Díky za naprosto skvělý - trefný text! Ano, zatím to vypadá, že akademici obhajují svůj cech. Všiml jsem si nicméně, že se mezi mladými lidmi (studenty) v poslední době něco nového začíná objevovat. Kritický postoj k vládnoucí realitě přestává být anomálií. Důležité je, že se společnost dala do pohybu. Ti, kdo se snaží tento pohyb udržet ve vyjetých kolejích, se leckdy v dějinách fatálně zmýlí.

Skvělá metafora. Vždycky jsem toužil napsat "Sešity z vězení", a přitom nemuset do basy :-)

Na univerzitách vládne řada tabu a obav, proto je vůbec div, že ke shromáždění a přijetí kritického prohlášení došlo. Jsou to obavy z veřejných kritických protestů a diskusí, obavy být nalevo, obavy, že se to nehodí a není to slušné a důstojné, atd., ne na posledním místě jsou obavy o práci a o místo. Proto je i mírný protest vzácný a cenný a hlavně se v něm snad bude pokračovat.

Kdo nás na univerzitách a ve společnosti vězní? Jsme to my sami. Zajímavé bude hledání důvodů a východisek.

Zas je tady pocit bezmocnosti; pocit, že nás dějiny válcují a vždycky nás přechytračí. Proto je metafora "vězení" docela vhodná. University by mohly lidem pomoci, kdyby k tomu měly vůli. Vědění je přece moc. Je jen otázka, komu ta moc bude sloužit.

že pokud levicová část akademické obce bude příliš očividně a přehnaně aktivisticky tlačit počínající protestní hnutí do pozice ostře protivládní a protineoliberální, hnutí se bohužel rozpadne. Řada akademiků a zvláště studentů bohužel ještě své pravicové iluze nepřekonala. Proto je podle mě taktičtější trvat (prozatím) jen na svém, kde je možné najít co nejširší shodu - a doufat, že sám průběh konfliktu přivede (konečně!) mnohé mladé lidi pomalu, ale jistě doleva. Už je 22 let po Listopadu a je potřeba zbavit se stínu minulosti, který vzbuzuje falešné představy, že kdo je levicový, chce návrat minulosti a čpí zastaralostí...

můj dojem ze setkání ve čtvrtek byl takový, že ten stín minulosti je částečně překonán - levicová kritika neoliberalismu a jeho "reforem" zní, a tleská se jí. Stejně tak ale zazní i opačný názor, obava z "politizace". Nakonec se podaří dospět ke shodě a kompromisu, který není úplně bezzubý, a říká poměrně jasné slovo v dané otázce. Jako začátek to myslím není špatné. Levice, přinejmenším na akademické půdě, už není tabu, ale je ve hře jako relevantní síla. Pozdě, ale přece.

Myslím, že článek směšuje dva ne zcela provázané požadavky, a ani s jedním se nemohu ztotožnit.

Za prvé je to požadavek, aby celá akademická obec prosazovala levicovou politiku, za druhé pak požadavek propojit vědeckou činnost vysokých škol s nevládními organizacemi.

Martin Pleva dosti přesně vystihl, proč je nereálné, ba vysloveně škodlivé požadovat po studentech levicový aktivismus. Osobně bych dokonce ani nesváděl všechno jen na strach, módu a iluze: Sice si nedokážu dost dobře představit legitimní pravicovou politiku, ale znám dost lidí, dokonce se obávám, že to bude asi tak polovina mých přátel a známých, kteří chovají pravicové představy, ne ze strachu být levicoví nebo z potřeby být módní, ale jako upřímnou víru, a já jim je nedokážu vymluvit. Nepřestanu s nimi kvůli tomu kamarádit a nemám ani chuť posílat je podle vtipu Slavoje Žižka na převýchovu do gulagu.

