Naše civilizace se čím dál tím hůře vymezuje na základě hodnot, již nežijeme orientováni na konkrétní cíle. Jediné, co široce sdílíme, je cíl vymezující činnost, do níž si libovolnou hodnotu můžeme, ale nemusíme, vkládat. Je to růst růstu, jinak řečeno pokrok.

Konformnější lidé si pokrok spojují s komfortem či vědeckým pokrokem, jiní třeba s politickou proměnou a tak dále. Nakonec na tom pramálo záleží, protože jako strůjci pokroku činíme vesměs totéž: nezastavíme se. Děláme a děláme, abychom se dostali dál. Musíme se v systému prosadit. Někde cestou jsme však zapomněli cíle, kvůli kterým jsme se na cestu vydali a nahradili je jejich ozvěnami, možná právě ze strachu z toho, co by nastalo, kdybychom se zastavili.

Být odborníkem, specialistou, expertem...