↗

Bill McKibben byl vloni hostem inspiračního fóra v rámci jihlavského festivalu dokumentárních filmů. Foto Radek Lavička

Na novém koronaviru není nic dobrého — zabíjí mnoho lidí a ještě více jich nutí zavřít se doma, kde jim dělá společnost především strach. Když už je nám nicméně souzeno touto zkouškou projít, mohli bychom se z ní také v lecčem poučit, a napadá mne několik málo poznatků, jež lze zrovna tak uplatnit na klimatickou krizi, v jejímž stínu se dnes životy nás všech odehrávají.

Některé z těchto ponaučení jsou zjevná: obří turistické lodě jsou vražedné pro klima a mohou se, jak se ukazuje, proměnit v plovoucí lazarety. Jiné myšlenky se rozplývají, jen co se nad nimi zamyslíte důkladněji: ano, Čína skutečně pro tuto chvíli produkuje méně skleníkových plynů, ale i odhlédneme-li od obětí na životech, je třeba vidět, že ekonomický rozvrat není politicky schůdnou cestou, jak se dlouhodobě vypořádat s globálním oteplováním, nemluvě o tom, že podvazuje rovněž technologické inovace, které nám přinášejí takové věci jako jsou, například, levné solární panely.

I tak je ovšem pozoruhodné, jak čile se miliony lidí, zdá se, naučily nové vzorce jednání. Firmy se například snaží zůstat produktivní, i když množství lidí musí pracovat z domova. Zažitá představa, že všichni musíme každý den cestovat na jedno místo, abychom mohli dělat svou práci, může být mnohem spíš výsledkem zvyku než čehokoliv jiného. Tváří v tvář naléhavé potřebě „dojíždět“ do práce myší spíše než autem, nám možná snáze dojde, že k přednostem flexibilně si zvolit, odkud pracujeme, patří mimo jiné také snížená potřeba benzínu a rozsáhlých kancelářských komplexů.

Samozřejmě, to je ponaučení, které může mít i svou odvrácenou stránku. Nejlepším důvodem pro existenci kanceláří je, že lidé mohou sdílet nápady, a nejlepším důvodem pro existenci společnosti je, že lidé mohou spolu sdílet čas, což je teď, jak se postupně ruší všechny události, těžší než obvykle.

Společenská izolace (social distancing), jíž nám ordinují epidemiologové s úmyslem zabránit šíření choroby, je nicméně již dnes pro mnoho Američanů až příliš povědomou realitou. Lidé, kteří žijí poměrně odloučené životy na předměstích mají již dnes méně blízkých přátel, než bylo dřív zvykem.

Zdravotnické úřady varovaly právě minulý čtvrtek před vážnou epidemií osamělosti, která zasahuje především starší Američany. Zveřejněný výzkum ukazuje, že vyloučíme-li vliv ostatních proměnných, u Američanů, jež cítí osamělí, je dvakrát větší pravděpodobnost, že zemřou předčasně.

Vzorce jednání, které toto osamění vytvářejí, jsou ale natolik zapuštěné v naší kultuře, že jsme si navykli brát jej jako danost. Možná, že by nás zkušenost nucené izolace mohla kupodivu učinit o něco družnějšími, až nákaza ustoupí. Nevím, jaké to je, být zavřený v bytě ve Wu-chanu, dovedu si ale představit, že osvobození, když přijde, je sladké, nejen proto, že lidé jsou náhle v bezpečí, ale také proto, že mohou být konečně spolu.

Jistá část ekologů dlouho doufala, že by lidé mohli nahradit nekonečnou spotřebu intenzivnějšími lidskými vztahy. Možná že právě šok z koronaviru by mohl některým z nás v daném směru otevřít oči. Kromě toho přetížené globální zásobovací řetězce jsou dobrou upomínkou faktu, že místní zemědělství má své hmatatelné praktické výhody.

Pandemie by mohla být také momentem, kdy konečně plně přijmeme myšlenku, že věda prostě funguje. Můj dědeček byl po mnoho desetiletí lékařem v drobném městečku Kirkland ve státě Washington, dnes jde o předměstí obývané především manažery softwarových společností, které se stalo jedním z ohnisek šíření koronaviru ve Spojených státech.

Často proto myslím na statečné sestry a mediky, kteří v první linii pečují o nemocné, stejně jako na výzkumníky, kteří se s obdivuhodnou rychlostí snaží vyvinout vakcínu. Elity ukazují svou pravou povahu, když musí prokázat schopnost řešení problémů.

A to by zřejmě mělo být platné i v jiných oblastech: jak ukazují průzkumy veřejného mínění, většinu Američanů silně znepokojuje Trumpův velkopansky nedbalý přístup ke globálnímu oteplování. Teď Trump tvrdí, že i virus je hoax, nebo že by mohl přijít „zázrak“, díky němuž by nákaza prostě „zmizela“. Čekal bych proto, že nedůvěra vůči jeho vládě vzroste.

Na místě je myslím čekat také nárůst povědomí, že na tom, co se děje v jiných částech světa, záleží — že prostě není způsob, jak se od zbytku planety odstřihnout. To zcela jistě platí pro virus, který, jak se zdá, pronikl většinou světových hranic v řádu několika týdnů.

Ještě více to samozřejmě platí pro molekulu oxidu uhličitého. Žádný superhrdina ve skafandru, vybavený nějakou termozbraní, nemůže zabránit teplému vzduchu pronikat do Arktidy, nebo zastavit hurikán blížící se přes Atlantik. Možná bychom si tedy měli připomenout, že spolupracovat se zbytkem světa je výhoda, a nikoli přítěž.

Zejména je však šok jako COVID-19 připomínkou, že svět je hmotné a jasně ohraničené místo. To je snadné zapomenout, vnímáme-li ho především prostřednictvím obrazovek, či v útulných, uzavřených prostorách, v nichž trávíme většinu našich životů.

Zdá se nám, že nad ním máme více méně kontrolu, ale přesně jen do chvíle, když najednou nemáme žádnou. Věci se mohou hodně, hodně pokazit a to hodně, hodně rychle. Právě předtím nás vědci varují již desítky let, pokud jde o klimatickou krizi, a je to přesně to, co na vlastní kůži poznali lidí od Austrálie přes Kalifornii po Portoriko, a všechna další místa zasažená povodněmi, požáry a dalšími pohromami.

Že planety churavějí o něco pomaleji než lidé — během desetiletí spíše než týdnů — na této základní paralele nic nemění. Biologii vůbec nezajímá, jaký máme na její poznatky názor, o nic víc než fyziku či chemii. Realita je schopná udeřit — a to tvrdě.

Z anglického originálu What can the coronavirus teach us?, původně publikovaného v magazínu The New Yorker, do češtiny přeložil JOSEF PATOČKA.