Snění Marieke Vervoortové o životě a smrti
Ivana RecmanováBelgická paralympička Marieke Vervoortová před paralympijskými hrami v Riu oznámila, že po jejich skončení podstoupí v Belgii legální eutanázii. Po zisku stříbra své rozhodnutí prozatím přehodnotila.
Skončily Letní olympijské hry a zanedlouho po nich se rozeběhly ty paralympijské. Ačkoliv se jedná o velmi prestižní událost, média jí tradičně nevěnují takovou pozornost. S jednou výjimkou — a tou je několikanásobná medailistka, Belgičanka Marieke Vervoortová. Ta se dostala do světových médií poté, co prozradila, že zvažuje po letošní paralympiádě eutanázii. Na turnaji vybojovala stříbro a svůj postoj přehodnotila, nicméně diskuze o postižených a právu na smrt běží dál.
Vervoortová trpí od dospívání neléčitelnou poruchou páteře. Povolení k eutanázii získala už v roce 2008, nicméně se rozhodla jej nevyužít hned. Místo toho se soustředila na atletickou kariéru a v roce 2012 vybojovala na paralympiádě v Londýně zlatou i stříbrnou medaili v závodě na 100, respektive 200 metrů.
Je tu však odvrácená strana mince jejího úspěchu. „Lidé vidí akorát medaile a můj úsměv, ale už nevnímají ty bolesti, kterými si procházím. Někdy kvůli nim naspím v noci jen deset minut, potom vstávám a jdu trénovat. V nemocnici mi sice aplikují morfium, ale kvůli tomu mi zase ochabují svaly. Nechci, aby se kvůli mě lidé trápili. Až budu umírat, chci, aby si moji blízcí přiťukli skleničkou šampaňského a řekli: ‚Na zdraví, měla jsi krásný život, Marieke‘,“ svěřila se atletka médiím.
Teď, když už se Vervoortová podle vlastních slov smrti nebojí, se zdá, že je vše vyřešeno. Medailistka ale hodlá vzdělávat veřejnost ohledně eutanázie. Možnost asistované sebevraždy nadále nevylučuje — její nemoc je progresivní, dobrovolný odchod je pojistkou proti bolestivému umírání.
Případ paralympičky Vervoortové je v mnoha ohledech unikátní. Bavíme-li se o eutanázii, obvykle máme na mysli nemocné nebo postižené, kteří trpí nesnesitelnými bolestmi (obvykle fyzickými) a přejí si obvykle co nejdřív odejít z tohoto světa, aby se jejich trápení neprodlužovalo. Najednou ale před sebou vidíme člověka, který povolení k eutanázii získal, nicméně od té doby vybojoval několik medailí na světově nejprestižnější soutěži. Proč ta žena získala povolení k eutanázii, když je schopná ještě soutěžit? Není to důkaz zneužitelnosti belgického zdravotnictví?
Protože nesdílím s Vervoortovou její postižení, nedokážu si představit, jaké problémy jí způsobuje. Mohu jí akorát věřit, že kvůli bolesti téměř nespí, a když už dostane léky, aby se bolesti zbavila, nastoupí vedlejší účinky, které jsou ale pro profesionální sportovkyni nežádoucí. I kdyby ale nesportovala profesionálně, dlouhodobé užívání morfia by se na jejím zdravotním stavu podepsalo tak jako tak. Nedovedu si představit, jak bych se rozhodla, kdybych byla na jejím místě, a proto mě jakékoliv její rozhodnutí o vlastním těle nechává klidnou.
Všichni jednou zemřeme, ale málokdo z nás přemýšlí nad tím, jak by si svoji smrt představoval. Většinou nás ostatní odbydou s tím, že takové představy znějí morbidně. Na druhou stranu se setkáváme s propagandou „Kouření způsobuje pomalou a bolestivou smrt“ a neznám člověka, kterému by se takové umírání líbilo. Eutanázie tedy dává člověku kontrolu nad vlastním tělem, aby zemřel rychle a bezbolestně.
Existují obavy, že zavedení eutanázie by mohlo vést, i přes přísné kontroly, ke zneužití. To asi nejde vyloučit, nicméně pokud se podíváme do belgických statistik, zjistíme, že se vyhoví jen každé desáté žádosti o asistovanou sebevraždu. To samozřejmě nemusí znamenat, že stávající systém je ideální, ale stejně tak se nedá říci, že by belgické zdravotnictví bylo továrnou na smrt na přání, jak se občas líčí v některých médiích.
