Bourají Karlštejn

Jak mohou univerzity vzdorovat útoku, který proti nim vláda vede? Potřebují přeložit svůj zájem do politických pojmů – najít jazyk, kterým přesvědčí veřejnost o své potřebnosti. Zápas o univerzity může být pro levici školou v politické taktice i v respektu vůči druhým.

Sl_a_0435

Ondřej Slačálek

23.01.2012 08:00

Související

Dění kolem univerzit pořádně připepřil ministr Dobeš, který chtěl zřejmě ukázat, že je na svém ministerstvu právem, neboť v něm dřímá opravdový pedagogický talent. Jeho předvolání rektora Univerzity Karlovy na kobereček bylo názornou demonstrací, co znamená pravicová představa o manažerském řízení univerzit – arciže v zupáckém podání bývalého personalisty mafiozní bezpečnostní agentury.

Najít jazyk sporu
Byla to demonstrace asi až příliš jasná, až moc bezskrupulózní. Snad i proto se nad ministrem stahují další koaliční mračna, možná i proto jeho dosavadní šéf odboru vysokých škol Jiří Nantl zhodnotil jeho loď jako potápějící se vrak a rozhodl se ji včas opustit. Ať už s tímto ministrem nebo ne, bude se nicméně vláda snažit reformy vysokých škol prosadit. Všechny trumfy má v rukou – poslaneckou většinu, rozdělenou společnost… Co lze udělat pro to, aby se jí to nepodařilo?

Akademické senáty a představitelé univerzit se tváří v tvář ministerským návrhům dokázali jasně vyslovit. Je ale otázka, pro jak velkou část společnosti bude jejich hlas slyšitelný. Rétorika protestů je občas až příliš kontaminována akademickou poctivostí studentů a vyučujících – přesnost, jaká sluší formulaci připomínek ve sporu s ministerstvem, může být brzdou pro dostatečně jasnou formulaci toho, co je v sázce. Univerzity přitom mohou vyhrát pouze tehdy, pokud svou kauzu předají veřejnosti. Jde o to dát srozumitelně najevo, že nejde o profesní výsady podivného kmene nezodpovědných intelektuálů, ale o odpor proti snaze podřídit důležitou sféru společnosti logice, v níž jednoduše nebude dobře fungovat. Jde také o to nenásilně a nevtíravě veřejnosti připomenout, že vysoké školy v jejich stávající podobě potřebuje, že jsou nepominutelnou součástí společnosti (jistě i s mnoha problémy a chybami, které však navržené reformy jen posilují).

Právě v tomto smyslu je také třeba pracovat se šlendriánským působením ministra Dobeše. Jeho využití může být dobrá taktická, ale špatná strategická zbraň: může dát větší pádnost současným protestům, ale také šířit přesvědčení, že „kompetentnější“ reformy vlastně nejsou až takový problém. Řešením ale není nevyužít lákavou příležitost, kterou Dobeš svým přístupem pro vysokoškolské hnutí představuje. Smysl má pochopit Dobešovo působení jako exemplární: ukazuje, že kýmkoli prosazované reformy omezující akademickou samosprávu a prosazující školné jsou útokem na univerzity tak, jak je známe. Zároveň se zesměšňováním Dobeše potřebujeme velmi přesně ukázat, co toto exemplum zobrazuje.

O duši voličů TOP09?
Jde tedy o to, udělat z věci univerzit a vysokých škol společenskou kauzu – jen tak mohou útok odrazit. Martina Poliaková a Tereza Stöckelová ve svých článcích argumentují právě v tomto směru: hnutí proti vysokoškolským reformám si musí uvědomit, že odráží jen jednu z mnoha reforem, které útočí na společnost, jak ji známe, a propojit svůj odpor s odporem celé společnosti. Ve stejné míře, v níž je toto tvrzení pravdivé a v níž je důležité, aby bylo připomínáno, je ovšem i nerealistické a nemůže se stát bezprostředním základem účinné kampaně za vysoké školy. Míjí se totiž s dosavadním většinovým vědomím studentů i učitelů. Na vysokých školách byla podle dostupných informací nejpopulárnější stranou TOP09, právě mnozí její voliči si nyní protírají oči a říkají, že tohle přece nechtěli. Není ale ani realistické a ani správné chtít po nich, aby rázem změnili svůj celý názor na svět a deklarovali odpor ke všem vládním reformám. Těm, kteří se brání proti jiným dopadům vládní politiky, by to ostatně také příliš prakticky nepomohlo.

Po odpůrcích vysokoškolské reformy, kteří byli pravicovými voliči, ale snad můžeme chtít dvě jiné věci, jež snad mnohem více korespondují s jejich současným naladěním. Za prvé, aby jasně formulovali, co přesně jim vadí na reformách – a jmenovitě, aby přestali rozpačitě chodit kolem otázky školného a tvářit se, že školné je špatné jen v současném návrhu. Jakýkoli v současné konstelaci představitelný návrh školného bude znamenat rozbití současné akademické kultury nastolením vztahu zákazník – klient. Jakýkoli představitelný návrh školného vystaví studenty a jejich rodiny vysokým dluhům, jako kdyby zadlužení nižších a středních tříd nebyl už nyní závažný problém, který až příliš drsně dokumentují každoroční statistiky exekucí. Jakýkoli představitelný návrh školného bude také pro stát představovat záminku ke snížení peněz posílaných vysokým školám.

