Vysoké školy a takzvané potřebné reformy

Na vysokých školách lze nyní kromě jednotlivých vědních oborů studovat i praktickou politiku. Obrana univerzit proti útoku vlády na jejich autonomii je zkušeností, která může mít zásadní význam pro podobu veřejné diskuse u nás.

Cerny_fotka_vyrez_dr

Jan Černý

26.02.2012 12:24

Dobe__mediafax_mikulas_krepelka

Zjevná nekompetence a arogance současného ministra není ve skutečnosti hlavním nedostatkem reformy – je spíše její předností, protože na ni lze svést jakýkoliv zádrhel. Foto Mikuláš Křepelka, Mediafax

Související

Debata kolem reformy vysokých škol je podstatná a důležitá nejméně ze dvou důvodů: jednak se v ní vedle osudu vysokých škol přirozeně tematizuje celkový neoliberální kurs pravicové vlády; a dále, do této debaty jsou vtaženy vzdělané elity, právě ta skupina společnosti, která podobu veškeré veřejné diskuse u nás dlouhodobě vytváří. Spor o podobu vysokých škol je vpleten do sítě dalších sporů, které v posledku ukazují ke sporu o podobu polistopadové české společnosti vůbec.

Debata o protestech proti navržené podobě reformy vysokých škol se na levici váže právě na spor o universalitu či partikularitu tohoto odporu: Je zapotřebí, jak tvrdí např. Martina Poliaková nebo Tereza Stöckelová, aby se protestující odpoutali od úzce cechovní perspektivy a pochopili svůj boj v souvislosti celospolečenského odporu proti neoliberálním reformám, nebo je takový požadavek zatím nerealistický a svým způsobem nesprávný, jak tvrdí např. Ondřej Slačálek, protože každý zápas se odehrává na konkrétním, partikulárním poli?

Má protestující akademická obec vztáhnout svůj boj k boji za podobu celé naší obce, protože jinak svůj spor s vládou vyhrát nemůže (resp. případné vítězství částečné by znamenalo jen přesměrování destruktivní reformní energie do jiných oblastí veřejného života), nebo se má držet pouze akademického tématu svého odporu, které jedině ji v boji spojuje?

Tento článek se pokouší v rámci tohoto sporu o univerzity a reformní univerzálie zaujmout jakési střední stanovisko: dostatečně informovaná zkušenost boje proti navržené reformě vysokých škol je zkušeností celku neoliberálního reformního úsilí, typickým příkladem, o jehož zobecnění se povede interpretační zápas.

Reforma je nutná, tedy neoliberální
Typická je zejména jednosměrnost reformního pohybu: reforma padá shora dolů na vysoké školy, které se už několik let k různým návrhům reformy sebe samých vyjadřují, jejich připomínky a námitky ovšem nemají na výslednou podobu návrhů žádný vliv (pro první návrh reformy na základě tzv. Bílé knihy terciárního vzdělávání např. zde, pro současný návrh např. zde). Úkolem ministerstva školství a vlastně celé diskuse kolem reformy je především „nutnou reformu“ nechápavým akademikům vysvětlit.

Příliš zjevná nekompetence a arogance současného ministra není ve skutečnosti hlavním nedostatkem reformy – je spíše její předností, protože na ni lze svést jakýkoliv zádrhel: čím špinavější je ministrův štít, tím zářivější zůstává reformní ideál, jen si odmyslet tohoto ministra z té podivné strany. Tuto myšlenkovou figuru do omrzení opakují hlavní média.

Ekonom Ondřej Schneider v Hospodářských novinách ji inzeruje hned v názvu svého článku Reforma vysokých škol – další zmařená šance a v jeho úvodu píše: „...návrhy ministerstva mají racionální jádro a při normální komunikaci mezi vládou a školami by nemělo být tak těžké vysoké školy přesvědčit o tom, že reforma je nutná.“ Snad můžeme vzít jeho text jako repliku v rámci pomyslné „normální komunikace“, které se zatím nedostává; v každém případě obsahuje celkem reprezentativní soubor argumentů pro „nutnou reformu“, které se v médiích stále objevují.

Refrén této repliky zní: příliš mnoho samosprávy, příliš málo trhu a konkurence. Ve Schneiderově textu se dočteme, že „studenti jsou zákazníci vysoké školy“, nikoliv tedy součást její samosprávy, a „nemají mít právo rozhodovat“. Samosprávné vysoké školy žijí v jakémsi závětří, nejsou schopny konkurovat „špičkovým evropským univerzitám“, nejsou k sobě přísné, udělují docentské a profesorské tituly na svých malých písečcích, nepřitahují zahraniční studenty.

Je proto zapotřebí omezit jejich samosprávu, přejít k manažerskému řízení univerzit a placení školného. Vztah studentů k vysoké škole se musí změnit na klientský a vysoké školy musejí být řízeny jako firmy soutěžící s jinými školami-firmami o studenty. Vždyť vzdělání je typický soukromý statek, jak se můžeme dočíst v každé učebnici ekonomie přibližně v sedmé kapitole.

Je to prosté, rozumím-li Ondřeji Schneiderovi správně: Pustíme do uzavřených a zlenivělých univerzit vítr volného trhu vzdělávání, a ten v nich vytvoří náležité konkurenční prostředí. V nově ustavených správních radách navrhovaných vždy z třetiny ministrem, rektorem (jmenovaným opět ministrem a navrhovaným společně touto radou a senátem) a senátem univerzity zasednou též představitelé byznysu a politiky, představitelé velkého otevřeného světa; ti také tomuto světu univerzity otevřou. Díky volné konkurenci oživlé vysoké školy budou českým a zahraničním studentům konečně za peníze nabízet kvalitní produkt, soukromý statek vzdělání. Taková reforma je přece, jak každý uzná, „nutná“.

Situace se poněkud zkomplikuje, opustíme-li utopickou rovinu neoliberální rad a podíváme-li se na situaci vysokého školství a reformní návrhy optikou praxe. Do správních rad, které budou narozdíl od současného stavu vysoké školy opravdu řídit, rozhodovat o toku financí a rozvojových programech a tedy též o struktuře výzkumu, zasednou – řekněme ze dvou třetin jmenovaných přímo či nepřímo ministerstvem – představitelé lokálního byznysu a lidé z ODS, TOP 09 a VV (po příštích volbách zase z jiných stran) a skrze ně finanční a podnikatelské skupiny, na něž jsou tyto strany napojené.

Velkému i menšímu byznysu se otevře cesta k dosud nepřístupným prostředkům z grantů a dotací na české i zahraniční studenty. Postupy, jak peníze tunelovat, odklánět a vůbec převádět na vlastní konta, si čeští politici, finančníci a jiní podnikatelé za dvacet let osvojili bezchybně.

To není nějaký nezamýšlený důsledek reformy, která má „racionální jádro“, její neblahé korupční pokřivení. Toto je spolu se školným a od něj odvozenými novými bankovními produkty její skutečné jádro, hlavní důvod, proč je tlak na provedení reformy tak obrovský, a proč nejsou vyslyšeny žádné připomínky univerzit – jsou to totiž připomínky, které se právě tomuto snaží zabránit, když hájí autonomii akademického prostředí (kontrolní či regulativní funkci plní za současného stavu akreditace a veřejné financování).

Ať už reformu připravuje tým Matějů nebo Dobešův, princip je stále stejný; pravda, technické detaily byly za Matějů dotaženější. Stejně jako důchodová reforma, se zděšením kritizovaná odborníky zleva i zprava a stejně nakonec protlačená, „nutná“ reforma vysokých škol není připravena špatně; obě jsou připraveny správně, přesně podle přání jejich skutečných zadavatelů, finančních a podnikatelských skupin, které většinu zdejšího politicko-ekonomického provozu řídí.

Univerzity konečně tržní
Další důsledky otevření škol firmám a soukromým investicím? Firmy budou moci využívat vysoké školy jako svého druhu vývojová oddělení. Technické vybavení, učitelé a studenti budou propůjčováni též výzkumu, jehož výsledky budou podléhat ochraně intelektuálního vlastnictví, nebudou tedy veřejné. O tom, který obor je perspektivní, konečně nebudou rozhodovat nezralí studenti nebo od reality odtržení profesoři, ale železná logika trhu.

Ve Velké Británii, kde podobnou neoliberální reformu vysokých škol uskutečnili, to vedlo k zavírání celých oborů, jež nebyly shledány dostatečně ziskovými. Počet nabízených vysokoškolských kursů se snížil o 27 procent, což nebrání tomu, aby si nové managementy tamějších univerzit vyplácely obrovské odměny. Maximální výše školného se oproti původním slibům vyšplhala až na devítinásobek původní částky (tedy na 9 000 liber ročně) a byla jedním z podnětů k vůbec nejmasovějším studentským protestům od osmdesátých let minulého století, kdy se Margaret Thatcherová neúspěšně pokusila školné na vysokých školách zavést.

Docentské a profesorské tituly? Schneider se nenamáhal zjistit, kdo je dnes opravdu uděluje. Není to senát, jak tvrdí, nýbrž speciální (habilitační a profesorské) komise navrhované vědeckou radou, v nichž zasedají i odborníci působící mimo danou školu, po kterých Schneider volá. Současný návrh váže docentské a profesorské hodnosti na funkční místa na dané škole. Bude-li muset škola šetřit, protože výše prostředků ze státního rozpočtu na terciární vzdělávání se bude nadále snižovat (dramaticky od roku 2015), bude se jmenováním nových docentů a profesorů, jejichž platy jsou vyšší, co nejvíce otálet. To bude jistě znamenitá motivace pro vyučující, většinou už dnes ohodnocené spíše bídně.

