Dobeš v koši aneb jak se stát nejlepším v tom nejhorším

I méně schopný politik může být alespoň průměrným ministrem, je-li si vědom svých omezení a jde-li mu o věc. V případě Josefa Dobeše však došlo k tomu, že se stal nejlepším v tom nejhorším.

Josef Dobeš je fenoménem svého druhu. Od července 2010, kdy nastoupil do úřadu, dokázal přitahovat pozornost jako málokterý jeho předchůdce či kolega z vlády. Byla to však pozornost převážně negativní. Stal se „nejlepším v tom nejhorším“. Bylo tomu možné předejít? Domnívám se, že ano. Přinejmenším částečně. I méně schopný politik může být alespoň průměrným ministrem, je-li si vědom svých omezení a jde-li mu o věc. Na to je však nyní již pozdě.


Nekompetentnost jako nepřekona(tel)ný handicap
Jmenování ministrem pro Josefa Dobeše znamenalo obrovský manažerský růst, stejně jako růst společenské prestiže (možná největší z celé vlády). Obojí zřejmě neunesl. Vskutku není nijak snadné zhostit se práce v oblasti, kterou člověk dobře nezná. Josef Dobeš měl v tomto směru značný handicap. Neprofiloval se jako odborník v oblasti školství. Nikdy neřídil žádnou větší organizaci; i ve společnosti ABL měl na starosti pouze (nikterak početné) personální oddělení. Nejen, že dostatečně nerozuměl svěřené problematice, ale chyběli mu i spolupracovníci, kteří by mu pomohli tuto slabší stránku překonat. Ve vládě totiž zastupuje stranu, která byla spíše jen narychlo zorganizovanou lobbistickou skupinou sdruženou kolem jednoho silného sponzora. Ve stranické soutěži uspěla díky politickému marketingu a velké poptávce elektorátu po protestní volbě. Takové politické uskupení nemá, ani nemůže mít odpovídající odborné zázemí, které každý ministr potřebuje. Nadto Josef Dobeš trpí ještě jedním nepříjemným charakterovým neduhem. Oddává se neoprávněnému uspokojení sebou samým. Nevýhody na jeho straně – málo odbornosti, málo kvalitních spolupracovníků, málo sebereflexe – se tak vzájemně posilují. Do pomyslného boje tedy vstupuje zásadně znevýhodněn vlastní nekompetentností.


Politika sebezáchovy
Důsledky tohoto handicapu jsou patrné snad ve všem, co za poslední dva roky Josef Dobeš ve funkci vykonal. Je spravedlivé zmínit, že ministr zdědil agendu nikterak jednoduchou, včetně několika ožehavých problémů (či spíše „časovaných bomb“) – především kauzu státních maturit a reformu vysokého školství. Byl jistě rovněž pod nemalým tlakem, protože různé skupiny spojené s jeho vlastní nebo koaličními stranami měly velký zájem získat přístup k prostředkům určeným na tzv. evropské projekty. V neposlední řadě je řízení ministerstva školství nelehké i s ohledem na vysoký počet různých přímo řízených organizací (celkem je jich takřka devět desítek). K řešení problémů snad ministr Dobeš zprvu i měl chuť a odhodlání, jejich náročnost ho ale postupně „udolala“. Velmi brzy se tak zaměřil především na politiku vlastní sebezáchovy, doslova na to, aby „plnil úkoly“ a „přežil“.

Státní maturity Dobeš dokázal po letech slibů několika vlád zrealizovat. Bohužel nikoli ku prospěchu věci, ale čistě na politickou objednávku. S partnery a veřejností jednal arogantně, zjevná nedopatření na straně ministerstva bagatelizoval či zcela ignoroval. Nesmyslnost některých kroků sám připustil tím, že pro příští rok ohlásil jejich úplné přehodnocení.

Podobné lavírování předvedl opakovaně, když byl do večera schopen odvolat návrh zveřejněný dopoledne téhož dne. Těžko říci, zda se jedná o projev nezkušenosti, náruživosti, nebo zvláštní druh populismu. Ani ten, v již standardnějším vydání, mu nakonec nebyl cizí. S velkou pompou prosadil vyšší mzdy učitelů na středních a základních školách. Ve skutečnosti si polepší především učitelé nově nastupující, zatímco ostatní na tom většinou budou více méně stejně, anebo hůře. Někteří ředitelé škol kromě toho přiznali, že raději preventivně snížili učitelům osobní ohodnocení, protože nemají dostatečné záruky, že od ministerstva dostanou potřebné množství prostředků. Nelze se jim divit, nejistota je logickým důsledkem toho, jak chaoticky vedení resortu jedná .

