Svoboda projevu, nebo bezpečí utiskovaných?

Ivana Recmanová

Pokud chceme společnost rovných šancí, musíme připustit to, že obyčejnou deklarací formální rovnosti faktická rovnost nenastane — a proto musíme zodpovědně nastavit taková pravidla, aby mohl každý s každým diskutovat za rovných podmínek.

„Časopis Genderal Studies nepřijímá příspěvky od mužů, protože věříme, že je důležité vytvořit prostory, ve kterých se ženy /všichni, kteří se definují jako ženy, včetně těch (pokud si to přejí) s komplexními genderovými identitami, které zahrnují ‚ženu‘, a těch, kteří zažili útlak jakožto ženy/ mohou vyjádřit, po stránce intelektuální i tvůrčí. /.../ je důležité, aby ženy měly pro sebe vyhrazeny bezpečné nebo bezpečnější prostory, ve kterých mohou diskutovat nad problémy, které považují za důležité.“

Tento text stojí v často zodpovídaných dotazech na stránkách výše jmenovaného časopisu, jenž spadá pod University College v Londýně. Jedná se o nový počin, jehož cílem je, jak je ostatně již výše zmíněno, poskytnout ženám na vysoké škole prostor, kde by se svobodně a bez zábran mohly vyjadřovat, aniž by musely čelit konfrontacím ze strany těch, kteří se jako ženy neidentifikují, případně se jako ženy identifikovali, nicméně nezažili útlak.

Pro nezasvěceného to může znamenat revoluční obrat, pro člověka, který se na UCL pohybuje delší dobu, se nejedná o nic nového.

UCL byla první vysokou školou ve Velké Británii, která umožnila přijímání lidí všech pohlaví, genderů i vyznání, a to na základě rovných příležitostí, a dodnes v této tradici pokračuje. Stejně tak zdejší studentská samospráva umožňuje různým menšinovým či utiskovaným skupinám, aby se mohly vyjadřovat v bezpečných prostorech.

Tyto prostory ovšem nemusejí být nutně fyzické ve smyslu budov či místností, jak ostatně ukazuje výše zmíněný časopis. Jedná se také o různé události, na které mají přístup jen určité skupiny (ženy, etnické menšiny, lidé s trans-identitou a podobně).

Na univerzitě také některé spolky dobrovolně operují s pravidlem o bezpečném prostoru. Toto pravidlo spočívá v tom, že pokud chce někdo v psané (např. ve facebookové skupině nebo e-mailu) či v mluvené (např. na události spolku) podobě vyjádřit něco, co by mohlo druhé psychicky zasáhnout — znásilnění, sexuální obtěžování a podobně —, předem na tento fakt upozorní.

Na událostech tedy hovořící osoba například řekne, že hodlá mluvit o své zkušenosti se sexuálním obtěžováním, a kdo ji nechce poslouchat, má minutu na to, aby se odebral z místnosti. Poté, co skončí projednání citlivé části, mohou se ti, kteří odešli, opět vrátit.

Nemusím snad ani dodávat, že za sexuální obtěžování, rasismus nebo několikanásobné porušení výše uvedeného pravidla se vyhazuje ze skupiny nebo z mailing listu.

Za situace, kdy existuje hrozba útoku, je potřeba obranných manévrů, i těch preventivních, tudíž je nutné zachovat bezpečné prostory pro ty, kteří se nemají kde ukrýt. Foto en.wikipedia.org

Existují samozřejmě opoziční hlasy, které proti těmto pravidlům bojují. Například před dvěma lety kandidoval na pozici ženské zastupitelky student, který si do programového prohlášení napsal, že chce ženám na kampusu umožnit nakupování nejnovějšího trendy oblečení a pomoc s lakováním nehtů. Kandidaturu byl nucen stáhnout. (Pro úplnost dodávám, že na tuto pozici může kandidovat kdokoliv ze studentů, kdo se cítí být ženou, tudíž nemusí být ani za ženu úředně považován.)

Mimo univerzitu například na vyřazení mužů z debaty poukazoval i Brendan O’Neill ve svém článku Free Speech Is So Last Century. Today’s Students Want the „Right To Be Comfortable”. Zde si stěžuje na to, jak byla na poslední chvíli zrušena jeho účast na debatě o potratech na Oxfordské univerzitě, jelikož nebyla na debatu pozvána ani jedna žena, na což si stěžovala tamější feministická skupina.

Popisuje i případy na dalších univerzitách, např. na London School of Economics and Political Science, kde se po zveřejnění sexistické reklamy na místní tým ragby museli členové týmu zúčastnit školení na téma rovnosti a diverzity, což O’Neill považuje za „převýchovu v sovětském stylu“.