Školné? V Evropě se od něj odstupuje. V Maďarsku je zrušili v referendu, v Rakousku, na jehož školství se návrh reformy rád odvolává, je ruší právě teď, a to pro domácí i zahraniční studenty, v Německu je zrušila většina spolkových zemí, která je před několika lety zavedla, a další se chystají tento krok následovat. Nevede k žádnému „zkvalitnění výuky“, zato vytváří další práh pro dosažitelnost vzdělání. V Holandsku se zhroutil systém grantů na financování školného a zůstaly jen půjčky; o situaci v Anglii jsem se už zmiňoval. Nikde na světě nevedlo školné k celkovému zvýšení objemu prostředků na financování terciárního školství.

Snad abychom to stihli dříve, než je ve všech okolních zemích zruší, je „nutné“, abychom školné u nás co nejrychleji měli a s ním i studentské půjčky, výhodný nový produkt pro banky – těm bude úroky z půjčky po dobu studia platit stát a poté garantovat splacení jistiny.

Školné má vedle ekonomického významu zásadní význam pedagogický, proto Schneider trvá na tom, že to nesmí být jen zápisné. Studenti musí pochopit studium jako tržní, klientský vztah; pak si ho teprve začnou vážit. Budou si vybírat pouze perspektivní obory s jasným uplatněním absolventů na trhu, budou tlačit na kvalitu výuky (která jim dosud byla na veřejných vysokých školách pravděpodobně úplně volná).

Tento poslední, pedagogický argument je podle mého názoru na proreformní argumentaci vůbec nejdůležitější, protože nás přivádí k ideologickému jádru celého sporu, ba k ideologickému jádru polistopadového režimu.

Disidenti a monetaristé
V této části budu vycházet z vynikajícího článku amerického sociologa izraelského původu Gila Eyala Anti-politics and the spirit of capitalism: Dissidents, monetarists, and the Czech transition to capitalism. Eyal v něm dokládá, že česká podoba přechodu ke kapitalismu byla po listopadu určena původně nepravděpodobnou koalicí disidentů minulého režimu a skupiny ekonomických monetaristů kolem Václava Klause.

Fakticky k tomu došlo tak, že Klaus a další ekonomové z Prognostického ústavu AV ČR byli přizváni k jednáním Občanského fóra s odstupující komunistickou mocí a poté i do nové federální vlády. V revolučním období disponovali disidenti v čele s Václavem Havlem obrovským morálním kreditem a blízkost k nim měla očistný, legitimizující účinek.

Nezáleželo na členství v KSČ a dřívějších kariérách – komunistický předseda československé vlády Ladislav Adamec s disidenty nenašel společnou řeč a zmizel v propadlišti dějin; člen komunistické federální vlády Marián Čalfa si naopak s disidenty porozuměl a stal se předsedou porevoluční federální vlády. Také mezi monetaristy byli někteří nedávní členové KSČ, ale to nehrálo žádnou roli – díky přijetí disidenty se stali oficiálními ekonomy nového establishmentu.

Podstatnější než faktická podoba spojenectví disidentů a monetaristů je ovšem ideový základ, který jejich (dočasnou) shodu a spolupráci umožnil: obě skupiny se shodovaly v diagnóze české (tehdy ještě československé; ale právě typově rozdílné koalice utvářející nové establishmenty v Čechách na Slovensku vedly podle Eyala později k rozpadu společného státu) společnosti i v postupu, jak ji léčit.

Česká společnost i česká ekonomika byly v očích těchto nových elit zkaženy působením státního socialismu, jenž lidi odnaučil odpovědnému přístupu k životu: k majetku, k přírodě, k budoucnosti, k sobě navzájem; ekonomické vztahy pak fantasticky pokřivil státním dirigismem. Je proto potřeba neodkladně zahájit přechod k jinému typu společnosti, v níž se stát přímé řídící role vzdá; společnost se bude organizovat sama na občanském, případně tržním principu, politická elita bude vládnout nepřímo, jako morální autorita vytyčující kladný občanský ideál nebo narovnavatel pokřivených tržních vztahů.

Originalita Eyalova přístupu spočívá snad především v interpretaci monetarismu jako způsobu nepřímého vládnutí. Monetarismus je ekonomická doktrína spojovaná především s chicagskou ekonomickou školou v čele s Miltonem Friedmanem. Monetarismus historicky vplynul do širšího proudu neoliberálního ekonomického myšlení, které vytlačilo dříve dominantní keynesiánství a od osmdesátých let minulého století spustilo nejdříve v anglosaských a poté i dalších zemích rozsáhlou vlnu privatizací a deregulací trhu.

Eyal identifikoval hlavní zájem monetarismu – i přes jeho velký důraz na svobodu – v otázce vládnutí: jak dobře vládnout a přitom příliš nezasahovat? Odpověď zněla: kontrolou peněz – odsud také název doktríny.

V přesvědčení monetaristů, že původcem všech změn v ekonomice jsou peníze, jako by byla vepsána důvěra v jejich moc reprezentovat realitu. Trh jako místo určování ceny statků koriguje jednání aktérů, nejlépe oceňuje rizika, vysílá signály o vývojových trendech, vychovává k podnikavosti a odpovědnosti.

Vláda monetaristů pouze dohlíží na to, aby trh nebyl pokřiven, aby peníze reprezentovaly realitu „správně“. Prakticky to znamená především udržovat nízkou inflaci, vyrovnané rozpočty, kontrolovaný růst peněžní zásoby, omezení státních zásahů a přerozdělování, které „deformují“ ceny na trhu, na minimum; v českých podmínkách dále privatizaci státem vlastněných podniků.

Disidenti a monetaristé našli shodu v technologii nepřímého spravování veřejného života, v tom, že společnost se má řídit podle určitého univerzálního měřítka nezávislého na vládě. Pro disidenty byla tím měřítkem občanská morálka, shoda soukromého a veřejného já (které byly v minulém režimu naopak fatálně odděleny), odpovědný „život v pravdě“. Pro monetaristy byly tím měřítkem peníze, trhem vytvářená cena jako výraz shody nabídky a poptávky, jako jasná pravda statků. Disidenti i monetaristé pojali vládu jako pedagogické působení na obyvatelstvo, jako výchovu k občanství a odpovědnosti.

Setkání Ideálu s praxí
Eyalův článek nepodává další historický vývoj ideálu nepřímé správy společnosti, který si osvojily politické elity vzešlé z listopadové revoluce, my ho však můžeme sumarizovat z vlastní zkušenosti. Spolupráce disidentů a monetaristů celkem brzy přestala fungovat a obrátila se ve vzájemný boj, v němž zvítězili monetaristé.

Přechod ke kapitalismu se udál především pod jejich taktovkou, a „nutné“ neoliberální reformy, které dnes podřizují tržní logice oblasti vysokého školství, důchodů a zdravotnictví, jsou pokračováním nadvlády monetaristického pravověří, podle nějž jsou přece vzdělání, zdraví i důchod „soukromými statky“ souvisejícími s jejich sociálním prostředkováním, tedy školstvím, zdravotní péčí či solidárním systémem důchodového pojištění jen velmi volně – toto prostředkování nesmí v žádném případě deformovat jejich správnou, tržní cenu.

Důležitější než rozkol v táboře porevolučních spojenců je ovšem zvrat, který nastal setkáním ideálu s politickou realitou. Realizace monetaristického ideálu nepřímého vládnutí skrze peníze jakožto univerzální měřítko pravdy všech statků se zvrátila v přímou vládu peněz. Peníze se nestaly ukazatelem hodnoty, nýbrž hodnotou samou a jedinou. Nově vzniklá třída velkých podnikatelů se nezajímala o pravdu a odpovědnost, šla a jde přímo za penězi jakoukoliv cestou, skrze kontakty na politiky a státní úředníky, skrze korupci, tunelování, odklánění.

Původně zamýšlená nepřímá vláda se zvrhla v přímé vysávání státu, peníze se otočily proti úmyslu monetaristických vládců, kteří se nakonec stali součástí korupční mašinérie (i když si mohli nadále myslet, že jen napomáhají vytváření třídy majitelů nutné k řádnému kapitalismu, protože nechtěli kapitalismus bez kapitalistů).

„Potřebné“ reformy jsou pokračováním nájezdu kapitálu na veřejné peníze, na ty části veřejných rozpočtů, které dosud nebyly zprivatizovány a vytunelovány: na důchodové účty, na rozpočty nemocnic a státní zdravotní pojišťovny, na sociální dávky a jejich distribuci, na evropské a vědecké granty, na příspěvky na studenty.

Do stejné kapitoly patří daňové optimalizace a tlak na snižování daní pro bohaté a firmy. Trh, jenž se měl stát nástrojem občanské výchovy k odpovědnosti, se stal prostředkem nadvlády největších hráčů nad ekonomickým a politickým životem země.

Disidentský ideál života v pravdě prošel podobným zvratem v setkání se zahraniční politikou. Unilateralismus Spojených států jakožto vítěze studené války dostal vyostřenou podobu v projektu „amerického století“, vypracovaném konzervativními think tanky. Obrovská energie vojensko-průmyslového komplexu hledala po konci studené války a pádu sovětské říše nové zacílení a našla je v nikdy nekončící „válce s terorismem“.

Neokonzervativní rétorika legitimizovala nové cíle americké zahraniční politiky skrze schéma boje dobra proti zlu: pól zla byl přitom obsazen „totalitními režimy“ a pól dobra demokracií, takže disidentský ideál v něm nacházel zrcadlení sebe sama na úrovni velké politiky. Život v pravdě přijal podobu života ve válce.

