Deník Referendum Domov

Martina Poliaková ve své pateční reportáži ze shromáždění Univerzity Karlovy na Právnické fakultě vystihla jeden z nejpodstatnějších neuralgických bodů ohledně pozice akademické obce vůči dvěma připravovaným „reformním“ vysokoškolským zákonům.

Jde o cechovní záležitost a obhajobu „zvláštního režimu zacházení“ se „zvláštní“ akademickou půdou, nebo o obecný spor o podobu společnosti? Ve čtvrtek přijatá rezoluce UK, pro níž jsem na místě hlasovala, a většinová „nálada“ v aule Právnické fakulty se přiklonila k první odpovědi.

Připomeňme si na úvod, že přesně tutéž volbu učinila dnes již téměř před třemi roky Akademie věd ČR a sdružení Fórum Věda žije!, když byla Akademie postavena před škrty naplánované Topolánkovou a Fischerovou vládou (s průmyslníky ovládanou Radou pro výzkum, vývoj a inovace v pozadí).

Tyto protesty nedokázaly a z principu odmítaly kritiku vědní politiky zobecnit na ostatní oblasti veřejné politiky (sociální, zdravotní, důchodovou) a troufám si odhadnout, že mnozí akademici pomohli současné vládní koalici k vítězství ve volbách 2010. Za odměnu dostali o-něco-méně-brutální vědní politiku: sice se skoro stejně špatnou Radou pro výzkum, vývoj a inovace, ale např. s příslibem budoucí změny nesmyslného striktně kvantitativního hodnocení vědy. O co méně energie šlo do tak zvaných reforem v oblasti vědní politiky, o to více sil zbylo na frontální útok na vysoké školy.

Jestliže byla volba českých akademiků v roce 2009-2010 špatná, ale částečně pochopitelná, dnes je neobhajitelná a jde, řekla bych, proti principům vědy samé. Nebrala by si totiž žádné poučení z předchozí zkušenosti. Byla by neempirická a tupě ideologická.

Předchozí zkušenosti nám totiž ukazují, že svoji partikulární kauzu neuhájíme a pokud už jakž takže ustojíme nejhorší útok, tak jen za cenu toho, že se destruktivní energie přesměruje na jinou oblast politiky či část společnosti. S tímhle vědomím je to i volba nemorální.

Představa, že akademická půda potřebuje pro své fungování „zvláštní“ režim, je ale mezi akademiky hluboce zakořeněna a objevuje se v určité verzi i v postojích skvělých kritiků reformy, jakými je například prorektor UK Stanislav Štěch. Když ve čtvrtečním Hyde parku na ČT hájil stanoviska Karlovy univerzity, uchýlil se k tomu, že akademici jsou opravdu takový zvláštní lidé, kteří bloumají chodbami a polehávají na pohovkách. Veřejnost ale musí pochopit, že to ještě neznamená, že nic nedělají a že je přitom občas nenapadnou skvělé věci. Ze stejných pozic rychle smáznul komentáře ze strany dvou českých studentů ze zahraničních univerzit (Velká Británie, Finsko), kteří mluvili o přínosu týmové práce na zadání klientů „z praxe“ jako hodnotné části výuky.

Jednotliví akademici jistě mohou být výstřední a je to dobře. Vysoké školy a veřejné výzkumné ústavy jako instituce by ale měly být otevřenými, srozumitelnými a měly by mít silné vazby na mimo-akademickou společnost. Všimněte si, že mluvím o společnosti nikoli o ekonomice. Současné reformy totiž pod hlavičkou veřejné vykazatelnosti tlačí do rad škol a profesorských stolic zástupce podnikatelů a ekonomických zájmů (ať již přímo byznysmenů nebo kmotry ovládaných politiků).

Toto jednostranné vměšování je samozřejmě potřeba hlasitě odmítnout. V oblasti sociologie vědy existuje řada studií, které ukazují, jaké problémy silné a jednostranné propojení akademických institucí na průmyslové podniky přináší: systematické „vychylování výzkumných témat, konflikt akademického principu volného pohybu informací a nároků na ochranu intelektuálního vlastnictví apod.

Akademici ale vylévají dítě i s vaničkou, pokud požadavek na veřejnou vykazatelnost a konkrétní spolupráci „s praxí“ šmahem odmítají. Tuto veřejnost totiž mohou tvořit nevládní organizace, odbory, občanská sdružení, které řeší konkrétní místní problém.

Spolupráce s nimi je žádoucí a relevantní a jsem přesvědčená, že studující, kteří si v Hyde Parku mluvili o přínosech s praxí spjatého zadání a týmové práce, nechválili nutně zadání vázané na ekonomické zájmy, ale právě formy výuky zahrnující spolupráci se subjekty mimo akademickou půdu a s vazbou k praxi.

Ve Spojených státech a Kanadě se o tomto přístupu mluví jako o „community-based research“, v Evropě se projevuje například ve vědeckých dílnách provozovaných na mnohých univerzitách. A existují i žebříčky kvality amerických univerzit, které takové otevřené aktivity a veřejný přínos berou v potaz . Většina elitních „Ivy League” škol v nich na předních příčkách nefiguruje.

Většinově cechovní postoj českých akademiků má ještě jedno slabé místo. Tváří se, jako kdyby reformy přicházely zvnějšku, od hloupých politiků, případně hamižných průmyslníků a bankéřů. Akademici rádi zapomínají na to, že jak vědní, tak vysokoškolskou reformu z podstatné části koncipovali a dnes prosazují akademičtí pracovníci. A dvakrát více to platí o reformách v dalších oblastech veřejných politik.

Akademičtí ekonomové sedí v NERVu, bývalý rektor Karlovy univerzity dělá náměstka ministru školství, bývalý rektor Masarykovy univerzity (P. Fiala) a vyučující Vysoké školy ekonomické (R. Joch) dělají poradce premiéra. Celosvětový hon na veřejné statky, fetiš výkonu a flexibilizace i kultura auditu vyrůstají minimálně stejně silně z akademické půdy jako z byznysu a politiky. Pokud před tím dnes protestující akademikové zavírají oči, jde o pokrytecký postoj.

Za experiment „ekonomizace všeho“ neseme svůj díl odpovědnosti. V podobě vysokoškolské „reformy“ nás dnes dobíhají i naše vlastní myšlenky. Dlužíme společnosti vyrovnat se s nimi v jejich akademické podobě i v jejich důsledcích v politické praxi. Pokud to neuděláme, vyvracíme přesně tu tezi, kterou dnes svoji autonomii hájíme.

„Svobodná univerzita v rámci kapitalistické společnosti je jako čítárna ve vězení; slouží jen jako rozptýlení od bídy každodenního života,“ říkají protestující na Kalifornské univerzitě. Bojujme za čítárnu na každém rohu. Akademická autonomie pak bude samozřejmostí.