Příští týden čeká Českou republiku Týden neklidu: festival akcí studentů proti připravovanému souboru opatření, marketingově označovaných jako reforma, která mají zbavit vysoké školy podstatné části stávajících akademických svobod a podstatné části českých teenagerů ztížit přístup ke vzdělání zavedením školného. Budou se konat debaty, happeningy, průvody, a v Hradci Králové dokonce plánují okupační stávku.

Občanské probouzení českého studentstva není prvním výrazným protestem konkrétního segmentu české společnosti proti Nečasovu režimu, už máme zkušenosti s akcí lékařů či s relativně mohutným protestem odborářů. Ale vysokoškolští studenti jsou skupinou obyvatelstva se zdaleka nejširším zázemím ze všech dosud protestujících, a vzhledem k přirozenému voličskému zázemí pravicové vlády jsou dokonce skupinou vymezenou spíše generačně nežli pouze partikulárním zájmem.

Jinak řečeno protesty akademické obce jsou při vší úctě k odborářům či lékařům prvním občanským odporem, který potenciálně ohrožuje samu podstatu poměrů, v nichž žijeme. Lékaři měli příliš úzké zázemí, odboráři jsou příliš zjevně svými zájmy spjati s parlamentní opozicí proti stávající vládě. Vysokoškolští studenti naproti tomu za každých podmínek představují nastupující společenskou elitu, předurčující trendy.

Nemůže být lepší doklad strachu Nečasovy vlády z otevřené konfrontace s akademickou obcí, než prakticky vpředvečer Týdne neklidu ohlášené zamítnutí návrhů ministerstva školství legislativní radou vlády. Vláda se snaží otupit ostří protestů ještě předtím, nežli vůbec propuknou. To je dobrá příležitost pohovořit si o tom, k čemu protesty vůbec slouží a jaká je či má být jejich kultura.

To nejhorší by bylo myslet si, že kvůli ohlášenému postoji legislativní rady vlády je vítězství akademické obce už na dosah. Klasický postup adresátů protestu spočívá ve snaze rozdělit své odpůrce uspokojením části méně podstatných požadavků.

Pokud se najde zaznamenatelná menšina, kterou se částečnými koncesemi podaří ukojit, moc, jíž jsou protesty adresovány, je okamžitě začne líčit jako tábor rozumných realistů, zatímco segment, který trvá na jádru původních požadavků, začne hnát do izolace nálepkami jako extremisté, radikálové, věční nespokojenci a podobně. Jedná se o taktiku starou jako lidstvo samo: rozděl a panuj.

Tak z požadavku československého demokratického hnutí v roce 1968 a 1969 zůstala byrokraticky pojatá federalizace, z hnutí proti politickému ovládnutí televize před deseti lety zůstal vynucený odchod týmu Jany Bobošíkové, ale ani v jednom případě se podstatné systémové požadavky naplnit nepodařilo. Mocenská elita dokázala tlak zdola rozmělnit a principiální cíle protestního hnutí se postupně z ohniska politického střetu vytratily.

Také v případě studentského hnutí lze očekávat pokus nasytit je drobnými ústupky. Příští týden se budeme setkávat s námitkou, že protesty jsou úplně zbytečné, protože přece návrhy legislativní rada zamítla a diskuse o tak zvané reformě tak vlastně ještě není u konce. Nač tedy protestovat? Není to ukvapené?