Josef Dobeš je fenoménem svého druhu. Od července 2010, kdy nastoupil do úřadu, dokázal přitahovat pozornost jako málokterý jeho předchůdce či kolega z vlády. Byla to však pozornost převážně negativní. Stal se „nejlepším v tom nejhorším“. Bylo tomu možné předejít? Domnívám se, že ano. Přinejmenším částečně. I méně schopný politik může být alespoň průměrným ministrem, je-li si vědom svých omezení a jde-li mu o věc. Na to je však nyní již pozdě.

Nekompetentnost jako nepřekona(tel)ný handicap

Jmenování ministrem pro Josefa Dobeše znamenalo obrovský manažerský růst, stejně jako růst společenské prestiže (možná největší z celé vlády). Obojí zřejmě neunesl. Vskutku není nijak snadné zhostit se práce v oblasti, kterou člověk dobře nezná. Josef Dobeš měl v tomto směru značný handicap. Neprofiloval se jako odborník v oblasti školství. Nikdy neřídil žádnou větší organizaci; i ve společnosti ABL měl na starosti pouze (nikterak početné) personální oddělení. Nejen, že dostatečně nerozuměl svěřené problematice, ale chyběli mu i spolupracovníci, kteří by mu pomohli tuto slabší stránku překonat. Ve vládě totiž zastupuje stranu, která byla spíše jen narychlo zorganizovanou lobbistickou skupinou sdruženou kolem jednoho silného sponzora. Ve stranické soutěži uspěla díky politickému marketingu a velké poptávce elektorátu po protestní volbě. Takové politické uskupení nemá, ani nemůže mít odpovídající odborné zázemí, které každý ministr potřebuje. Nadto Josef Dobeš trpí ještě jedním nepříjemným charakterovým neduhem. Oddává se neoprávněnému uspokojení sebou samým. Nevýhody na jeho straně — málo odbornosti, málo kvalitních spolupracovníků, málo sebereflexe — se tak vzájemně posilují. Do pomyslného boje tedy vstupuje zásadně znevýhodněn vlastní nekompetentností.

Politika sebezáchovy