Bezvýhradná podpora americké zahraniční politiky je nesena představou, že Spojené státy intervenují ve jménu vyšší spravedlnosti, která umožňuje obyvatelům podrobeným diktátorské vládě přechod ze života ve lži k pravdě demokracie, v níž se možnost shody mezi soukromým a veřejným já otevírá pro všechny.

Čistý a čistší
Ani zvrat ve faktickém působení obou složek Ideálu neoslabuje jeho vládu, právě naopak: Čím je realita špinavější, tím je Ideál, který se nad ní klene a kterým je poměřována, čistší, ideálnější, trvalejší. Tajemství nečekaného úspěchu TOP 09 leží ve znovuspojení disidentského a monetaristického dědictví v momentu druhé krize největší pravicové strany. Spojení představují personálně Schwarzenberg a Kalousek, v rovině politické agendy disidentské pojetí zahraniční politiky a dogmatická čistota a tvrdost neoliberálního reformního úsilí. Polistopadový Ideál vstal znovu jako fénix z popela, který zbyl po ekonomické krizi. Už si zase můžeme utahovat opasky a vyznávat viny!

Politika se znovu stala idealistickou a člověk mohl obětovat svůj materiální prospěch dobré společnosti kapitalistické budoucnosti, tedy konkrétně vyrovnanému rozpočtu, starému snu monetaristů. Právě ve svém odtržení od praxe je Ideál nevyvratitelný. Materialistická logika, kterou lidem nabízí levice, nechává ty, jež jsou Ideálem vychováni, chladnými či přímo podezřívavými (cokoliv, co není neoliberalismus, je „populismus“).

Odkazy na praktickou politiku, na fakt, že více jak polovinu veřejného dluhu je možno připsat právě Kalouskovi jako ministru financí v posledních pěti letech, že neoliberální reformy jsou jen způsobem obohacení konkrétních firem, že neoliberální deregulace trhu a financializace ekonomiky způsobily nejdříve spekulativní bubliny na trhu a po jejich prasknutí největší ekonomickou krizi od druhé světové války, to vše nemá na víru v Ideál (a potažmo v ty, kdo jej náležitě reprezentují) vliv.

Na čem se lze sjednotit
Sem spadá i debata o školném. Nesouhlasím s Ondřejem Slačálkem, že hnutí akademiků proti připravované reformě by se mělo pokusit sjednotit právě na odporu vůči školnému – pohled na diskuse samotných odpůrců reformy ukazuje, že je to nereálné. Z mnoha míst lze slyšet: „Nejsem proti školnému, ale jsem proti němu v navržené podobě.“

Ideální školné je pevnou součástí Ideálu, způsobem sebedisciplinace těch studentů (nebo rodičů budoucích studentů), kteří pedagogické působení Ideálu přijali. Poukazy na jeho nefunkčnost v okolních zemích budou marné. Na odporu proti školnému jako takovému bychom se možná mohli shodnout, kdyby zde několik let fungovalo se všemi důsledky; dokud zavedeno není, dokud na nás zhlíží z nebes, kde sídlí Ideál, jsou racionální argumenty proti němu plané.

Důležitější je proto zachování jednoty v protestním táboře akademiků, pozornost vůči navrhované reformě jako celku a zkušenost odporu proti ní jako celku. Protože neoliberální moc záměrně tříští objekty svého působení a staví je proti sobě v boji o podíl z koláče veřejných rozpočtů, vědce z Akademie věd proti badatelům z univerzit, zdravotní sestry proti doktorům, střední třídy proti „flákačům“ a „sockám“, je důležité pěstovat zkušenost jednoty a solidarity, a především pak celistvý obraz toho, proti čemu se bojuje.

Čerstvé pozdržení jednoho ze dvou reformních zákonů je pravděpodobně součástí rozmělňovací taktiky ze strany moci. Podstatné je proto uchovat paměť toho, že všechny reformní návrhy míří k témuž, ke vpádu tržní logiky do dříve autonomních oblastí veřejného života, i toho, že minulý návrh z reformní dílny Matějů byl akademiky – po marném připomínkování – odmítnut úplně stejně. To je důležité též pro případ, že TOP 09 z taktických důvodů přitlačí na odvolání ministra Dobeše a začne nové kolo vyjednávání.

Stejně tak je podstatné uchovat paměť síly protivníka, schopnosti tržních hráčů podmanit si procesy politického rozhodování. Rozhodnutí studentů Univerzity Hradcec Králové pro okupační stávku bylo správné – jedině velké nasazení může něco dokázat proti spojené ekonomicko-politické moci.

Asi právě jednota, argumentační kompetence a eskalace odporu – k vyhlášení stávky by mohly najít odvahu i další vysoké školy – částečně zviklala jednosměrný pohyb moci. Motivy pro odvolání hradecké okupační stávky jsou zastřené. Pohotovost ke stupňování protestů musí v každém případě zůstat v instrumentáři akademické obce, a nejen pro následující týden neklidu.

A dále, uchovat celistvý obraz reformy znamená také pečlivou pozornost vůči diskursu, který ji doprovází a prosazuje.

Novináři alias neoliberální ekonomové alias novináři
Nehledě na vcelku brzký rozchod větší části disidentů a monetaristů dalo jejich revoluční spojení vzniknout Ideálu, který naši veřejnou debatu reguluje dodnes. Monetaristicko-disidentskou vizi dobré společnosti totiž mezi prvními zvnitřnili novináři, z nichž mnozí byli sami disidenty, a z médií se stal hlavní nástroj pedagogického působení na socialismem údajně zlenivělé a rovnostářsky naladěné obyvatelstvo.

Snad teprve média učinila z Ideálu jednotnou a vnitřně dynamickou ideologii. Především pevně spojila obě jeho složky, neokonzervativní pro zahraniční politiku a neoliberální pro politiku ekonomickou. S druhou složkou novinářům vydatně pomáhají neoliberální ekonomové, jimž patří televizní obrazovka a komentářové části novin měrou podobnou jako novinářům.

Skoro to vypadá tak, že pastýřské působení na veřejnost, neznalou zákonitostí volného trhu, je hlavní náplní práce četných ekonomů a bankovních analytiků. Po listopadu se s mytickým obrazem Západu spojená tržní ekonomika stala náboženstvím, a ekonomové kněžími, kteří jsou schopni obyvatelstvo do vyšších tajemství trhu zasvěcovat. I výše citovaný Ondřej Schneider stojí v této linii veřejných ekonomů, kteří z titulu odborníků dodávají cestě trhu do všech oblastí veřejného života punc nezbytné nutnosti.

Pedagogický zřetel Ideálu přitom hraje významnou roli: Zavedení školného na vysokých školách je součástí péče o duše občanů – teprve ono povede studenty k odpovědnosti, teprve ono vytvoří nepokřivený, trhem formovaný vztah student-škola. Studenti se nemohou podílet na samosprávě vysokých škol přímo, „nemají mít právo rozhodovat,“ zato musejí chod vysokých škol spoluřídit nepřímo, skrze školné, které vnese do nabídky vysokých škol tržní ohled na platící zákazníky.

Média dále podpořila tu mocenskou linii, která očistila Ideál od nánosů, jež by jej mohly oslabit, zbavit jednoznačné formulace. Disidentské dědictví disponovalo více fasetami, kupříkladu v oblasti zahraniční politiky existoval v prostředí Charty 77 alternativní projekt „kacířské geopolitiky“.

Ten rozuměl konci studené války nikoliv jako vítězství Západu nad Východem, nýbrž jako příležitosti k vytváření postimperiální Evropy se sjednoceným Německem, snahou o rozpuštění obou vojenských bloků (Václav Havel k tomu vyzýval ještě ve svých prvních prezidentských projevech) a posílení důrazu na široce pojatá lidská práva zahrnující i sociální rozměr demokracie.

V ekonomické oblasti zase existoval alternativní projekt postupné restrukturalizace státních podniků a jejich privatizace formou přímého prodeje. Takto byla i přes silný Klausův odpor prodána např. mladoboleslavská Škodovka německému Volkswagenu.

Polistopadové období bylo obdobím jakéhosi slavnostního spojení novinářů a vládnoucí moci, v němž přesvědčení monetaristů a disidentů rychle instruovalo potřebu společnosti vyrovnat se s traumatem normalizace a nalézt nový směr vývoje. Společenské elity technické a podnikatelské se ztotožnily asi spíše s monetaristickou stranou Ideálu, elity humanitní a kulturní zase s disidentskou.

Novináři účinně spojovali obě složky a zároveň dbali na jejich ideovou čistotu. Vytvořili téměř jednolitý středopravicový pro-neoliberální a pro-atlantický voj, který postupně prošel redakcemi rozhodujících médií (takový Pavel Šafr už stihl být šéfredaktorem Českého deníku, Telegrafu, Lidových novin, Mladé fronty dnes, Reflexu a Blesku), takže všechna hlavní média – s výjimkou levicového Práva – hovoří úplně stejnou řečí. Je to hlas polistopadové ideologické hegemonie.

Zvrat, který doprovází setkání Ideálu s praxí, jistě způsobuje též pohyby v novinářské obci, její větší oddělení od vládnoucí moci, štěpení na část spíše pro-klausovskou a část spíše pro-havlovskou apod., tyto pohyby se ovšem příliš nedotýkají vztahu k samotnému Ideálu. Přes vzájemné šťouchance z jednoho tábora do druhého a navzdory roztříštěnosti do mnoha redakcí promluví novinářská většina vzácně shodným hlasem tehdy, když se o něco významnějšího hraje: každé sněmovní volby, lustrace, kupónová privatizace, americký radar, neoliberální reformy či protesty proti nim.