Nejdůležitější ale je, že Marieke Vervoortová opět získala medaili a k tomu jistě skvělý pocit, že její píle nebyla marná. Teď má čas si splnit další sny — jak uvedla, ráda by si zkusila potápění, otevřela muzeum, prolétla se v letounu a zúčastnila se automobilového závodu.
Přeji jí tedy, aby se jí všechny tyto sny splnily, a až nadejde chvíle odchodu, abychom si mohli říct, že prožila báječný život.
Tento článek bohužel ani dobře neukazuje skutečnou linii kontroverze kolem eutanazie, ale spíš to, co si pod tím každý prvoplánově představí.
Zastřelí se - třeba nemá zbrojní průkaz. Nebo ho má, ale kde se zastřelí? Doma? Přijde někdo za ním a najde v kaluži krve? Na ulici, kde akorát vyděsí ostatní?
Předávkuje se léky - opět, kde to udělá, aby nikomu nezpůsobil trauma?
Skočí pod vlak - může ublížit jiným, zkolabuje kvůli němu doprava.
Oběšení, utopení atd. - ten samý problém.
Zkuste si však představit, že člověk, který "ten papír" má, aby ho "možná někdy v budoucnu využil", má také nějaké své blízké, někoho, kdo s ním žije. Zkuste si představit ten vztah, kdy jeden z nich má "papír" na to, že se může zabít. Možná byste z takového vztahu raději odešli..., to si ale nevezmete na svědomí!
V takovém případě může být "papír" podstatně ohleduplnější než snažit se přesvědčit někoho blízkého, aby spáchal čin, který bude podle trestního práva vraždou (byť eticky bude oprávněný). Navíc pro blízké takto nemocného je jasné, k jakému konci celá věc plyne bez ohledu na to, jestli má dotyčný/á nějaký papír, který říká, že může skoncovat se životem o několik týdnů dřív.
Vstupujeme na kluzký svah. Zdali čin, který je dnes podle trestního práva vraždou, může být ve zcela ojedinělých a naprosto výjimečných případech eticky oprávněný, to si vůbec netroufám posoudit (a udivuje mě, že Vy, pane Peltane, tak činíte s naprostou lehkostí!). Jeho legalizace však eticky oprávněná být nemůže, neboť otevírá cestu k jeho zneužívání a k tomu, že si společnost na toto zneužívání prostě zvykne, bude ho považovat za normální, bude vytvářen společenský tlak, aby se bezbranní (staří a nemocní) lidé této nové "normalitě" podvolili. Těch případů zneužití bude zákonitě více, než těch zcela ojedinělých případů, ve kterých bychom mohli s vědomím toho, že rozhodovat o životě druhého člověka nám nepřísluší, pouze uvažovat o etické oprávněnosti.
Už nyní někteří staří bezbranní lidé dožívají konec svého života v léčebnách nikoliv proto, že by to vyžadoval jejich zdravotní stav, ale například proto, aby jejich potomci mohli volně nakládat s jejich bytem (sám jsem byl svědkem takovéhoto případu). V případě legalizace eutanazie by tito lidé neprožili zbytek svého života vůbec, ani v té léčebně. Takový bezbranný starý člověk, jehož vztahy s okolím jsou zpřetrhány a vztah s potomky je nějak zatížen, dá svolení k "asistované sebevraždě" velmi snadno.
Když se před lety "odkopal", dovolte mi výraz z politické hantýrky, J. Kevorkian, měl jsem za to, že zaujetí pro eutanazii ochladne. Snad tomu tak po nějaký čas i bylo, ale později začala zase Pandořina skříňka lákat k otevření.
Paní Vervoort třeba teď naspí akorát pár minut (!!!) denně, protože má šílené bolesti, ale po aplikaci morfia jí chabnou svaly (a taky na něm vzniká závislost). Ale to už opakuju to, co jsem napsala a co bylo napsáno přede mnou. Medaile z olympiády nemají s tím co dělat. Ona může mít strašně komplikovaný život i s nimi (a taky že ho má). Má progresivní onemocnění, které se nedá léčit. Dnes vyhrála pár medailí, včera by stihla vyhrát medailí mnohem víc a udělat přitom ještě dalších x věcí, zítra se třeba ani nedostane na startovní čáru...