Druhá věc, kterou by mohli pravicoví voliči, z nichž se stali odpůrci vysokoškolských reforem, udělat a hnutí tak významně pomoct, je dát svůj názor hlasitě vědět stranám, které volili. Ať píší nikoli deklarace solidarity s odboráři, kteří jsou jim cizí (což nás může rmoutit a rmoutí, ale přinejmenším prozatím to je realita), ale dopisy zklamaných voličů poslancům TOP09, ODS a VV. Uvidíme, třeba si část členů těchto stran, především první jmenované, uvědomí, že postavit proti vládě vysoké školy může znamenat zásadní politickou chybu: ztrátu části kulturních středních vrstev, které TOP09 získala domnělým šarmem svého aristokratického maskota, ale které se s jejím trhoveckým viděním společnosti nemohou dlouhodobě ztotožnit minimálně proto, že je likvidační pro kulturní statky, z nichž čerpají svou identitu.

Požadovat po hnutí, které nemá vyjasněný postoj ani ke klíčovému bodu reforem, s nimiž bojuje (školné), okamžitou solidaritu se všemi ohroženými je sice spravedlivé, ale přinejlepším předčasné. Hnutí za svobodné vysoké školy může jiným hnutím proti reformám prospět nejvíce, pokud dobře vybojuje svůj boj, pokud proti vládním reformám na svém vlastním terénu zmobilizuje i ty, kteří by proti nim nijak nevystoupili (jakkoli tato mobilizace v sobě musí obsahovat mnoho nepříjemných rétorických kompromisů, které nás paradoxně učí zároveň politické taktice i respektu a úctě k druhému). Nesouhlasím s Terezou Stöckelovou, když píše, že „zkušenosti… totiž ukazují, že svoji partikulární kauzu neuhájíme, a pokud už jakž takž ustojíme nejhorší útok, tak jen za cenu toho, že se destruktivní energie přesměruje na jinou oblast politiky či část společnosti. S tímhle vědomím je to i volba nemorální.“ Reálné zápasy, které vedeme, jsou vždy v jistém smyslu „partikulární“. Zkušenost například z odporu proti reformě zdravotnictví nám ukazuje, že i společná aktivita velmi různých aktérů v jedné „partikulární“ kauze mohla přinést vítězství, které bylo zároveň přinejmenším odkladem některých ničivých reforem a zároveň velkou posilou pro všechny odpůrce pravicové vlády a neoliberalismu.

Přestanou hrát divadla?
K podobnému vítězství přitom vedou různé cesty. Tehdy k němu vedla nanejvýš nepravděpodobná koalice lidovců, odborářů, bývalých disidentů a lékařů. Dnes k němu může vést i zcela „partikulární“ tlak na nejasociálnější vládní stranu, varování před tím, že se od praporu jejího admirála Karla odštěpí podstatná část voličů. Je ovšem důležité nedat TOP09 dvě možnosti – jednak distancovat se od dobešovského prosazování reforem podobně alibistickým způsobem, jakým dosud hrají roli „kulturní a evropské“ součásti vládní koalice, jednak přinést nějakou další, podobně otřesnou, jen snad lépe připravenou reformu jako „záchranu“ před Dobešovým neumětelstvím.

Jak udělat z univerzit věc veřejnou? Hovořit o jejich přeměně a otevření vůči nevládním organizacím, jaké navrhuje Tereza Stöckelová, neodpovídá na aktuální potřebu obhájit současnou roli univerzit (navíc i otevření vůči nevládkám v sobě skrývá nejeden zádrhel). Je třeba upozornit na to, že už dnes jsou univerzity zdrojem vědění, z nichž společnost čerpá, a to nejen z hlediska individuálních kariér velké části jednotlivců, ale rovněž z hlediska na univerzitách vytvářeného a předávaného vědění. To se leckdy týká celých profesí – právníků, kněží, umělců v některých oblastech. Právě u nich by snad bylo možné hledat solidaritu. Jakou symbolickou sílu by třeba mělo, kdyby v Praze v době univerzitních protestů týden nehrála divadla? Nebo ještě lépe – kdyby hrála v ulicích?

Vzpoura univerzit by se neměla zastavit u studentů a učitelů. Budoucnost univerzit je záležitost absolventů, kteří v promočním slibu slíbili „úctu a dobrou paměť“ své univerzitě „a jejím záležitostem a jejímu prospěchu... podle svých sil napomáhat“ (vždycky jsem tuhle pasáž promočního slibu nesnášel a považoval v nejlepším případě za prázdnou, v nejhorším případě za korupční – možná ji dnes ale můžeme pochopit jako obecný závazek k obraně prostoru poznání, který významně přispěl k tomu, čím jsme). Je ještě mnohem více záležitostí budoucích studentů a jejich rodičů. Univerzity mají velkou šanci získat si podstatné spojence. Musí tu být ale ochota a vůle se společností mluvit srozumitelným jazykem.

