Poslední dobou (asi třicet let) mě děsí tento svět. Možná jen děsím já sama sebe, nebo to bude tím románem, co právě překládám, ve kterém je na konci apokalypsa a připadá mi velice reálná: ostrá hranice mezi apokalypsou a normálností jako by se smazávala a zůstával jen znepokojující chaos a chabá naděje, že „ono se to všechno časem zlepší“.

Děsí mě svět, ve kterém se lesby paktují natolik militantně, že si založí svůj vlastní hřbitov. Vymýšlím si to? Ne, nevymýšlím. Byl otevřen 6. dubna 2014 v cool berlínské čtvrti Prenzlauer Berg. Spadá pod správu nadace Sapho, která rozhoduje o tom, které lesbické mrtvoly na tomto hřbitově budou pohřbeny. Poté, co se přihlásíte pomocí detailní žádosti, bude prověřena vaše lesbická identita a co já vím.

Iniciátorkám prý nejde o to, že chtějí být posmrtně „mezi svými“, ale jen se chtějí zviditelnit. Lesby prý totiž dosud ve společnosti, médiích a politice nejsou dost viditelné. A přitom generace leseb, která bude brzy umírat, za svá práva bojovala zatím nejvíc ze všech generací a zaslouží si tedy hřbitov samy pro sebe.

Smrt nelze obejít, všichni umřeme — to nás spojuje. Je to děsivé, ale zároveň i uklidňující. Když je ale někdo na hlavu a neví co by, i toto řekněme pietní téma lze problematizovat a využít jej k  militantnímu gestu... Nemám nic proti lesbám, naopak, mám ráda všechny bytosti, které bojují za svoji identitu. Ale proboha, proč volí takto trapný způsob zviditelnění? Chtějí být součástí společnosti, ale zároveň se od ní oddělují tradičními militantními metodami.

Děsí mě svět, ve kterém se při myšlence na pohřbívání volí ta nejekologičtější možnost. Zaživa na světě zabíráme dost metrů čtverečních, vydýcháváme vzduch, konzumujeme kdeco a zanecháváme uhlíkovou stopu, která mnohdy není v přímé úměře s tím, co tu po sobě hodnotného zanecháme... Tak proč svět otravovat ještě i svými ostatky? Naše mrtvola ležící v rakvi by zabírala dost místa, urna taky, hromádka prachu taky, tak co takhle alkalická hydrolýza nebo pohřbívání pod vodou?