Lesbické hřbitovy, ekohroby, plnovousy a privatizovaná voda

Tereza Semotamová

Tereza Semotamová píše o tom, čím ji děsí tento svět. Je to třeba tím, když se některé lesby snaží zviditelnit tak, že požadují vlastní lesbické hřbitovy.

Poslední dobou (asi třicet let) mě děsí tento svět. Možná jen děsím já sama sebe, nebo to bude tím románem, co právě překládám, ve kterém je na konci apokalypsa a připadá mi velice reálná: ostrá hranice mezi apokalypsou a normálností jako by se smazávala a zůstával jen znepokojující chaos a chabá naděje, že „ono se to všechno časem zlepší“.

Děsí mě svět, ve kterém se lesby paktují natolik militantně, že si založí svůj vlastní hřbitov. Vymýšlím si to? Ne, nevymýšlím. Byl otevřen 6. dubna 2014 v cool berlínské čtvrti Prenzlauer Berg. Spadá pod správu nadace Sapho, která rozhoduje o tom, které lesbické mrtvoly na tomto hřbitově budou pohřbeny. Poté, co se přihlásíte pomocí detailní žádosti, bude prověřena vaše lesbická identita a co já vím.

Iniciátorkám prý nejde o to, že chtějí být posmrtně „mezi svými“, ale jen se chtějí zviditelnit. Lesby prý totiž dosud ve společnosti, médiích a politice nejsou dost viditelné. A přitom generace leseb, která bude brzy umírat, za svá práva bojovala zatím nejvíc ze všech generací a zaslouží si tedy hřbitov samy pro sebe.

Smrt nelze obejít, všichni umřeme — to nás spojuje. Je to děsivé, ale zároveň i uklidňující. Když je ale někdo na hlavu a neví co by, i toto řekněme pietní téma lze problematizovat a využít jej k  militantnímu gestu... Nemám nic proti lesbám, naopak, mám ráda všechny bytosti, které bojují za svoji identitu. Ale proboha, proč volí takto trapný způsob zviditelnění? Chtějí být součástí společnosti, ale zároveň se od ní oddělují tradičními militantními metodami.

Děsí mě svět, ve kterém se při myšlence na pohřbívání volí ta nejekologičtější možnost. Zaživa na světě zabíráme dost metrů čtverečních, vydýcháváme vzduch, konzumujeme kdeco a zanecháváme uhlíkovou stopu, která mnohdy není v přímé úměře s tím, co tu po sobě hodnotného zanecháme... Tak proč svět otravovat ještě i svými ostatky? Naše mrtvola ležící v rakvi by zabírala dost místa, urna taky, hromádka prachu taky, tak co takhle alkalická hydrolýza nebo pohřbívání pod vodou?

×
Diskuse
AZ
April 30, 2014 v 9.18
Terezo,
doporučuji ten pocit ze světa pootočit: ne "děsí mě svět", ale "je mi k smíchu svět". Tomu lesbickému hřbitovu a knírům se člověk opravdu může jen smát a ostatně ti, které takové akce a ozdoby baví, nikomu konkrétně neškodí, je to jejich věc. Pocit, že po smrti nechci nikde překážet a nutit pozůstalé, kteří v tomto světě bez hranic můžou být bůhvíjak daleko, aby se starali o hmotné pozůstatky mého někdejšího pozemského života, sdílím také. Osobně bych chtěla v podobě popela odplout po proudu potoka, který teče pod našimi okny, tak, jak po něm odpuly moje slzy a zlosti i radosti za celý život ( a taky housenky běláska, které jsem házela rybám, když nám žraly pod okny řeřichu). I tohle je, myslím, každého věc a není proč se toho děsit. To s tou vodou je něco úplně jiného a z toho, že někdo může takhle myslet, jde na člověka opravdu děs.
Třeba mu to oko vypadne.
April 30, 2014 v 11.12
vzpomínky mé babičky, jak museli vodu odpracovávat
samozřejmě je třeba mít prostředky na opravu infrastruktury, případně další investice, ale vydělávat na vodě je hnus velebnosti. U nás má provozovatel, Čevak, smlouvou garantovaný zisk 10% z celkových nákladů, Výdělek v podstatě bez rizika, veškeré opravy, stavby, havárie jsou placené městem, majitelem. A jak to bylo před sedmdesáti lety...
...vedle u silnice byl statek Lexů, ten se též táhnul až ke Třem Fackám. Lexa měl dva voly, s kterými pole obdělával. S volama byla pomalá práce. Chodili hrozně pomalu a na poli se museli vodit. On vždycky k nám přišel a volal na maminku: „Hojková, pošlete mi odpoledne dítě, aby mi vodilo voly. Budu orat.“ Tak jsem většinou šla já. Volů jsem se nebála, oni rychlej krok neudělali, ale byla to otrava, celé odpoledne vodit voly a zorat takový kousek pole. To s koňma to bylo rychlejší. Pani Lexů pěstovala na poli zelí, tak jsme ho s maminkou pomáhali sklízet. Hlávky vozili do stodoly na mlat. A když měli na poli všechno sklizené, tak jsem teprve sedla ve stodole na židli a zelí okrojovala, ty horší lupena se zkrmí dobytku a ty dobré hlávky jsem dávala na hromadu a lidi si tam jezdili ho kupovat. My jsme ho také kupovali, tak 120 kg, a nakládali ho do sudu. Pomáhat jsme museli, protože jsme měli postavíno „V Rybníku“. A tam jsme měli studni, ale voda byla špatná, rezavá. Tak jsme pro vodu chodili k Lexům do studánky. Tam bylo vody dost a nezávadná. Ale každý, kdo pro vodu chodil, musel, když bylo třeba, jít na pole a louku pracovat. Tak jsme vodu odpracovali. Chodili jsme rádi. Měli jsme se tam dobře. Nebyli lakomí. Dnes je statek celý zlikvidovaný. Stojí tam pekárna a ještě jsou tam statkový kanceláře a co zbylo ze statku. (...)
April 30, 2014 v 16.09
Katolický, evangelický a židovský hřbitov
máme u nás v leckterém městě, tak proč by v Německu nemohly mít svůj hřbitov lesby?