V moci Ideálu
Jednota postoje médií proti stávce dopravních odborů loni v červnu byla fascinující a účinek až nečekaně vydařené stávky v podstatě vynulovala; s něčím podobným se setkáváme v případě protestů proti vysokoškolské reformě.

Účastnil jsem se facebookové diskuse na téma tohoto odporu, do níž přispívali také tři elitní komentátoři z hlavních médií. Bylo fascinující sledovat, jak nezávisle na sobě přicházejí s úplně stejnými argumenty (podobnými těm Schneiderovým – potřebnou reformu hatí nemožný ministr a špatná komunikace ministerstva, akademická obec je zájmová skupina bránící své pohodlí, školné je výtečný prostředek pro zkvalitnění výuky, protože navozuje klientský vztah) a vytvářejí stěnu, na níž dopadá hrách marného odporu zúčastněných akademiků. V zájmu spravedlnosti nutno připojit, že jeden z novinářů argumenty akademiků alespoň zvažoval.

Dlouhodobý a argumentačně kompetentní odpor vysokých škol nezmůže nic proti pravověří Ideálu. V nabité aule pražské právnické fakulty, v níž se 19. ledna shromáždili zástupci studentů, učitelů a kompletní vedení největší a nejdůležitější univerzity v zemi, aby ostře odmítli návrh vysokoškolské reformy (návrh reformy navíc odmítlo celkem 21 z 26 veřejných vysokých škol), byly přítomny i kamery České televize.

V hlavních zprávách se z tohoto výjimečného shromáždění neobjevil jediný záběr – televize zařadila pouze záběry ze studentského happeningu vyhazování 90 melounů, z něhož mohutnost a reprezentativnost odporu nemohla být zřejmá. V tištěných médiích pak nadvládu Ideálu obhajují články jako je ten Schneiderův.

Pozoruhodný je tak fakt, že novináři, odkojení disidentským ideálem občanské společnosti, nenalézají sluchu pro tak podstatnou aktivizaci občanské společnosti, jakou (ať už odborářský nebo akademický) odpor proti reformám představuje. Je to, jak se aspoň domnívám, dokladem poměru sil uvnitř Ideálu, který zrcadlí politický vývoj země: tak jako monetaristé porazili disidenty v politickém boji, protože dokázali lépe vystihnout a oslovit hlad společnosti po západním blahobytu, jejž ekonomická transformace slíbila nastolit, získaly uvnitř Ideálu „potřebné“ neboli neoliberální reformy svým způsobem navrch nad disidentskými důrazy na cestě k dobré společnosti.

Neoliberální reformy se staly kategorickým imperativem české politiky a českých médií – jako by přitom nasály obrovský morální kredit, který na počátku do Ideálu vložili disidenti.

Korupce v rouše morálním
Systémová korupce zužující zemi není důsledkem nedostatku morálky, nýbrž jejího přebytku. Obsedantní rétorika „potřebných reforem“ a „konkurenceschopnosti“ vyřazuje jakoukoliv skutečnou diskusi ze hry právě svou morální, kategorickou povahou. Protest akademické obce proti záměru otevřít budoucí správní rady univerzit přímému vlivu korupčního kapitálu naráží na imperativ, který je silnější než jakákoliv věcná kritika: „Reforma je nutná.“

Korupce se vyvinula v systém právě v souvislosti s přechodem k tržní ekonomice – během něj se vytvořila politicko-ekonomická bratrstva, která se naučila odklánět a tunelovat privatizovaný majetek, veřejné zakázky a dotace, rozdělovat místa ve správních radách městských a státních firem.

Velké firmy a o něco menší kmotři řídí z tmavého pozadí finanční toky procesu, který je v popředí, ve světle veřejného života nadán hned několikerou morální sankcí: jako cesta od zla totality k dobru demokracie, jako převýchova zlenivělých objektů „pečovatelského státu“ v aktivní a odpovědné občany, jako vyšší nutnost „potřebných reforem“. Média tepou jednotlivé odhalené či tušené korupční případy, k nahlédnutí neoliberálního systému jakožto samotného zdroje korupce se jim ovšem nedostává prostředků, protože jsou sama jedněmi z vykonavatelů morálního sankcionování neoliberalismu jako jediné možné cesty.

Reformy vytknuté před závorku
„Bolestivé, ale nutné“ reformy udávají tón – nelze o nich diskutovat, lze je lidem pouze náležitě vysvětlovat. Neoliberální reformy byly tak říkajíc vytknuty před závorku, staly se veličinou, kterou se musí „vynásobit“ každá oblast veřejného života, má-li se vydařit přechod ke svobodné společnosti kapitalistických občanských ctností. V závorce se tak ovšem ocitly nejen všechny ne-neoliberální alternativy, ale především samotná demokratická diskuse.

Novináři (a jejich kolegové neoliberální ekonomové) se stali hlavními advokáty „potřebných reforem“. Jejich přemýšlivější, či prostě profesionálnější část si ovšem v posledních letech osvojila novou pozici lépe vyhovující požadavku vyváženosti – pozici nad znesvářenými stranami politických sporů a kritiky korupčních nešvarů. Tato objektivnější poloha ale sama o sobě neodstraňuje morální a diskursivní nadvládu Ideálu a s ní uzávorkování všeho, co by chtělo bránit jeho uskutečňování.

Ve všech podstatných sporech mezi občanskou společností a neoliberální mocí se tato pozice projevuje jako opakované povzdechy nad „neschopností komunikace“ znesvářených stran, která „potřebné reformy“ hatí – ať už se jedná o odborářské stávky na protest proti reformám důchodů, pracovního práva a zdravotnictví nebo současný spor akademické obce s ministerstvem školství. Poznání, že žádná diskuse s „potřebnými reformami“ a kapitálovými zájmy není fakticky možná, je dosažitelné pravděpodobně pouze těm, kteří se v ní přímo angažují.

Od konkrétního k obecnému a zpět
Až teprve odejmutí pozitivní morální sankce reformám a nezakrytý pohled na jejich mocensko-ekonomické pozadí může vést k odstranění závorky, v níž se dnes nachází občanská společnost. Protest akademiků proti vysokoškolské reformě má i tento význam. Vzdělané elity, z velké části samy nakloněné Ideálu, v něm zakoušejí faktické působení jeho realizace, jednosměrnost mocenského tlaku a nemožnost diskuse. Více než tři roky opakovaného připomínkování reformních návrhů nezměnilo vůbec nic.

Akademická obec se nebrání diskusi o tom, co by bylo dobré v systému vysokého školství změnit, je to naopak její vlastní zájem. Místo skutečné, nepředstírané, ne jen formální diskuse se jí ovšem – bez ohledu na to, kdo je právě ministrem – vnucuje ten nebo onen hotový reformní produkt připravený politicko-ekonomickou mocí.

Vlastní reflexe této dvojité identity české inteligence, pozice subjektu Ideálu, nositele jeho diskursu, i pozice objektu jeho mocenského působení je podle mého názoru klíčovým momentem v interpretaci celého sporu. „Objektivní“ moment politické identity inteligence umožňuje vyklonění z Ideálu a jeho kritické čtení, zkoumání jeho historické podmíněnosti i mocenských mechanismů, které implikuje.

Zkušenost zvratu při setkání Ideálu s politickou realitou, zkušenost jeho působení v jeho politicko-mediální konkretizaci v této kauze se může stát zkušeností ukazující k jeho celku. Vyjmutí reformního Ideálu z morálního univerza otevírá možnost jeho navrácení do konkrétních dějinných podmínek univerza politického a tím i možnost svobodné diskuse o něm.

Česká inteligence se může stát subjektem (vedle dalších subjektů) demokratické diskuse, v níž se nahlížejí různé možnosti směřování společnosti z různých stran, tak říkajíc zevnitř i zvenku.

To se samozřejmě vztahuje i na samotné univerzity – jejich autonomie je historickým požadavkem vycházejícím z jejich vnitřní zkušenosti, z mnohasetletého boje o nezávislost bádání a vyučování na politické a ekonomické moci. Jejich zapojení do společenských struktur je naopak momentem jejich zvnějšnění, uplatnění jejich moci (moci vědění) na tvorbě společnosti i odpovědnosti této moci vůči společnosti: Jsou to koneckonců právě univerzity, na jejichž půdě vznikají zásadní projekty společenského uspořádání, mj. i toho neoliberálního.

Projevem této odpovědnosti může být též spolupráce vysokých škol s různými institucemi občanské společnosti, jak to navrhuje Tereza Stöckelová. Uvažovat snad lze i o přímé spolupráci s komerčními firmami, pokud to nebude znamenat ztrátu veřejné povahy výzkumu a vyučování. Podstatná je okolnost, zda jsou to samy vysoké školy, které si vybírají, zda chtějí s nějakou firmou (či třeba občanským sdružením) spolupracovat, nebo zda je to diktát moci univerzitám vnější – moci, jež kupř. za tímto účelem obsadila místa ve správní radě školy.

Nutnou podmínkou takové zásadní společenské diskuse je zastavení „potřebných reforem“ a případně revize reforem dosud protlačených. Existují i jiné recepty než neoliberální. To jasně pochopili protestující akademici, když na koberečku, na který je předvolal ministr po vyvrcholení lednových protestů, požadovali jediné – odvolání stávajícího reformního návrhu.

