má od roku 2008. Dnes je, pane Peltane, rok 2016 a ona vybojovala stříbrnou medaili.
    V roce 2008, při udělování "toho papíru", tedy příslušní odborníci evidentně udělali chybu. Nese někdo z nich za tuto chybu odpovědnost? Uvědomuje si někdo z těch odborníků, kteří k té eutanazii tehdy dali souhlas, že tím vystavili jiného člověka riziku zbytečné smrti? (Pokud například elektrikář vystaví jiné osoby riziku smrti, bude za to potrestán.) Dnes je přece jasné, že pokud by ta žena v roce 2008 podstoupila eutanazii, mohla ještě minimálně osm let žít možná těžký, ale velmi cenný život.

    Vstupujeme na kluzký svah. Zdali čin, který je dnes podle trestního práva vraždou, může být ve zcela ojedinělých a naprosto výjimečných případech eticky oprávněný, to si vůbec netroufám posoudit (a udivuje mě, že Vy, pane Peltane, tak činíte s naprostou lehkostí!). Jeho legalizace však eticky oprávněná být nemůže, neboť otevírá cestu k jeho zneužívání a k tomu, že si společnost na toto zneužívání prostě zvykne, bude ho považovat za normální, bude vytvářen společenský tlak, aby se bezbranní (staří a nemocní) lidé této nové "normalitě" podvolili. Těch případů zneužití bude zákonitě více, než těch zcela ojedinělých případů, ve kterých bychom mohli s vědomím toho, že rozhodovat o životě druhého člověka nám nepřísluší, pouze uvažovat o etické oprávněnosti.

    Už nyní někteří staří bezbranní lidé dožívají konec svého života v léčebnách nikoliv proto, že by to vyžadoval jejich zdravotní stav, ale například proto, aby jejich potomci mohli volně nakládat s jejich bytem (sám jsem byl svědkem takovéhoto případu). V případě legalizace eutanazie by tito lidé neprožili zbytek svého života vůbec, ani v té léčebně. Takový bezbranný starý člověk, jehož vztahy s okolím jsou zpřetrhány a vztah s potomky je nějak zatížen, dá svolení k "asistované sebevraždě" velmi snadno.
    PK
    September 20, 2016 v 10.16
    Článek o tom, že člověk s povolením k sebevraždě z r. 2008
    získal v r. 2016 (!) olympijskou medaili, nemůže být ničím jiným, než vášnivým odsouzením ideologie a praxe eutanazie.
    Doufám, že jsem to pochopil správně.
    IH
    September 20, 2016 v 10.42
    Dilemat jsem si vědom, takže
    k eutanazii se nevyjadřuji rád. Zde však chci konstatovat, že vyjádření pánů Nusharta a Kolaříka považuji za velmi relevantní. Jde samozřejmě i o konkrétní případ, ale především o prizma, jímž bychom se měli dívat na záměry revolučních novel legislativy, platné u nás a ve většině zemí.
    Když se před lety "odkopal", dovolte mi výraz z politické hantýrky, J. Kevorkian, měl jsem za to, že zaujetí pro eutanazii ochladne. Snad tomu tak po nějaký čas i bylo, ale později začala zase Pandořina skříňka lákat k otevření.
    + Další komentáře