2. riziku "zbytečné smrti" jí pravděpodobně nevystavili - podle prohlášení některých lidí, kterých se možnost eutanázie týkala (nebo se jí kvůli svému zdravotnímu stavu zabývali - třeba spisovatel Terry Pratchett, pokud si dobře pamatuji), je povolení asistované sebevraždy - což umožňuje sebevraždu ve chvíli, kdy jí sám umírající nebude schopen realizovat, důvodem pro to, aby se podobného kroku nedopouštěli již v době, kdy toho ještě jsou fyzicky schopni.
3. není možné klást rovnítko mezi právně a správně. Vražda je sice úmyslné zabití jiného člověka, ale s podstatným rozdílem, že vražděný je zavražděn obvykle v rozporu s tím, co by chtěl. Pokud bychom udělali rovnítko mezi formální výklad trestního práva a eticky správný postup, tak bychom skončili v situaci, kdy v zemích, kde eutanázie není povolena, je eticky problematická, naopak v zemích, kde povolena byla, je eticky v pořádku. To je poněkud divný výsledek.
4. "činíte tak s lehkostí"... trochu zjednodušující - ale zkušenost s člověkem, u kterého by býval mohl být podobný požadavek v pořádku - některé typy chorob se (dle mého názoru) vymykají běžné zkušenosti. Jinak stejně tak bych mohl obvinit já vás, že své závěry o nepřijatelnosti eutanázie činíte "s lehkostí", zcela bez ohledu na ty, kterých se to týká.
5. Staří a bezmocní (ve smyslu omezené schopnosti postarat se o sebe) jsou trochu jiná kategorie a používat je jako argument proti povolení eutanázie pro lidi zcela bezmocné a silně trpící je silně demagogické. Proto ostatně existuje ono "úřední povolení", které brání tomuto typu zneužití (i kdyby třeba nebylo možné plně odhadnout, jak dlouho může někdo ještě žít s některými typy chorob, než se dostane do konečné fáze, ve které by mohl chtít své "úřední povolení" využít).
Asistovanou sebevraždu není možno provést, pokud ji sám sebevrah není schopen fyzicky realizovat.
Eutanazii není možno provést, pokud usmrcovaný není schopen dát ke svému usmrcení souhlas.
Pokud již v té době nebude schopen komunikace, eutanazii (aktivní usmrcení) nebude možno provést, neboť nebude schopen dát k eutanazii svůj souhlas.
Z toho tedy vyplývá, že k držení "toho papíru" po tak dlouhou dobu musejí existovat jiné motivace (například uklidňující pocit "kontroly" nad svým životem, nebo snaha manipulovat jinými lidmi).
Zdá se, že systém v tomto případě nejspíše selhal, což je v souvislosti s eutanazií velmi varovné znamení.
Otevřeným problémem však zůstává zneužívání suverénního rozhodnutí mordujícím spoluobčanem.....bych upozornil.
Pokud bych měl stejnou diagnozu s vědomím stejného lekařsky neodvratného průběhu nemoci, opravdu by mě držení "toho papíru" poskytovalo uklidňující pocit kontroly. I když třeba jen kontroly nad tím, že nevystavuji své děti dilematu, zda vidět či nevidět těch několik tabletek navíc v rohu šuplíku s léky.
Upřimě Vám přeji, abyste o podobných věcech nemusel nikdy přemýšlet a mohl si nadále dovolit ony bohorovné kecy o "manipulaci jinými lidmi".
Uklidňující pocit "kontroly", který "papír" poskytuje svému držiteli, a zneklidňující pocit nejistoty, frustrace a sebeobviňování, který "ten papír" vyvolává v lidech s láskou pečujících o nemocného – tyto pocity jistě nebyly původním a zamýšleným záměrem při vydávání onoho povolení.
Ten původní, skutečný a zamýšlený záměr při vydání časově neomezeného povolení k eutanazii mi prostě uniká. Zato však takovéto povolení může mít řadu nezamýšlených vedlejších účinků (ať už těch výše popsaných, nebo jiných).
Pečující blízká osoba se například může dostat do bezvýchodné situace, pokud vztah s držitelem "papíru" bude pro ni zničující a odchod nemožný, neboť by byla okolím zavržena jako sobecký a necitelný člověk. Není vyloučeno, že takový "papír" může pak za výjimečných okolností mít na svědomí i dalšího člověka.