Jedině zastavení reforem může také utnout další mohutná přesměrování veřejných peněz do soukromých kapes, přesměrování, jejichž legální či korupční povahu nelze v systému legalizované korupce rozlišit. Další podmínkou takové diskuse je skutečná reprezentace názorové plurality v médiích. Není dost dobře možné, aby z médií včetně veřejnoprávních po dvaceti dvou letech „demokracie“ promlouvala na prvním místě ještě stále logika „nutnosti“ určité velmi vyhraněné politické agendy (která souhlas se sebou z občanů vydírá nesmyslnou hrozbou státního bankrotu).

Možnosti diskuse
Neexistence skutečné diskuse a systémová korupce vedou k zapouzdřování sociálních problémů a odcizení stále většího počtu lidí od politiky. Vedlejším produktem utahování opasků na nekonečné pouti do zaslíbené země občanských ctností je fašizace jisté části společnosti, která strádání na cestě pouští prožívá jako frustraci a hledá způsob jejího vybití. Když i část politických elit a médií potvrzuje některé její xenofobní instinkty, ztrácí zábrany.

Loňské události ve Šluknovském výběžku demonstrovaly temný potenciál neoliberální politiky. Soukromý byznys přisátý k veřejným rozpočtům, zde k dávkám na bydlení, sestěhuje sociálně slabé na jedno místo a vytvoří ghetta; pojetí jednotlivce jako samostatné a s ostatními soutěžící firmy a odsud pramenící všudypřítomná rétorika neúspěšných, „nepřizpůsobivých“ a „socek“ zase nasměruje sociální hněv místních i přespolních.

Svobodná diskuse by měla zapouzdřené problémy otevřít a především dát zaznít různým názorům, aniž by je dopředu morálně klasifikovala jako správné či nesprávné. Snad bude v takové diskusi možné poukázat i na rozpory v Ideálu samém, především na problematičnost nároku pravdy (disidentského „života v pravdě“, monetaristické pravdy peněz v tržních vztazích) jako universálního měřítka dobré společnosti.

Jakkoliv je zde pravda myšlena prvotně v rozměru osobním, v rozměru individuální odpovědnosti za mé bezprostřední okolí, za mé transakce na trhu, za mou interakci v rámci občanské společnosti, velice snadno se překlápí ve vládu nadosobní Pravdy systému. Nejen česká, údajně stále postkomunistická společnost, ale ani společnosti západní zdá se nedisponují předivem institucí a osobních a občanských vztahů tak pevných, aby zabránilo nadvládě nadosobních a globálních mocí (globálního trhu, velmocenských zájmů), které se napájejí právě z našich každodenních interakcí.

Svobodnou demokratickou společnost nemůže zrodit vláda Pravdy (byť by se rodila jako výzva k osobní pravdivosti ve veřejném jednání), nýbrž nezrušitelná pluralita aktérů a jejich stálý rozhovor. Skrze rozhovor, jenž rozrušuje absolutní nárok Pravdy, může pluralita pronikat i do myslí aktérů a odsud do médií, ale též do tržních vztahů a vlastnických forem, do přístupu k řešení politických a ekonomických problémů.

Demokracie se nemusí zastavit před branami ekonomiky. V rozhovoru lze konečně rozpustit logiku „nutných“ neboli neoliberálních reforem, jež neomylně přidávají mocným a bohatým, uplatnit zájem všech a hledat možné kompromisy. Další bezohledné prosazování vůle velkých hráčů naopak povede ke stále silnějším výbuchům sociálního napětí, odmítání systému či volání po vládě silné ruky.


A co si myslíte vy? Diskuse (27 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Diktát trhu Neděle, 26.Února 2012, 15:57:19

Díky za odkaz na zajímavou studii o spojení disidentů a monetaristů. Jen bych to upřesnil, že původně si disidenti vzali na pomoc prognostiky, ty ovšem všechny převálcoval monetarista Klaus, třeba Komárek, Zieleniec, Mlčoch či Zeman monetaristé nebyli. Také je dobrý postřeh o TOP 09 jako personální jednotě pro-klausovského monetaristického a pro-havlovského idealistického křídla, protože Schwarzenberg disident nebyl. Chyba ovšem není na straně Ideálu, Pravdy či "života v pravdě", protože to zde už ve veřejné sféře téměř nikdo nehájí, a to, co z toho dělají pravicová média je karikatura a fraška, kterou nelze brát vážně, ale chyba je na podřízení všeho trhu, neoliberální logice, kterou zde nastolil Klaus a kterou důsledně díky své pohodlné většině v parlamentu prosazuje současná koalice, na kterou slyší i mnoho lidí v sociální demokracii i mezi komunisty. Kritika současných "reforem" musí jít cestou analýzy a kritiky Klause, klausismu a současného korupčního systému, který s občanskými a demokratickými ideály disidentů a chartistů nemá nic společného. Ale je pravda je, že část pravicových "trhovců" se jich neoprávněně dovolává.

Diskuse je důležitá a klíčová část demokracie. Aby ovšem diskuse byla demokratická, musí být vázána na některé pojmy a koncepty, konkrétně koncepty svobody, spravedlnosti, lidských práv, rovnosti před zákonem, rovnosti příležitostí, atd. Jejich relativizace či jejich odmítání v tom smyslu, že to jsou Ideály či Pravda s velkými písmeny pomáhá morálním relativistům a nihilistům, kteří jsou vesměs na straně "trhovců".

Také si myslím, že vláda bude chtít hlavně prosadit a zavést školné ať to stojí co to stojí, protože budou chtít ukázat, že plní svůj pravicový program a chtějí být pochváleni od patriarchy Klause. Možná ale ztroskotají na těch, kteří si nechtějí nechat ujít možnost vytunelovat a ponížit univerzity ať to stojí, co to stojí.

Img_2395

Jan Vaněk - student a státní zaměstnanec, Praha

Výborně! Neděle, 26.Února 2012, 17:07:54

Skvěle! Díky za perfektní text. Jen úplně malý faktografický detail - pokud se nemýlím, návrh reformy již odmítlo 25 z 26, nikoli 21 z 26 akademických senátů

Bohdana Marvalova - Liberec

školné Neděle, 26.Února 2012, 18:07:21

Nesouhlasím s tím, že by nebylo možné sjednotit se na
odporu proti školnému. Otázka školného jakoby vypadla
ze současných diskusí. Každá snaha toto téma otevřít
je torpédována.
Většina akademických pracovníků a některé občanské
iniciativy se snaží z nepochopitelných důvodů
namluvit studentům, že zavedení školného je podružný problém.
Jeden z nejvyšších akademických funkcionářů studentům dokonce tvrdil,
že školy nebudou školné vybírat, i kdyby bylo uzákoněno,
neboť by tím přišly o studenty.
Domnívám se, že je to podlé, nechat studenty bojovat za naše
"akademické svobody" a pak jim nadělit školné.

Petr Litschmann - M.Žižkov

Analýza je to obdivuhodně trefná a pří-nosná Neděle, 26.Února 2012, 18:48:14

(Až na ten titulek - já si na začátku opravdu myslel, že … zase mě nachytali.)
A alespoň jedna generace studentů z ní bude moci těžit pro své syntézy, než společnosti na cestu k vytýčeným cílům pomůže nastoupit. Proč se jen vkrádá obava, že jedna generace stačit nebude, budou-li v těchto letech VŠ nutně-reformě mocensky podvázané? Tahle potíž přímo volá po nějaké dočasné zkratce! Snad k ní dospějí aspoň studenti. Nabízí se také využít potenciálu hegemonicky tak nepodvázaných IT, ostatně kolik studentů sleduje ČT?
Až úplně nakonec doufám, že Ondřej Slačálek přijde (spíše se) zkratkou.

Lepenka

Michal Špína - komparatista

Pondělí, 27.Února 2012, 03:30:4

Utkvěly mi dva důležité momenty:

1) morálky — tedy spíš moralizujícího diskursu — není nedostatek, ale nadbytek. Politiky jsou skutečně příliš často traktovány morálně, ne politicky. Mnozí lidé, kteří se pokoušejí přispět ke změně, tak mají o jednoho nepřítele navíc — vlastní stud.

2) je důležité útočit na argument, že člověk si váží teprve toho, co si zaplatí — myšleno penězi. Tihle ekonomové nám coby neplatičům školného vlastně odepírají vážit si vzdělání! Kde to vzali? Znám spíš lidi, co si nejvíc váží toho, za co vydali něco úplně jiného než peníze.

