Stála jsem za barpultem v kávarně Utopia a čepovala pivo do skleniček. V největší místnosti kavárny debatovaly anarchofeministky a dveřním oknem z ulice právě někdo vešel a ptal se, jestli máme otevřeno. „Máme. Tam vedle je ale nějaká schůze, můžete si sednout tady na baru,“ odpověděla jsem. Jedna anarchofeministka právě procházela kolem a pohrdavě si ufrkla: „prej nějakou schůzi, proč se tý anagažovanosti tak štítíš?“ To se stalo před třinácti lety.

Několik měsíců poté probíhaly v Praze velké protesty u příležitosti zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Rozhodla jsem se nedemonstrovat, ale zapojila jsem se do projektu Občanských hlídek. Ve vestičce jsem pobíhala po pražských ulicích a potkávala řadu známých. „Jo tak ty si apolitická?“ „Proč se nepřidáš?“ „Jak to, že seš u hlídek?“, bombardovali mě otázkami.

Celé dospívání, mládí, i teď jsou mi nejrůznější alternativy blízké, chodím na demonstrace i další akce, s anarchisty, squattery, a dalšími alternativci sympatizuji. Něco mě zřejmě na tomto prostředí přitahuje, a není to názorová blízkost, protože v mnoha postojích, i zcela zásadních, se rozcházíme. Ale něco mě také odpuzuje, a včera večer jsem si připomněla, co to vlastně je.

Přišla jsem do Café v lese, kde aktivisté z občanské iniciativy Bydlení pro všechny pořádali večer na téma Krize bydlení a jeho alternativy. Vešla jsem do sálu a uviděla jsem známého, kterého jsem vyfotila. Blesk foťáku upozornil posluchače, že v místnosti někdo fotí a několik z nich se káravě otočilo. Aha, paranoidní áčkaři, uvědomila jsem si a raději už jsem se fotit nepokoušela.

Vzpomněla jsem si na loňskou virtuální půtku s anonymními uživateli facebooku, patrně anarchisty, pod mnou zveřejněným fotoalbem z demonstrace na prvního máje. Vyčinili mi, že jsou na mých fotkách zřetelné obličeje účastníků. Usnadňuji tím prý policii jejich monitorovací šikanu. Účast na podobných akcích znamená údajně pro člověka a mnohdy i jeho rodinu záznam, který omezí přístup k zaměstnání, cestování...

Album jsem smazala, protože jsem se rozhodla zmíněné obavy respektovat, ale zároveň jim nerozumím. Je to opravdu tak, že účast na podobných akcích mohou způsobit represi? A pokud se tak skutečně děje, proč se o tom nepíše? Nebo je to jen strach z toho, co by se mohlo stát?

Pojem svoboda zde rozpitvávat nechci, ale předesílám, že neztotžňuju svobodu se svobodou projevu, to je jen jedna její součást. Tu zde však v současnosti, domnívám se, máme. Nebo snad nemáme?

Ať tak, či onak, jsem přesvědčená, že tím, že se demonstrující budou skrývat, dosáhnou pravého opaku, represi tím usnadňují. Je bláhové se domnívat, že je BISka nemonitoruje, má-li o ně zájem.

I já předpokládám, že nejpozději od té doby, co jsem v Utopii vařila čaj a čepovala pivo, mám tam někde záznam. Ale nijak mě to nevzrušuje, protože si nemyslím, že by to proti mně někdy použili („oni“). Tajné služby monitorují, taková už je jejich povaha. A kdyby přeci jen někdy někdo něco z mého rejstříku zneužili, budu se bránit. Nebudu to ale předjímat, nebudu se toho dopředu bát. Na to je mi svoboda projevu příliš drahá.