Jenomže svoboda projevu — stejně jako další svobody — zahrnuje i odpovědnost. Nemůžeme se tvářit, že tím, že dáme každému možnost hovořit, se zruší všechny bariéry. Materiální dominance mužů, bílých nebo manifestačně heterosexuálních totiž nadále způsobuje, že přístup ke sdělovacím prostředkům není stejný pro všechny zúčastněné.

Z těchto důvodů potom není překvapující, že se členové marginalizovaných skupin sdružují, aby si navzájem poskytli podporu a vyhnuli se konfrontacím s dominantní skupinou, která je v emancipaci může z velké části brzdit. Neznamená to, že všichni členové těchto skupin musejí nutně nenávidět dominantní skupiny — jen požadují onen bezpečný prostor.

Jak velké brzdy může způsobovat majoritní společnost, je vidět dnes a denně — na českou debatu o šátcích na školách nejsou mezi hlavními řečníky muslimky (nebo obecně vyznavači náboženství, kteří chtějí ve škole nosit šátek) a na saúdskou debatu o lidských právech dorazí z pár stovek účastníků jen dvě ženy, které musejí být od mužů separovány.

Pokud ale chceme společnost rovných šancí, musíme připustit fakt, že obyčejnou deklarací formální rovnosti faktická rovnost nenastane — a proto musíme zodpovědně nastavit taková pravidla, aby mohl každý s každým diskutovat za rovných podmínek.

Nicméně za situace, kdy existuje hrozba útoku, je potřeba obranných manévrů, i těch preventivních, tudíž je nutné zachovat (případně nadále vytvářet) bezpečné prostory pro ty, kteří se nemají kde ukrýt. Kdo bude chtít, vyleze z bunkru dle potřeby. Až nastane rovná společnost, vylezeme z bunkrů všichni.

    Diskuse (30 příspěvků)
    IR
    Ivana Recmanová, studentka a lingvistka
    February 11, 2015 v 11.53
    Doplňující info
    Dnes jsem úplně náhodou zjistila, že je to přesně 189 let od založení UCL. Tak snad nám ta rovnost ještě dlouho vydrží.
    MK
    Michael Kolařík, Student
    February 11, 2015 v 19.15
    Celkem chápu, že člověk má potřebu být mezi svými, ukrýt se před nástrahami velkého zlého světa. Ani člověk nemusí být příslušníkem menšiny, byť to může tuto potřebu posílit. Ale myslím si, že média součástí bezpečného místa být nemohou. Jsou naopak tím, kudy k nám proudí ten velký zlý svět. Pokud by říkaly jen to, co chceme slyšet, za ,moc by nestála.

    Nehledě na to, že by to bezpečné místo nemělo být příliš velké, jinak by v něm mohl člověk uváznout, stát se izolační bariérou, která brání tomu, aby ten svět byl méně velký a zlý.
    IR
    Ivana Recmanová, studentka a lingvistka
    February 11, 2015 v 19.23
    Nejde o to, aby říkala jen pěkné věci. To by nebylo objektivní. Nicméně jde o to, jak bude s těmi špatnými zprávami zacházet. Stačí se podívat, jak referují média např. o Romech nebo zdravotně postižených, leckdy je to zlo. A dost často ani tyto zmíněné skupiny nepustí ke slovu, aby se vyjádřily, takže se ani nemají jak bránit.
    MK
    Michael Kolařík, Student
    February 12, 2015 v 13.12
    To je bezesporu pravda. Ale vytvářet si uzavřená média to nenapraví, naopak, pokud chceme takový problém zmenšit, či dokonce odstranit, musíme jít co nejvíc ven. Aby měli i ti, co do dané menšiny (nebo klidně většiny) nepatří, oprávněný pocit, že to médium je tu i pro ně, že by ho měli také číst. Pokud bych do něj nemohl napsat, ten pocit bych neměl.
    Koneckonců kolik článků tady na DR se týká menšiny, do které autor článku nepatří. A nemyslím si, že by pro ně představovaly jakékoli byť jen náladové ohrožení. Vlastně nejvíc se mi na tom nelíbí ta myšlenka, že aby se někde ženy (nebo někdo vybraný dle kritéria X) cítil bezpečně, nesmí tam být muž (někdo s jinou hodnotou X). Pak by se skutečně nedalo divit, že se příslušník většiny necítí ve společnosti příslušníka menšiny dobře. A myslím, že dobře víme, k čemu ta situace vede.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    February 13, 2015 v 0.31
    Paní Recmanová, něco takového, o čem píšete ve svém článku, jsme tu už měli dávno. Byly to takové noviny, které poskytovaly bezpečný prostor jedné ohrožené skupině lidí. V tomto bezpečném prostoru pak tato ohrožená skupina lidí mohla diskutovat nad problémy, které považovala za důležité. Ty noviny se jmenovaly Rudé právo. Špatná zpráva pro tuto ohroženou skupinu byla například Charta 77. S touto špatnou zprávou zacházeli tak, že ji nikdy neotiskli, zato ji tvrdě odsoudili a požadovali totéž odsouzení i po všech ostatních, kteří tu "špatnou zprávu" také nečetli.
    ??
    February 13, 2015 v 8.29
    Naprosto spatna cesta.
    Kdyz se ti "mensinaci" boji i diskutovat a jsou zalezli v bunkrech po zaslechnuti nehezkeho slovicka, co budou delat az bude opravdu narodu zle ? Jak upozornuje p. Drapal na Neviditelnem psu, potrebujeme mladez schopnou za idealy umirat a ne trasoritky, ktere pri bu bu bu zalezaji do bunkru. Takhle tu zapadni civilizaci pred Putinovskymi hordami neubranime.
    IR
    Ivana Recmanová, studentka a lingvistka
    February 13, 2015 v 9.27
    Ne.