Filip Outrata správně píše o potřebě říci jasné slovo v dané otázce. Ve Fóru Věda žije! jsme zjistili, že politickými názory se lišíme a zabíráme široké spektrum od leva do prava. Shodneme se nicméně na tom, že zardousit finančně Akademii věd je vandalství, že přesouvat čím dál větší část prostředků vyhrazených na vědu do péče Ministerstva průmyslu a obchodu je tunel a přinejmenším obcházení evropských pravidel omezujících dotace pro průmysl, že průmyslová lobby v Radě pro výzkum, vývoj a inovace (kterou tam včele s Martinem Jahnem přivedla ČSSD) škodí české vědě, že vědu nemůže hodnotit účetní sčítající čísla v tabulkách, a také že vysoké školy nepatří do rukou manažerům, že musí být nezávislé na korporacích a že školné na veřejných vysokých školách vysoké školství poškodí. Záměrně jsme omezili činnost fóra na vědu, včetně vysokého školství, abychom byli schopni postupovat jednotně. A také aby nás naši protivníci nemohli jednoduše odepsat jako stoupence jednoho politického směru a agitátory jedné strany. Oni sice pravicoví politici a agitátoři stejně opakovaně označili Fórum Věda žije! za levicové aktivisty, ale je to nálepka obtížně hajitelná a jako argument na obhajobu námi kritizované vědní politiky velmi slabá. Levopravá neutralita Fóra Věda žije! nám dává sílu bojovat za rozumnou vědní politiku proti jakékoliv vládě, otázka, zda pravicová vláda je rozumné vědní politiky schopna, je v tomto směru druhotná.

Druhý požadavek vychází z oblíbené myšlenky Terezy Stöckelové na nutnost provázat vědu s občanskou společností. Něco na tom snad bude, o potřebě demokratizovat vědu psal už Karel Čapek („Má-li věda vyvádět lidi nejenom z jejich nevědomosti, ale i z mezí jejich život ní specializace, musí začít sama u sebe; musí hledat cesty k tomu, aby nezůstala jen profesí odborníků, nýbrž znovu se stávala součástí kultury. Dřív se tomu říkalo popularizace vědy; to znamená, že se věda snažila být populární a zábavná. Dnes jde o něco víc: aby věda byla dělná a životně aktivní, aby pomáhala utvářet život a odpovídat na jeho otázky; pročež řekněme tomu raději demokratizace vědy,‟ Věda a život, listopad 1934) a podobné myšlenky, byť tehdy ještě nespojené s potřebou lidí rozhodovat v demokracii, vedly už úsilí francouzských encyklopedistů, ale jestli chápu, jak si to představuje Tereza Stöckelová, správně, je to tak špatně.

Hlavním cílem vědy musí být věda. Nesmí se uzavřít do příslovečné slonovinové věže a rozvíjet abstraktní poznání odtržené od života, věda musí reagovat na potřeby společnosti a usilovat o řešení jejích problémů, ale reagovat a usilovat musí přísně vědecky, vždy poctivě, vždy s cílem nejen poznat, ale i porozumět, vždy zkoumat jevy do hloubky i jejich souvislosti do šířky, všechny získané poznatky propojovat a důsledně mezi nimi vyplňovat mezery. Jak v zájmu společnosti, tak v zájmu vědy samé, se nesmí stát věda výsadou hrstky úzce specializovaných odborníků, jejichž práci nikdo nezasvěcený nerozumí, takže není nikomu užitečná, a nakonec na ni ani nikdo nedokáže navázat a rozvíjet ji dál. Vědci musí své poznatky předávat ostatním lidem, a to tak, aby je přijali na základě porozumění, a ne jako dogmata diktovaná otitulovanou autoritou. Najít správný přístup je ovšem velmi těžké, nejen pro obrovský objem současného lidského vědění, který těžko může kdokoliv obsáhnout celý, ale i pro křehkost vztahu mezi odborníkem a laikem, ve kterém na jedné straně nikdy nesmí odborník vystupovat nadřazeně laikovi, ale na druhé straně musí věda být stále nadřazena oběma. Laické názory nezaložené na pochopení vědeckých poznatků nelze postavit na roveň vědeckým teoriím, spor mezi kreacionismem a darwinismem nelze přijmout za rovnocenný dialog.

V tomto směru může být spolupráce vysokých škol s nevládními organizacemi stejně riziková jako spolupráce s korporacemi, zvlášť pokud by ji nařizoval nějaký zákon nebo pokud by způsob hodnocení vysokých škol, a na něj navázaný způsob financování, dával nevládním organizacím podobné páky na školy, jaké mají korporace v podobě svých peněz. Například studie o možnostech rozvoje energetiky vypracovaná na zakázku Greenpeace bude asi jiná než na zakázku ČEZu, ale o nic objektivnější. Vysoké školy, stejně jako vědecké ústavy, tuším, vcelku běžně spolupracují jak s firmami, tak s občanskou společností, a i když je možné, že u nás není ani jedna z těchto spoluprací tak rozsáhlá, jak by měla a mohla, při rozšiřování obou spoluprací bude záhodno dbát dobře na hranici mezi spoluprací a diktátem, nedovolit ani firmám ani nevládním organizacím, aby vědu cenzurovaly.