Eva10

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 27.Února 2012, 05:45:34

Také se mi zdá důležité oponovat názoru, že člověk si váží toho, co si zaplatí, že prostě peníze vyjadřují hodnotu čehokoliv, že víc peněz do určité oblasti znamená automatické navýšení kvality. Když mám příležitost, tak mě baví dokazovat, že to tak není, že třeba u mě nebo u jiných lidí to neplatí. Bylo by krásné, kdyby přibývalo lidí, nad kterými nemá kapitalismus moci (jako peklo nad Martinem Kabátem v oblíbené pohádce) :-) Zatím to tak bohužel nevypadá.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Z psychologického hlediska Pondělí, 27.Února 2012, 17:40:39

ačkoli nejsem psycholog, přesto se domnívám, že chceme-li aby se platilo za vzdělávání, stavíme se na stranu těch, kteří se domnívají, že vzdělání je něco, co se dá předem vymezit a zvenčí "nalít trychtýřem" do hlavy vzdělávajícího se člověka. Ale už Komenský říkal, že student není vědro, které je nutné naplnit, ale pochodeň, kterou je třeba zapálit. Podobně mluvil v minulém století Sir Karl R. Popper, který odmítl přirovnat lidskou mysl ke vědru, ale říkal, že je spíše podobna světlometu ozařujícímu temnotu před námi. Jak chcete přimět studenta, aby bolestivě přemýšlel (myšlení, jak známo, bolí), když on si přece zaplatil? Nejen že si vzdělání nebude více vážit, paní Hájková, ale bude učitele podezřívat, že ho neučí dobře, když mu vzdělání nepředává ve formě úhledně zabaleného balíčku.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

ad Bohdana Marvalová Pondělí, 27.Února 2012, 17:57:2

díky za Váš názor. Protestovat proti školnému je nepochybně důležité. Je to pohroma, která zasáhne studenty nejdříve, bude-li schválena reforma. Jenže pak bude následovat další zhoršování kvality studia, rušení "nerentabilních" kateder, odsávání peněz do podnikatelského sektoru, které povede ke zvyšování školného atd. Proto i občanské iniciativy apelují na studenty, aby rozpoznaly povahu vysokoškolských reforem v celé šíři i jejich místo mezi ostatními reformami (reformy zdravotnictví, důchodové, ale spadá sem i projednávané "vracení" majetku církvím ... které jsou skrytou privatizací, při níž jsou majetky snadno "odkláněny").

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

ad Jan Černý - nádherný text Pondělí, 27.Února 2012, 18:12:43

Nejvíc se mi líbí, jak se Vám povedlo uchopit neoliberální Ideál v plné jeho kráse. Kdo by nesouhlasil s tím, že "každý strůjcem svého štěstí", jenže na druhé straně můžeme stejně tak souhlasit i s opakem tohoto tvrzení "člověk je bezmocný v tváří tvář osudu". Neoliberalisté tvrdí to první a přehlíží to druhé. Jak by taky ne, když ten nezáviděníhodný osud lidem připravují oni svými reformami.

Jan Černý - Brno

Pane Šimso, Pondělí, 27.Února 2012, 19:44:40

já bych velmi nerad hodil veškerou vinu na Václava Klause, jakkoliv je to hrozná postava. Nebyl zdaleka sám, kolem sebe měl další monetaristy (Dyba, Ježek, Tříska, Dlouhý ...) – spíše by bylo zajímavé zkoumat, jak přesně se monetaristický ideál uchytával mezi novináři a veřejností a třeba jak vytlačil alternativní projekt kolem Vrby a ekonomů sdružených později v Občanském hnutí. Ve svém textu se právě pokouším vystoupit z morálního diskursu dobří/zlí – kupř. v podobě dobří disidenti, zlí monetaristé. I monetarismus a šířeji neoliberalismus je legitimní názor, který má inteligentní zastánce a odpovídá na nějaké společenské spory a rozpory. Já s ním nesouhlasím v rovině teorie a už vůbec ne praxe (a snažím se ukázat zvrat, k němuž v doteku tohoto ideálu s praxí dochází), ale musíme se zamýšlet nad tím, proč je tak úspěšný.

A na druhé straně disidentský ideál, jistě bližší mému (a zcela vlastní vašemu) naturelu také není bezrozporný a také prochází zvratem při setkání s politickou praxí – vím, že zdaleka ne u všech disidentů, ale ve své rozhodující, v polistopadovém diskursu jaksi « oficiální » vrstvě rozhodně. A právě ten diskurs mě zajímá nejvíc – proto bych vůbec nepodceňoval novináře a jejich « karikatury » a « frašky », jak píšete. Ve skutečnosti nám vládnou média, a znovu, novináři mají nějaké své důvody, proč ten nebo onen ideál, nám jakkoliv vzdálený, hájí. Jejich výkon bych vůbec nepodceňoval – např. právě ten úspěch TOP 09 ukazuje, jak živoucí Ideál, hnětený a zvěstovaný především médii, je, jakou má rezonanci mezi nejidealističtější částí společnosti, tedy mezi inteligencí a studenty. A bez toho « disidentského » Schwarzenberga by TOP nikdy úspěšná nebyla.

Na Ideálu je nejúžasnější to, že si ho může obléci relativně kdokoliv, např. chemik Kalousek. Nebo před tím Topolánek – když po Klausově odchodu z ODS doplnil neoliberální pohled na ekonomiku disidentským pohledem na zahraniční politiku (boj za radar, podpora USA, antiruský afekt, lidská práva jako hlavní orientační bod zahr. politiky, tematizace Kuby atd.), stal se okamžitě miláčkem médií – dokud se neprovalilo příliš mnoho korupce v ODS a jeho buranské eskapády.

Koncept svobody, lidských práv, rovnosti před zákonem jakožto podmínky demokracie a diskuse vůbec nezpochybňuju, souhlasím s vámi. Nesouhlasím pouze v otázce pravdy a vůbec v moralizaci předpokladů demokracie. Krajní problematičnost nároku « života v pravdě » vůči demokratické politice jsem se pokoušel ukázat v tomto sloupku : http://denikreferendum.cz/clanek/870-vaclav-havel-a-pravda

Jakub Grombíř - brno

zadarmo nebo za peníze Pondělí, 27.Února 2012, 21:29:55

Pan Šimsa nejspíš trefil hřebíček na hlavičku: věrozvěsti mafiánského kapitalismu jsou tak odpudivé kreatury, že za intimní zkušenosti vděčí pouze prostituci. A tento poznatek pak suverénně aplikují i na oblasti, o kterých nemají ponětí vůbec, třeba na vzdělání.

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

Ideál už Havla nepotřebuje Úterý, 28.Února 2012, 11:36:10

Genealogie toho Ideálu - spojení života v pravdě s odmítnutím třetí cesty mezi volným trhem a centrálním plánováním - je správný z hlediska specifik českého prostoru. Ta specifičnost je ale čím dál víc pohlcována celkem standardním schématem Nové pravice, spojující neoliberalismus v otázkách socioekonomických a neokonzervatismus v otázkách sociokulturních, hodnotových. Už to není ani tak spojení Havla a Klause jako spíš pohlcení Havla Klausem, vestavění bezbranné Havlovy rakve do zdí nynějšího Hradu, kdy ono místo náležející "životu v pravdě" začínají obsazovat Hájek, Duka, ad.

Na včerejším předávání cen pro nejlepšího fotbalistu ČR žehnal reprezentantům převor břevnovského kláštera. V jedné z nejateističtějších zemí světa!

Opravdoví "pravdoláskaři", Havlovi sirotci, kteří mají radši Dalajlámu než Ratzingera, jsou vytlačováni do zoufalého dějinného vakua, kdy nevědí, kam vlastně patří a co nyní představují. Je-li jejich nekorunovanou hlavou Kníže, pak jsou jen okrasným sdružením Kalouskova dvora. Na druhou stranu, Kalousek mi nepřipadá jako tuhý, ideologický monetarista, řekl bych, že je daleko víc pragmatik, než si myslíme.

Dojde některým z nich to, že ten Dalajláma je v socioekonomických otázkách vlastně marxista?

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Klaus, Havel a Ideály Úterý, 28.Února 2012, 16:03:59

Nejprve se chci vrátit k textu, který se mi líbil, což z reakce možná není úplně zřejmé. Myšlenku reforem bych však neodmítal jako takovou, ostatně význam reforem a reformního přístupu pro demokratickou společnost zdůrazňoval už Masaryk. Jde ovšem o to, co myslíme reformami. To, co je ale třeba kritizovat jsou neoliberální reformy, jimiž se zaklíná tato vláda, a jejichž problém vidím v jakési metafyzice trhu, tržní logice, která pěkně vystupuje při současném střetu s akademickým světem, který se probudil, když zjistil, že univerzity mají být přebudovány na manažérsky řízené firmy na principech nabídky a poptávky, atd. - slogan "vzdělání není zboží" to pěkně vystihuje. Autorovi se podařilo dobře popsat, jak ve veřejném mediálním prostoru přetrvává přesvědčení o nutnosti reforem a tato nutnost je fakticky neoliberální přesvědčení.

Tím se dostáváme ke Klausovi. Klaus jistě nebyl a není sám, Klaus je personalizovaná zkratka pro tržní metafyziku, ale Klaus s tím vystoupil jako první a je pořád na špici, protože neolliberální dogmata nejjasněji a nejdůsledněji formuluje. Proč se Klaus tak tvrdě obul do akademiků a studentů? Protože vidí velké ohrožení svého hegemonického postavení, tedy postavení své ideologie. Klaus není jen Klaus, ale je to také současná vláda a současná pravicová média a přesvědčení velké části veřejnosti, která volila strany současné koalice.

Havel a "pravdoláskaři", k nimž se do značné míry také počítám, byli poněkud rehabilitováni ve veřejném prostoru. Některými možná proto, že už nepovažují Havla za tak nebezpečného, když umřel, co se týče "pravdoláskařů", tak se jich pravicová média poněkud zalekla, když zjistila, že jich je tolik. Havlovým trvalým přínosem zůstává jeho zápas za demokracii, lidská práva a občanskou společnost. Sporná je jeho polistopadová pro-americká zahraniční politika, příklon k pravicové politice, i některé konkrétní politické kroky. Ovšem např. pojmenování "mafiánský kapitalismus" je dnes právě tak aktuální jako v době svého vzniku.