Prostě pohled na eutanázii z pozice barvotiskového kýče. Minule jsem se to snažil vyjádřit eufemismem a psal jsem jen o "kecech".
Martin Profant: "Ale ano, právě ty zkušenosti opravňují."
------------------------
Vy tedy jste z tohoto Vámi nově stanoveného pravidla výjimkou v tom smyslu, že se můžete nacházet vždy pouze na té útočící straně? Dospěla už česká morální filosofie ke svému vrcholu?
Povolení k eutanazii, ležící několik let v šuplíku, je z tohoto pohledu úředně potvrzené vyhrožování sebevraždou.
Člověk, který z trpícího člověka dělá manipulativní karikaturu vydírající svoje blízké "úředně potvrzeným vyhrožováním sebevraždou" si o sobě vydal vysvědčení sám. Takovou mrzkost není ani třeba pojmenovávat.
Pane Profante, já Vaše zkušenosti nepopírám ani nezesměšňuji. Naše vzájemně nesouhlasné stanovisko k eutanazii evidentně není způsobeno tím, že bychom nebyli nositeli stejných zkušeností, ale tím, že ze stejných zkušeností děláme rozdílné závěry - tedy nejspíše rozdílností našich charakterů, nikoliv rozdílností našich zkušeností. Pokud tedy vůbec něco karikuji, rozhodně nekarikuji oběť – pokud se tedy sám za oběť nepovažujete.
-------------------
Ostrá reakce z důvodu "karikování a znevažování oběti":
Jiří Nushart:
"(...) Z toho tedy vyplývá, že k držení "toho papíru" po tak dlouhou dobu musejí existovat jiné motivace (například uklidňující pocit "kontroly" nad svým životem, nebo snaha manipulovat jinými lidmi)."
Martin Profant:
"(...) Upřimně Vám přeji, abyste o podobných věcech nemusel nikdy přemýšlet a mohl si nadále dovolit ony bohorovné kecy o 'manipulaci jinými lidmi'."
-------------------
Pane Profante, vzhledem k Vašemu vzdělání, intelektu a postavení předpokládám (podobně jako i Vy v mém případě), že chápete nepatřičnost Vašich neustálých osobních útoků v těchto diskusích.
V tomto konkrétním případě předpokládám, že přece musíte něco vědět o psychické manipulaci, o tom, že velmi často na straně manipulátora jde o nevědomé jednání, kterého se vlastní vůlí nedokáže jednoduše zbavit a sám tím nakonec ve svém důsledku trpí tou neuspokojivou kvalitou mezilidských vztahů, ve kterých ale NEDOKÁŽE fungovat jinak, než s pomocí nevědomých manipulativních technik. Je to prostě často začarovaný kruh.
Začarovaný kruh je, že si pod eutanazií nedokážete představit nic než vydírání a manipulaci.
Existují úctyhodné námitky proti eutanázii. Počínaje náboženskými přes obavy z možnosti společenského či individuálního zneužití až po námitku o absolutním zákazu zabít, který musí zůstat nedisponabil í, protože i překročení hranice z dobrých a opravněných důvodů tu hranici zpochybňuje.
O těch všech je ntné diskutovat při zvažování zda a jak uznat instituciální eutanazii.
A pak existují námitky zlovolné. Jistě, k lidskému životu a k mezilidským vztahům patří manipulace. Náš svět by bez ní byl mnohem chudší a šedivější, počínaje milostnou hrou svádění přes manipulativní vyprávění dětem, kterým je učíme bez násilí a drilu. Ale jen osoba buď zoufale pokřivéná nebo nesoucitná může redukovat lidi v extrémní situaci na pouhé manipulátory, lhostejno zda vědomé či nevědomé.
P.s. Osobních útoků na Vás jsem zatím nedopustil. Reaguji jen na výroyk, které jste sám zveřejníl v kontextu zvoucím ke komentování. A pokud ty výroky ukazují na mluvčího, ení to moje vina.
Snad bych se dovolil pana Profanta otázat, zda je (a zda teprve na základě uvedené zkušenosti) příznivcem legalizace aktivní eutanazie a jak daleko by se podle něho mělo v tomto směru zajít. Případně, pane Profante, můžete uvést, kdy podle Vás dozrál (dozraje) čas k přijetí podobné legislativy, nebo zhruba jakým procentem by se eutanazie mohla podílet na celkovém počtu úmrtí.
