„Časopis Genderal Studies nepřijímá příspěvky od mužů, protože věříme, že je důležité vytvořit prostory, ve kterých se ženy /všichni, kteří se definují jako ženy, včetně těch (pokud si to přejí) s komplexními genderovými identitami, které zahrnují ‚ženu‘, a těch, kteří zažili útlak jakožto ženy/ mohou vyjádřit, po stránce intelektuální i tvůrčí. /.../ je důležité, aby ženy měly pro sebe vyhrazeny bezpečné nebo bezpečnější prostory, ve kterých mohou diskutovat nad problémy, které považují za důležité.“

Tento text stojí v často zodpovídaných dotazech na stránkách výše jmenovaného časopisu, jenž spadá pod University College v Londýně. Jedná se o nový počin, jehož cílem je, jak je ostatně již výše zmíněno, poskytnout ženám na vysoké škole prostor, kde by se svobodně a bez zábran mohly vyjadřovat, aniž by musely čelit konfrontacím ze strany těch, kteří se jako ženy neidentifikují, případně se jako ženy identifikovali, nicméně nezažili útlak.

Pro nezasvěceného to může znamenat revoluční obrat, pro člověka, který se na UCL pohybuje delší dobu, se nejedná o nic nového.

UCL byla první vysokou školou ve Velké Británii, která umožnila přijímání lidí všech pohlaví, genderů i vyznání, a to na základě rovných příležitostí, a dodnes v této tradici pokračuje. Stejně tak zdejší studentská samospráva umožňuje různým menšinovým či utiskovaným skupinám, aby se mohly vyjadřovat v bezpečných prostorech.

Tyto prostory ovšem nemusejí být nutně fyzické ve smyslu budov či místností, jak ostatně ukazuje výše zmíněný časopis. Jedná se také o různé události, na které mají přístup jen určité skupiny (ženy, etnické menšiny, lidé s trans-identitou a podobně).

Na univerzitě také některé spolky dobrovolně operují s pravidlem o bezpečném prostoru. Toto pravidlo spočívá v tom, že pokud chce někdo v psané (např. ve facebookové skupině nebo e-mailu) či v mluvené (např. na události spolku) podobě vyjádřit něco, co by mohlo druhé psychicky zasáhnout — znásilnění, sexuální obtěžování a podobně —, předem na tento fakt upozorní.

Na událostech tedy hovořící osoba například řekne, že hodlá mluvit o své zkušenosti se sexuálním obtěžováním, a kdo ji nechce poslouchat, má minutu na to, aby se odebral z místnosti. Poté, co skončí projednání citlivé části, mohou se ti, kteří odešli, opět vrátit.

Nemusím snad ani dodávat, že za sexuální obtěžování, rasismus nebo několikanásobné porušení výše uvedeného pravidla se vyhazuje ze skupiny nebo z mailing listu.

↗

Za situace, kdy existuje hrozba útoku, je potřeba obranných manévrů, i těch preventivních, tudíž je nutné zachovat bezpečné prostory pro ty, kteří se nemají kde ukrýt. Foto en.wikipedia.org

Existují samozřejmě opoziční hlasy, které proti těmto pravidlům bojují. Například před dvěma lety kandidoval na pozici ženské zastupitelky student, který si do programového prohlášení napsal, že chce ženám na kampusu umožnit nakupování nejnovějšího trendy oblečení a pomoc s lakováním nehtů. Kandidaturu byl nucen stáhnout. (Pro úplnost dodávám, že na tuto pozici může kandidovat kdokoliv ze studentů, kdo se cítí být ženou, tudíž nemusí být ani za ženu úředně považován.)

Mimo univerzitu například na vyřazení mužů z debaty poukazoval i Brendan O’Neill ve svém článku Free Speech Is So Last Century. Today’s Students Want the „Right To Be Comfortable”. Zde si stěžuje na to, jak byla na poslední chvíli zrušena jeho účast na debatě o potratech na Oxfordské univerzitě, jelikož nebyla na debatu pozvána ani jedna žena, na což si stěžovala tamější feministická skupina.

Popisuje i případy na dalších univerzitách, např. na London School of Economics and Political Science, kde se po zveřejnění sexistické reklamy na místní tým ragby museli členové týmu zúčastnit školení na téma rovnosti a diverzity, což O’Neill považuje za „převýchovu v sovětském stylu“.

Jenomže svoboda projevu — stejně jako další svobody — zahrnuje i odpovědnost. Nemůžeme se tvářit, že tím, že dáme každému možnost hovořit, se zruší všechny bariéry. Materiální dominance mužů, bílých nebo manifestačně heterosexuálních totiž nadále způsobuje, že přístup ke sdělovacím prostředkům není stejný pro všechny zúčastněné.

Z těchto důvodů potom není překvapující, že se členové marginalizovaných skupin sdružují, aby si navzájem poskytli podporu a vyhnuli se konfrontacím s dominantní skupinou, která je v emancipaci může z velké části brzdit. Neznamená to, že všichni členové těchto skupin musejí nutně nenávidět dominantní skupiny — jen požadují onen bezpečný prostor.

Jak velké brzdy může způsobovat majoritní společnost, je vidět dnes a denně — na českou debatu o šátcích na školách nejsou mezi hlavními řečníky muslimky (nebo obecně vyznavači náboženství, kteří chtějí ve škole nosit šátek) a na saúdskou debatu o lidských právech dorazí z pár stovek účastníků jen dvě ženy, které musejí být od mužů separovány.

Pokud ale chceme společnost rovných šancí, musíme připustit fakt, že obyčejnou deklarací formální rovnosti faktická rovnost nenastane — a proto musíme zodpovědně nastavit taková pravidla, aby mohl každý s každým diskutovat za rovných podmínek.

Nicméně za situace, kdy existuje hrozba útoku, je potřeba obranných manévrů, i těch preventivních, tudíž je nutné zachovat (případně nadále vytvářet) bezpečné prostory pro ty, kteří se nemají kde ukrýt. Kdo bude chtít, vyleze z bunkru dle potřeby. Až nastane rovná společnost, vylezeme z bunkrů všichni.