Jak přežít humanitní vzdělání

Autor ve svém sloupku reaguje na text Ondřeje Vaculíka „Škola základ života“ o současném vzdělávacím systému. Navazuje na jeho popis toho, co v dnešní době znamená studovat humanitní obor.

Ondřej Vaculík se ve svém sloupku zastal současného liberálního vzdělávacího systému. Nelíbí se mu představa, že by stát reguloval vysokoškolské vzdělávání podle svých hospodářských a ideologických potřeb. Máme s tím už negativní zkušenost.

Pro Vaculíka je prvořadé, aby si každý mohl studovat, co chce. A pokud má stát nějaký úkol pak ten, aby upozorňoval „studenty, že se vzdělávají hlavně pro sebe. Vzdělání by mělo vést ke schopnosti uplatnit se v životě obecně, rozumět společnosti a najít způsob, jak v ní v souladu se svými schopnosti a přesvědčením blahodárně (pro obě strany) působit.

Situace se má zkrátka tak, že i humanitně vzdělaný absolvent se už nějak protluče. V praxi se neztratí. Maximálně bude „poněkud nuzovat – ale s pochopením pro svět i svůj stav“. A i kdyby měl po jistý čas pracovat mimo svůj obor – vykonávat manuální činnosti hluboko pod své dosažené vzdělání, není to žádná tragédie, naopak to poslouží jako cenná praxe. Tolik Vaculík.

Takový pohled se mi v mnohém líbí. Ať si každý svobodně vybere, co chce studovat, popřípadě zda vůbec. Každé rozhodnutí ale obnáší jisté důsledky a ty musí nést i ti, co dají přednost například humanitním oborům před technickými. Něco takového je běžné a ani v případě humanitních oborů by se nemělo jednat o žádné drama. Sám od sebe i od jiných však znám, že přistupovat k tomu s podobnou lehkostí není jen tak.

Když jsem četl sloupek Ondřeje Vaculíka, snadno jsem si představil nějakého takového nově dostudovaného absolventa humanitního zaměření, který třebaže nenajde stálou práci ve svém oboru, může být docela spokojený – podaří se mu sehnat částečný úvazek v jemu blízké neziskovce, zbytek příjmů doplní brigádami, žije skromně, s rodinou nepočítá buď vůbec nebo někdy po třicítce a ještě mu zbývá čas na četbu případně na nějaké dobrovolné angažmá ve spolcích apod.

Když si odmyslíme počítání každé koruny, kterou utratí, docela velkou nejistotu, ve které žije, a to že ne každému se zakládání rodiny na dobu někdy po třicítce odkládá tak snadno (navíc v dnešní době, kdy se studuje přibližně do šestadvaceti, se zase o tak velký odklad nejedná), nemusí to znít zase tak špatně.

Realita takového životního stylu je ale mnohem těžší. Leckdo už jen to, že nenajde stabilní slušně placenou práci ve svém oboru, díky které by se v budoucnu odhodlal založit rodinu, může brát jako své životní selhání. Řadu lidí to může připravit o životní sebejistotu a vést k pochybám, jestli vůbec k něčemu jsou. Navíc ne každý se umí smířit se životem, který tímto způsobem spojuje nutnost se uskromnit a velkou míru nejistoty.

Přesto s Ondřejem Vaculíkem souhlasím, že by se nikomu nemělo bránit humanitní obory studovat, ale vzhledem k tomu, že asi málokdo, kdo na humanitně zaměřený obor nastupuje, má přesnou představu, co ho čeká (a těžko ji také může mít – když situace na trhu práce může být za pět let nemálo odlišná) až dostuduje, těžko se vyhnout tomu, že člověk spolu s rozhodnutím něco studovat na sebe přijímá i důsledky, o kterých ještě neví.

Jediným řešením je už samotné studenty připravovat na to, jaký jejich život pravděpodobně bude, tak aby ho buď přijali za svůj a připravili se na něj, a nebo si včas našli cestu, jak se mu vyhnout. Jak píše Ondřej Vaculík, nejdůležitějším výsledkem vzdělání je to, aby člověk nalezl způsob, jak ve společnosti v souladu se svými schopnosti a přesvědčením blahodárně působit.

Něco takového se ale dalším a dalším humanitně vzdělaným absolventům, kteří budou v nekonečném zástupu přicházet na trh práce, nemůže nikdy podařit bez toho, aby si každý z nich – sám za sebe – odpověděl na otázku po své vlastní společenské roli. K tomu ale musí dospět už během studia. To je to hlavní, co by si z něho měli nakonec odnést.

Jakmile to ví, mohou tomu ještě před dokončením školy vyjít vstříc. Zapojit se do struktur, které k naplnění jejich role mohou přispět – ať už jsou to různé organizace, spolky, neziskovky, média, think-tanky, politické strany atd.

Všechny takové struktury, byť by v nich nakonec po absolvování studia musel pracovat a působit ve volném čase a na živobytí si musel vydělávat ještě jinde, člověku pomohou nepropadnout pocitu, že selhal, dají mu zázemí, pevnou půdu pod nohama, kterou v onom jinak nejistém životním stylu bude potřebovat, a také sebedůvěru a pocit smyslu.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Připustíme-li dělení Pátek, 10.Ledna 2014, 15:48:26

oborů na "humanitní" a "technické", s tím, že většina lidí se snad shodne aspoň přibližně, co kam patří, tak je určitě fér poukázat na to, že pracovat více či méně mimo svůj vystudovaný obor je nesporně běžná realita i pro absolventy "technických" oborů, a to včetně dobře placených zaměstnání. Znám takových lidí řadu a sám k nim patřím. Taková je zkrátka dnešní realita, onen "tekutý stav", jak napsal pan Vaculík, a vůbec se to netýká jen humanitních oborů. Ačkoliv věřím, že by pro ně příslušná statistika vyšla hůře.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.