Ano, myslím, že čas k přijetí podobné legislativy dozrál. A neumím odhadnout, jak velkým procentem by se mohla eutanazie podílet na celkovém počtu úmrtí. A nemyslím, že by to bylo významný údaj. Nevěřím, že by tato legislativní možnost vedla k nějaké epidemii předčasných odchodů ze života.
Proč také? Pro sebevraždu z chandry nebo pitomosti je to příliš zdlouhavý proces. Dovolil bych si odhadnout, že by to byl mnohem menší počet lidí, než těch, kteří se upijí k smrti legalně kolkovaným alkoholem.
Bože, kam jsme to zase dospěli, když si dneska někdo osobuje právo posuzovat "kvalitu života druhého člověka" a usmrtit ho, pokud se mu "kvalita jeho života" nebude zdát dostatečná?
"... A to je poněkud absurdní, protože důležité je rozhodnout, zda je kvalita života miminka dostatečná k tomu, abychom si přáli nechat je dál žít, nebo ne. To je rozhodnutí, které by měli být rodiče schopni učinit společně s doktorem, a nemělo by se na ně spěchat.
A rozhodnou-li se, že kvalita života jejich miminka není moc dobrá, a je tudíž lepší, aby zemřelo, mělo by být možné takové rozhodnutí uskutečnit. (...)
Řekl bych, že nemá niterné právo na život, a že závažnost spojená s ukončením života novorozence není stejná, jako závažnost ukončení života někoho, kdo si je vědom sám sebe a má zájem, aby jeho život pokračoval. (...)
Takže v nějakém hypotetickém světě, v němž není nikdo, kdo by si přál ujmout se nechtěného dítěte, bych snad uvažoval o možnosti ukončit život takového dítěte."
(Zdroj: http://relax.lidovky.cz/peter-singer-nemluvme-jen-o-abstraktnich-teoriich-udelejme-neco-konkretniho-1sz-/veda.aspx?c=A150818_200451_ln_veda_ELE)
Tak například v roce 2013 podle jednoho výzkumu v příslušných klinikách ve Flandrech prostřednictvím eutanazie zemřelo už celý 4,6 z celkového počtu zemřelých.
Dramatické číslo, dozajista.
Jenže, když se přihlédne blíže, pak se zjistí: to 4,6 bylo z počtu pacientů v péči dotyčných lékařů respektive klinik - to jest, tak 4,6 procenta je nutno brát z počtu těžce n e m o c n ý c h.
Další údaj nám sděluje, že z případů aktivní eutanazie by 55 procent pacientů zemřelo nejpozději do týdne. (U pasivní eutanazie údaje v tomto směru uvedeny nebyly.)
Dále: podle výzkumů motivů pacientů, aby jim byla umožněna eutanazie, tyto motivy byly:
87 procent: fyzické nebo psychické utrpení pacientů
78 procent: beznadějnost terapie.
Sečteno a podtrženo: ano, prostřednictvím eutanazie v Belgii - po její legalizaci - končí život mnohem více lidí nežli předtím.
To ale ještě v žádném případě neznamená, že by díky eutanazii v Belgii umíralo nějak podstatně v í c e lidí nežli předtím. V naprosté většině případů umírají jenom o několik dnů či týdnů dříve, nežli by zemřeli tak jako tak. A prakticky ve všech případech pro ně eutanazie znamená vysvobození z nesnesitelného utrpení.
V případě dětské eutanazie chybí vlastní svobodné rozhodnutí a jsou dobré důvody k obezřetnosti při úvahách o jejím zavedení. P0řesto srovnávat rozhodnutí rodičů -- milujících, jinak by záležitost řešili jako dnes většina, odložením do zařízení a zapomenutím -- chce opravdu buď fantastickou míru neznalosti, nebo ...
V každém případě, motivace úvah o dětské eutanazii není ani maltuziánská, ani eugenická.
K těm procentům -- nejčastější důvod smrti v ČR bývala tradičně chřipka, konkuroval ji jen zápal plic. Rozdíl mezi tím, na co umíráte a co vás oslabeného zabije.