Je docela možné, že se ministr v dobré vůli snaží, jak umí. Ovšem jeho styl práce a komunikace s médii, partnery i veřejností lze stěží nazvat jinak než (sebe)destruktivní. Prvotní příčinou všech těchto nesnází je pak nejspíše skutečnost, že – tak jako v mnoha jiných případech – Dobešovy osobní a stranické cíle nejsou ve shodě s prioritami resortu, ani obecným dobrem. Jeho cílem je zmiňovaná sebezáchova, která se vzhledem ke klesajícím preferencím Věcí veřejných postupně zredukovala na udržení v křesle. Ačkoli nás vytrvale přesvědčuje o opaku, patrně by z vlády odešel již několikrát, pokud by to myslel vážně. Přinejmenším tehdy, když mu předseda vlády dal zřetelně najevo, že o něj nestojí. Z Dobeše se stal zpola směšný, zpola politováníhodný maňásek v divadle, jehož není dramaturgem, ale v němž se o to úporněji snaží hrát roli ředitele. Zejména v jedné oblasti se to projevovalo skutečně výjimečně zřetelně. Tou oblastí je personální politika.

Ponechme stranou, že, jak je v České republice obvyklé, Dobeš připustil či pravděpodobněji sám inicioval tradiční „výměnu stráží“ až do úrovně ředitelů odborů. To je jev typický pro český stranický systém a souvisí se způsobem „dělby kořisti“, uspokojování „loajálních příznivců“ a „upevňováním pozic“ po vyhraných volbách. Dobeš nicméně zašel mnohem dále a patrně vstoupí do dějin mimořádně nevyrovnanou, až iracionální personální politikou, dá-li se to tak ještě nazvat. Z propouštění učinil hlavní nástroj prokazování své schopnosti řídit. Došlo to tak daleko, že po MŠMT kolovaly částečně humorné, částečně mrazivé anekdoty jako „Koho pak, koho pak, tento pátek žere drak.“ Ministr údajně s oblibou častoval své podřízené zpola vážně míněnou výhrůžkou „Já tě vyhodím!“, pokud si mu v něčem troufli oponovat, jinak řečeno dobře poradit. Ostatně malá statistika v podobě tří náměstků pro výzkum a vysoké školství, šesti ředitelů sekce řízení operačních programů EU, ale i pěti vrchních ředitelů kabinetu ministra a čtyř tiskových mluvčích (tj. nejbližších spolupracovníků ministra) hovoří za vše. Sám ministr nakonec nedávno připustil, že za potížemi s operačními programy bude „i faktor špatného výběru“. Že server Česká pozice udělil Dobešovi titul „velmistra švihlé personalistiky“, nebude tedy čistě náhodné. Jeho vlastní výrok „o špatném výběru“ připomíná Napoleonovo lamentování nad neschopnými důstojníky, kteří mu – velkému vojevůdci – prohráli Waterloo. Co pan ministr nazývá „špatným výběrem“, je špatným výběrem z jeho subjektivní perspektivy, neboť jeho lidé nedokázali předejít jeho chybám. Těžko uvěřit, že by to vždy bylo zapříčiněno jejich neschopností, jak by byl pan ministr rád, abychom to chápali. V nemálo případech šlo o odborníky s renomé, jež jim Josef Dobeš mohl jen tiše závidět. Spíše odmítli udělat něco, do čeho byli tlačeni, což pan ministr pokládal za projev trestuhodné neloajality. Proto byli odejiti a ministr je předhodil tisku jako „obětní kozly“.


Rozkol s akademickou obcí
Již zmíněnou reformu vysokého školství se Dobeš rozhodl po úmorných tahanicích, jimž padli za oběť dva náměstci, aniž se podařilo dosáhnout rozumného kompromisu, prosadit obdobným stylem jako státní maturity, nebo plošné testování na základních školách, již osvědčenou metodou „parního válce“. Ministr, zdá se, nepochopil ani to, proč akademická obec vůbec protestuje. Místo toho projevil velkopanské způsoby a nepohodlné připomínky odbyl tou nejzprofanovanější politickou vytáčkou: nebude brát v úvahu stanoviska těch, kterých se změny mají týkat, ti jsou přece zaujatí. Jako by se změny ve vysokém školství netýkaly všech občanů. Jako by politici byli nestrannými obhájci veřejného zájmu. Jako by neměli vlastní zájmy. Jako by existovala shoda na tom, co to veřejný zájem v oblasti vysokého školství je. Josef Dobeš se těmito úvahami netrápí. Formálně plní cíle programového prohlášení vlády, a to mu zřejmě dovoluje spoléhat na převahu vládní koalice v Poslanecké sněmovně (a vedle toho i podporu z Hradu). Protesty, ba i otevřené výzvy k jeho odchodu se objevily již mnohokrát. Dokonce jako historicky první ministr ustál, když předseda vlády navrhl prezidentovi jeho odvolání.