Co se týče idealismu, tak ten může a bývá nebezpečný jak svou naivitou, tak zneužitím. Na druhé straně je nebezpečný relativismus a nihilismus, který se často spojuje s realismem. Postmoderna ze své logiky se stává spíše spojencem "trhovců" a "neoliberálů" než občanských aktivistů, kritických a deliberativních demokratů. To jsem chtěl vyjádřit poukazem na normativní hodnoty svobody, rovnosti, spravedlnosti, lidských práv, atd., o něž jejich relativizací snadno můžeme příjít ve jménu úspěchu, zisku, moci a konkurenceschopnosti.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Pane Šimso souhlasím zvláště s posledním odstavcem Úterý, 28.Února 2012, 16:39:53

Vašeho předchozího příspěvku. Upomenulo mne to na rétoriku obránce postmoderny Václava Bělohradského koncem devadesátých let. Tehdy dával na odiv svůj relativizmus přispěl tím velmi výrazně, jak se domnívám, ke zmatení hodnot ve veřejném prostoru. Dnes už je to snad jiný Bělohradský, který se účastňuje debat levice.

Libor Vodička - Brno

Mafiánský kapitalismus, Úterý, 28.Února 2012, 22:35:55

o němž se v roce 1997 rozhovořil trochu zpozdile V. Havel je pleonasmus. Ale jinak souhlasím s panem Šimsou.

Petr Litschmann - M.Žižkov

Ikona K Středa, 29.Února 2012, 10:16:14

Klaus je dle mého především ikona, která na sebe strhla zásluhu na rozdání kupónů k majetku, k moci a k možnosti podnikat -a to v očích většiny těch, kteří se cítí tímto obdarovaní. (Ale Báječná léta s Klausem jsem pravda nečel) Za druhé k tomu všemu přinesl, jako novodobý Mojžíš, jednoduché ideologické ospravedlnění, z níž se stala ideologická rozprávka hlásaná (popř. žitá) všemi obdarovanými a hlavního křídla ptáka v modrém.

Jan Konvalinka - biochemik

Poznámka Středa, 29.Února 2012, 17:06:1

Pane Černý,
Především se omlouvám za nezdvořilou poznámku na facebooku PJ - nemyslel jsem to osobně. Přesto na své kritice trvám. Myslím, že se pokoušíte střílet na příliš mnoho terčů najednou.
Obecně bych doporučil, abyste se termínu "neoliberální" spíš vyhnul. Jednak je to slovo přílišným užíváním zpotvořené, znamená pro každého něco jiného a současně vlastně pro nikoho nic, a věci dnes spíš zatemňuje než upřesňuje. Za druhé, při striktním významu toho slova si dovoluju tvrdit, že se u nás žádný neoliberál, natož neoliberalismus nevyskytuje. Naše vláda není neoliberální, nýbrž blbá a nekompetentní. Za těch dvacet let "neoliberalismu" jsme zemí s nejmenšími příjmovými rozdíly v OECD, státní nebo polostátní firmy tvoří velkou část ekonomiky, nějakou formu sociální pomoci bere 75% populace a bez dotace se ani nekopne do země. Ani ty stravenky nám ti zlí neoliberálové nakonec nesebrali. Kdybyste se pokusil podnikat (což nedoporučuji), zjistíte, že takřka vše, od materiálu výlevky v kuchyni až po počet a kvalitu záchodků pro zaměstnance určuje nějaký předpis, a že vám nejrůznější odvody seberou přes 50% peněz, které na výplaty svých zaměstnanců seženete. To mi opravdu moc "neoliberální" nepřipadá.
Opravdový problém naší zamě není neoliberalismus, ale neúcta k právu a dodržování pravidel, apatie a korupce. Ideologizovaným slovníkem problémy jen zatemňujeme.

Eva10

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 29.Února 2012, 17:24:29

Taky bych něco obecně doporučila. Třeba abychom místo na problémy "neoliberalismu" raději poukazovali na problémy kapitalismu. Abychom nic nezatemňovali.

Jan Konvalinka - biochemik

Ještě ke školnému Středa, 29.Února 2012, 17:24:46

Ještě poznámka: s tím školným bych byl pragmatik a poohlédl se, jak to funguje jinde. Velmi zajímavý "sociální experiment" proběhl v sousedním Německu: některé spolkové země školné před časem zavedly, jiné nikoli, z nich zase některé od školného po volbách ustoupily. To dělá z Německa takřka dokonalou sociologickou laboratoř vlivu školného na dostupnost a kvalitu vzdělávání.
Pomáhám k tomuto tématu připravit diskusi na německém velvyslanectví 22.3. za účasti špičkových odborníků z Německa a některých klíčových hráčů z ČR. Pokud máte zájem, ozvěte se mi prosím na maialis@seznam.cz -rád Vám pošlu pozvánku.

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

Středa, 29.Února 2012, 19:12:48

Pane Konvalinko, ten problém není zas tak banální. Nejde jen o to, že naše vláda je "blbá a nekompetentní", jde opravdu o principy, které prosazuje, a které by byly problematické, i kdyby je prosazovala vláda "chytrá a kompetentní". Politolog Colin Crouch před pár lety popsal v knize Postdemokracie velmi podobnou politiku na příkladu VB, Naomi Kleinová zase na příkladu USA, zejména Rumsfeldových reforem na ministerstvu obrany. Ty principy jsou totožné jako u nás a stejně zhoubné. Označovat to za neoliberalismus může být stejně nepřesné jako označovat minulý režim za "marxistický", na druhou stranu to není zcela neoprávněné, protože zmiňovaný Rumsfeld byl velký obdivovatel Miltona Friedmana, který jej si jej též velmi cenil. Jedna věc je, co říká neoliberalismus jako filozofie, tady se dá najít i něco inspirativního, a něco jiného je to, jaká je reálná společenská a politická funkce té školy, resp. jejích představitelů - a tady vidíme Miltona Friedmana na návštěvě v Chile či v objetí s Donaldem Rumsfeldem (vyvádějícím formou privatizace určitých funkcí státu veřejné peníze do firem, v nichž má akcie).

Jan Černý - Brno

Pane Konvalinko, Středa, 29.Února 2012, 21:22:37

příliš mnoho terčů – v zásadě souhlasím, také proto je to tak strašně dlouhé. Je to dáno záměrem článku – kritik současné reformy už bylo napsáno hodně, mně šlo o zasazení reformy do širšího kontextu; tu situaci, v níž proti reformě protestují mnozí ti, kteří běžně přijímají ideologii, jež za ní stojí, a volí strany současné vládní koalice, považuji za unikátní, a diskusi o té ideologii za naprosto zásadní. V jiných článcích bývám o něco stručnější :)

Vlastně podobná situace tu byla u protestů proti vědní politice (Věda žije), ale to přece jen z podstaty Akademie věd nemělo masový charakter, jaký má protest univerzit.

K neoliberalismu: právě proto, abych pořád neužíval tohoto spíše publicistického označení, pracuju v textu s pojmem monetarismus, to vám snad neušlo. Monetaristé kolem Klause tu nesporně byli, po revoluci ovládli ekonomický diskurs a podobu transformace ekonomiky. Kupř. kupónová privatizace byla nástrojem monetaristického ideálu nepřímé vlády hned ve dvojím smyslu – na jedné straně se stát urychleně zbavoval přímého řízení podniků, aby je přes banky, v rámci kupónové privatizace nejsilnějšího hráče, vlastněného nadále státem, řídil nepřímo; zároveň se kupónová privatizace stala nástrojem zasvěcení obyvatelstva do hry tržních sil a jeho vstupenkou na akciovou burzu.

Že kupónová privatizace byla strašlivým neštěstím, že u nás nastartovala tzv. mafiánský kapitalismus, korupční propojení byznysu a politiky, o tom se doufám nemusíme přesvědčovat. A všechny Klausovy výroky, které to doprovázely (neumím rozeznat čisté a špinavé peníze; je třeba na chvíli “zhasnout”, aby se vytvořily kapitálové a podnikatelské struktury) jsou dobře monetaristické – pro monetaristy byl “zločinně” pokřivený výchozí, “socialistický” stav ekonomiky; vláda pravdy a práva začne až tehdy, až budou na trhu peníze pravdivě odrážet hodnotu věcí, nelze to udělat naopak.

No a monetarismus je součástí toho širšího ekonomického diskursu, který se nazývá neoliberalismus a který od 80. let nahradil dominantní postavení keynesiánského přístupu. Nejsme v tom ostatně sami, stejná situace je nejen ve všech postkomunistických zemích, ale postupně téměř všude. Neoliberálů tu tedy máme plno, od Ondřeje Schneidera až po TOP 09, jejíž program, rétorika i praktická politika jsou ukázkově neoliberální (že Kalouskovi osobně jsou nějaké ideály ukradené, jak zde psal Martin Škabraha, je jiná věc; umí si prostě spočítat, jaký diskurs tu vládne, a navíc kope za určité finanční zájmy a pro ty je neoliberální politika ideálním médiem). Jiná věc je, že tento neoliberální útok na vše, co není privátní, naštěstí naráží na nějaký odpor (jako třeba teď u akademické obce, která se stejně tak stavěla proti mnohem “kompetentnějšímu” návrhu Matějů a Bílé knihy), a dále že výchozím stavem byl socialismus a krajně rovnostářská společnost.