    Já se ani nedivím, že spousta lidí z menšin se uchyluje do takovýchto uzavřených prostorů. Chápu, že je chcete vystrnadit ven, aby bojovali, ale jak očekáváte, že budou bojovat, když mají minimální podporu a útoky na ně se to jen hemží?

    Nedávno jsem narazila na výsledek výzkumu, podle kterého ženské blogerky, twitterky apod. dostávají v průměru stejný počet nenávistných vzkazů jako veřejně známí mužští blogeři, twitteři apod. Takže i když žena na internetu není známá, pokud napíše nějaký kontroverzní článek, dostane se jí v průměru tolik "slávy" jako Jiřímu Doležalovi z Reflexu. Moje vlastní zkušenost z Deníku Referendum a blogosféry to potvrzuje.

    A teď mi pánové laskavě řekněte, jak máme my ženy v tom veřejném prostoru bojovat, když je nám za názory vyhrožováno zabitím nebo znásilněním a od vás je to zastání minimální. To si většina z nás sbalí fidlátka a na nějakou alternativní žurnalistiku se vybodne.
    Klára Mičkalová, Doma
    February 13, 2015 v 10.4
    Ženy NEJSOU menšina (ani genderově ani z pohledu biostatistiky, natož např. podle Gaussovy křivky).
    Avšak např. v zemích, kde je oddělení žen z veřejného prostoru ideálem, by nad nápadem časopisu Genderal Studies zajásali.
    Vystoupení menšin/ žen ve veřejném a většinovém prostoru je naprosto nezbytné a žádoucí. Jinak si kdokoliv může nekonečně dlouho a jaksi jalově špitat o svých problémech ve svém vyděleném/ odděleném prostoru.
    Účelem je snad to, aby kdokoliv svým problémům čelil, ne? Ovšem součástí toho čelení je čelit názorovým protivníkům, ať už jsou jejich zbraně obrazné, nebo faktické.
    Ženy a menšiny JSOU součástí společnosti, jsou to malé ve velkém – ať se to menšině nebo většině líbí nebo ne. Protože jinak může být ve stejném gardu legitimní to, že se většina uchýlí do své „komfortní zóny“ a bude si špitat jen o těch svých problémech, bez toho aby musela čelit – menšinám.
    Segregace je totiž funguje oboustranně a samozřejmě ZÁVISLE na tom, od koho/ koho segregovat.
    IR
    Ivana Recmanová, studentka a lingvistka
    February 13, 2015 v 10.19
    Nemyslím si, že by nad Genderal Studies zajásali třeba v Saúdské Arábii, už jen proto, že takový časopis by odmítal ponižování lidí na základě třídního původu, což je bohužel v Saúdské Arábii smutná praxe. Navíc je účelem onoho časopisu poskytnout svobodný vyjadřovací prostor pro ženy, což je v SA taky utopie. Nebavíme-li se o ghettech pro cizince (pokud je časopis v online podobě, pak je samozřejmě volně přístupný, pokud k němu vláda nebo někdo další nezablokuje přístup).

    Genderal Studies nejsou nové Květy ani Žena a život.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    February 13, 2015 v 11.50
    Myslím, že než psát o takovýchto nepochopitelných jevech, které se někde dějí, by bylo lepší psát o tom, co ženy i všechny lidské bytosti, které se cítí být ženami, skutečně pociťují jako problémy, které je nutné řešit. A psát to samozřejmě tak, aby to mohli pochopit všichni. Domnívám se, že separací do "svých bezpečných prostorů" se ty problémy jen zvětšují. Vznikají (názorová) ghetta a pocit nemožnosti pochopení "té druhé skupiny" na obou stranách barikády jen vzrůstá.
    + Další komentáře