Když se předseda České konference rektorů, rektor Univerzity Karlovy Václav Hampl, osmělil k vyslovení nesouhlasu s tím, co Dobeš hrdě prezentuje jako záchranu vysokého školství v ČR, ministr reagoval absurdním obviněním z „podněcování sociálních nepokojů“ a vyzval rektora Hampla k „podání vysvětlení“. Josef Dobeš opět nedokázal překročit stín svého sklonu k infantilní hře na vítěze a poraženého. Místo, aby konflikt konstruktivně řešil, dále jej vyhrotil. (Osobně bych se patrně nezúčastnil čtvrteční demonstrace, pokud by z ministrových úst slova o „podněcování nepokojů“ nepadla. Pan ministr netuší, co to nepokoje jsou. Jedná ale tak, že se to již brzy může dozvědět.)

Možná ale ministr naopak tuší, že se jeho konec blíží. Vyhlásil totiž, že odejde, pokud se ministerstvu nepodaří vyčerpat prostředky určené pro financování operačních programů. „Ta židlička“ mu prý „k zadku nepřirostla“, zopakoval po několikáté. Reformy „nese“ a kdyby „v těch základních parametrech selhal“ (a on „si je nastavuje“), „nemá problém rezignovat“. Jeho chování lze proto vykládat i tak, že se rozhodl zreformovat vysoké školství stůj co stůj, dokud ještě jeho ctěné pozadí na „té židličce“ spočívá.

Nicméně, i kdyby měl Dobeš upřímný zájem o prosazení toho, co nazývá reformou, zájem o řešení problémů vysokého školství nemá (mám zde na mysli především podfinancovanost, převahu kvantity nad kvalitou, neefektivní přerozdělování, ale i nedostatek konsensu ohledně toho, co je třeba se současným stavem udělat, co to vůbec je samotné studium, zda práce, nebo „něco jiného“, a jak tedy máme pohlížet na ty, kdo se mu věnují, a jak je případně budeme či nebudeme podporovat). Jinak by vládě sporné návrhy zákonů nemohl předložit. Jedině, pokud by se rozhodl spáchat politickou sebevraždu.

Obávám se, že se nabízí spíše jiné vysvětlení. V kontextu jeho dosavadního působení se zdá pravděpodobnější, že ministr Dobeš jen chce prosadit určité změny. Jsou to změny, které vyhovují klikám, z nichž vzešel – místní oligarchii ekonomicko-politických lobby, jež v souladu s logikou vlastního počínání chtějí mít možnost si konečně sáhnout na prostředky, které zatím nemají zcela pod kontrolou. K tomu potřebují dosadit na vysoké školy „své lidi“. Je vcelku logické, že si vybrali pro prosazení takových změn někoho, s kým mají společnou řeč a kdo navíc za úspěch považuje především to, jak všem ukáže, že „umí řídit“.

Veřejnost je systematicky – a naneštěstí poměrně úspěšně – přesvědčována, že jde hlavně o zavedení (motivačního!) školného a podřízení škol veřejnému zájmu. Nikoli, mnohem spíše jde znovu o prosazení vlivu oligarchie, a to v jedné z posledních alespoň trochu nezávislých částí české společnosti. Ano, tato část má určité potíže a reformu nutně potřebuje. Ale není to reforma pana ministra Dobeše. Jeho celkové působení lze shrnout úslovím „slon v porcelánu“. Je to sice neoriginální floskule, ale v tomto případě stále velmi výstižná. Spolu s rozbitým porcelánem je Dobeš akademickou obcí posílán do koše. Co mu zbývá? Opět někoho propustit? Nikoli. Trocha času postavit se k věci jako dospělý muž, uznat chyby a poslat dopis předsedovi vlády a raději i prezidentu republiky (pro jistotu).

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

neodvolatelnost ministra Dobeše Pondělí, 23.Ledna 2012, 22:13:1

Jestliže prezident Klaus tvrdí, že Dobeš je nejlepším polistopadovým ministrem školství, tak ho neodvolá, i když budou demonstrovat a stávkovat všechny vysoké školy a i když ho o to bude premiér Nečas na kolenou prosit.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.