Skončily Letní olympijské hry a zanedlouho po nich se rozeběhly ty paralympijské. Ačkoliv se jedná o velmi prestižní událost, média jí tradičně nevěnují takovou pozornost. S jednou výjimkou — a tou je několikanásobná medailistka, Belgičanka Marieke Vervoortová. Ta se dostala do světových médií poté, co prozradila, že zvažuje po letošní paralympiádě eutanázii. Na turnaji vybojovala stříbro a svůj postoj přehodnotila, nicméně diskuze o postižených a právu na smrt běží dál.

Vervoortová trpí od dospívání neléčitelnou poruchou páteře. Povolení k eutanázii získala už v roce 2008, nicméně se rozhodla jej nevyužít hned. Místo toho se soustředila na atletickou kariéru a v roce 2012 vybojovala na paralympiádě v Londýně zlatou i stříbrnou medaili v závodě na 100, respektive 200 metrů.

Je tu však odvrácená strana mince jejího úspěchu. „Lidé vidí akorát medaile a můj úsměv, ale už nevnímají ty bolesti, kterými si procházím. Někdy kvůli nim naspím v noci jen deset minut, potom vstávám a jdu trénovat. V nemocnici mi sice aplikují morfium, ale kvůli tomu mi zase ochabují svaly. Nechci, aby se kvůli mě lidé trápili. Až budu umírat, chci, aby si moji blízcí přiťukli skleničkou šampaňského a řekli: ‚Na zdraví, měla jsi krásný život, Marieke‘,“ svěřila se atletka médiím.

Teď, když už se Vervoortová podle vlastních slov smrti nebojí, se zdá, že je vše vyřešeno. Medailistka ale hodlá vzdělávat veřejnost ohledně eutanázie. Možnost asistované sebevraždy nadále nevylučuje — její nemoc je progresivní, dobrovolný odchod je pojistkou proti bolestivému umírání.

Případ paralympičky Vervoortové je v mnoha ohledech unikátní. Bavíme-li se o eutanázii, obvykle máme na mysli nemocné nebo postižené, kteří trpí nesnesitelnými bolestmi (obvykle fyzickými) a přejí si obvykle co nejdřív odejít z tohoto světa, aby se jejich trápení neprodlužovalo. Najednou ale před sebou vidíme člověka, který povolení k eutanázii získal, nicméně od té doby vybojoval několik medailí na světově nejprestižnější soutěži. Proč ta žena získala povolení k eutanázii, když je schopná ještě soutěžit? Není to důkaz zneužitelnosti belgického zdravotnictví?

↗

Marieke Vervoortová se dostala do světových médií poté, co prozradila, že zvažuje po paralympiádě eutanázii. Na turnaji vybojovala stříbro a svůj postoj přehodnotila, diskuze o právu na smrt však běží dál. Foto gsport.be

Protože nesdílím s Vervoortovou její postižení, nedokážu si představit, jaké problémy jí způsobuje. Mohu jí akorát věřit, že kvůli bolesti téměř nespí, a když už dostane léky, aby se bolesti zbavila, nastoupí vedlejší účinky, které jsou ale pro profesionální sportovkyni nežádoucí. I kdyby ale nesportovala profesionálně, dlouhodobé užívání morfia by se na jejím zdravotním stavu podepsalo tak jako tak. Nedovedu si představit, jak bych se rozhodla, kdybych byla na jejím místě, a proto mě jakékoliv její rozhodnutí o vlastním těle nechává klidnou.

Všichni jednou zemřeme, ale málokdo z nás přemýšlí nad tím, jak by si svoji smrt představoval. Většinou nás ostatní odbydou s tím, že takové představy znějí morbidně. Na druhou stranu se setkáváme s propagandou „Kouření způsobuje pomalou a bolestivou smrt“ a neznám člověka, kterému by se takové umírání líbilo. Eutanázie tedy dává člověku kontrolu nad vlastním tělem, aby zemřel rychle a bezbolestně.

Existují obavy, že zavedení eutanázie by mohlo vést, i přes přísné kontroly, ke zneužití. To asi nejde vyloučit, nicméně pokud se podíváme do belgických statistik, zjistíme, že se vyhoví jen každé desáté žádosti o asistovanou sebevraždu. To samozřejmě nemusí znamenat, že stávající systém je ideální, ale stejně tak se nedá říci, že by belgické zdravotnictví bylo továrnou na smrt na přání, jak se občas líčí v některých médiích.

Nejdůležitější ale je, že Marieke Vervoortová opět získala medaili a k tomu jistě skvělý pocit, že její píle nebyla marná. Teď má čas si splnit další sny — jak uvedla, ráda by si zkusila potápění, otevřela muzeum, prolétla se v letounu a zúčastnila se automobilového závodu.

Přeji jí tedy, aby se jí všechny tyto sny splnily, a až nadejde chvíle odchodu, abychom si mohli říct, že prožila báječný život.