Parafrázovaný text staropražské písničky mluví, pravda, o matce českých měst, ale hezky ilustruje rozpaky ohledně hodnot, s nimiž stojí a padá naše kultura a civilizace. Mimochodem, ta kultura, kterou chce dnes kdekdo (verbálně) bránit až do roztrhání těla.

Lze ty rozpaky cítit i v zamyšlení Antonína Raška „Strategie předběžné opatrnosti“ v Právu ze 4. srpna. Zakončuje je výrokem herce Petra Nárožného: „Zahynuli jsme, ale zůstali humanisty.“

Samozřejmě — dejte komukoliv vybrat, jestli se chce raději vzdát života, nebo nějakého cizího slova, jehož významu stejně moc nerozumí a už proto je mu podezřelé…

Je to ovšem také proto, že jsme se odnaučili definovat pojmy, se kterými operujeme, tedy pořádně vysvětlit, o čem vlastně mluvíme. Pak nám ty pojmy, vedle zmíněného humanismu i multikulturalismus či lidská práva, mohou svou nesrozumitelností a tím, co si pod nimi představujeme, dokonce nahánět strach, nebo v nás přinejmenším vzbuzovat odpor.

Mimochodem, komu vděčit za to, že slova multikulturalismus se, aniž jeho jednotlivým významům sami pořádně rozuměli, zmocnili ti, kdo z něj udělali bubáka a účelově jím straší lidi? Kdo tu selhal v povinnosti, přinejmenším mravní, řádně veřejnosti vysvětlit obsah a historii toho pojmu?

Kdybychom tedy tu údajně Nárožného poznámku přeložili do srozumitelné češtiny, zněla by asi takto: „Zahynuli jsme, když jsme bránili lidskost.“ A to už by asi rozhodování mezi oběma alternativami nebylo tak snadné.

↗

Odnaučili jsme se definovat pojmy, se kterými operujeme. Pak nám ty pojmy jako humanismus, multikulturalismus či lidská práva mohou svou nesrozumitelností dokonce nahánět strach. Ilustrace hrw.com

Do základů Republiky československé, státu, k jehož odkazu se stále hlásíme, vložil T. G. Masaryk, který se o jeho vznik zasloužil měrou největší, myšlenku humanitní demokracie. Abych nedělal tu samou chybu, kterou u druhých kritizuji: rozuměl jí demokracii, která je založena na víře v člověka, v lidi, na víře v možnost jejich stálého zdokonalování prostřednictvím vzdělanosti a morálky, na víře v možnost pokroku a postupného zlidšťování světa.

Současné pojetí demokracie a lidských práv je s Masarykovým konceptem humanitní demokracie nerozlučitelně spojeno, a to nejen v naší zemi. Je vtěleno do ústavy a do mnoha zákonů, také do řady mezinárodních dokumentů. Chceme-li přestat být humanisty, znamenalo by to ideový a právní převrat, jaký - snad s výjimkou nacistického Německa - nikdo nepamatuje.

Namátkou, museli bychom se rozloučit třeba se zákony na ochranu rovných práv mužů a žen, na ochranu práv zdravotně postižených, zaměstnanců, s konvencemi proti mučení a krutému zacházení, s právem na spravedlivý soudní proces, se zákony chránící jednotlivce proti zvůli úřadů, proti zadržování lidí policejními orgány čistě dle vlastního uvážení, se zákony zaručující rovné právo na vzdělání podle schopností a dalšími a dalšími.

Těžko vůbec odhadovat, jak hluboko zpět do minulosti by nás to vrhlo. Možná tak hluboko, kde se nyní myšlenkově nacházejí představitelé takzvaného Islámského státu. To za něj opravdu chceme dělat jeho špinavou práci?