2011 ...1133 evidovaných eutanazií
2012 ...1432 evidovaných eutanazií
2013 ... 1816 evidovaných eutanazií
2015 ... 2021 evidovaných eutanazií
V některých případech byla eutanazie provedena lidem fyzicky zdravým, trpícím ale depresí, což mohlo naopak způsobit velké utrpení pozůstalým.
Tu otázku, zda je eutanazie vysvobozením z nesnesitelného utrpení, bych ale s dovolením na chvíli odložil.
Podle té studie z Flander - 32% bylo vykonáno bez požádání, 47% asistovaných úmrtí nebylo vůbec zaznamenáno. Nebyl také zaznamenám žádný pokus o trestní stíhání těch zdravotních sester, které eutanazii vykonaly, ačkoliv jim to zákon neumožňuje.
----------------------------------
Zkuste si představit, že jste požádáni pacientem o vykonání eutanazie. Možná odmítnete a tuto "práci" nikdy dělat nebudete. Možná neodmítnete a eutanazie se stane rutinou. Možná vás tahle "práce" nějak změní, budete cítit svoji moc nad životem a nad smrtí...
----------------------------------
Eutanazie je definována jako usmrcení na žádost. Pokud není člověk schopen dát ke svému usmrcení souhlas, nemůže být tedy eutanazie provedena. Otázka platnosti předchozího souhlasu s aktivní eutanazií, daného například před několika lety, je velmi kontroverzní. Pokud pacient již není schopen komunikace, domnívám se, že k souhlasu danému před několika lety není možno přihlížet. Souhlas s aktivní eutanazií (s aktivním usmrcením) je jiný případ, než souhlas s neresuscitováním, který dopředu dát lze.
V roce 2014 však byla v Belgii legalizována i dětská eutanazie, a to bez jakéhokoliv věkového omezení. Velmi malé dítě však souhlas se svým usmrcením logicky dát nemůže. Definici eutanazie, jako usmrcení na vlastní žádost usmrcovaného, nelze v takovém případě naplnit. Přesto je i toto nazýváno eutanazií. Byla překročena hranice, kdy o smrti člověka legálně rozhoduje již někdo jiný, než on sám.
Obávám se, že hranice budou překračovány i nadále. Pokud je možné rozhodovat o usmrcení malého dítěte, proč by nemělo být pak možné rozhodovat i o usmrcení starých nebo nemocných lidí, kteří nemohou komunikovat? (Ano, už i to se bohužel stalo.)
Jsem šokován, že člověk, který je považován za filozofa (Peter Singer), mluví o právu na zabíjení dětí, o právu posuzovat kvalitu cizího života při rozhodování o jeho usmrcení, o právu zabít dítě jen z toho důvodu, že se o něj nikdo nechce starat. "Naštěstí" se tu nejedná o "hnusný rasismus" (motivace jsou jiné), takže časem se možná možná o zabíjení novorozenců bude mluvit jako o "základním právu" (podobně jako v úvodu článku Petra Bittnera o interrupcích v Polsku).
To je, pane Poláčku, Pandořina skříňka. Možná může eutanazie někoho vysvobodit z nesnesitelného utrpení, ale nikdy tím nemůže vyvážit zlo, které by legalizace eutanazie přinesla.
Je naprosto nepochybné: my tady stojíme před naprosto fundamentálním problémem lidské existence, který nemá, a nikdy nebude mít nějaké jednoduché a definitivní řešení. Vždycky budeme muset znovu a znovu bojovat s myšlenkou, že jsme něco udělali špatně. Že jsme překročili hranice tím, anebo ale opačným směrem.
Ta otázka eutanazie je natolik extrémně složitá, že jako jedinou absolutní jistotu můžeme vytyčit jeden jediný moment: když si ji lidé v zájmu vlastní pohodlnosti budou chtít vykládat příliš jednoduše.
Když tedy na straně jedné se z eutanazie učiní rutina, mechanický úkon na požádání; anebo ale na straně druhé, když se lidé nechají bez jakékoli pomoci nesnesitelně trpět s poukazem na dogma o nedotknutelnosti lidského života.
Ale taky mám za sebou 7 let boje mé maminky s rakovinou.
A navíc věřím vědě.
Z mého pohledu pokud nebude eutanázie ukončením života, ale ukončením strašného a nesmyslného utrpení v situaci, kdy o brzké smrti není pochyb, tak jsem pro.