Jedním z jazyků by mohl být jazyk kulturního statku. Určité vědění je, má být a bude „neužitečné“ nejen pro korporace, ale i pro nevládní organizace – asi tak jako je „neužitečný“ Karlštejn. Přesto, kdyby jej někdo chtěl zbourat, pociťovala by to společnost jako újmu. Jeden ze způsobů, jak představit společnosti závažnost situace, je ukázat vysoké školství pod reformou jako právě takový bouraný Karlštejn, ovšem Karlštejn živý, takový, který ročně opouštějí tisíce lékařů, právníků, kněží, archeologů či sociologů. Necháme jej zbořit?

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

Pondělí, 23.Ledna 2012, 21:29:30

Takticky vzato, máš pravdu s těmi TOPkaři, včetně kritiky obvinění z nemorálnosti, což je rétorika, která mě u Terezy trochu překvapila. Ale na druhou stranu, jádro té její - nebo Martininy - argumentace, že totiž nelze oddělit tento problém od politiky (ve smyslu, v jakém to slovo chápe Tereza: neustálý zápas o podobu našeho společného světa, mezi různými alternativami jeho uspořádání), to je správné. A zasahuje to i Tvoji myšlenku, že bychom se mohli s těmi TOPkaři a spol. shodnout třeba aspoň na školném - vlastně tady předpokládáš, že je to přece náš společný zájem daný sdíleným "stavovským" postavením. Jenže už tady se do toho stavovského vidění vlamuje širší, politická vize společnosti - oni, obávám se, prostě stále ještě mají představu nějakého "správného školného", jiného, než je to Dobešovo "nepovedené", což je odvozeno právě od toho, jakou mají představu společnosti a postavení jednotlivce v ní. Takže je zároveň třeba mít na mysli tenhle obecnější horizont, až se bude vyjednávat nějaký dosažitelný kompromis.

Ta metafora nesedí. Oni nebourají Karlštejn. Jenom horentně zvyšují vstupné, takže se tam lidé z podzámčí dostanou jen za podmínky, že budou ochotni zavázat se k mnohaletému nevolničení. Nebo budou muset mít štěstí na nějakého mecenáše.

Petr Litschmann - M.Žižkov

Středa, 25.Ledna 2012, 00:13:18

Jak jsou ta slova kostrbatá, když se totéž sdělení nahlíží tu z rozhledny, tu od lesa, to by bylo, aby se ty pohledy nelišily. Karlštejn je ale dobře zvolený, ne ani jako metafora, ale jako symbol srozumitelný i pro toho, kdo jej nikdy nespatří. Zdá se mi že autorovi nešlo o bourání metaforické, ale o náznak hrozby zániku symbolu jako paradigmatu vzdělávání. A to privatizováním. Myslím, že slovo privatizace je dostatečně v povědomí, aby bylo srozumitélné v jakémkoliv jazyku..Taď jen, jak to bude znít?
Otče, v naší vlasti teď Privatizují Karlštejn.

Lepenka

Michal Špína - komparatista

ad MŠ Středa, 25.Ledna 2012, 12:28:57

Možná to Ondřejovo přirovnání není přesné, nicméně jde přece o víc než o horentní zvyšování vstupného. Jde také o "optimalizaci" prohlídkových okruhů. Nebo, když to vyhrotím, o pronájem firmám na točení porna, v němž si ten člověk zdola bude muset zahrát, aby se tam dostal.

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

Středa, 25.Ledna 2012, 16:15:50

Já tušil, že to bude nějak souviset s Nocí na Karlštejně...

Boris Valníček - vědecký pracovník vv

Asi by totaké nikomu nevadilo Pátek, 24.Února 2012, 14:34:14

Zbourat Karlštejn-v této době,lhostejné ke spoustě denních i světových problémů,by zbourání Karlštejna bylo bezvýznamnou maličkostí.Jestliže národustále ještě dost nevadí spousta nespravedlností,které se na něj valí,o jedné bouračce přece nebudeme mluvit.Zničený průmysl,zničenézemědělství,demoralizovaný národ,školství naruby-a vy chcete debatovat o bourání Karlštejna? To je k smíchu.Hlavně že na nic nejsou peníze-nemohou být,musí být na odměny panských milenek,musí zbývat na bohatýrské platy a odměny všech,kdo mají co do činění s vládou téhle země-a tak třeba i ten Karlštejn zbouráme,obrázky mistra Třeboňského prodáme v aukci americkým zbohatlíkům,a páni z vlády by mohli otevřít stánek,kde by prodávali gotické kameny návštěvníkům.To je morálka dnešní doby,tak probíhá vývoj a tomuto národu to pořád nevadí.Nějaké filozofování kolem toho nemá praktický smysl.Je to snad nihilizmus?Můžete si to myslet.Ale ona je to,bohužel ,realita této doby.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.