Poslední dobou (asi třicet let) mě děsí tento svět. Možná jen děsím já sama sebe, nebo to bude tím románem, co právě překládám, ve kterém je na konci apokalypsa a připadá mi velice reálná: ostrá hranice mezi apokalypsou a normálností jako by se smazávala a zůstával jen znepokojující chaos a chabá naděje, že „ono se to všechno časem zlepší“.

Děsí mě svět, ve kterém se lesby paktují natolik militantně, že si založí svůj vlastní hřbitov. Vymýšlím si to? Ne, nevymýšlím. Byl otevřen 6. dubna 2014 v cool berlínské čtvrti Prenzlauer Berg. Spadá pod správu nadace Sapho, která rozhoduje o tom, které lesbické mrtvoly na tomto hřbitově budou pohřbeny. Poté, co se přihlásíte pomocí detailní žádosti, bude prověřena vaše lesbická identita a co já vím.

Iniciátorkám prý nejde o to, že chtějí být posmrtně „mezi svými“, ale jen se chtějí zviditelnit. Lesby prý totiž dosud ve společnosti, médiích a politice nejsou dost viditelné. A přitom generace leseb, která bude brzy umírat, za svá práva bojovala zatím nejvíc ze všech generací a zaslouží si tedy hřbitov samy pro sebe.

Smrt nelze obejít, všichni umřeme — to nás spojuje. Je to děsivé, ale zároveň i uklidňující. Když je ale někdo na hlavu a neví co by, i toto řekněme pietní téma lze problematizovat a využít jej k  militantnímu gestu... Nemám nic proti lesbám, naopak, mám ráda všechny bytosti, které bojují za svoji identitu. Ale proboha, proč volí takto trapný způsob zviditelnění? Chtějí být součástí společnosti, ale zároveň se od ní oddělují tradičními militantními metodami.

Děsí mě svět, ve kterém se při myšlence na pohřbívání volí ta nejekologičtější možnost. Zaživa na světě zabíráme dost metrů čtverečních, vydýcháváme vzduch, konzumujeme kdeco a zanecháváme uhlíkovou stopu, která mnohdy není v přímé úměře s tím, co tu po sobě hodnotného zanecháme... Tak proč svět otravovat ještě i svými ostatky? Naše mrtvola ležící v rakvi by zabírala dost místa, urna taky, hromádka prachu taky, tak co takhle alkalická hydrolýza nebo pohřbívání pod vodou?

Naloží vás do hydroxidu draselného neboli louhu, stlačí a vaří, až se z vás stane mýdlo (saponifikace), až z vás zbude jen — jak náš taťka říká — jen mastnej flek: neboli trochu nahnědlé slizké tekutiny. V podstatě jen trochu aminokyselin, peptidů, cukru a soli — hned se mi žije líp! A co víc, kdyby se ve vás začali po letech hrabat, na nic nepřijdou, protože záznam vaší DNA se rozvařil. Tato tekutina prý přírodu nikterak nezatěžuje a stojí pouhých 600 dolarů.

Další možností, jak se nechat pohřbít s dlouhodobou udržitelností, je neotravovat nad zemí, ani pod zemí, ale pod vodou, a sice ve zpopelněné podobě tvořit prostor pro život korálů a mořských živočichů. První mauzoleum pod vodou se nachází 5,2 kilometru od floridské pláže Key Biscayne. Kremace a umístění vašich ostatků do korálu stojí kolem 4 000 doláčů.

(V Německu je nyní velký, státně uznávaný hit být pochován v biologicky rozložitelné urně, z tzv. arboformu neboli „liquid wood“, u kořene stromu, uprostřed přírody. Každý si může vybrat z široké nabídky stromů, každý strom je jiný, tak jako člověk — košatý, útlý, svéráz. Na každého člověka připadá jeden strom. Připravte si nejméně 800 euro.)

Děsí mě svět, ve kterém muži dneška nosí knír a hlavně plnovous jen proto, aby si tím přidali na mužnosti. Opak je pravdou. Dost možná za měsíc už ty hipsterské plnovousy ve spojení s dřevorubeckou košilí a kostěnými brýlemi budou out, ale právě teď tomu tak ještě není.

Vždycky si vzpomenu na Rumcajse, který měl nepěstěné vousy, ve kterých hnízdily lesní včely. Taťka měl vždycky plnovous, takže jsem mu ho jako malá neustále prohrabávala a divila se, že z vousu nelétají roje včel, jako když Rumcajs šel k holiči Doubalíkovi.

(„Za ten čas, co byl v lese, zarostly Rumcajsovi vousy málem do pasu, vlasy mu sahají skoro po ramena. Lidi se po něm ohlížejí. ‚Takhle bys ani do zámku nedošel,' povídá si Rumcajs a zatočil rovnou do oficíny holiče Ďoubalíka. Sedl si do židle, hodil klobouk na rohatinku a poručil si: ‚Posíct díl vousů a díl vlasů.' Když Doubalík vjel nůžkami Rumcajsovi do vousů, zabzučelo to a začaly se z nich rojit lesní včely. ‚Jezusku,' zamektal Ďoubalík, ‚já vezmu radši dřív vlasy.'“ Václav Čtvrtek: Rumcajs)

Vousy dneška mají působit líně, ležérně, ledabyle, přitom se to maže kdejakými speciálními olejíčky a vosky, aby to pořádně drželo a aby se včely ve vousu měly dobře. Není vous jako vous, k někomu bytostně patří, a někdo se točením svých povadlých obličejových chloupků stává spíše trapným dřevorubcem bez dřeva a pily. Jste-li muži, buďte muži. To úplně stačí.

↗

Podle Petera Brabecka, šéfa největšího potravinářského koncernu na světě Nestlé, by voda měla patřit korporacím a za každou kapku vody by se mělo platit. Foto DMWyllie, flickr.com

Děsí mě svět, ve kterém někdo chce privatizovat všechnu vodu světa. Já vím, ten lotr z Nestlé to řekl už dřív, akorát teď to zase někdo někde vyhrabal a proletělo to internetem a člověka to znovu spolehlivě zvedne ze židle.

(Podle Petera Brabecka, šéfa největšího potravinářského koncernu na světě Nestlé, by voda měla patřit korporacím, nejlépe té jeho, a za každou kapku vody by se mělo platit. Pod rouškou charitativního projektu voda v lahvích do rozvojového světa se snažil vyrejžovat další franky pro svůj koncern, potažmo pro sebe, slovy: „Neexistuje žádné právo na vodu.“ Z cisterny vody o hodnotě 10 dolarů Brabeckovi zaměstnanci rázem vyrobí 50 000 dolarů tím, že ji rozlijí do flašek.)

Začala jsem si tohohle nelidu guglovat a ejhle, zjistila, že Boží mlejny melou rychleji, než si myslím: Začátkem dubna tohoto roku Brabeck nakráčel na generální zasedání Nestlé s okem zarudlým krví a oznámil, že trpí vážnou, ovšem vyléčitelnou nemocí a potřebuje šest měsíců, aby ji vyléčil. Práci prý zvládne vykonávat i při nemoci a to až do roku 2017, kdy dosáhne věkové hranice, která nedovoluje jeho post nadále vykonávat.

Stačil mi jediný pohled na tohohle týpka s krvavým okem, a ta nutnost fiktivní hovory, které jsem s ním poslední dny v duchu vedla a chtěla je konečně hodit na papír, rázem vybledla — nebudu přece pranýřovat někoho, kdo je tak vážně nemocný. Nikomu přece nepřeju nic špatného. Na druhou stranu věřím ve spravedlnost. S čím kdo zachází, tím také schází.

To be continued.