Jde to tedy pomalu, ale jde – dosavadním výsledkem je např. to, že složená daňová kvóta je u nás nejméně o 6 procent nižší než na ve vyspělých zemích, že bohatí mají zastropované sociální odvody a donedávna měli i degresivní daň z příjmu, že se ruší daň z dividend, ale zvyšuje DPH (daň, která nejvíce dopadá na chudé), že ministerstvo průmyslu oficiální podnikatelům radí, jak daňově “otpimalizovat”, že budou zavedeny dvojí standardy ve zdravotnictví, že byla schválena reforma penzí, která nejen přihraje část peněz z veřejného rozpočtu soukromým bankám, ale především tím v budoucnu – záměrně – podetne příjmy prvního pilíře, který potom bude také jako “nefunkční” zprivatizován, že se teď soukromý kapitál pokouší obsadit toky financí na univerzitách a že vztah student-škola má být převeden na klientský... – to vše je neoliberalismus jako z partesu. A ani ta sociální rovnost už není, co bývala – přibývá chudých a ghett, a především celkem dramaticky chudne střední třída a bude se to stupňovat, pokud všechny “reformy” projdou.

Ale rozpor mezi námi je myslím v tom, že já v článku i tady uvádím příklady z makroekonomiky a základních oblastí sociálního státu (tam je totiž nejvíce peněz, proto právě tam velký kapitál nejvíce útočí), kdežto vy spíše z každodennosti a drobnějšího podnikání. To mi připadne signifikantní – neoliberální diskurs postupuje právě tak, že vše převádí na drobnou perspektivu: ať je každý odpovědný individuálně, ať nerozhoduje ten velký neodpovědný stát, ať je každý více či méně podnikatelem, ať jsou všechny veřejné vztahy klienstké, regulované penězi, které klienti platí... Neoliberalismus je totiž mj. morální diskurs, v tom je jedno z tajemství jeho úspěchu. No a tahle drobná perspektiva navíc šikovně odvádí pozornost od velkých peněz velkého kapitálu, který je v celém neoliberalismu skutečným vítězem.

Ještě konkrétně k věcem, které uvádíte: nevím odkud máte údaj, že státní nebo polostátní firmy tvoří velkou část ekonomiky, tomu bych se celkem divil. Nebo spíše: jak přesně velkou? V každém případě platí, že neoliberalismus brojí proti státu pouze rétoricky, ve skuteřnosti je stát v jeho rukou jeho velkým spojencem a přihrává mu ty veřejné peníze v podobě zakázek, privatizací a báječných produktů jako je třeba půjčka na školné se státní garancí. Podnikání – mám zkušenost pouze jako OSVČ (několik let, výuka jazyků), nemůžu si na nic stěžovat, ale nikoho jsem nezaměstnával, živil jsem jen sebe, a především – bylo to v Praze. Je-li někde skutečně přebytečná byrokracie, je třeba ji zmenšit, na tom se shodneme. Ale hlavní problém je snad jinde – jak dopadá podnikavost v situaci neoliberální globalizace tu před nedávnem hezky popisovala Alena Zemančíková ve svém sloupku: http://www.denikreferendum.cz/clanek/12650-pokladni-v-supermarketu

Také nevím, odkud berete, že nějakou formu státní podpory bere 75 % lidí. Nebo přesněji co všechno je “státní podpora”? V každém případě platí, že před nástupem této hrůzovlády jsme na veřejné a sociální služby vynakládáli 18,6 % HDP, zatímco průměr evropské sedmadvacítky je 26,2 %. Teď to číslo dále klesá. A také platí, že země se silným nebo aspoň relativně silným sociálním státem (Skandinávie, Rakousko, Německo) dosahují výborných ekonomických výsledků a nejlépe prošly ekonomickou krizí.

K vládě – její blbost a neoliberálnost jdou ruku v ruce, nebo přesněji: Jediné, čím má cenu se u ní zabývat, je otázka, do jaké míry je její nekompetence skutečná, a do jaké řízená kapitálovými zájmy. Snižování daní bohatým a firmám (korporátní daň, ne náklady na mzdy, o nichž asi píšete), podetínání veřejných rozpočtů a následná privatizace “neefektivních” veřejných služeb, bezmyšlenkovité škrtání namísto ekonomické politiky, stigmatizace sociálně slabých – to všechno patří k neoliberálním agendám všude na světě. Nad to tahle vláda ještě produkuje takové exempláře nekompetence, jako je Dobeš. Ale to spolu přece souvisí – Dobeš je vykonavatelem kapitálových zájmů, které tlačí na průnik byznysu do rad vysokých škol a na školné a s ním svázané půjčky, a sám je exponentem strany, která není ničím jiným než podnikatelským projektem ABL.

Neúcta k právu a nedodržování pravidel jsou jednak asi pokračováním stavu ze socialistické normalizace, jednak byly do základů našeho kapitalismu vloženy např. velkou privatizací. Ale ani dodržování neoliberálních “pravidel” nevede (kupř. v anglosaských zemích) celkem k ničemu jinému než stále většímu rozevírání nůžek mezi chudými a bohatými a zcela neodpovědnému jednání bank a ratingových agentur, které způsobily největší ekonomickou krizi od války. Proto je potřeba celou věc zkoumat z hlediska ekonomicko-politického systému, tedy ideologicky, jak to nazýváte.

Problémy se totiž zatemňují, domnívám se, spíše opačným způsobem, který navrhujete, totiž moralizací, a to hned dvojnásobně: nejen že se moralizací odvádí pozornost od politického rozměru problému, ale zároveň moralizace samy implicitně nahrávají tomu, co jsem v článku nazval Ideálem, a co je vyzbrojeno několikerou pozitivní morální sankcí (nejen disidentské dědictví, ale i monetarismus je morální projekt). Tím neříkám, že zrovna vy jste nějaký velký moralizátor, neznám vás, ale v éteru ta všudypřítomná moralizace pořád je. A proti ní sázím na politizaci, což mj. znamená střet idejí, tedy ideologií.

No, asi jsem fakt únavný grafoman, za délku se omlouvám...

Jakub Grombíř - brno

ad mafiánský kapitalismus a zpozdilý Havel Čtvrtek, 1.Března 2012, 14:34:13

S tím pleonasmem bych, pane Vodičko, raději brzdil. Ale pokud máte nějaký konkrétní důkaz, že třeba skandinávské státy jsou ovládány mafií, rád se nachám poučit.

Libor Vodička - Brno

Pane Grombíři, Pátek, 2.Března 2012, 12:35:10

ale jistě, že to byl ode mne ironický rýpanec. Vůči těm, kteří si o kapitalismu dělají iluze. A dělal si je i Václav Havel, zejména právě v 90. letech (přečtěte si jeho projevy z první pol. 90. let, příp. vzpomeňte na rozhlasové besedy). Nemám ho na piedestalu svaté neomylnosti, protože jeho myšlenky i dílo znám velmi dobře. Že právě skandinávské státy vykazují menší korupčnost jistě není náhoda a souvisí to - mimo jiné, těch faktorů je mnoho - s mírou regulace kapitalismu, právním státem a vysokou mírou přerozdělování ve společnosti. Pokud je mi známo, o socialismu jako reálné alternativě ke kapitalismu, nikoli teorii se hovoří právě nejčastěji ve spojení se Skandinávií. A pokud byste se chtěl zamyslet nad spojením kapitalismus a "mafie", dávám k lepšímu alespoň toto z wikipedie:
Slovo mafie vzniklo podle některých pramenů ze starého sicilského přídavného jména mafiusu, které má kořeny v arabském mahjas, což znamená agresivní, chvástavý, vychloubavý. Doslovně přeloženo naparovat se, ale může to také znamenat opovážlivost nebo odvaha.

Mohlo se také jednat o původní slovo maffia nebo mafia, které v italském dialektu znamenalo chudoba, bída, nouze. Ve staré toskánštině existovalo slovo malfusso, což znamenalo nevěřící nebo zločinec.
"Brzdím" s pleonasmem. Byla to ironie. Ale...

Libor Vodička - Brno

A ještě Pátek, 2.Března 2012, 12:43:21

Aby nevznikal dojem, že jsem nějaký "antihavlovec". Přečtěte si např. Letní přemítání či některé projevy z poč. 90. let, které vyznívají docela naivně, i já byl tenkrát naivní a mnohé si představoval vlastně dětinsky, neznaje kapitalismus. Oni nám o něm bolševici říkali často pravdu, ale kdo by jim věřil, což?
K přečtení ovšem doporučuji Havlův projev na konferenci v Paříži 2004, to je již jiné kafe.
Všechno se vyvíjí a každý máme právo se mýlit, i Václav Havel se v mnohém mýlil.
Ten projev se jmenuje "Konference firmy UPS Longitudes 04" a najdete jej v sebraných spisech také on-line v Knihovně VH.

Jakub Grombíř - brno

Sobota, 3.Března 2012, 00:07:37

Děkuji za odkazy, v tomhle rozhodně nejsme ve sporu. Ostatně, výraz mafiánský kapitalismus jsem použil hlavně proto, že mi připadá výstižnější než "neoliberalismus", který se mi z mnoha důvodů hnusí. Ale můj příspěvek byl o něčem jiném - o tom, že ideologie současné moci je založena na frustraci z neschopnosti navázat normální mezilidské vztahy...

Libor Vodička - Brno

Sobota, 3.Března 2012, 13:44:50

Pojem "neoliberalismus" také nemám rád, protože podle mne zkresluje svou podstatu a zavádí nás úplně kamsi jinam. Jako asi typický liberál, který většinou volí rozumem sociální demokracii a má srdecem blízko k zelené alternativě jsem si před lety mylně myslel, že neoliberalismus je hned vedle... Cha! Zdravím Vás.

Bohdana Marvalova - Liberec

Doporučuji velmi zajímavý Sobota, 3.Března 2012, 22:37:26

rozhovor s prof. Štechem o tom, zda jsou reformy potřebné:
http://www.socsol.cz/2012/nezarazene/o-neoliberalnim-klystyru-vysokych-skol-rozhovor-se-stanislavem-stechem

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.