Ostatně otcem myšlenky, že studenti v Hyde parku ČT 24 se Stanislavem Štechem 19. ledna „nechválili nutně zadání vázané na ekonomické zájmy,‟ je zcela jistě přání. Student z Británie byl ekonom, a i když obor studenta z Finska televize neprozradila, on ve svém vstupu mluvil jednoznačně o projektu pro firmu. Stanislav Štech pak jeho názor, jak taková společná práce na problému z praxe studentům prospívá, nezavrhl šmahem, jen trval důrazně na tom, že to nemůže platit pro všechny obory bez rozdílu.

Rozhodně soudím, že vězení s čítárnou je lepší než vězení bez čítárny. Když se dám s ostatními vězni dohromady k vybudování takové čítárny, nebudu si klást podmínku, že kdo se chce do práce na čítárně zapojit, musí se mnou také pilovat mříže nebo kopat tunel na svobodu. A jestli se nám nakonec podaří v čítárně, nad Hrabětem Monte Christo, dát dohromady skupinu, která naplánuje útěk, dám si na svobodě pozor, až si začneme stavět čítárnu tam, abychom jí do oken nedali mříže.

Děkuji za výborné texty T. Stöckelové, F. Outraty a dalších o nynější revoltě českých vysokých škol. Chci upozornit na jednu širší souvislost "reformy", proti níž je tato revolta namířena. To, co z této souvislosti plyne, lze shrnout slovy "nepodceňovat protivníka".
Vládní reforma je právem označována za ignorantskou a nekulturní. Ztělesněním tohoto jejího rysu se stal ministr Dobeš. Jenže to je pouhý povrch věci. Analogické snahy o "reformy" lze pozorovat v řadě jiných zemí, nejvýrazněji v Británii, USA, ale i jinde. Jsou všude dílem nekulturnosti jejich autorů? Určitě ně. Lze snést řadu pádných dokladů toho, že jde o obecnějš tendenci, o obrácení historického trendu demokratizace vysokých škol, jejich otevření mladým lidem ze všech společenských vrstev, který se na Západě projevil po 2. světové válce, nejdřív v USA, pak v západní Evropě, pak i jinde. Česko tento trend "dobíhalo" specifickým způsobem, za specifických okolností a s paradoxními výsledky po roce 1989.
Důsledkem tohoto vývoje se na Západě stala značná intelektuální "levicovost" univerzit. Stále častěji teď zaznívají výtky na adresu univerzit jako "center společenského rozvratu", "hnízd nepořádků" apod., v poslední době i u nás. Cílem současných "reformátorů" je podle všeho učinit tomu přítrž. S odvoláním na ekonomické potíže má být zaveden staronový typ numeru clausu založený na penězích. Budou-li mít na univerzity přístup jen lidé z rodin, které si to budou moci dovolit, změní se tím postupně i duchovní profil univerzit.
Akademická svoboda je v tomto kontextgu druhotná záležitost. Převládne-li na vysokých školých duch výlučnosti opřený o peníze, nebude se proti akademické svobodě na této výlučnosti postavené příliš mnoho namítat. Změní se ostatně i představa akademiků o jejich svobodě.

Také bych se trochu obával nějaké programové, institucionální spolupráce univerzit a nevládního sektoru. Je to zřejmě součást dnešních intenzivních úvah o vytváření "jednotné fronty" proti koalici reforem, propojeného spojenectví nevládních organizací, odborů atd. Ale jak H. Macháček výstižně popsal, univerzity jsou ze své podstaty jinak zaměřené než nevládní organizace. Mohou se s nimi propojovat na úrovni jednotlivých akademiků a jejich politického a občanského angažmá, ale ne coby instituce.

Budeme potřebovat samosprávné univerzity, které budou pěstovat poctivou "vědu pro vědu", jako obranu nejen proti komercializaci všeho, ale i proti ideologizacím všeho druhu, nejen těm neoliberálně laděným. Možná ne všichni tu budou souhlasit, ale univerzita nemá být "levicová" ani "pravicová", ale svobodná a soustředěná na poznání.